Dokážeme si ještě něčeho vážit?

Poprvé jsem to začal vnímat poté, co naši zemi přestala svírat strohá nařízení, se kterými se nedalo nijak diskutovat. Zákon a paragrafy byly opravdu zákonem a i když i v té době byli jedinci, kteří si s těmito věcmi nemuseli až tak lámat hlavu, vždy tady byla možnost, že se najde někdo, kdo jim ta jejich privilegia taky může pořádně osolit. A pravděpodobnost, že dosavadní privilegia budou pak ještě trvat, byla po střetu s tímto nebezpečím velice nepravděpodobná... Každý měl svého možného hlídače a tak i bujaré porušování zákonů a nařízení nikdy nebylo až tak bujaré. Nikdo nevěděl, od koho co čekat. Stín represe jako mrak stál pořád na obloze a kdo se jednou v tomto stínu ocitl, už na to pak do smrti nezapomněl.


Na výroční členské schůzi v sále sedělo přes dvě stě lidí. Mojí domovskou vodou byla tenkrát 350ha pískovna s křišťálově čistou vodou, průhlednou do hloubky čtyř metrů. Okolo břehů na bahnitých pásech sice rostl růžkatec, ale převážná část dna byl písek a štěrk. V hloubkách okolo pěti až sedmi metrů se prohánělo velké množství kaprů a amurů, kteří dosahovali impozantních rozměrů. Sumců, obrovských štik a candátů zde také bylo plno a šedesátky cejny ani nikdo nebral. A úhořů okolo padesáti centimetrů se dalo za večer nachytat i několik desítek. Tak, jako je tomu i dnes, nejběžnější kořistí však byli malí kapři, kteří se dvakrát, třikrát do roka do vody sypali. Jejich horní míra byla 35cm a sypali se adolescenti 25 – 28cm. Ti ale v pohodě za pár měsíců do míry dorostli.

Tak na té členské schůzi na které se mimo jiné jednalo i o tom, jak se stát samostatnou organizací, vystoupila jedna skupina rybářů s tvrzením, že nebude už dodržovat žádná nařízení, ani respektovat rybářský řád: máme přece demokracii! Tak si budeme chytat jak chceme, kdy chceme a kde se nám zlíbí! Tohle přece nová doba nabízí!

Strhla se bouřlivá diskuze a schůze trvala do pozdního odpoledne. Názory anarchistů neprošly, ale věty byly vyřčeny. Nikdo už se ničeho nebál. Po desetiletí utlačovaný vzdor se dral na povrch a organizace se nakonec odtrhla od Svazu, který byl tenkrát jen jeden.


Týden na to chlapi v práci nadšeně rozebírali výhody nově objevené nástrahy – boilí. Tenkrát si jej ještě vyráběli na koleně, bez zkušeností a znalostí a metodou pokus – omyl. Ale nástraha neuvěřitelně fungovala! Sám jsem se o tom přesvědčil ještě téhož víkendu, kdy mi hoši ukázali na břehu pískovny uloveného kapra, který přesahoval 85 centimetrů! „To už je tento víkend třetí, ty vole.“ Kolega s cigaretou v koutku a vaťákem přes kostkovanou košili hledal po břehu něco, čím by kapra praštil po hlavě – do vezírku se neměl šanci nijak vejít. Ryba se bezmocně plácala na břehu, lapala po dechu a obalovala se špínou. Dusila se a v jejích očích byl vidět děs z nového nepřítele.

Vídal jsem takové kapry stávat na hranách u ostrůvků, když jsem občas pádloval kolem na gumovém člunu. Zdržovali se většinou mimo dohoz tehdejších prutů, což byla tehdy vlastně hračka – jen málokterý rybář byl schopen nahodit víc, jak nějakých třicet metrů. Žili si svým poklidným životem kmetů, měli svůj klid a svoje místa pro krmení. A pokud se někdy nedopatřením ocitli na udici, nebyl až takový problém ten modrý silon o průměru 0,40 s nosností nějakých sedm kilo, na tvrdém prutu a s mizerným navijákem, po krátkém boji bleskově urazit. Háček v pysku bez povrchové úpravy do pár týdnů uhnil a do mozku ryby se vepsala další zkušenost. Ale s tím novým kulatým soupeřem z mouky a přísad, zpevněnou vejcem a ochucenou šalebnou chutí.

S tím novým soupeřem, tak neznámým a lákavým se prostě zatím nedalo bojovat žádnými zkušenostmi. Důvod byl prostý – žádné tady nebyly. A dříve, než stačily nějaké nastat, postavily se do hry další faktory a jejich ekvivalenty – nepřeberné množství příchutí a atraktory, obohacené trávícími enzimy. Pletené šňůry a pruty, dosahující extrémních hodů. Daleké vyvážky a ukládání nástrah na přirozená krmná místa těchto velikánů s nastražením krmných koberců a partiklových polí. A já měl tak nějak pocit, že tohle už je na ty ryby jen obrovský podvod.

Břehy velkých pískoven byly brzy obleženy lovci s kuličkami a tak bylo zapotřebí hledat pořád nová a nová loviště. Ale velcí kapři byli v té době téměř všude a protože je nikdo neuměl chytit, kuličky slavily neskutečné úspěchy. Dvacet a více let staré ryby, které ke každému revíru už tak nějak patřily, visely po udírnách a byly ládovány do mrazáků na tři patra. Rybářské prodejny měly žně a v tenkrát zatím jediném rybářském časopise se objevovaly fotky neuvěřitelných ryb, jaké do té doby jen málokdo viděl.

V té době se začala formovat skupina rybářů, kteří si tento lov velice zamilovali. Začali se pídit po informacích ze zahraničí, kupovali si lepší a lepší výbavu a začaly objevovat velké ryby v zapadlých koutech zastrčených revírů, kam tenkrát ještě moc lidí nechodilo. Tato skupina měla docela jasno – jdou si rybolov užít a stojí o zážitky s ním spojené. Už jim bylo jasné, že nesmí být vidět – většina velkých kaprů se chytala v noci a to je proti předpisům. Jen pokud je člověk neviditelný, má šanci to ustát. A tak přijeli k vodě, rozhrnuli trávu, vystrčili pruty a rozhlížeje se na všechny strany a neustále si kryjíce záda, ulovili si svůj sen. Vyfotili se s ním na památku a obvykle rybu zase pustili. Slogan chyť a pusť už měl tenkrát kdekdo na triku, nebo na čepici a kdo ne, alespoň mu vzdouval jeho kaprařské srdce.

Z kaprařských es se brzo začali stávat testéři nových nástrah. Ti už ale nevynechali ani jediný revír, kde se mohlo něco velkého chytit. Pár let trvalo, než se začaly ruce s focenou trofejí natahovat hodně dopředu a ryby fotit s různými kolegy a nebo z takových úhlů, aby nebylo poznat, že je to pořád jedna a tatáž. Dosáhnout jednoznačných výsledků už nebylo tak jednoduché, velkých ryb ubývalo a sponzoři z řad obchodníků potřebovali ke svému odbytu výsledky s co největšími naditými břichy.

Testéři měli kamarády. Ponejvíce z té první skupiny nadšenců, kteří se s rybami učily zacházet s morálkou a rozumem. Ale ti měli taky kamarády, kteří sbíraly informace a ti už si osvojovali jejich poznatky s úplně jiným cílem. Rybářské obchody vybavovaly kdekoho výbavou, která byla nesmírně účinná a čím dál dosažitelnější. Pořídit si ji už mohl téměř každý a návody, jak chytit velkého kapra se to v potom už několika rybářských časopisech jen hemžilo: ukázky a fotky montáží, popisy účinných směsí a jak s nimi zacházet. A pro potvrzení těchto tvrzení se všude skvěly fotky testérů s kapry jako stodoly. Knížky už nikdo nečetl a vlastně ani nepsal. Nikoho už nezajímaly. Na DVD nosičích bylo možno si všechno do sebemenšího detailu prohlédnout. Třeba i stokrát dokola. A kdo nechtěl platit za DVD, nechal si jej vypálit od kamaráda, který si jej koupil. Což taky za chvíli už nebylo nutné – vše podstatné se dalo zadarmo najít na internetu.

A tak se na všechny revíry dostala cílová skupina, která je vlastně největší a to je ta, na kterou byla celá reklamní kampaň cíleně cílena. A dopadla na velice úrodnou půdu.

Testéři museli mít výsledky a pokud se jim jich nepodařilo dosahovat legální cestou, začaly se hledat ty další. Přes noc už se chytalo skoro veřejně a na revírech, kde byla i RS složená z kaprařů, to nebyl až takový problém. Občas se sice někdo spálil, ale bylo to tak malé procento, že to bylo vlastně docela zanedbatelné. A taky se s tím dalo mnohdy ještě něco udělat – koupit si členství v jiné MO jiného svazu, koupit si nečlenskou povolenku a podobně. A tak se v rámci dosažení výsledků začalo chytat na více prutů, zavážet tam, kde to není povoleno a sakovat celou noc ryby k rannímu focení a tyhle informace pronikaly od kamarádů jedněch, ke kamarádům druhých. A ti, co jako cílová skupina, ovlivněni masívní reklamní kampaní, zahájili nájezdy na revíry s křovinořezy, pilami, sekerami a terénními auty, vrchovatě naloženými výbavou na lov kapra. Tihle obyvatelé nejrůznějších kemping přístřešků a igelitových plachet. Tihle už všechny zažité prohřešky, které se v malém daly jakž takž ututlat, tihle už to porušování předpisů brali jako samozřejmé.


Na řadě revírů vyrostly pevné přístřešky a maringotky a bezzubý státní aparát s úplatnými úředníky a nezájmem o zásadní věci jim nahrával. Rozježděné louky s utrhanými zákazovými značkami u jejich vjezdů. Policie, která nemá čas a RS, která nechodí a když, tak jen dopoledne. Hromady svinstva o odpadků v keřích a porostech, povlávající konce silonů od trhaček na každém pařezu, či větvi trčící z vody pod protějším břehem. Staré koberce na kamenech pod břehy, na nichž parkovaly fishuntery, aby se nepoškodily o jejich ostré hrany. Opuštěná ohniště s napolo spálenými plastovými flaškami a hliníkovými tácky od grilovaných salámů a žebírek.

A taky ryby, utržené v pařezech, kde pomalu uhynuly. Návnada spuštěná přes kolíček trhačky, přesně nad místem, kde ryba stojí, ji zlákala a k návratu do stromu už jí zbývalo jenom pár metrů. Ale o mnoho víc zbývalo rybáři, vyspávajícímu desáté pivo ve stanu, k zaregistrování ječícího pípáku. Ke zmátoření se a nalezení směru. K obutí se do bot, které jsou neznámo kde. K přímé cestě k prutům, když se dá utíkat jen velmi klikatě a navíc se to útěku vlastně ani nepodobá. K vyřazení baitruneru a záseku, kdy již vyděšená ryba omotává několikátou větev a masívní kovaný hák s povrchovou úpravou se zařezává stále hloub a hloub do dolního patra. Taková ryba už se většinou pustit nedá. Čest výjimkám, kteří se o to snaží a občas se jim to i povede.

Skupina číslo jedna zakrátko zjistila, že vlastně už nemá kde chytat! Vydupané a vysekané porosty jejich kdysi tak zamilovaných a zapadlých fleků, už je k lovu totiž ani nelákají! Kdo by tady ještě hledal zážitky z ryzí přírody, když na protějším břehu sotva dvacet metrů přes vodu, skupinka nadšenců zrovna naráží bečku a dva z nich už hodinu lámou suché větve na oheň! Za zády po louce co chvíli projede auto s rozsvícenými dálkovými světly. Jedno tam a vzápětí dvě zase zpět. A teď dokonce i nějaký magor na čtyřkolce, s rykem laděného výfuku, který ticho noci páře na prvočinitele!

V té první skupině jsou i tací, co pod rouškou tmy převáželi velké kapry z toků řek na lesní oka, aby je zde zachránili. Ale testéři je našli i tam a konvoj těch dalších už pak o nich taky věděl. Informace se nedají utajit. Mobily a internet této době dávají směr a tak, jak jsou přínosné, dokáží i neskutečně ubližovat.

Jedni chtějí kapry chránit a vydupávají si v Bližších podmínkách jejich horní míru. Ale v druhé větě hned horují za lov nonstop, aby jim nedali pokoj ani těch pár zákonem stanovených hodin. Další se ohání tvrzením, že tu rybu stejně pustí, když ji chytí a dodávají ještě cosi o úklidu okolo stanů, podložce, kliniku. Ale v dalším odstavci už taky o tom, že v noci se ryba fotí špatně a je potřeba ji zasakovat do rána a počkat na denní světlo. A ryba si počká. Jedna, druhá, třetí...

Viděl jsem umírat zaplísněného metrového, amura, kterého pobyt v saku zbavil slizu a šupin. A těch pytlů s odpadky, které za pár dní roztrhají lišky a rozfouká vítr, nacházím po březích pořád dost a dost a samy se tam neocitly. Jiní tohle považují za sport. Nahodí pruty a jdou spát. Mnohdy ještě vydatně posíleni alkoholem. A jen tak snadno se nevzbudí a o tom já toho dost vím! A až jsou probuzeni ze sladkého spánku, ti kteří jsou schopni artikulovat a dávat slova dohromady, nejvíc křičí o tom omezování sportovních rybářů, o pouštění ryb, o pořádku okolo udic a o důchodcích a cizácích, kteří jim ty jejich kapry kradou. I o tom, jak nemají tolik času chodit na ryby, jako ti dědci a když už se konečně na ty ryby dostanou, mají přece právo si to užít! (Ty řády a zákony jsou prostě špatně nastavené!) Při svém rozohňování pochodují poházenými vajgly, rozkopávají vypité petflašky, kelímky a hrnky a zakopávají o grily, stolky, židličky a já nevím co ještě a jsou velice přesvědčiví.

A tak vlastně ta kaprařská elita spolu s testéry nadává na komunitu, které šli příkladem. Nejenže je naučili ty kapry chytat. Naučili je taky chytat tak, aby nad problémy nemuseli vůbec přemýšlet a mohli se naplno věnovat lovu. A taky jim předali poznatky, jak si nařízení a zákazy přizpůsobit a jak je obejít a v rámci jakých dogmat a ideí burcovat ty další.


Cítil jsem, že toto musím napsat. Nejsem kaprař, nijak mě lov takovým způsobem neláká a nikdy jsem to ani nezkoušel, protože mi v tom chybí dynamika a vadí mi chodit k vodě naložený, jako by mě stará doma vypakovala. Nejsem ale natolik naivní, abych toto nadšení někomu bral, nebo jej dokonce odsuzoval. Mám dost kamarádů tohoto vyznání a ač jejich nadšení až tak nesdílím, mám je rád a docela jim fandím a jejich úspěchy jim přeju.

Chtěl jsem jen poukázat na souvislosti a uvést argumenty, které tady ještě možná nezazněly. Je to jen můj pohled na věc a tudíž je můj názor subjektivní a ne každý se s ním musí ztotožnit. Ale možná se najde pár lidí, kteří se nad ním aspoň zamyslí.