Před třením na Probošťských jezerech

25.5.2010 - Vágus

      Po přečteni "Kapřího tajemství" od Lukáše Krásy jsem si vzal k srdci jeho radu, že nejlepší dobou pro lov kapra obecného je asi tak týden před třením, kdy se teplota vody pohybuje okolo 16 °C, ryby nabírají silu po dlouhé zimě a připravují se na milostné hrátky, takže jsou velice důvěřivé a je možné přelstít i opatrné kapry. Dnem i nocí jsem přemýšlel, kam vyrazit. Jednoho dne jsem se sebral a vyrazil na obhlídku okolí na enduru. Jezdil jsem kolem vod snad všude, kde se dalo, ale pořád jsem nenacházel žádné zajímavé místo k lovu, jen párkrát jsem narazil na kapry, kteří pronásledovali hejna cejnů a sbírali jejich jikry. Zpozoroval jsem pouze menší kapry, a to jen na místech, kde byl velký rybářský tlak a místa k lovu také nebyla ideální. Zoufalý jsem přijel domů, rychle se vrhl k počítači a projížděl mapu na Google Earth, jestli neobjevím něco zajímavějšího.

      Velkou výhodou tohoto programu je, že jsou v něm krásně vidět mělčiny, které jsou v této době horkými místy pro výskyt kaprů a třoucích se ryb. Na nedaleké pískovně jsem objevil místo, kde se asi dvacet metrů od břehu nacházel malý ostrůvek. Rozhodl jsem se, že bez přípravy místa vyrazím hned brzy ráno na lov. Namíchal jsem tedy method mix z kukuřice, praženého konopí a pár druhů šrotů, které jsem zalil All Amino Nutrikem od LK Baits, a kolem čtvrté hodiny ráno vyrazil na místo. Byla ještě tma, takže jsem v tichosti přisel na vyhlédnuté místo a začal s vnaděním. Naházel jsem asi 2 kg mixu do blízkosti ostrůvku, kde hnízdil kormorán, a ještě trochu do malé zátočinky nalevo od ostrůvku, kde byly převislé stromy, a začal jsem vybalovat výbavu.

      Asi po deseti minutách na mě začal hulákat nějaký člověk z protější fabriky, ale moc jsem mu nerozuměl, tak jsem mu nevěnoval pozornost. Ten blázen nelenil a obešel jezero až ke mně a s velkým křikem mě chtěl vykázat z místa, protože se rybářské právo lovu smělo vykonávat až od šesti hodin. Tak jsem mu v klidu doporučil, aby se uklidnil, že ještě nemám ani vybalené pruty, tak ať mě laskavě nechá na pokoji. Po chvilce to vzdal a odešel. Říkal jsem si, to je zase začátek, a pokračoval v přípravách. Vše jsem měl připravené už před šestou hodinou, ale radši jsem vyčkal, protože ten blázen stál naproti na břehu a hrozil, že zavolá známého porybného. Ta půlhodina do startu lovu byla nekonečná, hlavně když se na krmném místě začali ukazovat kapři. Zanedlouho mi hodiny oznámili šestou, tak jsem neváhal a hned poslal obě montáže k ostrůvku. Na jeden prut jsem dal boilie od Lukáše Krásy a voňavé a sladké NHDC a na druhý prut smotek rohlíku, protože se mi tato nástraha poslední dobou velmi osvědčila. A taky že jo!

      Neuběhlo ani deset minut a na rohlík přišla jízda a na jejím konci byl krásný řádkáč, asi 42 cm míry. Pustil jsem ho zpět a pak následovalo asi dvouhodinové šílenství na obou prutech, v podobě kaprů stejných rozměrů jako předtím. Opravdu jsem se bavil, hlavně z toho, že ten blázen odnaproti se taky snažil chytat, a za celou dobu vytáhl pouze jednoho dorostence.

      Po osmé hodině záběry jako když utne, přestaly, a já měl alespoň chvilku času si něco sníst a trochu si po tom blázinci uklidit na místě. Hlásiče byli v klidu, tak jsem jednu udici stáhl a poslal ji do výše zmiňované zátočiny. Netrvalo to dlouho a prut se rozjel, ale po chvilce se ryba vypnula. Hned jsem přehodil nazpět a situace se asi po hodině zase opakovala. Pak už z místa žádný záběr nepřišel, tak jsem vylezl na val, který se tyčil za mnou, abych se podíval z výšky na vodu, a zůstal jsem tam stát s otevřenou pusou, protože kolem toho malého ostrůvku přede mnou bylo úplně černo, jak se tam kapři mačkali v mělké vodě, na kterou dopadaly polední paprsky slunce. Z toho jsem usoudil, že s montáží, kterou mám nahozenou u ostrůvku, asi nebude něco v pořádku. A bylo to tak: nastražené boilie bylo fuč, tak jsem ho hned vyměnil a ranní kaprobraní se opakovalo… Ten den jsem vytáhl asi 15 kapříků kolem 50 cm délky, z toho asi jen dva se pohybovali kolem 60 cm.

      Tuto vycházku jsem považoval za úspěšnou, ale pořád to nebylo ono. Když jsem jel domů, ještě jsem se zastavil na jednom blízkém jezeře, které jsem naposledy navštívil jako malý kluk. Musel jsem se prodrat hustým porostem, protože k vodě nevede žádná sjízdná komunikace, dokonce jsem musel nechat motorku a výbavu schovanou v křoví, abych se prodral, kam jsem chtěl. Když jsem se dostal na břeh, objevil jsem nádheru v podobě panenské přírody a klidu - nebylo tam ani živáčka. To bylo přesně to, co jsem hledal. Doufal jsem, že taky objevím nějaké známky kaprů. Dostal jsem se až ke krásné zátočině, u níž se stromy skláněly až nad vodu a průzračná voda ukazovala, že břeh velmi strmě klesá do hloubky. Na několika místech jsem viděl stulíkové pole a když jsem přišel blíž, tak také to, co jsem přesně potřeboval. Mezi listy se váleli kapři velikosti, které jsem ještě nikde široko daleko nenašel, a kousek opodál bylo hejno obrovských amurů, kteří bez hnutí leželi na hladině. V tichosti jsem pořídil pár snímků, a abych je zbytečně nevyplašil, vzdálil jsem se a rychle ujížděl domů, abych to mohl zavolat kamarádovi a zároveň kaprařskému kolegovi Kubovi, který se asi po třech letech vrátil z Anglie. Když jsem mu všechno vyprávěl, říkal, že je taky strašně natěšený na místní kapříky a že hned jak bude to půjde, vyrazíme na místo.

      Jelikož jsem měl volno ještě další večer, neodolal jsem ,a zajel vyzkoušet bez příprav naše lovné místo, abych zjistil, jestli to tam půjde. Kolem osmnácté hodiny jsem byl na místě a hned jsem si všiml, že stulíky zrovna slouží jako jídelní talíř pro nějaké šupináče, protože jejich pohyb naznačoval, že se v něm neprohání žádná bílá ryba, ale pořádné válce. Snažil jsem se co nejtišeji rozbalit výbavičku, ale přitom co nejrychleji poslat montáže do blízkosti stulíků. Bohužel ryby byly tak blízko, že mě zaregistrovaly a pohyb ve stulících se utišil, ale něco mi i tak našeptávalo, ať to nevzdávám a vydržím. Abych je neplašil ještě víc, sundal jsem svá 80g olova a místo nich jsem umístil jen asi 15g olůvka, která nebyla při dopadu skoro slyšet. Jeden prut jsem zhoupnul napravo pod převislý hustý keř a druhý jsem poslal před sebe mezi stulíky asi 5 m od břehu.

      V tichosti jsem seděl na místě a vychutnával si krásný západ slunce a ještě krásnější klid, který se kolem mě rozprostíral. Nikde ani živáčka, jen překrásná příroda a spousta vodních výbuchů, které jsem přisuzoval bolenům, kteří jsou v téhle vodě hojně rozmnožení. Při pohledu na špičky prutů jsem si všiml, že vlasce obtěžují dotěrné rybky, které se snažily sundat mé 18 mm lesní jahody od LK baits. Nevěnoval jsem tomu ale velkou pozornost, protože jsem usoudil, že nemají šanci. Když v tom se najednou vlasec na levém prutu napne mnohem víc a začne se protáčet můj baitrunner. Chvilku mi trvá, než pochopím, co se to vlastně děje, a rychle skáču po prutu a přisekávám. Ucítím, že na konci je něco těžkého, ale skoro bez boje se to vzdává - a mně asi po minutě boje končí v podběráku pro mě neuvěřitelný úlovek.

      Říkám si, to snad není možné - když se asi po patnácti letech vracím k rybařině, hned během prvních tří měsíců překonávám své rekordy jako po másle. Ruce a kolena se mi třásly, ale měření a vážení jsem zvládl a zjistil jsem, že ten krásný tmavý šupináč měří 65 cm a váží 6,3 kg. Tuto novinu jsem hned volal tátovi a ženě, abych se o úlovek mohl s někým podělit. Spokojený jsem místo asi po dvou hodinách opustil, bohužel už bez záběru, ale alespoň jsem si mohl v klidu vychutnat chvilky vítězství.

      Asi po týdnu jsme se s Kubou rozhodli, že konečně vyrazíme, naházeli jsme věci do auta, protože na motorce bychom to oba s věcmi nezvládli, a vyrazili jsme směrem k jezeru. Dojeli jsme, kam to šlo, a to už jsme z mého trojkového golfa udělali skoro teréňák. Ověsili jsme se výbavou. Kubovi jsem řekl: „Za tamtěmi křovinami to je, ale připrav se, že to nebude procházka rájem.“ A do toho ještě začalo docela silně pršet. Když jsme se konečně dostali k místu, kde jsem byl minule nucen odložit motorku, zjistil jsem, že na místní skládce sutin za poslední týden udělali pořádný kus práce a že cesta je skoro neprůchodná, protože buldozery hrnuly vše, co jim stálo v cestě, přímo do míst, kterými jsme potřebovali projít. Zuby nehty jsme se prodrali až k místu, kde naštěstí vše bylo v původním stavu, a okamžitě jsme začali s plánováním, jak na ně.

      Rozhodli jsme se, že jeden budeme chytat v jedné zátočině a druhý zkusí vedlejší, abychom to více obšancovali. Za nepřetržitého deště, který jsme už ani nevnímali, jsme nahodili montáže. Já jsem pod háček pověsil koule své výroby obohacené o All Amino Nutric s aromatem škeble, které jsem poslal k protějšímu břehu, do míst, kde jsem měl minule štěstí, ale raději jsem zůstal na druhé straně, abych ryby zase hned nevyplašil. To asi nebyl dobrý nápad, protože jsem musel použít mnohem větší olova. Kuba, vyzbrojen samými dobrotami z Anglie, neváhal a nastražil své favority, jejichž jméno si ani nepamatuji, a poslal je do druhé zátočiny, v níž žádné stulíky nebyly a převislé stromy naproti byly moc daleko. Jeden položil kousek od břehu napravo, kde se přeci pár převislých stromů nacházelo, a jeden s pořádnou rousnicí poslal na prostředek, kde se tvořily spousty bublin.

      Asi po hodině déšť ustal a Kubovi se začala rousnice pohybovat, ale záběr naznačoval, že asi půjde o truma, kterých je zde nespočet. Říkám mu: „Radši to vytáhni, nebo to bude mít až v…!“A taky že jo! Kuba zdolal zažraného trumana, který nás doslal úctyhodnou délkou asi 35 cm a pořádně tlustým tělem. Kvůli trumanům jsme tady ale nebyli. Poradil jsem mu, ať tam rousnici už nedává, jinak se už otravných trumanů nezbaví.

      Vysvitlo slunce a já se rozhodl, že půjdu prozkoumat okolí. Došel jsem až na špičku mezi našemi zátočinami a v průzračné vodě jsem viděl hejna cejnků, jak tančí milostné tanečky v kořenech stromů u břehu, a najednou jsem zase zůstal stát s otevřenou pusou a mlčky pozoroval, jak připlulo asi pět kaprů, kterým jsem odhadoval něco kolem osmi kil, začalo pronásledovat cejny a doslova jim sbírat jikry od zadku. Chvilku jsem tuto scénu pozoroval a pak jsem v tichosti spěchal zpět za Kubou.

      Už když jsem přicházel, volal jsem na něj: "Mám je!" Rychle jsem stáhnul jeden prut a směřoval ke špičce. Kuba říkal, že ještě vydrží a počká, s čím přijdu. Prudce se svažující břeh jsem prohodil trochou boiliesu a mezi návnady nastražil jeden prut. Druhý jsem nechal nahozený u Kuby. Nenápadně jsem pozoroval cejnky, jak pokračují ve svých rozmnožovacích povinnostech, když se zase vynořila ta obrovská těla z hlubin, a jako by si ani nevšimla mých nástrah, zase atakovala cejnky a bělice. Seděl jsem tam mlčky asi půl hodiny. Kapři se chvilkami ukazovali a zase mizeli v hlubinách jako duchové.

      Už jsem si říkal, že na moje kuličky nejsou vůbec zvědaví, když se najednou roztočila cívka mého navijáku. Neváhal jsem a přisekl, a najednou na druhý konec zapůsobila ukrutná síla, a ryba si to nesměle směřovala přímo pod převislý strom nalevo ode mě. Odpor to byl takový, že jsem neměl jinou šanci než rybě povolovat, protože jsem měl pocit, že mi jinak rozláme prut na kousky. Po chvilce jsem začal cítit, jak vlasec začíná drhnout o kořeny stromu, odkud byli vyplašeni všichni třoucí se cejni, a ryba si nekompromisně brala metry vlasce a směřovala za roh špičky, na které jsem lovil, nalevo směrem ke Kubovým montážím. Napadlo mě, že zkusím zavolat na Kubu, aby zkusil rybu nějak podebrat za rohem, kdyby se to povedlo, ale neslyšel. Nezbývalo mi než doufat, že se to monstrum nějak umoudří a nechá se přitáhnout, ale pomalu jsem přicházel o kontakt s rybou a cítil jsem jen silon drhnoucí o břeh a kořeny. Zkusil jsem tedy rybu přitahovat silou, což mi ze začátku šlo. Se sílícím odporem jsem ji přitáhl o pár metrů blíže, ale zničehonic se špička prutu narovnala a já věděl, že jsem bitvu prohrál. Zklamaný jsem se vrátil s utrženým návazcem (asi 2 cm od háčku) za Kubou a div ne se slzami v očích jsem mu celou příhodu vyprávěl. No, co se dá dělat, hlavně, že jsem věděl, že ryba bude v pořádku, neboť nebude vláčet metry mého silonu a zátěž. Ani netuším, co to bylo za rybu, protože v této oblasti se prý vyskytuje i mnoho sumců, a já jsem používal boilies masové příchuti. Jediné, co mě velmi těšilo, byl fakt, že záběr přišel na boilie mé výroby, takže jim chutná!

      Už ani chvilku jsme neváhali a oba se přestěhovali na špičku a rozložili montáže do vějíře. Netrvalo dlouho, a Kuba dostal na své anglické tajemství agresivní jízdu. Ryba naštěstí nabrala směr na otevřenou vodu, takže po deseti minutách jsem Kubovi podebíral zdravého šupináče, který měřil 74 cm a vážil 6,5 kg.

      Protože špička byla opravdu strmá (asi 2 m) a bylo zde málo místa, manipulovali jsme s kapry kvůli jejich komfortu a bezpečí pouště na místě hned vedle, kde jsme fotografovali a pouštěli ryby zpět. Vrátili jsme se k prutům a lehce dokrmili pár desítkami kuliček. Asi po hodině Kuba zdolal baculatější jikrnačku 76 cm a 7,2 kg. Půl hodiny na to ještě lysce 78 cm při 7 kg. Jelikož jsme chytali skoro pod nohama, místo se po čtyřech záběrech dost rozrušilo a už jsme se žádné aktivity kaprů nedočkali.

      Rozhodl jsem se, že se ještě na zbytek odpoledne vrátím k místu se stulíky, kde se zase rozvalovali vyhřívající se kapři, ale moje nástrahy nekompromisně ignorovali. Kuba ještě našel jedno malinké místečko na boku špičky do mé zátoky, tak na jeden prut s odřenýma ušima. Podařilo se mu přelstít jednoho 50cm školáčka a museli jsme pomalu balit. Další výpravu jsme naplánovali pár dní později a rozhodli jsme se, že nesmíme nic podcenit. Na místo tentokrát pojedeme propojovacím kanálem na člunu. Člun je pro dva plně vybavené rybáře trochu menší, takže jsem musel jet dvakrát.

      Už jsme nemuseli ztrácet čas hledáním loviště a vše bylo patřičně naplánované předem. Kuba zaujal místo na špičce, kam položil jednu montáž, druhou na minimístečko v jejím boku. Rozhodl se přimět k záběru kapry, které objevil nerušeně se krmící a brázdící břehy pod převislými stromy a keři podél celé špičky. Při příjezdu jsem si všiml pohybu stulíků v mé zátoce. Vše nasvědčovalo přítomnosti kaprů. Vše jsme měli během 20 minut připravené a položené. Rozhodli jsme se, že si mezi námi vybudujeme centrální tábor v pomyslném středu, odkud budeme kontrolovat situaci. Každý to měl k prutům asi 10 m, s čistým výhledem, což jsme brali jako zvládnutelné. Jelikož jsem Kubu nabíral rovnou po flámu, vypadal jak chodící mrtvola. Do oběda si tedy každý zalezl ke svým prutům. Hlásiče jsme si nastavili raději hlasitě, abychom své záběry vzájemně slyšeli. Proč ne, byli jsme tu sami.

      Jak jsem tak v klidu číhal na záběr, začínal jsem pozorovat, jak stulíky zase prozrazují přítomnost kaprů pohyby ze strany na stranu. Najednou můj levý prut začal hlásit brutální akci. Neváhal jsem a přisekl. Ryba nabrala směr přímo do posledního trsu stulíku přede mnou a nekompromisně skalpovala všechny listy, jako bych měl místo vlasce natažený ocelový drát. Ucítil jsem zase velký odpor na konci. Jak se špička mého prutu ohnula, tak se zase narovnala, a já vytáhl zpět koncovou montáž, na které byl pouze poslední metr olověnky, závěs s olovem a obratlík. Zjistil jsem, že jsem asi špatně uvázal pletenku k obratlíku, a uzel se tahem uvolnil. Od té doby dělám ke spojení šňůrky s obratlíkem vždy dvojitý grinner. Je to mnohem pevnější a nehrozí opětovné uvolnění. Kuba si záběru asi z důvodu únavy ani nevšiml, tak jsem ho nebudil. Opět jsem nahodil, přihodil pár kuliček a zase vyčkával. Asi po hodině se Kuba vzbudil a přišel na pokec a hlavně silnou kávu, kterou nutně potřeboval.

      Chvilku jsme povídali a já mu vyprávěl, co se mi stalo. V tom se dostavila jízda na stejný prut. Má koncová sestava byla už teď v pořádku a Kuba mi po pár minutách podebral doposud největšího šupináče, kterého jsem kdy chytil. Po změření a převážení úlovku jsme zjistili, že kapřík měří 72 cm, ale váží 8,75 kg. Následovalo focení a rychlé vrácení do vodního domova. Pomalu se blížil čas oběda, takže jsem se dal do příprav ohně a roštu na steaky. Mezitím Kuba zase začal školit místní šupíky svými nástrahami. Za zmínku stojí dvě ryby: nejprve zdolal bojovnou tmavou jikrnačku při 78 cm a 7,5 kg.

     Hodinu před odchodem mu přišel poslední záběr a odměnou mu byl nejdelší kapr, co jsme zde zatím ulovili. Šupináč měřil 85 cm a tělo říčního atleta potvrdil soubojem, i když vážil jen 8 kg. Zajímavé bylo, že měl všechny ploutve na maximum osekané a orvané. Zřejmě se na něj domluvilo hejno trumánků…

      Mně už se povedl jen jeden malý kapřík, ale velmi mě pobavil, protože vypadal jako nějaký sladkovodní druh žraloka. Na hřbetu měl jen první hřbetní osten a zbytek i s půlkou zad mu asi ukousl sumec. Klobouk dolů, když něco takového rozdýchal. Je vidět, že rybám se kolikrát zahojí ledacos. Pomalu se přiblížil čas našeho odjezdu. Na další vycházku zbyl čas až za dva týdny, a to jsem zde vůbec nezpozoroval žádnou kapří aktivitu. Alespoň víme, kam na ně před třením příští rok, a snad se zadaří i větší jedinci, které jsme tu viděli. Všem přeji do nové sezony plno krásných okamžiků a mazlení s našimi miláčky. Chovejte se k nim s úctou, vše se vám jednou vrátí!