Parma - víc než jen ryba, 2.část

12.9.2005 - osprey

      Jak jsem slíbil, budu se ve druhé části svého článku věnovaného parmám zabývat různými způsoby jejich lovu. Na parmě je úžasné, že podobně jako řada dalších kaprovitých ryb může být chytána snad všemi technikami a dokonce i za použití umělých nástrah. Jediným limitujícím omezením je neustálá nutnost nabízet jakékoli nástrahy v blízkosti dna, protože pouze tam se mohou přiblížit na dosah vousatých úst. Dál už záleží na našem umění, štěstí a ochotě našich frňousatých zlatíček spolupracovat. To bývá většinou ten největší kámen úrazu.
      A teď už k samotnému lovu parem. Je třeba skutečně vycházet z toho, že se jedná o ryby dna, živící se převážně živočišnou potravou. Můžeme jim předložit přímo jejich přirozenou potravu – larvy vodního hmyzu a jiné bezobratlé anebo jejich napodobeniny v podobě umělých mušek. Nejběžnější náhražkou vodního hmyzu budou pak samozřejmě bílí červi a v přikalené vodě je klasickou nástrahou rousnice. Velké exempláře parem ovšem nepohrdnou ani rybkou a při troše štěstí budou atakovat i vláčecí nástrahy.
      Z nabídky potravinářského průmyslu parmy nejvíc milují silně aromatické chutě a vynikajícími nástrahami pro jejich lov jsou proto sýry, sýrová těsta a některé masové výrobky, často i ostře kořeněné. A konečně jako všežravé kaprovité ryby se parmy docela dobře naučí konzumovat i rostlinné nástrahy, například kukuřici nebo kolínka. Není to ale jisté a zpravidla získají důvěru k podobným nástrahám až po dlouhém vnadění. Někdy jsou ale jejich chutě nevyzpytatelné a teoreticky nám pak mohou s trochou štěstí zabrat na všechny nástrahy užívané k lovu kaprovitých ryb včetně ovoce.
      Při lovu parem platí jedna zcela zásadní věc. Na místech výskytu mnoha ryb, které mají co dělat, aby se uživily, bude úspěšná prakticky jakákoli technika včetně použití umělých nástrah. Na místech jejich ojedinělého výskytu, kdy nemají o potravu nouzi, nakonec jednoznačně zvítězí lov na položenou s použitím přírodních nástrah. Rybář tu navíc bude zaznamenávat dlouhá „mrtvá období“. Přesně v těchhle podmínkách jsem nucen lovit a tak mi nemějte za zlé, že z toho místy dělám vědu.
      Ve výčtu důležitých informací o chutích a zvycích parem nesmí chybět ani to, že velice citlivě reagují na zákal vody i na krmení, ve kterém ovšem umí být velmi vybíravé. A konečně – jejich potravní aktivita zahrnuje určitá období (klasikou jsou rána a večery) a pokud jsou parmy zrovna pasivní, máloco s nimi pohne.

      Z výše uvedeného odstavce vyplývá, že parmy lze v zásadě lovit na položenou, plavanou, muškařením a přívlačí.
      Každé technice jsem věnoval vlastní prostor a pouze se omlouvám, že ty, které neovládám příliš dobře (zejména muškaření), ho nedostaly tolik, kolik by zasloužily.

Lov na položenou

      Jen u nemnoha druhů se při lovu na položenou dá vyřádit tolik jako při lovu parem. Základní technika je ale jednoduchá. Nástraha zatížená přiměřeně těžkým olovem se usadí na dně říčního proudu a čeká se na záběr ryby. První potíž, která nováčka v oboru zaskočí, bude zjištění, že při náhozu kolmo na proud se nástraha většinou neusadí, ale je odvalena pryč. Jsou různé možnosti, jak se s tím vyrovnat. O tom, kterou zvolit, rozhoduje charakter lovného místa. Svůj díl práce odvede plochý tvar zátěže, který nedovolí vodě tolik se do ní opřít. Následuje motorkářské úsloví, že „objem ničím nenahradíš“ a díky použití velkých a tím pádem těžkých olov se dá nástraha nakonec udržet leckde. Časem zjistíte, že se proud mnohem víc než do olova, zapadlého někde na dně mezi kameny, opírá do vlasce a proto je důležité dostat ho co největší kus z vody zvednutím špičky prutu a nakonec přijde to nejúčinnější – nahazovat pokud možno po proudu. Jen prosté nahození po proudu dokáže snížit hmotnost zátěže potřebnou k udržení nástrahy na místě třeba i z 50g na 10 – 15 g.
      Olova také váznou a kromě jejich značné spotřeby může uváznuvší zátěž znamenat i ztrátu úlovku. Tady se vyplatí zapracovat na volbě celé montáže i na tvaru zátěže. Následující obrázek ukazuje sestavy, které nejčastěji používám. První je klasická průběžná montáž pro místa s rovným dnem, druhá je paternoster se speciálně tvarovaným olovem. Za zmínku stojí slabý návazec zajišťující, že zátěž by se měla utrhnout jako první, ochrana uzlíku spojujícího kmen se zbytkem montáže a prohnuté olovo získané vykováním z obyčejné hruškovité zátěže. Za pomoci kladiva snadno vyrobíte vysoce funkční zátěž perfektně zapadající do nerovností dna a to vždy očkem nahoru. Navíc v případě přizvednutí je velice snadno unášena proudem a díky vztlaku vzniklému náporem proudu na vyboulenou spodní část se i rychle zvedaná do sloupce mimo dosah vázek. Žádná jiná zátěž, kterou znám, nevázne tak málo jako právě tato. Pokud vám její výroba přijde příliš primitivní, nalepte si na sáček s vyrobenými zátěžemi cedulku s nápisy „Czech hand made“ a „ Cold forged“ a hned se budete cítit lépe. Pro zajímavost musím uvést, že jsem se v průběhu psaní tohoto článku setkal i s komerčním výrobkem podobného tvaru a dáte-li přednost běhání po obchodech, můžete se kovářské práci vyhnout.
      Neosvědčilo se mi používání návazců z tenkých pletených šňůr (rozhodně u průměrů pod 0,10 mm). V konfrontaci s kameny na dně dlouho neobstojí, praskají pak v nejnevhodnějším okamžiku (zpravidla při záseku) a jejich narušení přitom není nijak zvlášť patrné. Vlasec snadno zkontrolujete projetím mezi prsty nebo pohledem proti světlu a poškozený návazec vyměníte. Naopak použití některých speciálních návazcových materiálů pro kapraře bych neodmítal, ale nedělám to a nemám s nimi proto zkušenosti.

      Když už máme nahozeno, je třeba se postarat o detekci záběru. Jedničkou při lovu parem bude lov na cit. Dovoluje lovit nejen ze břehu, ale i brodit řekou, je nejcitlivější a nejpohotovější a co víc - umožňuje snadno přesouvat nástrahu (záběry většinou ale přicházejí, když je nástraha v klidu) a systematicky prohledávat rozlehlé úseky proudů. Bez této techniky bych řadu svých parem vůbec nechytil a některá hejna ani neobjevil.
      Druhou úspěšnou metodou signalizace záběru je sledování špičky prutu. Někdo si okamžitě vybaví feeder, který je v tomto oboru jedinečný a vřele ho doporučuji, ale za vyšší vody při lovu na rousnici postačí jakýkoli delší prut s jen trochu citlivější špičkou. Ještě před asi deseti lety používali někteří rybáři na Otavě za povodní obyčejné kaprové teleskopy postavené skoro svisle a jak jim to šlo! I u feederu nás totiž silný proud snadno dožene k použití prutu z třídy „heavy“ někdy i se čtyřuncovou špičkou a to už pak vážně není k normálnímu prutu zas tak daleko…
      Co se špiček prutu týče, je tu ještě jedna možnost. Tam, kde jde proud podél břehu, je do něj možno usadit nástrahu pomocí dlouhé silnější bolonézky a i na její špičce jsou záběry obstojně vidět.
      Místy lze lovit i s těžkými čihátky anebo použít únikovou montáž s těžkým olovem, kde se ryba sekne sama – přesně tak, jak se to dělá při lovu kapra.

      A zbývá už jen otázka, co na háček. Půjdeme-li přírodní cestou, budou to za nízké vody larvy vodního hmyzu a v přikalené vodě rousnice. Na revírech s řídkou populací parem jsme v této chvíli téměř u konce, protože pokud mají tři parmy k dispozici úsek, který před časem dokázal uživit padesátičlenné hejno, budou ve výběru potravy velmi konzervativní a na ostatní nástrahy zaberou jen nahodile. Z přírodních nástrah zbývá ještě uvést drobné rybky. Zejména větší parmy totiž konzumují běžně nejen ryby, ale i raky, které už ale dnes v našich řekách moc často nenajdou. Při lovu na rybku dáme o něco delší návazec (asi 60 - 70 cm) a počítáme i s častými záběry tloušťů, protože na mnoha místech sdílí tento druh s parmami jejich stanoviště.
      Kromě přírodních nástrah bere parma vděčně i na celou řadu dalších lahůdek. Můžeme začít bílými červy, které je dnes možno použít i na vnadění, proslavený je i sýr, na který jsem nikdy neulovil parmu na Otavě, ale jen jsem kroutil hlavou, když jsem viděl, jak chutná parmám z Berounky, masité nástrahy jako je lančmít a různé druhy uzenin jsou rovněž výborné a angličtí specialisté je ještě dochucují kořeněnými příchutěmi – často tak, že kostky lančmítu smaží například na pepři nebo v karí. Uznávanou nástrahou ve Velké Británii jsou také loupané krevety, které je možno koupit v supermarketech i u nás.
      Z rostlinných nástrah by bylo možno naučit parmy na ochucenou kukuřici nebo na hrách, ale v dobách hladu se tato ryba dovede chovat jako násadový kapřík a v klidu zabere i na kolínka nebo pařenou housku.
      Pokud jde o otázku vnadění, dobré jsou aromatické krmítkové směsi zejména s příchutí sýra. Na řadě míst je lépe používat uzavřená krmítka, protože klasické košíčky jsou často prázdné, sotva dopadnou na dno. Do uzavřených krmítek je po úpravách předpisů v poslední době možno dát i bílé červy, jejichž cena se od značkového krmení zas tak moc neliší. Celkem efektivní metodou lovu je použití uzavřeného krmítka k dopravě červů na místo zakrmené klasickými koulemi.
      Angličané velmi rádi zakrmují vařeným konopným semínkem, pro něž prý mají parmy zvláštní slabost, ale kromě uzavřeného krmítka jsem zatím nenašel jediný způsob, jak těmito drobnými zrnky úspěšně krmit v silném proudu. Snad blok zmrzlého konopí, uprostřed něhož by byl těžký plochý kámen… Samotné zmrzlé konopí do vody neházejte, hustota těchto semen není o moc větší než hustota vody a led, který mezi nimi nepochybně bude, ten dokonce plave.
      Jako samostatnou kapitolku tu zmíním lov za vysoké zkalené vody. Parmy jsou v této době velmi aktivní a naprosto zásadní nástrahou jsou v takové chvíli rousnice, technikou lovu pak položená. Potíž je ovšem ryby najít – někde mají tendenci pohybovat se v bezprostřední blízkosti břehu a hledat potravu v zatopených porostech, jinde se drží v úplavech na rozhraní proudu a tišiny a na některých lokalitách stojí normálně v proudnici. Hodně záleží na stavu vody a místních podmínkách. Osobně lovím za mírného zvednutí hladiny na dva feederové pruty (těch několik málo záběrů za vycházku uhlídám i na dvou špičkách) a když je proud už opravdu silný, lovím silným kaprovým prutem na cit. Voda v té chvíli unáší kdejaký materiál – nejčastěji větve, trávu a někdy i celé trsy lakušníku. Výsledkem je značná nejistota při rozlišování záběrů a riziko, že náhodně proplouvající větev strhne prut v nestřeženém okamžiku do řeky. Záběr je ostré zacukání ve vlasci a dá se jen těžko s něčím splést. Náčiní musí být v této chvíli poměrně bytelné, protože až to poslední, s čím je rybář nucen zápasit, bude ryba. Použití těžké zátěže, proud, vázky a unášené nečistoty si klidně vynutí i vlasce o průměru 0,25 – 0,28 mm.
      Zmíním ještě způsob nastražení rousnice, protože na rozdíl od většiny rybářů používám pouze půlky těchto červů. Bud je navlékám po délce na velký kaprový háček a nechám nepatrně vyčnívat špičku anebo je napichuji na menší háčky jedním až dvěma propíchnutími zhruba uprostřed. Nikdy nevyrábím „balík“ vzniklý opakovaným propichováním a omotáváním rousnice kolem háčku. První způsob má tu výhodu, že nástraha jde velmi špatně strhnout z háčku, druhý je vhodný za lehkého přikalení vody, kdy se dá bez potíží chytat s vlascem 0,18 mm a adekvátními menšími háčky, na které se rousnice nenavleče.

Plavaná

      Tento styl chytání vyžaduje aktivní ryby a je daleko úspěšnější na revírech s bohatším výskytem parem. Přinejmenším se tak vyhnete situacím, kdy si masivním vnaděním „stáhnete“ na zakrmené místo jednu parmu. Lovit je třeba u dna, čemuž se musí přizpůsobit rozložení zátěže. Velkou roli hraje i vedení nástrahy – zde je třeba dávat pozor, aby nám ji proud nevynášel do sloupce. K tomu napomůže dostatek olova na vlasci, není třeba se stydět i za nějakých 4 až 6 gramů umístěných poměrně blízko dna. Jako nástrahy poslouží larvy vodního hmyzu, bílí červi, žížaly a v minulosti se parmy běžně a prý i úspěšně lovily také na řasy. Sám tuto nástrahu doporučit nemohu, ulovil jsem na ni jedinou parmu v životě a tak mohu pouze ujistit případné zájemce, že to opravdu jde.
      Úplnou perlou je použití umělé nymfové mušky na plavačkové udici. Jednu sezónu asi před 12 lety mi to právě tímhle způsobem na Otavě nehorázně šlo (pak nevím proč přestalo). Tmavší nymfy na háčcích velikosti 10 – 12 zahanbily všechny ostatní nástrahy včetně bílých červů a zabrala mi na ně i parma dlouhá 66 cm. Výhodou téhle metody je skutečnost, že nemusíte každou chvíli měnit nástrahu na háčku. Muškaře tahle technika nepotěší, ale podotýkám, že je to plavaná a konec konců bych mohl ty nymfy nastražit i živé.
      Při plavané se buď můžeme brodit řekou anebo lovit ze břehu. Pohyblivý lov bez vnadění je ideální praktikovat v mělčích proudnějších úsecích. Při statickém lovu a zvláště pak ze břehu se nabízí možnost krmit. Opět musím zdůraznit, že není snadné zakrmit silný proud. Krmení musí být kvalitní, těžké a soudržné s velkým podílem hlíny (30 – 50 %), místo koulí je lépe formovat jakési placky. Jeho spotřeba může být značná, zvlášť krmíme-li hluboké místo se silným proudem ve větší vzdálenosti od břehu. Důležitou součásti krmení je živá složka (žížaly, bílí červi). Nedávno jsem četl recept testéra firmy Sensas na parmové krmení, který tu ocituji. Vážní zájemci nechť si připraví peněženky, protože na rozdíl od zaměstnance firmy si budou muset spotřebované krmení zaplatit. Takže si pište:

      2 kg 3000 Super Fond, 2 kg 3000 Carp (jemně mletý), 600 g Super Cheese (a máme tu nezbytný sýr) - vše výrobky Sensas
      smícháme se 3 kg „říční hlíny“ (tak pravil autor, či spíše překladatel; parmy zákal vyvolaný přidáním hlíny milují, ale nabízí se i možnost zapracovat do krmení něco říčního štěrku pro zatížení, zvažte si, co je pravděpodobnější)
      přidají se bílí červi a tito se navíc ještě přihazují slepení se štěrkem na zakrmené místo během lovu

      Když se na ten soupis dívám skrze svou značně provětranou peněženku, nejvíc se mi zamlouvá ta hlína. Dal bych jí klidně i 4 kg… Vědět ale o hejnu velkých parem, přemluvil bych někoho z kamarádů a vlítli bychom na to. Rybařině je holt třeba přinášet oběti.
      Kromě krmení Sensas mám z různých zdrojů potvrzeno, že solidní výsledky dává i sýrová Lastia a tato dvojice výrobců jistě není sama, kdo vyrábí použitelné produkty, jenom je občas těžké je v záplavě kaprového a cejnového krmení na pultech obchodů objevit. Určitý výsledek jsem zaznamenal i při použití běžné krmítkové směsi s příchutí Scopex s příměsí hlíny a červů.

      Měl bych tu ještě zmínit jeden aspekt chování parem. Upozorňují na něj mnozí autoři ze zemí západně od našich hranic. Parmy na zakrmených místech víří sediment, vyhazují krmení do sloupce a lapou hrubší částice. Někdy to vypadá jakoby se v krmení doslova válely. Dochází při tom k mnoha klamným záběrům a podseknutím ryb.
      Tento problém je třeba řešit jak při plavané, tak při lovu na položenou a je dobré, když je rybář na podobnou situaci předem alespoň morálně připraven.

Muškaření

      Tato metoda je trochu mimo můj obor. Na nymfové mušky jsem před časem velmi úspěšně lovil na plavanou, s kompletní muškařskou výbavou jsem kdysi jen jednu parmu podsekl, následně mi vymotala celou šňůru až na podklad a když jsem konečně začal získávat převahu, drze mi spadla. Abych tuto rubriku vůbec mohl vyplnit, musím popsat, co jsem okoukal druhým přes rameno.
      Loví se s delším silnějším prutem (nedejte moc na mé chabé muškařské schopnosti, ale pod délku 270 cm se šňůrou #5 bych nešel). Převážně tmavé nymfy (můžou být i zlatohlavé) se vedou těsně u dna. Záběr bývá velmi klidný, v podstatě by mělo dojít k zastavení šňůry.
      Pro ty, kdo se v muškařině vyznají ještě míň než já, připomenu, že ideální podmínky představuje mělčí čistá voda s ustáleným průtokem.
      Metoda je to úspěšná a vlastně se divím, proč až poslední dobou skutečně získává na popularitě. Při průměrné velikosti našich salmonidů je možnost pravidelně lovit na mušku původní krásný velký a relativně bojovný druh ryby hodna povšimnutí a vyzkoušení. Pokud tomu posléze propadnete, dobře vám tak.

Přívlač

      Už jsem se zmínil, že větší parmy se živí běžně i rybami. Navíc v proudu není času nazbyt, když jde o to ochutnat nějaké zajímavé sousto plující zrovna kolem. A tak je možno parmu lovit dokonce i na přívlač. I touto technikou jsem parmy lovil a vzácně i ulovil. Jde to ale zejména tam, kde je parem dost a nemůžou si v potravě příliš vybírat.
      Lov parem přívlačí má jistá specifika. Jednak je třeba udržet nástrahu u dna nebo přímo na dně, jednak není žádoucí, aby se pohybovala příliš rychle (místy ji můžete nechat pracovat na místě) a v neposlední řadě je většina záběrů parem velmi klidných – parma nástrahu dožene, nasaje a … zastaví. Někdy ani není na první pohled zřejmé, že jde o záběr. Jen občas jsou parmy natolik aktivní, že kořist mohou i pronásledovat a zabírat na vláčené nástrahy s razancí skutečných dravců. To dokládá i pozorování mého známého, který viděl velkou parmu, jak pronásleduje hejno potěru až do mělčiny.
      Ideálními nástrahami jsou drobné gumy, rotačky a voblery a co se barev týče, je tu vidět jistý příklon k tmavším odstínům, hlavně u rotaček. U gumových nástrah jsou úspěšné i zelenavé tóny a u voblerů pak pestřejší přírodní dekory, které by mohly vousatým krasavicím připomínat jejich možná nejčastější šupinatou oběť – hrouzka.
      Ideální lokalitou pro lov parem přívlačí jsou mělčí proudy, zvláště když je v nich možno ryby lokalizovat a místo výskytu hejna trpělivě proházet. Velmi výhodné je během lovu brodit – dovoluje to zaujmout ideální polohu a snadno uvolňovat uvázlé nástrahy.
      A než opustím prostor vyhrazený přívlači, přidám pár tipů na vedení nástrah:

• Vobler zkuste vést tak, aby pracoval u dna pouze silou proudu, dělejte delší zastávky a po krátkém popotažení vždy znovu na chvíli zastavte.
• Rotačku musíte udržet u dna. Vyberte si optimální model a velikost – ideálně 0 nebo 1. Hlídejte si, jak moc ji proud vynáší do sloupce, nechte ji často dopadat na dno , zastavujte ji a hrajte si s ní. Důležitý je pomalý chod nejsnáze dosažitelný vedením třpytky proti proudu. Parma není pstruh, při rychlém vedení ji nejspíš jen podseknete.
• Twister můžete nahodit šikmo po proudu, nechat dopadnout na dno a pak už jen držet a nechat valit po kamenech. Zase je tu značná možnost jeho zvedání do sloupce silou proudu. Mějte ve vodě jen tolik vlasce, abyste udrželi nad nástrahou kontrolu.
• K některým nástrahám můžete přidat zátěž na bočním přívěsu (slabší než kmenový vlasec). Snáze je pak udržíte u dna, ale trochu se to motá a klade to vyšší nároky na plynulost hodů.

A přišel čas na příhody od vody.

      Jediné, co si ze soubojů s parmami odnáším, jsou zážitky a občas nějaké fotografie (ostatním do toho mluvit nehodlám). Záleží hodně na člověku, jak si umí rybolov prožít a co při něm vlastně hledá. Moje nejkrásnější parmová vycházka byla jedna srpnová noc, kdy jsem seděl potmě na břehu řeky, lovil na cit a s hlavou obrácenou k nebi sledoval desítky meteoritů křižujících hvězdnaté nebe. Z opojné podívané mě probouzely záběry ryb, které jsem zdolával potmě a jen na odháčkování si krátce bliknul baterkou. Zdolal jsem nakonec tři parmy mezi 50 a 60 cm, ale o počet nebo velikost v té chvíli vůbec nešlo. Podařilo se mi strávit mystický večer na rozhraní dvou tajemných světů a úplně se odpoutat od reality. Bylo to nepopsatelné, jedinečné a ještě dnes mám před očima pomíjivé záblesky škrtající průzračné černomodré nebe přerušované záchvěvy šňůry vedoucí do temného olejovitě plynoucího proudu pod mýma nohama a následné vodění dynamických válcovitých těl ukrytých někde v hloubce řeky.
      Ačkoli jsem už zdolal hodně parem, nemám žádné dramatické zážitky s rybami, které jsem dokázal dostat na břeh. Ani ta největší, dlouhá 71 cm, nepředvedla víc než pětiminutovou sice krásnou, ale v žádném případě napínavou přetahovanou. Jako noční můra mě však straší tři porážky od velkých ryb, kdy jsem s vlasci 0,18 nebo 0,19 mm pouze v roli statického diváka přihlížel neuvěřitelnému divadlu. Po tisícerém rozpitvání všech tří soubojů jsem dospěl k závěru, že ve dvou z nich muselo jít o podseknuté ryby, protože v případě záseku v tlamě by extrémní tah a výdrž neodpovídal pohybům těla soupeře, jak jsem je vnímal během obratů a výpadů. I velikost ryby by musela být obrovská. Rozdíl mezi podseklou a regulérně chycenou parmou je ale téměř stejně propastný jako u cejna a tak mi toto vysvětlení připadá nejrozumnější.
      Popíšu poslední zážitek tohoto typu z podzimu 2004. Nakrmil jsem do té doby opomíjené místo, kde hluboký tah doslova brousil břeh zarostlý řadou stromů a řeka snad metr od břehu dosahovala plné hloubky odpovídající zhruba výšce lidské postavy. Příčinou mé volby byla právě snadnost zakrmení doslova pod špičkou prutu a pak snad i vize, že zrovna tady by se mohly přes den ukrývat ty největší parmy, protože lepší místo široko daleko nebylo. Lovil jsem s feederovým prutem a od začátku nebylo mnoho důvodů ke spokojenosti. Braly jen malé ryby a navíc do krmení najelo hejnko stříbřitých karasů (opravdu se na Otavě běžně vyskytují v proudech) úporně se snažících spolykat, co se dá. Ti menší navíc nemohli svazek bílých červů dobrat a o to víc s ním cloumali. Za tohoto stavu přišel osudný záběr, stejný jako kterýkoli drbanec předtím. Po záseku mi bylo hned jasné, že tentokrát jde o něco většího a hádal jsem kapříka kolem 40 cm. Ryba byla neklidná, cukala se a kroužila přede mnou a náhle se rozhodla zamířit do středu řeky. Bál jsem se, aby mi nesjela příliš dolů, kam bych ji díky stromům nemohl následovat a s vědomím vlastní převahy dané návazcem z kvalitní osmnáctky jsem se do ní opřel. Od té chvíle vypuklo peklo. Rybě bylo po čertech jedno, co si myslím o své převaze, vyrvala si z navijáku, kolik potřebovala a systematicky prohledávala dno. Pohyby postrádaly přímočarost kapra, ryba vlála v proudu tak, jak to dělají parmy, chvílemi zastavovala a vzápětí vyrážela k prudkým výpadům, vlasec kvílel a zvonil a minuty ubíhaly. Když si ryba asi po pěti minutách usmyslela, že se pokusí zbavit háčku během projížďky podél zatopené břehové navigace, kde leželo pár potopených balvanů a já se ji pokusil natvrdo obrátit, bál jsem se, že snad zlomím prut. Můj první nepříliš kvalitní feeder, který měl tu čest být v souboji mou prodlouženou rukou, má totiž velmi špatně řešenou ohybovou křivku blanku s tvrdým středem a zranitelným místem těsně nad rukojetí. Když jsem viděl horní půlku prutu prakticky srovnanou ve směru tahu ryby a doslova patologicky prohnuté místo kousek nad držákem navijáku, chytil jsem spodní díl prutu levou rukou mezi prvním očkem a rukojetí, využil sílu předimenzovaného středu a nakonec se mi podařilo donutit rybu k návratu doprostřed řeky. Tady se mi ji dařilo chvíli vodit a postupně přitahovat tak, že nakonec projížděla pod mýma nohama. Dostal jsem ale ten nemoudrý nápad, že se pro případ stále ještě reálné porážky aspoň podívám, co to vodím a zkusil jsem rybu přizvednout. Její reakce na můj pokus odlepit ji ode dna byla tak zběsilá, že jsem jenom přehmátl levou rukou mezi rukojeť a očko, abych eliminoval svůj strach o prut a pak už jenom čelil ohromnému náporu, kdy se ryba valila po dně podél břehu, rvala mi vlasec z navijáku a vysloveně hledala nějakou vázku na dně. Dvě čeřiny kus pode mnou svědčily o tom, že na dně se nacházejí velké kameny a bylo vidět, že o nich víme oba. Ryba směřovala k prvnímu z nich a co neurvala plynulým tahem, to si dokázala vynutit prudkými nápory. Naprosto ji nezajímalo, že po víc než deseti minutách na prutě by měla cítit něco jako únavu, prodrala se až ke svému cíli, já ucítil, jak se vlasec opírá a drhne o balvan, pak něco upadlo – to praskl přívěs krmítka a návazec se odporoučel vzápětí. Bylo vymalováno. Zahodil jsem prut do trávy, potlačil chuť ho rozšlapat a teprve po chvilce jsem se sebral, navázal a znovu nahodil. Zázrak se nekonal. Kromě pár rybek mi sice zabral ještě půlmetrový kapr, ale proti zvířeti, které mě tak proškolilo, představoval jen slabý odvar a s bídou za tři minuty skončil na břehu. Od té doby čekám, až bude správný stav vody a nastane čas odvety. Správný stav vody znamenající vyrovnaný slabý průtok zatím nenastal, počasí bylo příliš deštivé. Ale jednou přijde den a zúčtujeme spolu…

      A jsme na konci. Musím říct, že postupem času mě parma spolu s tlouštěm zajímají čím dál víc na úkor stále vzácnějších dravců, kteří pro mě donedávna představovali nejatraktivnější úlovky. Nejvíc mě zajímá, zda skutečně ještě někde existují ty neskutečně obrovské ryby z dob našich dědů. Pokouším se sice o trofejní úlovek obou druhů často, ale každá snaha má své meze a trofejní parmy nejsou k dispozici jako housky na krámě.
      Letos jsem ulovil na Otavě jen čtyři exempláře 53, 58, 59 a 68 cm (další mi spadla) a při červnovém výletu na Berounku jsem naneštěstí zastihl místní „barbusáky“ ve tření a skončil bez úlovku. V srpnu jsem se zastavil na Berounce opět, tentokrát jen na dvě hodiny. Chytil jsem čtyři parmy mezi 30 a 45 cm. Velikost nic moc, ale počtem tolik, co za celý zbytek roku na Otavě. Prostě pokud někde jsou, není tak těžké je chytit – aspoň ty menší. Co mě nejvíc mrzí, je, že vzaly za své mé plány na zkoušení různých vnadicích technik. V létě 2005 dělala voda v řece doslova psí kusy a cílený lov čehokoli byl sázkou do loterie. Všechny své plány jsem musel odsunout k ledu, protože jsem si nebyl za takových podmínek jist výsledkem.

      Všem zájemcům o lov tohoto druhu přeji, aby mě dohnali a předehnali. Jen nezapomínejte, že náhrada za odnesenou parmu vám poroste asi tak deset let.