S Kabátem na rybách

28.6.2004 - Ivo Sláma

      Seděl jsem na staré, čalouněné židli v rohu sklepní místnosti a vychutnával jsem si pro mne vcelku vzácné okamžiky. Zmíněný kout bylo vlastně jediné volné místo, ačkoli místnost sama nebyla zrovna malá. Celému prostoru dominovala bicí souprava a všude, kam se člověk podíval, stály velké bedny a zesilovače, tři stojany s mikrofony a na zemi spousta kabelů. Byl jsem pozván na zkoušku naší nejúspěšnější rockové kapely KABÁT do jejich zkušebny. „Cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na sever..“ duněl z reproduktorů tehdy ještě zárodek jednoho z největších hitů této kapely a já jsem se vcelku rád ponořil do toho oblaku decibelů a cigaretového kouře.
      Když zkouška skončila, přišla řeč na ryby. „Hele Ivoši, kdybys byl s klukama někde na rybách a fakt vám to ňák super bralo, cinkni mi. Já bych zajel třeba jen na pár hodin a Oťas (kytarista Ota Váňa)určitě taky. My sme na tom teď s časem hodně blbě a já bych si potřeboval vyčistit palici. Musim napsat eště šest textů a vůbec mi to nepálí. Na rybách si aspoň vorazim a třeba mě i něco napadne, “ řekl Milan Špalek a ukládal svou baskytaru do pouzdra. “Se divim, že vás to furt bere. Dřepíte u vody, kulový chytnete a pak vo tom akorát básníte, “ chechtal se Hurvajs (bubeník Radek Hurčík) a prohlásil, že raději půjde na pivo.
      Za měsíc, koncem srpna, jsme seděli na Žernosecké pískovně a ačkoli se to nestává často, tehdy fungovalo všechno naprosto dokonale. Počasí nemohlo být lepší. Slunce hřálo celý den, ale nepálilo a mírný vánek občas zčeřil vodní hladinu. Asi dvě stě metrů od břehu jsem našli příhodné místo pro lov kaprů, nakrmili jsme, zavezli nástrahy a postavili bivaky. Na břehu byla neskutečná pohoda. Široko daleko žádná živá duše a kousek vedle tyčové bójky občas vyskočil kapr. Byl čtvrtek odpoledne a my jsme doufali, že nás čekají ještě tři pohodové dny rybolovu. První záběr měl kolega Tomáš Šimek těsně po večeři. Když zdolával odhadem pětikilového kapra, rozjel se mu druhý prut. Malého kapříka jsem se tedy ujal já a Tomáš se věnoval svému druhém prutu, který podle ohybu a protáčející se brzdy navijáku sliboval vyrovnanější souboj. Jedenáctikilový lysec dal Tomášovi dost zabrat a zejména u břehu předváděl tlouštík (myšleno kapr, nikoli Tomáš...)neskutečné výpady a kotouly. Podržel jsem zdolanou rybu v podběráku do té doby, než –li Tomáš nachystal kameru a foťák. Za svitu zapadajícího slunka jsme pořídili pár snímků a záběrů a pak už se lysák mohl znovu připojit ke svému hejnu.
      Ještě ten večer jsme společně chytili šest kaprů okolo osmi kil a jednoho metrového amura. V pátek ráno jsem zajel řádně přikrmit. Tomáš se rozhodl vyzkoušet nové boilí, které vyrobil z nově namíchané základní směsy doplněné mixem rybí, lososové a ančovičkové moučky doplněné aromátem Hummer Top Secret. Já zůstal věrný boilí Banán /ryba. Těsně před obědem jsme měli záběr téměř oba současně a vlastně jsme byli rádi, že se nejednalo o velké ryby, ale o cca šestikilové kapry. Já jsem si najednou uvědomil, že nám to „ňák super bere“. Řekl jsem Tomášovi o svém příslibu a jeho reakce mne vůbec nepřekvapila: „Hele klíďo klukům zavolej. Pokecáme s nima, voni si zachytaj a bude psina. S Kabátama není člověk u vody každej den“. „No nekecej, takový hovada ?“ neskrýval svůj obdiv a zároveň natěšení Milan Špalek, když jsem mu volal, kde jsme a co jsme chytili. “Já mám zatim největšího kapra asi padesát cenťáků. Sem teďka akorát na zkoušce, ale už končíme. Dohodnu se z Oťasem a určitě na večer přijedem“, dodal ještě Milan, ale jeho hlas přehlušil rachot Hurvajsovách bubnů.
      Po obědě chytil Tomáš na svého „Humra“ jedenáctikilového šupináče a do mých „Banánů“ se pustili menší amuři. V momentě, kdy jsem jednoho z nich pouštěl zpět do jezera, dorazili do vedlejší zátoky dva starší rybáři. Když viděli amura, který jakýmsi poloskokem zmizel pod všeobjímající vodní hladinou, začali s vervou rychle rozbalovat své teleskopy, do krmelců šrot, na háčky housku a „hrc“ – kam až to doletí. Zasedli do židliček a neustále nás koutkem oka pozorovali. V židlích však dlouho nevydrželi. Po polní cestě se k nám pomalu blížila skupina lidí, kteří už na první pohled působili řekněme - přinejmenším poněkud odlišně. V čele skupiny šel chlapík v černých brýlích s rozpuštěnými blonďatými vlasy, které mu sahaly až po pás. Na sobě měl černé tričko, kožené kraťasy a v ruce cigaretu. Hned za ním šla vzhledná černovláska v těsných džínách a přiléhavém triku a i vzhled zbytku skupiny naznačoval, že jejich prioritou je především rocková hudba. Vesele a nahlas spolu komunikovali a když nás spatřili, jeden z nich naoko výhružně zvolal: „Táááák masáci, už sme vás našli !!!“ Rybáři vedle nás však netušili, komu toto zvolání bylo určeno a hlavně jak absolutně neškodně bylo myšleno. Nevinné, ironicky žertovné provolání prostě nebylo pochopeno úplně všemi. Oba rybáři v zátoce se ohlédli po příchozích, prohodili mezi sebou pár slov, sbalili pruty a zakrátko se úzkou pěšinkou pomalu vytratili ze zátoky. Jak si tuto situaci vysvětlili a hlavně jak barvitě ji pak presentovali dál jsme se už nedozvěděli...
      Milan Špalek se svojí ženou Pájou okukovali naše vybavení a řeč se pak stočila –jak jinak - na ryby. Vyprávělo se a povídalo až do setmění. Kapela Kabát je známá a úspěšná bigbeatová formace, ovšem její členové jsou naprosto pohodoví lidé daleci jakýchkoli hvězdných manýrů. Kapři jakoby tolerovali naši návštěvu a jen „nevychovaný“ amur přerušil Tomášovo vyprávění o tom, jak se včera večer přetahoval s bojovným lyscem. „Já bych klidně přijel zejtra i s prutama, ale fakt už musim něco napsat a moc času nemám. Je to škoda. Tak kluci díky za fajn večer, ať vám to bere a my letíme. Čau, “rozloučil se Milan a celá parta pomalu zmizela v husté tmě.
      Ráno jsme bilancovali, co přinesla noc. Osm kaprů tak okolo šedesáti centimetrů, jeden amur 97 cm, dva cejni, Tomášův dvanáctikilový a můj čtrnáctikilová šupináč. Každý jsme měli v těle čtyři kávy, několik naveslovaných kilometrů při zavážkách a jen dvě hodiny spánku. Při snídani zazvonil telefon. Milan se ptal, jak že to u vody probíhá. Podal jsem patřičné informace a ze sluchátka se ozvalo: „No nekecej. Ty vám tam teda žerou jako blázni. Hele, kluci, já dopsal v noci jeden text a ty vostatní musim zvládnout až pak. Tohle si nemůžu nechat ujít. Sbalim cajk a za chvíli sem u vás. Jo a na co to vůbec bere ?“ Na humra a na banány, “ řekl jsem trochu záhadným tónem. „Jo, jo, to určitě, “ řekl nevěřícně Milan. “Tím se možná cpeš ty s Tomášem. No já si něco přivezu. Zatim čau a držte mi tam flek“.
      Milan dorazil asi za dvě hodiny. Pod očima měl kruhy z nevyspání (my jsme na tom byly stejně)ale na ryby se hrozně těšil. “Kapráky nemám a tak sem si vzal tohleto. Bude to stačit ?“zeptal se a ukazoval nám dva třímetrové, dělené vláčecí pruty s vrhací zátěží 60 g. Na navijácích měl dvě stě metrů „pětadvacítky“. Tomáš trochu pokýval hlavou a pak řekl: „No není to úplně vono, ale házet nemusíš, my ti to pomůžeme zavézt a ryby budeš muset zdolávat trochu opatrně. Však vono to pude“. Pomohli jsme Milanovi navázat šokovku, zátěže a návazce a Tomáš dal Milanovi na jeden prut své humrové boilí. Na druhý prut dostal náš host „banán s rybou“. “Tak vy ste nakonec nekecali s tim banánem a humrem, “ culil se Milan a za chvíli ukládal své zavezené pruty do vidliček s pípáky. Na cívkách navijáků mu zůstalo jen několik metrů vlasce. Z tohoto důvodu si sedl Milan přímo k prutům pod slunečník, otevřel si pivo, zapálil cigaretu a pohodlně se uvelebil v sedačce. Všichni jsme byli dost unaveni. Tomáš zvolna klimbal na lehátku a i mě se klížili oči. Milan pozoroval vodní hladinu ponořen do svých myšlenek. Pak sáhl do kapsy, vyndal diktafon a něco si namluvil. Bylo víc než jasné, o čem textař kapely Kabát přemýšlí. Náhle jeho prut ve vidličce nadskočil, cívka navijáku se začala protáčet a pípák vydal několik ostrých tónů. Milanovi trvalo dlouhou vteřinu, než se probral z myšlenek a zareagoval. Zasekl a chystal se utáhnout brzdu. Kapr se však rozjel a Milanovi došlo, že má k dispozici jen několik metrů vlasce na cívce a ty nesmí kaprovi poskytnout. Tomáš už seděl ve fischhunnteru a volal:“ Milane, kdyby to nešlo, skoč ke mě do člunu a pojedem za nim“. „Ty vole, já kapra ze člunu nikdy netahal a nevim. . . “, odpovídal Milan, kterému se však prut narovnal a propadlý vlasec před špičkou nevěstil nic dobrého. “No a je v hajzlu“, řekl zkroušeně Milan a navíjel vlasec. Jenže v ten moment se vlasec znovu vypnul, právě v okamžiku, kdy Tomáš vylézal ze člunu. “Hele von tam je, akorát že upaloval ke břehu“, řekl Milan a začal opatrně „pumpovat“. Jemný vláčecí prut se ohýbal do křivky, kterou zřejmě doposud ještě nezažil. Brzda se občas protočila. Celý souboj byl dlouhou dobu naprosto vyrovnaný. Těch pár metrů, které se podařilo Milanovi navinout mu kapr vzápětí vymotal. Bylo těžké odhadnout velikost ryby vzhledem k jemnému prutu, do kterého se navíc Milan příliš neopíral. „Neboj se do toho víc vopřít“, radil Tomáš, neboť se domníval, že má Milan strach z razantnějšího stylu zdolávání. „Kdepak. Já si ho užívam, víš?“ dostalo se mu odpovědi. Bylo to vcelku pochopitelné a ten pocit zdá každý rybář, který měl kdy na prutu životní rybu. Kombinace strachu z toho, že o rybu příjdu s pocitem touhy po co nejdelším souboji, který vlastně v momentě, kdy je ryba v podběráku, končí. Tomáš se pousmál, Milanovy pocity chápal a s podběrákem v ruce čekal na“to“, co se vynoří u břehu. Kapr se vynořil na hladině asi deset metrů od břehu. Milan vytřeštil oči a se smíchem dodal:“Teda to je tlouštík. Můj zatim největší měl asi tři kila. Tenhle vypadá, že bude asi větší“. Tomáš kapra podebral, změřil a zvážil. 88 cm, 11, 8 kg. Milan se naprosto nezpoutaně radoval ze svého úlovku. Tomáš Milana i s kaprem několikrát zvěčnil. Milan pak kapra opatrně pustil zpátky do jezera a pozoroval, jak unavená ryba pomalu odplouvá. Byl to zvláštní a příjemný pohled. Milan není rozhodně žádná měkota, je prostě rocker se vším, co k tomuto pojmu patří. Teď stál na břehu v malé zátoce, pohled upřený na hřbetní ploutev odplouvajícího kapra a v tváři měl naprosto čitelný výraz. Výraz uspokojení z toho, co prožil a prožívá, uspokojení z rozhodnutí, které právě zvolil. To šupinaté monstrum, kterému vzal na okamžik svobodu, teď zase volně a svobodně míří do hlubin jezera, zanechávajíc v rybáři hluboko uložené vzpomínky na vzájemný souboj, z něhož vlastně vítězně vyšli oba dva. Ten den se Milan kaprařinou doslova nakazil. Zůstal s námi až do půlnoci a pak spokojeně odjel.
      Celý zbytek sezóny se Milan věnoval kaprům. Možná by tahle vášeň přetrvala i nadále, jenže následující rok jsem na rybářské výstavě seznámil Milana s Pavlem Tomim. Kdo zná Pavla tak určitě ví, co následovalo a jaké rybě se v současné době Milan nejvíce věnuje. Prostě sumec je přeci jen větší a bojovnější ryba a já jsem se ani moc nedivil, když následující album skupiny Kabát dostalo dvojsmyslný název – Suma sumárum...