Norek americký a já rybář český

7.12.2005 - Vláďa S.

      Před dávnými časy, za sedmero horami a sedmero lesy, odehrál se tento příběh. To jsem opět jednou vyrazil na svou oblíbenou Střelu. V pátek jsem se ubytoval na chalupě, v sobotu vstal někdy kolem čtvrté ranní a jen tak v šortkách a brodících teniskách, po vydatné snídani a čaji s posilovačem, vyrazil jsem na tůru k začátku mého lovného úseku. Ten se nachází kousek pod Kozičkovým mlýnem a mám to k němu pěšky asi 4 kilometry kopcovitým lesním terénem.
      Byl to jeden z úspěšných srpnových dnů. Téměř na každý nához se mi nějaký ten pstroužek ohnal po rotačce, spousta malých i pár větších se nechalo zlákat k pořádnému zakousnutí, a tak než jsem prochytal čtyři tůňky a pár peřejek pod mlýnem, bylo už sluníčko hodný kus za začátkem své pouti. Pár ryb jsem vytáhl a pár vyhákl i v proudné tůňce vedle mlýna, když tu… mě upoutal šustot v trávě podél břehu.

      A teď se vrátím o pár měsíců zpět, kdy se také prvně potkáme s norkem, i když s úplně jiným. Bylo to tehdy norek americký (alias mink) a na své pouti začal pronikat do většiny revírů západních Čech. Na Orlíku už tou dobou kradl nástražní rybky rybářům z loděk, na Berounce byl místy hojnější než rybáři, na Mži u Kalikovského mlýna kradl buřty zahrádkářům přímo z klacku u ohýnku, no a jeden takový páreček minků se usídlil i u nás na Radbuze v Liticích, na místě zvaném prozaicky „Tůň“. Voražení, jak už tak minci bývaj, všichni ho viděli, některým i stahoval ouklejky z háčku, jen já jsem tam mohl přijít, kdy jsem chtěl, úmyslně jsem nechával ryby chvilku dělat rozruch na hladině, a přesto po mincích jako by se slehla zem. A tak uběhl duben, kdy byl prvně spatřen, potom květen, pak i červen a červenec a já byl asi poslední z rybářů, co se nepotkal s norkem. A protože příroda byla vždycky moje hobby, tak - řekněme si to upřímně - jsem z toho byl docela mrzutej. A teď nastal čas skočit zase tam, kde jsem s vyprávěním započal.
      Kdo si mezitím domyslel, že na břehu šustil norek, tak samozřejmě uhodl. Byl to on, mého srdce šampión - můj první norek. Celý tmavě hnědý až černý s bílou skvrnkou na čenichu, jak se na pořádného norka sluší. Žádnej strakáč, jací běžně utíkají z kožešinových farem. A zvědavej! No jak norek. Šmejdil po břehu, neustále čenichal, sem tam smočil přední tlapky, podlezl větvičku, upřel na mne očka jako korálky, nasál vzduch, aby zjistil, co jsem zač... Ze začátku jsem snad ani nedýchal a rozhodně jsem se ani nepohnul, abych ho náhodou nevyplašil. Ovšem prozkoumání viditelného kousku břehu zabralo norkovi jen pár minutek a zmizel zase v křoví. Tak to ne, řekl jsem si. Pár rychlých náhozů a už tahám pstroužka. Vyprostím mu háček z tlamky, píchnu mu ho do hřbetní ploutve a zhoupnu ho do mělčiny, kde norek před chvilkou šmejdil (nekamenujte mě, já vím, že se to nedělá, ale prostě jsem si nemohl pomoct). Pstroužek se snažil a dělal v mělké vodě rozruch, ale norek nikde. Pstroužka jsem odháčkoval, dostal svobodu a o tůňku výš jsem smutně pokračoval v lovu.
      Kupodivu žádná sláva, a tak jsem se přesunul k další tůňce, kde se u potopených větví pod nakloněnou lískou ozval pěkný šplouchanec. Zase nic, ani záběr. Dokonce ani pod lískou, kde jsem tušil nějakou pěknou rybu. Začal jsem se přesunovat výš podél břehu, když mě pod zmíněnou lískou upoutal pohyb na břehu. A byl to zase on! Na nic jsem nečekal a vyrazil blíž, abych si ho zblízka prohlédl, alespoň na útěku. Neutíkal, schoval se mezi kmínky lísky a tam odtud mě pozoroval. V tu chvíli jsem stál asi jen metr a půl od něj. To už bylo i na norka drzouna moc, a tak povyskočil půl metru do svahu k malé skalce a chystal se kolem mě proklouznout zpět. Vyrazil, já jsem hbitě sáhl na záda pro podběrák a položil jsem mu ho do cesty. Norek zabrzdil, chvíli nedůvěřivě čenichal směrem k podběráku, a pak se vrátil přemýšlet zpět pod lísku. Za chvíli zkusil totéž a opět se znechuceně vrátil hloubat do úkrytu v lísce. Do svahu na skálu se mu evidentně nechtělo, proti proudu se z nějakého důvodu ani nepodíval, a tak zkusil další fintu. Vyhoupnul se na lísku a zmizel v listoví. Udělal jsem krok blíž, abych vysledoval, kam mizí a náhle - koukali jsme jeden druhému do očí. Zas si vybral větev, co rostla po proudu dolů. Ne že bych se bál zvířat, ale mít takovouhle šelmičku dvacet čísel před obličejem mi nebylo ze začátku zvlášť příjemný. Ovšem jak se zdálo, norka to nerozhodilo ani v nejmenším. A tak zatímco mým směrem natahoval nos a koulel po mně očima, mohl jsem si důkladně prostudovat takové podrobnosti jako bílou skvrnku na čenichu, ostré drápky, kterými se přidržoval větve, malá ouška i nádherně lesklou srst.
      Poté se norek otočil, slezl dolů a prvně seběhl k vodě. Namočil si tlapky, zas se vrátil výš na břeh, vyběhnul na větev, zkusil břeh, seběhnul k vodě a šup do ní. Tím byl vlastně definitivně uloven. Potopil se a pod vodou se mě snažil obeplavat. Jeden rychlý hmat podběrákem - a byl můj. První, co mě nemile překvapilo po jeho vyzdvižení z vody, byl příšernej řev. On prostě v jednom kuse vřeštěl! Ale jak! Hrůza! Bubínky nestíhaly. Druhá, spíš zajímavá věc, byla, že norek si v podběráku udělal kolotoč. Stočený do klubíčka rotoval na dně podběráku víc než slušnou rychlostí. Jak to dokázal, je mi záhadou. Během chvilky mi ovšem do nosu udeřila i věc třetí. Příšernej smrad! Tak jako každá kunovitá šelma i norek je vybaven pachovými žlázami. A je to teda síla. V první moment jsem si řekl: „Ty vole, Ty už ani nepoznáš tchoře od norka.“ Slzely mi z toho oči a chvíli jsem přemýšlel i o zvracení, ale naštěstí prvotní nápor rychle pominul a dalo se to snést.
      No jo, ale co teď s norkem. Ten se mezitím trochu uklidnil, přestal vřeštět i smrdět a začal zkoumat kudy kam. Evidentně se necítil být ptáčkem lapeným v tenatech a rychle zjistil, že po síťce se nádherně šplhá směrem vzhůru, a tak to také okamžitě uskutečnil. Když už vyhlížel přes okraj podběráku za svobodou, zatřepal jsem s ním, a norek se skulil zpět. Pravda, malou chvilku se uraženě choulil na dně, ale opravdu jen malou, a už zas šplhal vzhůru za svobodou. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem s podběrákem neustále preventivně třepal, takže se norkovi hned na začátku pokusů smekávaly tlapky – chudák, musel si připadat jako na kolotoči během zemětřesení.
      A náhle jsem byl zčistajasna osvícen! Určitě to také znáte, že Vás znenáhla napadne úplně jednoduché a zřejmé řešení problému! „Na břehu je chalupa, stačí tam zajít, určitě s sebou mají foťák a vyfotí mě i s norkem. A pak už se jen domluvím, že se tu za pár týdnů stavím pro fotku!“ Hurá, geniální! Hned jsem vyrazil myšlenku zrealizovat. V prdelačkách jsem neměl problém s kopřivami ani s blátem na břehu, a tak jsem se znenáhla zjevil na pěstěném trávníku u chalupy, mezi, do té doby nic netušícími, aktéry pokračování příběhu. Vysvětlit, o co mi jde, zabralo jen chvilku a mladý muž s paní ochotně souhlasili, že mě cvaknou.
      Zapózoval jsem a norek toho okamžitě využil ke skoku z náhle se uklidnivšího podběráku. Jak tak letěl směrem k zemi, tak jsem podběrákem rychle mávnul – někde se to sledování kung-fu filmů projevit muselo – a k překvapení všech zúčastněných a nejvíc asi k mému, jsem byl úspěšný. Poprosil jsem ještě o něco na zakrytí podběráku a dostal jsem sytě oranžovou síťku, ve které se prodává cibule. Navíc v ní bylo předtím naloženo maso či co, hrůza – tou dobou jsem si dokonce myslel, že norek smrděl míň. Nesmrděl! Ale nepředbíhejme. Tmavý norek v husté černé síťce podběráku ozdobeném slušivou oranžovou čepičkou – i mně, amatérskému fotografovi, došlo, že výsledná fotka nebude za moc stát. Další plán byl překlopit podběrák na zem a norka tam vyfotit zblízka. Jenže člověk míní a norek mění! Měl už pobytu v podběráku právě dost, tak se odrazil, proskočil pod síťkou, a vydal se na další let k zemi. Okamžitě jsem opět mávnul podběrákem a… a asi jsem těch filmů ještě neviděl dost. Norek bere čáru směrem k řece – zdánlivý konec příběhu. Jenže…!

      Zapomněl jsem se zmínit ještě o jednom aktérovi příběhu, o tom, který se do té doby mohl zbláznit zvědavostí, co to tam ty lidičky tropěj. Domácí voříšek! Konečně nastala jeho chvíle! Se zběsilým štěkotem a plandajícíma ušima se vrhl za norkem. Ten zazmatkoval a místo, aby pokračoval k řece, tak zahnul za roh chalupy. Voříšek za ním. Podle štěkotu jsem usoudil, že norek běží okruh kolem stavení, tak jsem mu dusal naproti. Potkali jsme se všichni kousek od zápraží. Zděšený norek a divý voříšek z jedné strany, já z druhé, na trávníku před chalupou mladí manželé. Norek měl poslední šanci, tak ji bleskově využil – hup do chalupy. „Tý vole!“ pomyslel jsem si ten den již podruhé.
      Nebylo zbytí, vdusal jsem v zablácených gumácích za norkem. Voříšek to kupodivu vzdal a zůstal venku. Asi věděl proč! Stresovaný norek opět začal páchnout. A v uzavřené místnosti to teda byla síla. Jediným úkrytem v místnosti byl starý botník plný, čeho jiného, bot. Norek neváhal a zmizel za botami. Rukou se mi pro něj rozhodně sahat nechtělo, tak jsem tam nacpal nohu v gumovce a jal se milého norka vyhánět. Právě v té chvíli se otevřely dveře vedoucí do místnosti a v nich se objevila postarší paní, která nechápavě koukala, jak se úplně cizí člověk v gumovkách a s podběrákem na zádech snaží schovat pod jejich botníkem. Za paní jsem si v kuchyni povšiml kočárku, tak jsem se hrozně nápaditě dotázal: „Vy tu máte dítě?“ Paní kupodivu byla schopna slova a odpověděla, že ano. „Tak raděj zavřete ty dveře, bude to lepší,“ řekl jsem. Jestli měla na jazyku příhodnou odpověď pro někoho cizího, kdo jí určuje, co má dělat ve své chalupě, se již nikdy nedozvím, neboť v ten okamžik se norek rozhodl, že už ho s tou gumovkou vážně s… a vystřelil zpod botníku. Pak přesvištěl paňmámě po špičkách pantoflů, ta sklapla pusu a bez jediného slova se ocitla rychlým skokem zpět v kuchyni, kteroužto okamžitě zavřela. Norek si dal ještě jedno kolečko po místnosti, při kterém zjistil, že botník mu pořád blokuje ten otravný pán, tak gumovku přeskočil a vyběhl zpět na denní světlo.
      Voříšek se opět rozštěkal a pokračoval v přerušené činnosti. Tentokrát již norek zamířil správně k řece, a tak, když jsem vylezl z chalupy, jsem jen viděl vítězoslavný návrat udatného voříška, který zahnal vetřelce tam, kam patřil. Omluvil jsem se za způsobené problémy, ale prý bylo vše v pohodě (možná dobře, že nevím, co si mysleli doopravdy!), a vydal se pokračovat v přerušeném lovu bohatší o zážitky.

      Co říci závěrem? Po pár letech jsem zas kráčel rozbřeskem kolem Kozičkova mlýna a na zahrádce tam pracoval mně neznámý pán. Dali jsme se do řeči, zjistil jsem, že je to majitel chalupy, a časem jsme se dostali i k anabázi s norkem. Pán jen pokýval hlavou a povídá: „Jó, to bylo tenkrát, jak tu byli mladí s babi a dědou.“ A tak se rodí legendy… :-)

      A protože se blíží Vánoce a Nový i nový rok, tak doufám, že i tento příběh přispěje k Vaší pohodě. Také proto Vám v tom dalším roce přeji na rybách spousty zážitků, které se Vám vepíšou na celý život do paměti i do srdce. :-)