Biologie ryb 1.část

- Tomáš Lotocki

Tvar těla a ploutve ryb

V našem novém seriálu se budeme věnovat rybám možná trochu jinak, než je na stránkách určených zejména sportovním rybářům obvyklé. Přesto věřím, že tyto články mohou rybáře oslovit a přinést jim několik užitečných a snad i praktických rad. Seriál nese název: Biologie ryb.

Co je to biologie

Biologie jako taková je věda nesmírně obsáhlá, zabývající se obecně organismy a vším, co s nimi souvisí, od chemických dějů v organismech probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy a jejich vzájemné vztahy i vztahy k životnímu prostředí. Součástí biologie je tedy celá řada vědních oborů. V našem seriálu se budeme zabývat především stavbou a funkcemi jednotlivých částí rybího těla a chemickými procesy, kterými tyto části procházejí. Zaměříme se například na tvar těla a funkci ploutví, kůži, šupiny a zbarvení ryb, povíme si něco o nervové soustavě, smyslových ústrojích a činnosti jednotlivých vnitřních orgánů (trávicí, dýchací, pohlavní soustavy apod.). Pozornost však budeme věnovat i otázkám života ryb v prostředí ovlivněném člověkem a některým specifickým problémům, kterým dnes musí ryby i kvůli nám lidem čelit, jako je například hormonální znečištění vod a jeho vliv na činnost endokrinního systému ryb.

Na první pohled se může stát, že tato témata mají s praktickým lovem ryb pramálo společného. Není to však tak docela pravda. Stavba těla a životní funkce se totiž odvíjejí od prostředí, ve kterém ryby žijí. Poznat je blíže znamená tedy i lépe pochopit způsoby chování a životní návyky ryb, a to i takové, které se sportovního rybolovu bezprostředně dotýkají (např. způsoby přijímaní potravy, zrak a sluch ryb apod.). V každém článku se tedy pokusíme detailněji zaměřit i na některá konkrétní témata, o nichž se často hovoří i v rybářském prostředí (v dnešním článku to bude například otázka rychlosti růstu a forem těla úhoře říčního).

V prvním díle se budeme věnovat tomu, co na rybě zaujme každého na první pohled - tvaru jejího těla a podobě ploutví. Ještě předtím si však něco řekněme k obecné biologické charakteristice ryb.


Části rybího těla: Hl hlava, TR trup, ON ocasní násadec, hp hřbetní ploutev, tp tuková ploutev, op ocasní ploutev, pp prsní ploutev, bp břišní ploutev, řp řitní ploutev, TI celková délka těla, FI tzv. Smittova délka, SI délka těla, H výška těla

Biologická charakteristika ryb

Ryby (nebo též kostnaté ryby) jsou vývojově nejstarší skupinou obratlovců. Vyznačují se osifikovanou kostrou (v některých případech je však kostra druhotně chrupavčitá) a skřelemi kryjícími žábry. Jsou také nejpočetnější skupinou obratlovců - popsáno je dosud zhruba 32.000 druhů ryb, z nichž je asi 60% mořských a 40% sladkovodních. Od suchozemských obratlovců se odlišují morfologicky, anatomicky i řadou fyziologických funkcí, což vše souvisí s přizpůsobením se vodnímu prostředí. Jedná se o živočichy poikilotermní (tj. studenokrevné). Ryby patří mezi živočichy, kteří se svým chováním a způsobem života umí velmi rychle přizpůsobit změnám životního prostředí. I proto u nich existuje obrovská variabilita v tvaru těla, dosahované velikosti i hmotnosti, způsobu života i prostředí, které obývají.


Ryby žijící převážně u hladiny mívají hřbetní linii těla rovnou a břišní vyklenutou

Tvar těla

Tělo ryb se skládá z hlavy, trupu a ocasu. Hranici mezi hlavou a trupem tvoří rovina proložená koncem skřelového víčka, hranici mezi trupem a ocasní násadcem pak rovina před bází řitní ploutve. Poměr mezi délkou hlavy, trupu a ocasu je druhově rozdílný, u většiny ryb je však zhruba 1 : 2 : 1. Na trupu rozeznáváme dorzálně od páteře hřbet a ventrálně břicho. Hranici tvoří obvykle postranní čára, která většinou probíhá paralelně s páteří.

Velká variabilita v tvaru těla jednotlivých ryb je důsledkem adaptace na různé životní podmínky, ve kterých ryby žijí.

Většinou rozeznáváme 4 základní tvary rybího těla:


Vřetenovitý tvar těla mívají dobří plavci, obývající proudné úseky řek

1. Vřetenovité

Jedná se o ideální hydrodynamický tvar těla, kterým jsou vybaveni dobří a vytrvalí plavci. Jde zejména o tzv. reofilní ryby žijící v říčních, proudivějších úsecích toků (parma, pstruh, losos apod.). Vřetenovité tělo má silný hřbet, výrazně vyvinutou ocasní část a na průřezu je oválné.


Ryby žijící převážně v klidných vodách mívají tělo výrazně zploštělé - typickým příkladem je cejn velký

2. Kuželovité

Oproti dobrým říčním plavcům mají ryby, žijící především v klidných a stojatých vodách, tělo ze stran výrazně zploštělé a poměrně vysoké. Typickým příkladem je cejn velký, kuželovité tělo má však i mnoho dalších kaprovitých ryb. Tyto ryby mívají na rozdíl od ryb vřetenovitého tvaru ocasní část těla méně vyvinutou.


Hadovité tělo je přizpůsobeno k životu v úkrytech

3. Hadovité

Hadovitý tvar těla mají ryby přizpůsobené životu v úkrytech (typickým představitelem je náš úhoř říční, k němuž se v tomto článku ještě vrátíme). V tomto případě je tělo na průřezu kruhovité.

4. Bizarní

Nejpodivnější tvary těla nalézáme u hlubokomořských druhů. Příroda si co do vzhledové variability s mnoha rybami opravdu poctivě vyhrála. Podivné tvary těla mají i ryby, které se celkem běžně loví na udici - např. ďas mořský. Zároveň velká část oceánských vod není zdaleka vědecky prozkoumána a mnohé druhy ryb ještě čekají na své objevení. Určitě už jste také zaznamenali výsledky různých průzkumů oceánských hlubin, které přinesly objevy zcela nových druhů ryb, často skutečně „ďábelského“ vzhledu. Jejich tělesná podoba je ale opět jen výsledkem přizpůsobení se životu v určitém prostředí - v tomto případě ve velkých hloubkách.


Vranka je tvarem svého těla přizpůsobena k životu u dna

Tvar těla u ryb ovlivňuje také to, zda se jedná o druhy, žijící u hladiny, nebo u dna. Hladinové ryby mívají hřbetní linii těla rovnou a naopak břišní vyklenutou (ostrucha křivočará, ouklej obecná). Naproti tomu ryby žijící u dna mají břicho ploché, rovné a tělo široké - nemají plynový měchýř a pohybují se přískoky (vranka obecná, hlavačka mramorovaná).

Ploutve ryb

Asi nejtypičtějšími znaky ryb jsou jejich ploutve, které zároveň představují i důležitý znak při determinaci (určování) některých rybích druhů. Jedná se o kožní útvary, které jsou zpevněny tvrdými a měkkými kostěnými paprsky. Rybí ploutve dělíme na párové a nepárové.

Párové ploutve jsou prsní a břišní, nepárové pak hřbetní, ocasní, řitní a tuková. Představme si teď jednotlivé typy ploutví včetně jejich základních funkcí:

Prsní ploutve: jejich hlavní funkcí je udržovat rybí tělo v rovnováze - ryby žijící v proudech je mají proto většinou zašpičatělé a silné. Prsní ploutve jsou umístěny po obou stranách hned za hlavou ryb.

Břišní ploutve: i tyto párové ploutve mají především za úkol udržovat tělo v rovnováze; na rozdíl od ploutví prsních však už mají tyto ploutve různou polohu v závislosti na rybím druhu a příslušnosti k jednotlivým čeledím - kaprovité ryby mají tyto ploutve v typickém břišním postavení, u vývojově vyšších druhů jsou posunuty směrem k hlavě do hrudního postavení (okoun, candát), u úhoře říčního naopak zcela chybí (patří do řádu holobřišní).


Štika má hřbetní ploutev posunutou dozadu směrem k ploutvi ocasní, což jí umožňuji rychlý start za kořistí

Hřbetní ploutev: tato ploutev slouží k malým změnám směru pohybu ryb. Její velikost je dle druhu ryb značně variabilní (např. sumec má na hřbetě jen malou ploutvičku, naopak kaprova hřbetní ploutev je velmi dlouhá). Náš vrcholový predátor štika má hřbetní ploutev posunutou výrazně směrem k  ploutvi ocasní. Toto postavení slouží štikám k rychlým pohybům na počátku vystartování za kořistí. Některé druhy ryb mají také hřbetní ploutev dělenou na více částí - candát, okoun, drsci mají hřbetní ploutev dělenou na dvě, tresky dokonce na tři části. Naopak u úhoře je hřbetní ploutev součástí celistvého lemu - má hřbetní, ocasní a řitní ploutve srostlé dohromady.

Řitní ploutev: slouží také k malým změnám směru pohybu. Jejich tvary i velikost jsou značně variabilní - např. tresky mají řitní ploutev rozdělenou na dvě části a u úhoře - jak už bylo řečeno - je součástí ploutevního lemu.

Ocasní ploutev: společně se svalovinou trupu tvoří hlavní pohybový orgán ryb. Co do tvaru může být ocasní ploutev zaokrouhlená (mník, blatňák), uťatá (lososovité ryby), nebo různě silně vykrojená (kaprovité ryby).


Tukovou ploutev mají i ryby z čeledi sumečkovitých

Tuková ploutev: je jedinou ploutví bez kostěných paprsků - je to v podstatě malý kožní výrůstek (kožní řasa), umístěný mezi hřbetní a ocasní ploutví. Tuková ploutvička je typickým znakem lososovitých ryb, mají ji ale i ryby lipanovité, síhovité, sumečkovité či tetrovité.

Zbarvení ploutví

Zbarvení ploutví je velmi různorodé a patří k jednomu z doplňkových znaků při určování jednotlivých druhů. Přechází od zcela nevýrazných barev - šedé, nahnědlé, načernalé (např. lín, cejn, karas, amur) přes nažloutlé, narůžovělé a načervenalé (např. cejnek, plotice, ostroretka, tloušť) až po výrazně karmínově červené (perlín).


Zbarvení ploutví je u lína velmi nenápadné

Pohyb ryb

Ryba se pohybuje díky vlnivému pohybu celého těla a pomocí ploutví. Pohyb je horizontální, začíná od hlavy a přechází až k ocasu. Při pohybu ryb hraje zásadní roli zejména ocasní ploutev. Uvádí se, že při ztrátě ocasní ploutve musí ryba vynakládat na pohyb zhruba o 40% více energie, a ani poté už není pohyb tak plynulý jako u nepoškozeného jedince.


Ploutve perlína naopak září sytě karmínovými barvami - odtud ostatně i jeho lidový název červenopeřice

Růst a formy těla úhoře říčního

Úhoř říční patří bezesporu mezi naše nejzajímavější a zároveň také nejtajemnější ryby. Jeho život je opředen spoustou báchorek, mýtů a pověstí. Už jste možná slyšeli vyprávět o tom, jak úhoři vylézají v noci do polí napást se hrachu nebo rousnic či jak zimu přežívají zamrzlí v ledu. V drtivé většině jsou tyto příběhy pouhými smyšlenkami, přesto i pro moderní vědu zůstává úhoř v mnoha ohledech těžko rozlousknutelným oříškem. Velmi zajímavé jsou např. jeho růstové schopnosti a vytváření různých morfologických forem. Úhoř obecně roste velmi pomalu, délky 70 cm dosahuje až kolem 7-10tého roku života. Zároveň se však vyznačuje velmi proměnlivou rychlostí růstu, a to i u jedinců vyvíjejících se ve stejném prostředí. Jako příklad můžeme uvést akvakulturní chovy, kde v jednotlivých nádržích, do kterých se dávají úhoříci stejné velikosti, vznikají během několika měsíců takové velikostní rozdíly, že je ryby nutné i vícekrát během roku třídit, aby menší úhoři nesloužili svým větším sourozencům za potravu. Legendou se stal také úhoř chovaný v bazénku jedné pražské pojišťovny, který žil neuvěřitelných 68 let, přičemž měřil pouhých 66 cm. Tvrdí se, že na konci života prodělal morfologickou proměnu do podoby migrujícího úhoře se zvětšenýma očima a posléze uhynul. Úhoř pojmenovaný Putte, chovaný ve Švédsku v akváriu, se prý dožil dokonce 85 let, aniž by dosáhl nějaké závratné velikosti.

K takové růstové diferenciaci však dochází také ve volné přírodě, což můžeme pozorovat i při sportovním rybolovu. V mnoha revírech, kam se ještě úhoři vysazují, se setkáváme s úhoříky, u nichž máme pocit, že prakticky vůbec nerostou (říkáme, že chytáme pořád stejné „tkaničky“). Tyto zkušenosti se potvrzují i při vysazování odkrmeného monté. I u monté, několik měsíců uměle odkrmovaného, se vyskytuje určité procento jedinců, kteří nerostou či rostou jen minimálně.


Růstové schopnosti a různé morfologické formy představují u úhořů dodnes tak trochu záhadu

S růstem nepřímo souvisí i vytváření dvou forem úhořů s různě širokými čelistmi. Jedná se o tzv. úzkohlavou a širokohlavou formu. Uvádí se, že úzkohlavá forma je štíhlá a díky užším čelistem se živí převážně měkkýši, řasami a drobnými rybkami, zatímco širokohlavá forma je mohutnější a dává přednost větším rybám. Žádné exaktní výsledky průzkumů ale tuto potravní specifikaci nedokládají. Zřejmé však je, že dvě formy úhoře skutečně existují a na stejné lokalitě se můžeme setkávat s příslušníky obou forem (a že menší úzkohlavce chytáme spíše na červy a žížaly, zatímco velký širokohlavý úhoř slupne nástražní „candátovku“ jako malinu, je také nesporný fakt). Dokonce se objevují i teorie, že širokohlavé formy jsou v podstatě úhořími samicemi (jikernačkami) a úzkohlavé samci (mlíčáky). Takovéto myšlenky vycházejí asi ze skutečnosti, že růstové vlastnosti samců a samic úhořů jsou značně odlišné. Zatímco mlíčáci dorůstají jen zhruba půlmetrové délky, samice dosahují velikosti i hodně přes 1 metr. Této teorii však vůbec nic nenasvědčuje. Potíž je v tom, že samotné určování pohlaví úhořů je dosud tak trochu záhadou a mluví se dokonce i o možnosti změny pohlaví - jedna z teorií předpokládá, že zásadní roli hrají vnější činitelé, např. sladká voda, indukující vznik samičího pohlaví. V přirozeném prostředí pronikají samice hluboko do sladkovodních vod, zatímco mlíčáci zůstávají většinou v brakických vodách při ústí řek. K nám dovážené monté je však loveno při pobřeží Evropy a teoreticky by se v těchto importech měli objevovat příslušníci obojího pohlaví.

Text: Tomáš Lotocki
Foto: autor
Nákres: Jana Hauskrechtová

Autor: Tomáš Lotocki

Diskuse k článku (11 reakcí)

Přečteno: 15 426x
Průměrná známka: 1.53

NBiologie ryb 2.část

Zbarvení těla ryb je velmi variabilní, a to jak mezi jednotlivými druhy, tak i mezi příslušníky stejného druhu.