Od první jarní výpravy uběhlo mnoho času, a já už se nemohu dočkat další. Píše se poslední květnový týden, maturita za mnou, a co teď? Obvolávám všechny známé, ale v daném termínu nikdo k vodě nemůže. Proto přemlouvám kamaráda, jestli by mě nemohl odvézt na horní úsek Labe. Po chvilce přemlouvání mi tedy kývne, že ano.
Je 30. 5. 2009 a naložené auto si to peláší k vodě. Místo jsem si vybral podle satelitu, takže jsem byl sám plný očekávání, jak bude vypadat. Podle satelitu bych měl chytat na špičce, takže by mě zde neměl nikdo rušit. Po příjezdu zjišťuji, že místo je obsazené. To mi až tak nevadí, jelikož je večer a místní rybář chce chytat jen do setmění. To pro mě znamená, že mám mnoho času na získání nezbytných informací. Obcházím nejbližší domorodce, kteří se všichni do jednoho shodují na tom, že to letos prostě nebere, ale když už se něco chytne, tak je to pěkná ryba. Vtom se mi rozsvítí oči jako diody u hlásičů.
Vracím se zpět na „své“ místo „okupované“ místním rybářem. Opodál stavím bivak, připravuji pruty atd. - však to sami určitě znáte. K večeru a místo se uvolňuje. Ihned beru do ruky cobru a 1 kg kuliček Red Salmon. Boilie rozhazuji podél bližšího břehu, kde očekávám přechod hrany na rovné dno. Bivak stojí tam, kde má, montáže leží ve vodě a já s klidným svědomím uléhám do postele.
V noci mě budí opravdu, ale opravdu razantní záběr! Beru pantofle a utíkám k zářící diodě, která se nacházela pod kopečkem přímo u vody. Jenže uklouznu, prut si vykopnu z vidliček a padám do vody. Šok, který mi způsobila studená voda, mě hodně rychle vrací do reality. Sahám po prutu, který leží zaklíněn mezi kameny, a začínám měřit síly s nočním obrem. Jsem totálně mokrý, je mi zima a z chroupání, které se ozývá z mých úst, usuzuji, že jsem si uštípl kus zubu. To to začíná, říkám si v duchu. S relativně dotaženou brzdou začínám pumpovat nočního obra, když najednou ucítím, jak ryba mlátí do vlasce. Je u břehu, ale bojím se na ni posvítit, abych ji nevylekal a ona neprovedla další výpad. Ve svitu měsíce se na hladině ukazují dva dlouhé fousky. Je jasno. Ano, je to sumec, tipuji tak 110 cm, velkou radost z něho nemám, a tak ho hned vracím vodě.
Během rána se už nic neděje a s čajem v ruce si jdu popovídat k nejbližšímu rybáři, který je vzdálený asi 300 m. Zjišťuji, že neudělal ani potah.
Začíná poledne, jsem v bivaku a začínám si vařit něco k snědku, ale to, co mě potkalo, bych nepřál opravdu nikomu. Zničehonic slyším hlasy, ale není to čeština. Udiven vykukuji z bivaku a nestačím se divit, přímo vedle svých prutů vidím čtyři Romy, kterým velí stará tlustá cikánka! Třikrát si promnu oči, jestli se mi to nezdá, ale bohužel nezdá. Vylézám z bivaku a snažím se jim rozumně vysvětlit, že zde chytám já. Cikáni se na mě podívají a odvětí nějakou větu, tipuji v maďarštině, koukám na ně jako puk! Zalézají za křoví, které bylo vzdušnou čarou vzdáleno tak pět metrů, kde, jak jsem později zjistil, měli postavený přístřešek z plachty a stůl, na kterém kuchali ryby.
Říkám si, co teď? Urychleně stahuji pruty a v hlavě mi to opravdu šrotuje, s tím jsem se nikdy nesetkal! Obvolávám všechny známé, jestli by nebyli schopni mě převézt na jiné místo, a snažím se jim popsat situaci, ve které se nacházím.
Bohužel nikoho, kdo by mě mohl odvézt, neseženu. Ale zjistil jsem, že kamarádi chytají kousek (to jsem ještě nevěděl, že to jsou 2 km) po proudu na druhém břehu. Robert mě uklidňuje slovy: „Vyrážím ti naproti, nějak to odnosíme, a pak tě můžeme dokonce i odvézt domů“. Konečně jsem se uklidnil, jen to slovíčko NĚJAK mě při pohledu na hromadu věcí dost strašilo. Bylo mi jasné, že věci neodneseme najednou, a tak většinu výbavy odnáším do pole s prosbou ke sv. Petrovi, aby si nikdo nevšimnul.
Robert je tu, seznamuji ho s mojí situací a on zase mě s tou jeho. Jelikož měl ještě nedávno zlomenou ruku, tak mi může pomoct jen tou druhou. Bereme nejcennější výbavu a odcházíme. Po cestě se ho ptám každých 100 m, kdy už tam konečně budeme. Asi po 20 otázkách přicházíme (v mém případě se připlazíme) k místu určení. Tato cesta mě samotného čekala ještě asi 4x. Ale to nejhorší mělo teprve přijít! K vodě jsem si přivezl plastovou vanu plnou partiklu, která mohla vážit cca 25 kg. Věděl jsem, že po souši ji nemám šanci odnést, tak přišla varianta č. - vodou. Po několika hodinách nošení jsem byl totálně vyčerpán, ale přesto jsem vlezl do vody, těsně vedle kempující rodinky, která mě vyprovodila slovy: „Héj, more, vždyť nám to tu celý vyplašíš!“ To už jsem byl s nervy v koncích! Ale pořád jsem měl pře sebou 2 km plavby. Po necelém kilometru mě začínala brát křeč do nohy, po 1,5 km už jsem chytal křeče do obou nohou. Nezbylo mi nic jiného, než bednu uprostřed řeky pustit a doufat, že časem doplave sama. V tu chvíli jsem měl jedinou starost, a to dostat se sám na břeh.
Vylezl jsem totálně zkroucený a hlavně fialový, utíkal jsem si pro oblečení ke klukům, cestou jsem potkal dav cyklistů, kteří na mě hleděli jako na úkaz z jiné planety. Vzhledem k tomu, že bylo počasí na kalhoty a na mikinu, tak se nebylo čemu divit. Po půl hodince sledování trajektorie bedny jsem byl nucen znovu vlézt do vody, to už ale za smíchu přátel třímajících v rukou kamery, kteří na mě křičeli, že tohle jim nikdo neuvěří.
Konečně jsem byl tam, kde jsem chtěl být! Místo bylo moc pěkné, jednalo se o špici. Po proudu vytékal do Labe potok, který byl ale o 2 °C studenější než samotná řeka, proto jsem bez váhání šel co nejdál proti proudu řeky od špičky. Nakrmil jsem kilovkou Red Salmonu a těsně pod břehem naházel pšenici. První záběr na sebe nenechal dlouho čekat, ještě před setměním přišel pěkný kapřík těsně pod váhovou hranicí 10 kg. Dobrušuji háček a spolu s montáží posílám do vody hrst kuliček. Mé pruty však mlčí, na rozdíl od prutů mých přátel, těm se daří udělat přes noc dohromady asi 4 jízdy.
Je další den dopoledne, vytahuji pruty, ale jak je vytáhnu, tak je tam zase vracím. Nic se neděje, s klidem si vyprávíme zajímavé zážitky od vody. Jdu si čistit zuby. V tom se mi rozezvučí hlásič na levém prutu, rychle se zvedám, ale vidím Roberta u prutu, takže mi je jasné, že si ze mě „střílí“. Hlásič se ne a ne zastavit, a když už i Bohouš na mě křičí, že mám záběr, tak tomu začínám věřit. Jenže když doběhnu k prutu, vidím Roberta na zemi svíjejícího se v bolestech. Nechápu, co to na mě zkouší, ale po chvíli si všímám díry v zemi, do které šlápl a která je hned vedle. V tom mi to docvakne, nedělá si ze mě srandu, ale opravdu si něco udělal!
Po napínavém souboji zdolávám krásného šupíka, který po pár fotkách mizí ve svém rodném živlu. Kapr se nechal zlákat na kuličku spolu s halibut peletou. Měním celý návazec, protože mezi kameny dostával pěkně zabrat. Jako obvykle po záběru dokrmuji. Mezitím se „pajda“ dopajdal ke svému bivaku. Jak jsme usoudili z jeho grimas, asi si podvrkl koleno, což nebyla zrovna povzbudivá zpráva.
Doslova vymetená obloha naznačuje, že dnes bude krásný den. To by také byl, jen kdyby Bohouš nemusel odvézt našeho pacienta na pohotovost. Kluci odjíždí, vytahuji jim pruty. Sedím na břehu řeky a přemýšlím, jak vyzrát na místní velikány. Den utíká jako voda a je tu další večer, kluci se vrátili, naštěstí oba. Mezitím mě přijela navštívit Gábina, která přijela jen na noc. Máme nahozeno a čekáme, co se bude dít. Já mezitím odcházím do nedaleké hospůdky pro petlahve s pivem.
Je krásný večer, popíjíme pivečko, grilujeme a bavíme se na účet našeho pacienta. Padá tma a ze vzduchu je cítit napětí. Náhle se u kluků rozsvítí hlásič, ale žádná jízda nepřichází. Zalézáme do spacáků, ale jen co se zapnu, ozve se „Piííííí!“. Jako smyslů zbavený vybíhám do tmy a dobržďuji rybu. Nabírá směr do koryta, kde naplno využívá sílu proudu. Kapr mi vymotává desítky metrů a já musím za ním. Proplétám svůj prut mezi stojany kluků a modlím se, aby se kapr nezamotal. Začíná mi být jasné, že mám na prutu rybu, na kterou čekám stovky prutohodin. Všichni spí, daří se mi vzbudit Gábinu, která mi
ochotně přináší pantofle, čelovku a podběrák. Asi po dvacetiminutovém boji se přede mnou objeví obrovské tělo lysce. Jelikož nejsou peníze na nový větší podběrák, musím se snažit rybu přesně navést, kam potřebuji. Kapr napotřetí vklouzne do podběráku. Rozsvítím čelovku, a úplně ve mně hrkne! Hned začnu křičet jako blázen! Ryba byla na mé dosavadní úspěchy opravdu obrovská, i když to nebyl osobák. Proto jsem sáhl po krajním řešení, a to byl sak. Snažím se sakování vyhýbat, ale jsou chvilky, kdy víte, že se vám už nikdy nemusí poštěstit vytáhnout takto velkou rybu, a hlavně z řeky. I přes to, že je noc, lezu po prsa do vody, kde se na dlouhý špagát snažím přivázat sak tak, aby si ryba mohla lehnout co nejhlouběji.
Za úsvitu jsem už na nohou, stojím ve vodě a pošťuchuji kapra v saku. Jak sami určitě víte, ryba si v saku odpočine, proto se jí snažím unavit hned ve vodě, aby mi pak nedělala neplechu na břehu, kde se může lehce zranit. Po chvilce focení pouštím kapra zpět se slovy, ať na sebe dává pozor.
Výprava ještě zdaleka nekončí, ale sám už pociťuji, že bych potřeboval sprchu. Dopoledne mě kamarádka odváží domů, kde provedu vše potřebné a navečer vyrážím autobusem směr Labe. Po cestě z autobusové zastávky se zastavuji pro pivko, aby z toho kluci taky něco měli. Hned po příchodu mě kluci uklidňují, že jsem o nic nepřišel, protože swingery se ani nepohnuly. Krmím asi 40 kuliček, když vtom se to klukům rozjede a po krásném dlouhém boji je venku další kapr vyšší váhové kategorie. Za několik málo minut další jízda, to už ale konečně nahazuji i já.
V noci jsem vytáhl dalšího fousáče 120 cm a těsně pod břehem kapříka z kategorie mini. Sumec byl doslova přecpán kuličkami, při pohledu na jeho břicho jsem se nestačil divit, musel v sobě mít tak 30 kulí! Tímto ale záběrový kolotoč končí, dopředu hlášená změna počasí opravdu přišla a projevila se na aktivitě ryb. Takže jsme zbylé dva dny byli bez záběru, ale to nám vůbec nevadilo, protože u vody je vždycky krásně!
Tento článek píšu až v závěru sezony, takže už teď vím, že sakovaný lysec se chytil znovu, a to bez ztráty kytičky. A vím taky to, že se máte na co těšit, protože letošní sezona je nejúspěšnější v mé zatím larví rybářské historii. Ale už teď vám mohu sdělit, že můj pokus s malými háčky se víc než dobře osvědčil, takže v příštím článku se zaměřím i na montáže. Ale nebudu předbíhat… Jinak bych chtěl poděkovat sponzorovi za kvalitní krmení a hlavně rodině a svým přátelům za ochotu a pomoc, bez které se na rybách neobejdete.
ochotně přináší pantofle, čelovku a podběrák. Asi po dvacetiminutovém boji se přede mnou objeví obrovské tělo lysce. Jelikož nejsou peníze na nový větší podběrák, musím se snažit rybu přesně navést, kam potřebuji. Kapr napotřetí vklouzne do podběráku. Rozsvítím čelovku, a úplně ve mně hrkne! Hned začnu křičet jako blázen! Ryba byla na mé dosavadní úspěchy opravdu obrovská, i když to nebyl osobák. Proto jsem sáhl po krajním řešení, a to byl sak. Snažím se sakování vyhýbat, ale jsou chvilky, kdy víte, že se vám už nikdy nemusí poštěstit vytáhnout takto velkou rybu, a hlavně z řeky. I přes to, že je noc, lezu po prsa do vody, kde se na dlouhý špagát snažím přivázat sak tak, aby si ryba mohla lehnout co nejhlouběji.
Saccon Carp
