Biologie ryb 2.část

- Tomáš Lotocki

Kůže, zbarvení a šupiny

V dnešním díle našeho seriálu o biologii ryb se zaměříme na určité stránky rybího těla, které by se daly obecně popsat jako jeho patrné vnější znaky. Jde konkrétně o kůži, její zbarvení a šupiny. Některé ryto znaky nám také mohou prakticky sloužit při určování a rozlišování jednotlivých rybích druhů. Pro ryby je však především důležitá funkce ochranná - šupiny, sliz či zbarvení chrání ryby před útoky predátorů, ale i proti různým parazitům a nemocem a umenšují riziko mechanického poškození těla. Při manipulaci s rybami je proto třeba mít neustále na paměti, že šupiny či sliz plní nesmírně důležitou funkci a při nešetrném zacházení můžeme rybu závažným způsobem poškodit, což může posléze vést až k její smrti. Zajímavostí, které se budeme věnovat na konci tohoto článku, je i skutečnost, že podle kresby na šupinách se dá určit stáří jednotlivých exemplářů. Metoda „čtení“ věku ryb ze skleritů a anulů však není úplně jednoduchá a přírodovědci, kteří zvolili v minulosti nesprávný vědecký postup, docházeli k některým nesmyslným číslům. Tyto nepřesné údaje pak daly vzniknout báchorkám o dvousetletých kaprech, kterým mnozí lidé (včetně rybářů) dokonce dodnes věří.


Řez rybí kůží: 1 pokožka, 2 škára, 3 šupina

Kůže

Rybí tělo je kryto kůží, která sestává ze dvou vrstev: vnější - pokožky (epidermis); a vnitřní - škáry (cutis). Ryby mají povětšinou nejsilnější kůži na břiše, nejslabší pak na hlavě a na skřelích. U ryb, které jsou prosty šupin nebo mají ošupení redukované, je kůže zpravidla silnější (sumcovití) než u ryb s šupinami (kaprovití). U úhoře je silná kůže protkaná bohatou sítí vlásečnic a slouží i jako pomocný dýchací orgán.


Typická třecí vyrážka u samečka perlína ostrobřichého

Pokožka

Pokožka ryb nerohovatí, je potažena kutikulou a není krvena. Je lehce zranitelná, ale má zároveň dobrou regenerační schopnost. Zajímavými kožními útvary, které se vyskytují nejintenzivněji v době rozmnožování, je tzv. třecí vyrážka. Ta se objevuje nejvýrazněji u samců kaprovitých ryb, zejména na hlavě a na bocích. Tyto drobné krupičkové pupínky slouží k dráždění samic při tření. Po vytření rybám tyto třecí pupeny mizí.

Sliz

V pokožce ryb se vyskytují tzv. pohárkovité buňky, které slouží k produkci slizu. Sliz má pro ryby zásadní ochranou funkci a brání tělo především proti průniku vody (bobtnání), odření a dále proti parazitům a různým infekcím. Při sedření vrstvy slizu (např. při špatné manipulaci) se ryba stává méně odolnou vůči těmto vnějším vlivům; sliz se sice po ztrátě poměrně rychle obnovuje, v extrémních případech však může dojít ke značnému oslabení až vysílení ryby.


Tělo okouna je na dotek drsné a zdá se být téměř bez slizu

Sliz také urychluje srážení krve při poranění ryby a tím, že snižuje povrchové tření, pomáhá též rybě při pohybu. Navíc dodává tělu charakteristický pach, podle něhož se ryby orientují v hejnu, který chrání před dravcem a naopak též upozorňuje predátora na přítomnost kořisti, umožňuje vyhledávání jedinců druhého pohlaví při výtěru a orientaci v závěrečné fázi třecí migrace u anadromních migrátorů.


Zato sáhnout si na sliznatého lína už zdaleka tak příjemné není - při manipulaci s jakoukoli rybou musíme však být vždy velmi ohleduplní a nedotýkat se jí suchou ruko

Převážně u kaprovitých ryb se v kůži vyskytují velmi zajímavé slizové buňky, kterým se říká kyjovité. Tyto buňky uvolňují svůj obsah do vody jen při poranění kůže a slouží i jako jakýsi varovný signál pro ostatní ryby - tzv. ochranná reakce ryb. Pokud například zaútočí štika na plotici a uchopí ji do tlamy, dojde v okamžiku proniknutí predátorových zubů do kůže oběti k vyplavení obsahu těchto kyjovitých buněk do okolní vody, čímž jsou varovány ostatní ryby, že se děje něco zvláštního a měly by se mít na pozoru.

Vylučované množství slizu souvisí s fyziologickým stavem, čistotou vody a je také druhově specifické, což při kontaktu s rybou pochopitelně poznáme už z letmého dotyku (je velký rozdíl sáhnout si třeba na „suchého“ okouna a „slizkého“ lína nebo úhoře). Je zajímavé, že určité druhy ryb se obalují silnou vrstvou slizu i během spánku, čímž brání tomu, aby predátoři ucítili jejich pach. Například korálový ploskozubci - tzv. papouščí ryby - se schovají doslova do „spacáku“ z vlastního slizu, ve kterém stráví nerušeně noc, chráněni před nepřáteli.


Zato silná kůže sumečka americká je zcela bez šupin

Škára

Škára ryb spojuje kůži se svalstvem. Je složena ze tří vrstev a bohatě krvena. Škára chrání rybí tělo před vlivy prostředí, umožňuje kožní dýchání, příjem některých minerálních solí z vody, vylučování některých zplodin metabolizmu a dokonce i částečnou regulaci teploty organizmu. V šupinových pochvách jsou v ní též upevněny šupiny. Škára obsahuje nervová zakončení a je důležitá pro zbarvení ryb, protože jsou v ní uloženy pigmentové buňky (chromatofory).

Zbarvení ryb

Zbarvení těla ryb je velmi variabilní, a to jak mezi jednotlivými druhy, tak i mezi příslušníky stejného druhu. Nejpestřeji zbarveny bývají ryby z tropických moří, zvláště z korálových oblastí, zbarvení našich ryb je výrazně skromnější. Nositelem zbarvení jsou pigmentové buňky (chromatofory), které se nalézají ve škáře, ale také na šupinách, v oku, v peritoneu, v okolí ledvin, střev apod.


Za výrazným zbarvením nejen těchto akvarijních rybek stojí pigmentové buňky, zvané chromatofory

Chromatofory obsahují v cytoplazmě pigmentová zrna. Podle povahy pigmentových zrn rozeznáváme následující typy těchto buněk:
● Černé buňky (melanofory), které jsou početné ve škáře na celém povrchu těla. Nalézají se také v okolí cév, ve vazivu v okolí nervové soustavy, páteře, ledvin či střeva.
● Žluté buňky (xantofory), taktéž hojně se vyskytující buňky, které jsou menší než melanofory.
● Červené buňky (erytofory), méně časté buňky, jejichž výskyt může být omezen jen na některé partie těla, kde vytvářejí červené skvrny (např. na břiše střevle či koljušky tříostné).
● Stříbřité buňky (guanofory), obsahují barvivo guanin v podobě krystalů, které silně lámou světlo. Jsou příčinou opticky bíle nebo stříbřité barvy břicha a boků četných druhů ryb. Zajímavostí je, že jsou přítomny v očích candátů, což jim dodává typického matně stříbřitého lesku.

Překrýváním těchto typů pigmentových buněk vzniká pak u ryb jejich konkrétní zbarvení.


V našich vodách se nejkrásnějším zbarvením může pyšnit slunečnice pestrá

Změny zbarvení

Změny zbarvení ryb souvisejí s fyziologickým stavem, probíhají pomocí přemísťování pigmentových zrn a jsou velmi rychlé.

Určitě jste se již setkali s termínem mimikry, což je označení pro ochranné zbarvení, kdy se organismus dokáže přizpůsobit barvě svého okolí, a tím se chrání především před predátory. Každý rybář kupříkladu ví, že kapři nebo líni žijící v temném prostředí - různých tůních a zabahněných vodách - mají zbarvení těla tmavší než ryby, žijící v mělkých řekách nebo jiných prosvětlených vodách. Tmavé zbarvení mají také ryby, které nějakým způsobem přišly o zrak - barva těla se totiž přizpůsobuje tomu, co ryba vidí, v tomto případě respektive nevidí (ryby žijící skutečně ve tmě, jako například slepé jeskynní ryby, mají zbarvení naopak světlé).

Obecně platí, že ryby mívají tmavší hřbetní partie, což jim umožňuje splývat s podkladem dna. Naproti tomu břicho mají ryby světlé, bílé či dokonce stříbřitě lesklé, čímž zase při pohledu ode dna splývají s vodní hladinou.


Přítomnost chromatoforů pouze jedné barvy stojí za červeným zbarvením těchto okrasných karasů

Proměnlivost zabarvení u ryb je i v rámci jednotlivého druhu značná a je dána hned několika faktory:
● věková proměnlivost - mladí jedinci jsou většinou jinak zbarveni než dospělé ryby (např. u ryb lososovitých).
● sezónní proměnlivost - zbarvení se mění v průběhu roku - např. v době tření je výrazně pestré - tzv. svatební šat mlíčáků.
● Topografická barevná proměnlivost - barevné změny vyvolané faktory prostředí u jedinců téhož druhu (nejtypičtější u potoční formy pstruha obecného).
● Patologická barevná variabilita - změny zbarvení vyvolané znečištěním vody, infekčními a invazními chorobami, popřípadě dědičnými abnormalitami.

U ryb se také mohou v kůži objevovat chromatofory pouze jedné barvy, které potom udávají základní zbarvení celého těla, čímž vznikají různé barevné abnormality:
● albinismus - jedná se u ztrátu pigmentových buněk v kůži (př. sumec albín).
● xantorismus - způsobující oranžové až zlaté zbarvení (zlatý jesen, zlatý karas, zlatý kapr).
● erytrismus - způsobuje červené zbarvení (okrasný karas, kapr koi).
● alampie - vzácná abnormalita, pozorovaná u některých kaprovitých ryb - zbarvení je zcela světlé, bez lesku.
● melanismus - taktéž vzácná abnormalita, kdy se v kůži vyskytují pouze černé buňky.


Šupiny rybám zpevňují kůži a chrání je podobně jako rytířské brnění

Šupiny

Šupiny jsou společně s ploutvemi bezesporu nejtypičtějšími znaky ryb. Jsou to ploché kostěné útvary, které zpevňují kůži a chrání ryby podobně jako rytířské brnění. Jsou symetricky uspořádány a taškovitě se překrývají. Je zajímavé, že příčné řady šupin odpovídají počtu obratlů. Šupiny jsou produktem sekrece skleroblastů ve škáře, které vylučují tvrdou sklovitou hmotu. Vzniká ploténka, která přirůstá soustřednými prstenci na obvodu. Přední část šupiny je trvale v pochvě, zadní část je překrytá kutikulou a proniká na povrch.

Každý rybí druh má specifický tvar šupin a jejich charakteristické uspořádání do podélných a příčných řad, které je považováno za důležitý taxonomický znak při určování jednotlivých druhů.


Síhové mají šupiny uloženy povrchově, a tudíž jsou lehce opadavé

Výskyt šupin je druhově značně specifický, např. štika má šupiny i na části hlavy, naopak lipan nemá šupiny v přední části břicha, vranky a sumcovité ryby pak šupiny zcela postrádají. Některé ryby mají šupiny uložené hluboko ve škáře, takže na první pohled také vypadají jako prosty ošupení (úhoř, lín), naopak jiné ryby mají šupiny uložené povrchově a ty jsou proto velmi lehce opadavé (síhové, ouklej).

Jako příklad odlišnosti v počtu šupin můžeme uvést našeho kapra, u nějž se průběhem domestikace vyvinuly formy s různým počtem šupin - šupinatá, řádková, hladká a lysá.


Typy šupin: našich ryb: A cykloidní, B ktenoidní, C ganoidní

Vývojově u ryb rozeznáváme 4 základní typy šupin:
1. plakoidní - prvotní typ šupin vyskytující se u paryb
2. ganoidní (též rhomboidní) - silné šupiny kryté ganoinem u jeseterů
3. cykloidní (okrouhlé) - vyskytují se u většiny našich ryb
4. ktenoidní (hřebenité) - vyskytují se u ostnoploutvých ryb (okoun, candát), vývojově nejvyšší typ šupin


Podle kresby na šupinách se dá určit i věk tohoto kapra

Určování stáří ryb

Jak už bylo napsáno v úvodu článku, podle šupin můžeme určovat i věk jednotlivých ryb. K určování stáří využíváme přírůstky na šupinách, které jsou podobně jako letokruhy stromů takovým malým osobním životopisem ryb. Centrum šupiny totiž obtáčejí prstence, které se nazývají sklerity. V průběhu letního období jsou v důsledku většího množství přijímané potravy širší než v zimě. V optimálním případě je jeden rok života vyjádřen jako oblast rozvolněných a oblast nahuštěných skleritů, dohromady vytvářejících roční prstenec, tzv. anulus. Počtem anulů, které jsme schopni spočítat na šupině, určujeme věk ryby. Pokud známe délku ryby, můžeme na základě této informace dokonce zpětně vypočítat, kolik ryba měřila v jednotlivých letech svého života. Metoda určování věku podle přírůstků na šupinách však bohužel není tak jednoduchá a spolehlivá, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát. Rybě se může vytvořit tzv. falešný anulus, například vlivem onemocnění nebo nedostatku potravy. Šupiny jsou navíc dobře čitelné pouze do určitého stáří ryb, u dlouhověkých druhů to jde mnohem hůře. Občas se můžeme setkat i se šupinou regenerovanou, která se utvořila na místě vypadlé původní šupiny, přičemž tato pak nemá strukturu původní šupiny a nelze z ní vyčíst stáří ryby.


Štika má šupiny i na části hlavy a skřelích

Tato metoda určování stáří ryb má svou dlouhou historii, která byla, ostatně jako prakticky u všech důležitých vědeckých objevů, lemována i fatálními omyly. Možná jste už někdy slyšeli zvěsti o kaprech starých sto, dvě stě i více let. Za vznikem těchto legend stojí omyl holandského přírodovědce Anthonyho van Leeuwenhoeka, který na přelomu 17. a 18. století poprvé pozoroval kapří šupiny pod mikroskopem a považoval mylně samotné sklerity za roční přírůstky. Kdyby zvolil správní přístup a spočítal stáří podle množství anulů, zjistil by, že rybám byl na tomto světě vymezen čas mnohem kratší. Historky o kapřích Metuzalémech tak zůstanou jen půvabnými báchorkami proloženými notnou dávkou rybářské latiny.

Text: Tomáš Lotocki (s přispěním Lukáše Vetešníka)

Foto: autor, Karel Halačka

Ilustrace: Jana Hauskrechtová

Prameny:
Baruš V., Oliva O., kolektiv autorů (1995). Mihulovci (Petromyzontes) a ryby (Osteichthyes) 1 a 2, Academia.
Hanel L., Lusk S. (2005). Ryby a mihule České republiky, ČSOP Vlašim.

Autor: Tomáš Lotocki - ®

Diskuse k článku (3 reakce)

Přečteno: 16 539x
Průměrná známka: 1.3

NBiologie ryb - kosterní a svalová soustava

Zmíníme-li se o kostře a svalovině ryb, vybaví se asi mnohým z nás v prvé řadě zkušenosti, týkající se konzumace rybího masa.

NBiologie ryb 1.část

Na první pohled se může stát, že tato témata mají s praktickým lovem ryb pramálo společného. Není to však tak docela pravda.