Dlouhá noc

30.5.2004 - Honzas

        Po 14 dnech rybářského půstu jsem se na tento lov, naplánovaný na první květnovou sobotu, hodně těšil. Měl jsem v úmyslu chytat do půlnoci, přespat u vody a ráno ve 4 hodiny znovu předložit kapřím krasavcům nové výtvory vlastní boiliesové kuchyně. Ke své oblíbené vodě jsem přijel v 16 hodin a něco mi říkalo, že dnes v noci by mohl přijít nějaký slušný kapr na rozšíření mého fotoalba.
         Rozbalil jsem své nádobíčko vedle svého známého, který tu chytal už od rána. Nástrahy putovaly do vody a za nimi za chvíli vzduchem plachtilo několik koulí odpálených z kobry. Střídavé dešťové přeháňky mě zaháněly ke kolegovi do bivaku a během prvních 2 hodin jsem musel 4x vyběhnout ven do deště k prutům, abych zabrzdil roztočenou cívku navijáku a zdolal kapříky-násaďáky ve velikosti asi 50 cm. Jeden z nich si to při přibližování ke břehu zamířil přímo do rákosí a pověsil se na potopenou větev. Musel jsem tedy vyzkoušet, jak se nám letos už stačila ohřát voda. No, na koupání to fakt ještě nebylo. Kapřík byl vysvobozen, tak rychle zpět na břeh. Všechny ryby se samozřejmě vracely zpět do svého živlu. Abych se vyhnul těmto malým kaprům, nahodil jsem své montáže co nejdál až za prokrmené místo a měl tak větší šanci na pořádnou rybu. Záběry opravdu ustaly a s nimi i opakující se dešťové přeháňky. Byl čas na probírání záležitostí ohledně směsí na výrobu boilie a podobných kaprařských problémů.
         Jezero se už ponořilo do tmy, když ve 21:30 na mém levém prutě padá svingr a hlásič oznamuje, že se s montáží ve vzdálenosti asi 100 m od břehu něco děje. Otáčením kličky navijáku napínám vlasec a přisekávám. Na druhém konci udice visí nějaká ryba, ale slabý odpor dává tušit, že se na háček pověsil asi cejn nebo karas. Ze zvyku ještě seřizuji brzdu a velmi lehce přitahuji svůj úlovek. Když je „můj cejn“ skoro u břehu, najednou se situace mění. Ryba se během okamžiku zastavuje, jako bych uvázl, ale vzápětí se s obrovským tahem rozjíždí a rve mi přes seřízenou brzdu z cívky metr vlasce za metrem. Bylo to nečekané a chvíli nechápu co se vlastně děje. Ryba udržuje stálou rychlost a s neomylnou plynulostí rozezpívá naviják do monotónního cvrkotu. Trochu přitahuji brzdu, ale nic se nemění. Třílibrový prut je prohnutý jako indiánský luk a vlasec 0,25 mm Berkley Big Game si ve větru také zpívá svou písničku. Konečně se ryba zastavila. Že by zajela do vázky? Poškubávám prutem, což protivníka vyprovokuje k dalšímu úniku, který už tentokrát není naštěstí tak dlouhý. Už mi dochází, s kým mám tu čest a silné rány do vlasce jsou toho jasným důkazem. Bude to sumec a není z těch nejmenších. Pokouším si vybojovat svůj vlasec alespoň částečně zpět. Přitahuji trochu brzdu, střídavě „pumpuji“ prutem a otáčím kličkou navijáku. Docela to jde, i když hodně ztuha. Mám pocit jako bych smýkal po dně pytel cementu. Dobývání vymotaného vlasce se daří jen do okamžiku, kdy tohle smykování přestane protivníka bavit a opět uvádí do pohybu své kilogramy. Opět dlouho vrčí brzda až do okamžiku, kdy fousáč znovu zalehne. Naštěstí opět získávám nějaké metry vlasce zpět, ale je to vždy o něco méně než mi ukořistil můj soupeř. Čas běží a na hodinkách zjišťuji, že od záběru již uplynula celá hodina. Přemýšlím, jak dlouho ještě můžu tohle vydržet, protože začínám cítit únavu v pravé ruce. V okamžiku, kdy sumík dává najevo svou sílu a bere si přes brzdu navijáku další vlasec, přebírám prut levou rukou, aby si pravá chvíli odpočinula a rukojeť prutu opírám o břicho nebo stehna. Sumec zatím jezdí někde přede mnou a jen velmi nejistě odhaduji, jak může být daleko. Do napnutého vlasce každou chvíli naráží přelétající netopýři.
         S půlnocí soupeř mění taktiku a směřuje k levému břehu zarostlému rákosím. To je pro mě nová komplikace, protože se musím přemístit až k vodě. Jednou nohou stojím v blátě na břehu a druhou na kameni vyčnívajícím z vody. Musím se při tomto postoji dostat se špičkou prutu a vlascem mimo rákosové pole, které lemuje levý břeh. Po břehu rybu sledovat nemůžu, protože je zarostlý velkými keři až do vody. Na půlhodinku se nechávám vystřídat kolegou, který má už na svém kontě kapra přes 20 kg. Přesto je překvapen, jakou má ryba sílu. Po chvilce odpočinku si znovu beru prut a pokračuji ve hře s velmi nejistým koncem. Režisérem tohoto představení určitě nejsem. Spíš se cítím jako herec ve vedlejší roli, který čeká na to, co udělá hlavní hrdina.
        Ve 02:00 hod. kolega odjíždí domů, protože má ráno důležitou schůzku. Zůstávám sám, obklopen tmou proti silnému soupeři. Postupem času si připadám jako na zdolávacím trenažéru, který někdo nastavil na největší obtížnost. Sumec stále jezdil vlevo ode mě a donekonečna se střídaly jeho dlouhé úniky s mými pokusy o jeho přiblížení. Má bláhová představa, že se můj protivník musí jednou unavit, se nějak nenaplňovala, ale docela jistě se to dalo tvrdit o mě. V tom nuceném postoji s jednou nohou na kameni a druhou na břehu v blátě mi trnuly kolena a vlastně jsem je přestával i cítit. Čas běžel poměrně rychle a s přibývajícími hodinami mě začínala ta potvora štvát. Co si vůbec o sobě myslí, proč už to nevzdá, vždyť ji stejně jen vyfotím a pak pustím. Čtvrtá hodina už minula, rozednívá se a já se co chvíli ohlížím, kdy se tu už objeví nějaký rybář, aby mi pomohl. Většinou tu bývá plno, ale dnes jako naschvál stále nikdo nepřijíždí. Začínám být zoufalý. Nohy necítím, ruce bolí jako čert a záda mám snad ochrnuté. Chvíli přemýšlím o přetržení vlasce, ale takto tento boj vzdát nechci. Doluji z bundy mobil a budím kámoše, který má v 8 hodin odjíždět na hokej do Prahy. Vysvětluji mu svou situaci a dostávám slib, že se vydává za mnou. Ryby jsou také jeho osudem, takže odjezd na hokej bez váhání odkládá. Přiváží sebou i broďáky, protože to je jediná šance, jak zvítězit. Když mi bere prut z ruky a já se chci dostat na břeh, nemůžu se vůbec pohnout. Jsem jako zalitý do betonu. Bojuji s rovnováhou, abych neskončil ve vodě ve snaze opustit kámen, o který jsem se střídavě jednou nebo druhou nohou opíral. V předklonu a dost nemotorně opouštím bojiště.
         Během půlhodinového odpočinku vymýšlíme plán. Když se svlékám do slipů a trička, lomcuje se mnou zima. Druhé květnové ráno k takovým akcím není zrovna nevhodnější, ale je rozhodnuto. Lezu do vody a třesu se ještě víc. Snad si ukousnu i jazyk, jak mi cvakají čelisti. Kámoš v „broďácích“ evidentně podobné problémy nemá. Postupujeme podél levého břehu, kde naštěstí nesahá voda víc než po pás. Po chvíli si zvykám na studenou vodu a trochu se tím obtížným pochodem v blátě i zahřívám. Překvapuje mě, jak je sumec daleko. Od původního stanoviště jsme urazili asi 150 m, když přicházíme k místu, kde sumec naposledy zalehl a během našeho pochodu se nepohnul z místa. Tahem prutu vyprovokuji rybu k pohybu a časem se mi ji daří dostat až do míst, kde spolu s kamarádem stojíme. Opírám se do prutu ještě víc a poprvé spatřuji svého protivníka. První pohled na něj je pro mě zklamáním. Stále jsem byl přesvědčen o opravdovém obrovi nad 60 kg a teď odhaduji sumce na 160 cm a 30-40 kg. Okamžitě ale vím, proč mě tolik se svými proporcemi potrápil. Není chycen za tlamu, ale silon směřuje někam do oblasti prsní ploutve, což komplikuje i jeho vylovení. Kamarád se třikrát pokouší dostat ruku do sumcovi tlamy, ale marně. Stále stojíme ve vodě a už ani necítím její chlad. Mám sumce už tak blízko, že začínám na cívku navíjet „šokovku“ o síle 0,32 mm, ale ryba mě znovu silným tahem rve prut z ruky a musím opět povolit brzdu navijáku. Sumec znovu vymotává silon až na kmenovou pětadvacítku. Snažím se o zastavení vzdalující se ryby, když cvrkot brzdy náhle přeruší ten nepříjemný zvuk. Nedělní ráno protíná praskot přetrženého vlasce a dělá smutnou tečku za touto dlouhou hrou na přetahovanou. Hodinky ukazují 06:00 hod. Od chvíle, kdy mi hlásič oznámil záběr uplynulo neuvěřitelných 8,5 hodin. Shromážděný hlouček přihlížející rybářů se pomalu rozchází. Když odpovídám na otázku, jak dlouho jsem toho vousáče tahal, nechtějí tomu věřit. Také bych nevěřil, kdybych to na vlastní kůži nezažil.
         Zbytek nedělního dopoledne jen odpočívám na lehátku a přeji si úplně něco jiného než ostatní rybáři u vody. Aby mě už dnes nechaly ryby na pokoji.