Pískovna splněných přání

6.7.2006 - Enýsek

      Začátkem června jsme se s mým dlouholetým kamarádem a kaprařem Renym rozhodli navštívit jednu nejmenovanou pískovnu v severních Čechách. Od domorodců jsme věděli, že se zde vyskytují kapři i přes 20 kg, hořeli jsme nedočkavostí, abychom už už byli na místě.


      Po příjezdu nás čekala méně oblíbená činnost, a to úprava místa k chytání. Musel jsem, ačkoli nerad, do vody, protože přijít o pěknou rybu ve větvích, které lemovaly levou stranu břehu, jsem opravdu nechtěl. Část větví pod hladinou blízko dna byla dočista obalena slávkami, proto jsem neváhal a navečer v těchto místech prokrmil několika koulemi Mrtvého korýše a následně umístil montáž. Zvolil jsem delší návazce, asi 25 cm dlouhé se středně velkými háčky. Tento tah se mi ráno vyplatil 85 cm dlouhým šupináčem o váze 8,5 kg. Reny, který chytal asi 30 metrů vpravo, dostal ráno 7,5kg lysce na kukuřici.


      Kolem poledne jsem se rozhodl udělat trošku pořádek a přemístit zhruba 5 kg kukuřice, kterou u mě Reny nechal v papírovém pytli. To se ovšem ukázalo jako špatný tah, neboť přes noc pršelo, dno pytle promoklo a po dvou krocích následoval kukuřičný déšť, který se rozprskl po celém širém okolí. Nemohl jsem uvěřit svým očím, docela mě to rozladilo a v rozčilení jsem volal na Renyho, ať mi jde pomoct sbírat. Byli jsme pracovití jako dvě Popelky, zabraní, žádní holoubci nám ale nepomáhali, až asi po půlhodině vybírání zrníček z listí měl Reny jízdu, kterou proměnil v 8kg šupináče. To už jsem si taky chtěl vytáhnout nějakého kapříka, načež jsem se chopil iniciativy a šel přehodit oba pruty. Do večera nic! Reny si ze mě udělal soukromého fotografa dvou šupíků okolo 9 kg. Ve chvílích volna jsem však nelenil a udělal si schůdky, protože převýšení k prutům činilo 1,5 metru a v kombinaci s hustým deštěm se cesta k prutům změnila v krkolomnou klouzačku.


      Večer jsem ke své radosti schůdky otestoval a mohl si v klidu vychutnat zdolávání 7kg lysáčka. Následující den pršelo, občas se na nás přišel podívat menší kapřík, ale žádný, kvůli kterým jsme sem přijeli. To se změnilo až ve čtvrt na dvanáct, kdy mě probudil ten nejnádhernější zvuk na světě: Jízda! Vyhrabal jsem se ze spacáku, skočil bleskovou rychlostí do pantoflí a utíkal vstříc modrému světélku mého Delkimu. Jenže ouha! Na druhém schůdku se zřejmě usadil blátivý skřítek a podrazil mi nohy. Projevila se gravitace a já se poroučel na znak k zemi. S bolestí v zádech jsem se zvedl, přisekl… A – byl tam! Podle tahu šlo o větší rybu, proto jsem se pokoušel vzbudit Renyho, aby mi šel pomoct s podebráním. Reny chrněl jako mimino, přestože jsem do něj dobře 5 minut hučel. Nakonec jsem si s kaprem pomohl sám. Do podběráku mi pleskla pěkná lysá koule a hlavou mi problesklo: „Nový osobáček.“ Probudil jsem Renyho (najednou to šlo! :o)) a kapra jsme zvážili. Váha ukázala krásných 15,5 kg při 76 cm, a tak jsem kapra zasakoval k rannímu focení. Chvíli jsme ještě nahlas přemýšleli a sdíleli radost z mého nového osobáčku, než jsme opět upadli do hlubin spánku.


      Ráno se situace opakovala, ale naopak mě probouzel Reny se slovy, že má většího šupináče, tak ať vezmu váhu a foťák. Jaké bylo naše překvapení, když se ručička váhy zastavila na 15,5 kg! „Á, novej osobáček,“ řekl jsem a pogratuloval mu. Po ranním focení, kdy jsem zjistil, že můj lysec má v tlamce ještě nějaký háček, který nebyl můj, se vyvrátily všechny domněnky o tom, že když má kapr v tlamce cizí předmět, tak nežere. Mrtvý korýš mu chutnal natolik, že jsem ho měl do rána plný sak.


      Do večera přišlo ještě pár kaprů do 8 kg, proto jsme vytáhli pruty a spokojeně ulehli do spacáků s nemilou představou, že musíme zítra balit. Ráno jsme ještě se zalepenýma očima nahodili a v šest hodin mě opět probudila razantní jízda. Blátivý skřítek opět usedl doprostřed mojí cesty a škodolibě se mi pochechtával, když jsem zavrávoral těsně u prutů a šel k zemi. Cestou se mi podařilo zlomit swinger a skončit po pás ve vodě. Bleskurychle jsem se vyhrabal z vody a zdolal 82 cm dlouhého a 14 kg těžkého lysce, který se nechal zlákat na jeden a půl koule dipované Olihně. „Na rozloučenou dobrý,“ řekl jsem si při focení. Do balení se nám moc nechtělo, ale všecko krásný jednou končí a my jsme museli na zkoušky, takže nám nic jiného nezbylo.

      S naraženou pánví a teploměrem v podpaždí se s vámi loučí Václav Brynych.