Minnesota a Bass na streamera

18.3.2005 - Jiří Řezníček

      Ještě nedávno, když jsem slyšel Bass (mám na mysli okounka pstruhového, Američany nazývaného Largemouth Bass, latinsky Micropterus salmoides), představil jsem si jezera kdesi na jihu USA a potrefené Američany s jejich podivnými vláčecími nástrahami, popřípadě ještě podivnějšími muškami, lovící tyto pro mě poněkud nezajímavé ryby a pro ně úlovek číslo jedna, možná dva hned po lososech. Moje zkušenost z Minnesoty v loňském roce byla však úplně jiná. Tak jako každý rok i loni na přelomu jara a léta jsem vyrazil směr Chicago. Mám tam kamaráda, s kterým každý rok navštívíme některý z amerických států s úmyslem dobře si zachytat. Tentokrát jsme vybrali Minnesotu – stát desetitisíců jezer. Asi jich tam není tolik, ale i přesto je z čeho vybírat.
      Po týdnu jsem začal tušit, že je něco špatně. Jezer jsme vystřídali několik, ryb je v nich sice dost, ale vypadá to asi takto:
      V Minnesotě oblíbená ryba číslo jedna – muskalunga - nazývaná muskie nebo musky, těch je tam proklatě málo, sezóna jejich lovu začíná někdy v pozdním podzimu, míru má metr a loví se většinou hlubinou přívlačí – nuda.
      V Minnesotě oblíbená ryba číslo dvě – walleye – je to candát, ale asi nějaký americký, běžně lovená velikost je tak do 60-ti cm, loví se hlavně na mrtvou rybku z volně driftující lodě. Každé velké jezero má několik hot spotů, kde se tím pádem motají stovky lodí, které vždy na motor vyjedou proti větru a následně driftují po větru pár set metrů a táhnou za sebou mrtvé nebo polomrtvé rybky. Candátům kupodivu stovky motorů hřmící jim nad hlavami vůbec nevadí. Taky nuda.

      Američany spíše nelovená ryba číslo tři northern – čímž je myšleno northern pike, neboli úplně normální štika. My jsme ji lovili na jezerech na streamery nebo na přívlač. Výsledky nic moc, například se souostrovím Aland se to nedá srovnat. Maximální velikost lovených ryb, podotýkám hodně hubených, byla 60 cm. Mimo to jsme lovili ještě na Mississippi, tam to bylo maličko lepší. Chytali tam převážně místňáci a věnovali se hlavně lovu na rybičku - štiky a walleye. My jsme vláčeli a muškařili na streamera a úspěšnost jsme měli jen o málo menší. U nás by taková řeka byla lovištěm především kaprařů.
      Z výše uvedeného je jasné, že po týdnu jsme toho měli plné zuby. I když jsem tam byl jenom na 14 dní, začal jsem vážně uvažovat, že vyrazíme směr Montana. Je to víc než tisíc mil a byla to vzhledem k časové tísni nesmyslná úvaha.
      Když jsme tak jeden den přejížděli k novému jezeru, zastavili jsme se asi u dvě stě metrů dlouhého proudu mezi dvěma jezery. A tam to začalo být zajímavé. Co nához, to štika kolem 70-ti centimetrů. Chytli jsme jich v tom proudu asi deset a rozhodli se, že zkusíme objet všechny řeky, které tam v okolí byly. Začali jsme s Prairie river a to byla klika. Zajímavý úsek této řeky je mezi jejím výtokem z jezera a soutokem s Mississippi, působí dojmem nádherné pstruhové řeky a připomínala mi (z mě známých řek) nejvíce Moravici nad Slezskou Hartou, ale třikrát větší. Šli jsme po štikách, takže jsme prohazovali nejrůznější tišiny a zátočiny. Hned se vše v lepší obrátilo. Štiky jsme chytali o velikosti 40-70 cm, sem tam se do toho připletl 50-ti centimetrový walleye. Největší překvapení však přišlo, když jsme v jedné maličké, hodně uzavřené, zabahněné zátočině chytli u pařezu deset bassů za sebou. Co hod, to bass. Měli okolo 40-ti cm a nádherně bojovali. Bass má konstituci kapra a bojuje jako pstruh. Prostě nádhera. Začal jsem chápat duševní postižení Američanů bassem. Protože úsek řeky, na kterém jsme lovili, je poměrně krátký, brzy nám došli neprochytané tišinky. Bylo jasné, že v silných proudech štiku nenajdeme a bass má přece taky rád klidnou vodu, o čemž svědčily i místa nejčastějších úlovků. Omyl, na který jsme naštěstí přišli. Spíše ze zoufalství jsem navázal velkého streamera „trauňáka“, který mi zůstal z mého výletu do Mongolska, nahodil ho do silného proudu, přesně jak bych to udělal kdybych šel po krku pstruhům a děly se věci. Bylo to přesně, jako když se chytají pstruzi, přesně stejná místa v proudu, přesně stejná technika stahování, přesně tytéž záběry. Místo pstruhů však brali bassové. Všechno mezi 40-ti až 50-ti cm. Ovšem stejné jako u pstruhů mi to připadalo pouze do okamžiku záběru, zdolávání byla jiná kapitola. Jak už jsem podotkl, bass má konstituci kapra a bojovnost pstruha. Zajímavá kombinace ve spojení se silným proudem. V Mongolsku jsem chytal 60-ti centimetrové lenoky. Proti bassům na mušáku a v proudu je to směšná ryba, a to nemluvím o 70-ti cm štikách, ty mi připadaly proti bassům naprosto bezbranné. Poté, co se Vám podaří vytáhnout rybu z nejsilnějšího proudu, začíná nekončící série skoků. Pokud máte trochu slabší vlasec, bývá výsledek tak 50:50.

      Zbytek dovolené jsme strávili na tom kratičkém úseku řeky, a stálo to za to.
      Do Minnesoty se hned tak nepodívám, protože v USA je ještě tak dvacet rybářsky zajímavých států, kde jsem nebyl, ale stal se ze mě zastánce lovu bassů. Už celkem chápu ty potrefené Američany. Divné bylo jenom to, že na řece jsme rybařili sami. V Minnesotě jsou asi potrefení jinak, a to muskalungou a půlmetrovýma candátkama. Letos vyrážím konečně směr Montana a Wyoming, takže pokud bude tenhle článek někoho zajímat, udělám na podzim volné pokračování z lovu pstruhů v těchto státech.