Okouni z Orlíku

4.6.2002 - Mates

      Za pět let lovu okounů na umělé nástrahy jsem se dopracoval k několika zajímavým postřehům, jimiž bych rád přispěl ke společnému lovu. Mojí potřebu něco sdělit neberte, prosím, jako poučování nebo přesvědčování o jediném správném způsobu, nýbrž prostě jako „Zprávu o Orlických okounech“ aneb drobný příspěvek k diskuzi na „MRKu“.
      K chytání okounů na přívlač jsem se dostal náhodou. Jednou na podzim roku 1997 jsem se svým kamarádem Pepou „Holejdou“ vyrazil na celý den do Bukovanské zátoky zachytat si a posedět na rybách. Pepa je starý praktik, chytal ryby se svým tátou ještě na staré řece, ovšem ty historky a „obří okouni“ – no, pánové, tomu se vážně nedalo moc věřit! Chytal jsem s ním už od jara – já začátečník, a že by se „Holejda“ vytáhl k maximálnímu výkonu, se také zrovna říct nedalo. Ale jak jsem se brzy sám přesvědčil, Pepův čas byl podzim.
      Zmíněný den v Bukovanské zátoce probíhal asi takto: Bylo ještě šero, mlha, voda jako olovo a já už se viděl, jak tahám candáta. Toho, jak Pepa pozoruje okolí, chvíli kouká na vodu, chvíli na nebe, jsem si moc nevšímal až do té doby, než upřel pohled na bágl s vercajkem a zapálil stařenu. Sebral dvoudílný Wonderod, zmizel v mlze, a to už jsem vážně znejistěl. Candát necandát, prostě jsem vyrazil za ním! Ani ne po dvaceti metrech jsem našel na břehu okouna, tak pětatřicet čísel, nádherně vybarveného. Jdu dál a vidím další dva, ale to už byly větší kousky, třicet sedm a čtyřicet centimetrů. Buď jsem šel hodně pomalu, nebo ta Pepova Rapala, koupená koncem osmdesátých let minulého století v Tuzexu, byla vážně k nezaplacení. Těch kousků jsem ještě pozdravil sedmnáct, než se „Holejda“ objevil přede mnou na skále. Stál tam nad hloubkou, zubil se a volal: „Tak už to začalo, letos sice dřív, ale jdou!“ Teď tedy díky Pepovi začátkem září chytám převážně okouny a stává se ze mne další šiřitel historek o okounech orlických. Na těch už ovšem není nic, co by nebyla pravda. A pro vás teď něco z toho, co jsem ještě pochytil:

Období, doba a způsob braní
Na ÚN Orlík je, podle mne, nejlepší období od poloviny září do konce roku. Je lepší být u vody ještě před rozedněním. V chování okounů nehledejte logiku, protože ji nemají – prostě jdou, nebo nejdou. Ve většině případů si ale zachytáte.
      Pokud se rozhodnete vyrazit na Orlík za okouny, jeďte rozhodně ve dvou nebo ve třech. Chvíli dá práci je najít, a tak doporučuji ze začátku prochytat rozlehlejší část. Zaručeně najdete i hejno větších kusů. Po ránu, když jsou ryby v pohybu, se vyplatí použít woblery. Sám používám rapaly, asi jako většina lidí, které znám. Mají ideální chod a dá se s nimi poměrně dobře pracovat. Nevím, jak je tomu jinde, ale všude na vltavské kaskádě jsem viděl lovit okouny v šesti až desetičlenných tlupách. Při lovu zabírá zpravidla nejmenší člen hejna. Okouni útočí tak divoce, že se kolikrát zaseknou sami, a to i za bok, hlavu, oko, hřbet nebo ocas. Pak není problém chytit takzvanou dubletu (na každý trojháček na wobleru jednoho okouna). Během zdolávání celá tlupa sleduje zaseknutého bracha až ke břehu, kde se nakonec všichni rozprchnou. Po zdolání okouna chytíte ještě dva až tři kusy a musíte jít dál.
      Pokud vane silný vítr (popřípadě s deštěm), který vytváří poměrně velké vlny na hladině jezera, je to ideální počasí. To se mi už několikrát potvrdilo. Kolem břehů se vytváří jeden a půl až dvoumetrový pás zakalené vody. Stačí nahazovat jen na okraj tohoto pruhu, záběrů je dostatek. Když jsem se dostal k záběrům, rád bych se zmínil ještě o jedné zvláštnosti. Dost často se mi stává při tažení woblera vodou, že okoun svůj útok opakuje několikrát za sebou. Zpravidla na druhý pokus visí, ale stalo se mi, že zásek seděl teprve na třetí či čtvrtý pokus! Při lovu woblerem často okoun jede až „do břehu“, u samého kraje se zastaví a prohlíží si nástrahu. Poté stačí vyprovokovat ho jemným a krátkým trhnutím woblerem do strany. Je to tak „padesát na padesát“, buď se trefí, nebo ne.
      Dost často zaregistruji okouny lovit podél písečných pláží. Pokud to uvidíte, doporučuji nahazovat tak půl metru za místo zalovení. Obyčejně tam hrbatec stojí, a ať už se po útoku rozhlíží, nebo polyká, každopádně zabere. Když se tohle nepodcení, odměnou je pěkný okoun, kterého byste na písečném dně nečekali. Také podle toho vypadá, je úplně zbarvený do žluta.
      Jeden čas jsem se zajímal o přirozenou potravu okounů na Orlíku. Při kuchání ryb jsem nikdy nezapomněl prohlédnout žaludek. Je zajímavé, že ryby chycené při ranní aktivitě neměly v sobě nic, což znamená, že mezi šestou až osmou začínají lovit. Naopak ryby chycené mezi osmou až desátou byly již plné. Obyčejně jsem našel v žaludku plotičky, okouny (60 % potravy, proto jsou nejúspěšnější nástrahy v odstínu P) a raky. Dost mě zarazila poslední zmíněná složka. Byl jsem překvapený výskytem raků v této lokalitě. Kamarád rybář se ale občas potápí a potvrdil mi, že skalní lavice pod vodou jsou plné raků. Příjemně mě to překvapilo. Myslím, že se kvalita vody ve Vltavě zlepšuje.

Dají se okouni na Orlíku rozdělit?
Ano! Orlík je velice rozmanitá lokalita, takže se okouni dají rozdělit do tří základních sort.
První, základní a rozhodně nejzajímavější sortu bych nazval „skalní hlubinná“. Jedná se o ryby velikosti nad 35 cm pohybující se ve skupinách po dvou až pěti kusech. Jsou to okouni, kteří se chytají z hloubky nebo z hluboko položených lavic strmých skal.
      Platí na ně potápivé woblery velikosti od 7 cm nahoru a samozřejmě twistery větších rozměrů. Pomalu vedená nástraha má simulovat pohyb zraněné rybky. Zásadně na okouny nepoužívám lanka nebo podobné nesmysly, které rybu jen odradí. Ovšem to je věc názoru. Mně se při použití lanek zmenšil průměrný počet záběrů zhruba o 40 %. Co se týče twisterů, ještě jsem tuto techniku nedotáhl do konce, ale myslím si, že to bude to pravé. Dala by se doporučit také marmiška, má však své klady i zápory. Při marmiškování se mi stává, že chytám všechno, jenom ne okouny! Jsou to převážně plotice, candátci, cejni a marény (občas), zvláště je-li použita marmiška v kombinaci s hnojákem. Ale to je jiná kapitola.
Druhá sorta jsou „standardní“ okouni. Ty je možné nachytat v celé délce nádrže, prakticky kdekoliv. Jejich velikost se pohybuje od 20 do 30 cm. Pohybují se v deseti až patnáctičlenných hejnech. Na tyto okouny natrefíte asi hned napoprvé, dá se jich při dobrém dni nachytat i třicet kousků.
      Opět bych na první místo zařadil wobler, už ale plovoucí, v provedení original, velikost 4 až 7 cm. Chytám je deset až patnáct metrů od břehu, na dvoumetrové hloubce. Opět záleží na vedení wobleru: může být už trochu agresívnější a nebojte se nástrahu úplně zastavit.
Třetí a poslední sortou je „dorost“ 10 až 20 cm. Tihle okouni se většinou vyskytují u břehů, kde hledají úkryt mezi kameny a pařezy, hlavně před svými soukmenovci. Na tomto místě bych se rád zmínil o podpřehradních okounech, hojně se vyskytujících u paty přehradního tělesa. Jsou stejné velikosti a strašně žraví. Osobně je rád chytám, když je voda v pohybu vlivem upouštění. Záběry přicházejí na každý nához, je to dobrý trénink, rozhodně doporučuji.

Místa
Okouny lze na Orlíku nachytat prakticky všude. Hlavně na hranách kamenných kos svažujících se ze břehu do hloubky. Dále potom na skalních lavicích, a těch je na Orlíku velké množství. Také jsou úspěšné písečné pláže, nejvíc na podzim. Zde se nezřídka podaří i boleni, o něž tu není nouze, a to ani o trofejní kousky! Ovšem ideální je najít strom spadlý do vody. Málokdy se to podaří, povodí Vltavy totiž důsledně likviduje veškeré polomy, což je věčná škoda pro nás rybáře. Rozhodně vyhledávejte rozlehlé zátoky, kde můžete najít rozmanité typy břehů. S takovou zátokou vystačíte celý den. Kempy někdy kolem listopadu, kdy už jsou prázdné, také nejsou špatné.

Nástrahy
Na orlické okouny platí většinou přírodní barvy. Proto používám odstíny P, SD, MN, RT a G v různých variantách. Co se týče lovné hloubky, je to jednou dvacet centimetrů, jindy dva metry. Tady se vyplatí: „zkoušej a chytneš!“ A teď trochu podrobněji, preferuji:
1) Woblery SHAD RAP a ORIGINAL, potápivé a plovoucí, všech velikostí. Není na škodu použít větší nástrahy. Nevím proč, ale panuje přesvědčení, že na okouny se musí jemně. Nemyslím si to.
2) Twistery, velikost od 5 cm. V loňském roce se mi osvědčily výrobky od firmy Berkley, a sice Power Bait PU a PC s větší šedou hlavou. Systém vedení - pomalu po dně.
3) Marmiška, od firmy RYNA, velikosti 5 až 10 mm, 15 až 30 mm, v kombinaci s hnojákem nebo rousnicí. Praktikuji lov „a` la T. Rozsypal“ ze břehu na čtyřmetrový plavačkový prut. Kmen 0, 18, návazec 0, 10.

Prut
Vláčím na RON THOMSON 15 až 40 g – Steelhead. Jsem s ním velmi spokojen, výborně se s ním pracuje s woblery. Na twistery jsem s ním tak spokojený nebyl, přesto jsem nachytal.

Vlasce
Prakticky chytám jenom na výrobky Byron, poslední dobou se dost vylepšily. Na přívlač (woblery) 0, 15.
Záměrně nepíši o třpytkách, na které nechytám. Ale o těch už psal Roman Čejka.

Závěrem
Na Orlíku je dobrá chytačka, kterou doporučuji všem sportovním rybářům. Myslím, že okoun má budoucnost zajištěnou díky narůstající oblibě přívlače. Pomalu, ale jistě získává zaslouženou pověst sportovní ryby. Orlík jako takový nás může v lecčem překvapit. Už několikrát jsem narazil na důkazy existence opravdu velkých ryb. Rozhodně to stojí za zkoušku. Letos, pokud mi čas dovolí, bych rád vypiloval twistrování a vyzkoušel pár nápadů a plánů.