Ve správný okamžik na správném místě

22.11.2008 - Nej Vydra

      „Voda 14 stupňů, mírný severovýchodní vítr a začínají se rojit ty mrchy jepice.“ Když jsem tohle zaslechl ve svém mobilu, polilo mě horko a nasucho jsem polkl. Už je to konečně tady. Kapří jaro může začít. Zůstávám trošku opařený, už čtrnáct dní sleduji teploty vody na předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu a ty se rozcházejí o dva a půl stupně s realitou. Ještě jednou se ujišťuji od pana hrázného, jestli se neplete, a říkám mu, co vidím na internetu - teplota vody 11,5 stupně. „Každý den jim to hlásím. Co tam s tím ti blbouni dělají, nevím, už jsem si toho taky všiml.“ Ještě jednou mu v duchu děkuji, že nezapomněl, na čem jsme se před čtrnácti dny dohodli, a zavolal. Celou zimu jsem se těšil na tuhle chvíli a teď je konečně tady. Okamžitě volám ženě, ať se balí a smaží řízky, ráno vyrážíme. Teplota vody na jaře je asi nejdůležitější aspekt před třením kaprů a pokusem chytit ještě nevytřené matky jikernačky. Těsně před tím, než voda dosáhne 18 stupňů a kapři propadnou milostným hrátkám, dochází doslova k potravnímu šílenství. Kapři nabuzeni jarními hormony ztrácejí ostražitost a podmínky na ulovení „kapří břichatice“ jsou asi nejlepší v roce. Jaro je ale zároveň největší vabank. Ne vždy se předpoklady vyplní a mnoho výprav skončí naprostým fiaskem. Když přijde teplé počasí, teplota vody stoupá o stupeň denně a během tří čtyř dnů je všechno ve tření, takže můžete jet domů. Jakmile kapři vyjedou na mělčiny, začíná divadlo, jež bych přál každému vidět. Je to zároveň doba, která vám při opatrném pozorování ukáže, co ve skutečnosti v těch našich „vychytaných revírech“ plave za monstra. Až se vám tají dech. Celý rok pak už o nich nevíte. Přinutit rybu při tření k záběru bývá opravdu zázrak. A když už, tak spíše chytnete nevytřené mlíčáky.

      Při silném východním větru hledám ideální místa, kam umístit bójky. Po hodinovém boji s živlem jsem konečně spokojen a adrenalin mně začíná stoupat do žil. Podvazuji koule o průměru 20 mm - na jeden prut sladké, na druhý vyložené smrady. „Ať si kluci vyberou, na co mají po zimě chuť,“ říkám si v duchu. Jsem u vody sám, nikde ani noha. Je začátek dubna, rybáři jsou ještě zalezlí, v květnu tady bude jiný blázinec. Celý den se to ani nehne, hodně si slibuji od noci. Pruty dávám na třímetrové vidličky do příkrého svahu za mnou a zapínám příposlech. Červené diody přelepuji černou páskou a baterkou kontroluji vlasce vysoko nade mnou, jestli nejsou vidět. Vím, že se tu po nocích občas potloukají divní lidé, kteří nemají pro moderní evropskou kaprařinu zrovna moc pochopení. Sedím před bivakem a nasávám neopakovatelnou vůni zdejší vody. V noci se vítr trochu uklidňuje, ale do rána nebyl ani pípanec. S rozedněním vracím pruty na stojan a tep se mi opět zrychluje. Kolem bójek se „loupou“ kapři, ve vzduchu doslova cítím záběr, ale ani ťuk. V poledne už silně fučí přímo proti nám, převážím pruty a lehce přikrmuji. Měřím vodu - 15,5 stupně, paráda. Vítr, teplota, ráno kapři u bójek - všechno hraje, ale záběr nikde. Co jen dělám špatně? Druhá noc utekla bez pípnutí a ráno se vše opakuje. Kapři se ukazují, ale před foťák se jim nechce. V jedenáct hodin stahuji levý prut, dávám „šestnáctku“ kouli a zavážím. Záběr přichází téměř okamžitě. Šupík 70 cm. „Že by první vlašťovka přinesla jaro?“ ptám se v duchu, když ho pouštím. Dávám znovu „šestnáctku“ a čekám, jestli se záběr zopakuje. A skutečně! V pravé poledne se odstartovalo něco, co bych přál zažít každému kapraři, jenž nemyslí jen na to, jak naplnit mrazák. Nenápadný záběr, jedno pípnutí a špička se pomalu ohýbá doleva. Sekám a volám na ženu: „Kamera, klapka, kapr podruhé, jedem!“ Když to dneska sleduji na videu, musím děkovat svatému Petru, že jsem to intuitivně řekl. Málokdy se podaří natočit celý souboj s rybou, natož s kaprem mých snů. Ryba podle tahu ze začátku nevypadala nic moc, jak se ale poprvé ukázala ocasní ploutev, příjemně mi zatrnulo. Padesát metrů od břehu vkládá svoje kila do souboje a prut jede na doraz. Po dvacetiminutovém přetahování podebíráme nádherného lysáka s břichem, jako kdyby snědl pštrosí vejce. Kapr, kvůli němuž jsem sem přijel! Nádhera. Těžko popsat pocity. Na podložce má nádherných 94 cm. Když však chceme vážit, baterie v digitální váze po zimě mlčí. Váhu si netroufám odhadovat, ale je fantastický. Děláme několik fotek a opatrně ho pouštíme k jeho kamarádům.

      Navážím a masivně přikrmuji. Napravo od nás přijíždí kolega rybář, ptá se, jak to jde. Já se pak jdu s příposlechem v kapse poptávat po baterii do váhy. Tři sta metrů od nás chytají známí kluci, jdu až k nim. Rozvíjíme diskusi nad příposlechy. „Myslíš, že to má dosah až sem?“ ptá se. „V pohodě,“ odpovím a podávám mu ho na prohlídnutí. Několikrát mačká tlačítko, ale nevšimnu si, že ho vypnul. Chvíli kecáme a na dálku vidím, jak kolega, který přijel vedle nás, letí k prutům a seká. Sledujeme ho a říkám klukům: „Takhle se to dělá, před chvílí přijel a už má záběr.“ „Hele, nejsou to ale tvoje pruty?“ Zaostřuji oči na dálku a už letím. Třistametrový sprint. Udýchaný mu děkuji, beru prut do ruky a za 15 minut měříme 86cm šupíka. „Valilo to jako blázen, tak jsem to seknul, vymotal by snad celou cívku.“ Říkám mu: „Rybařina - to je kolektivní sport .“ Děláme si legraci a pouštíme ho. Záběr střídá záběr a na třistapadesátimetrovou vzdálenost prakticky jenom zdolávám a zavážím. Hmotnost skoro všech kaprů přesahuje hranici 10 kg. Baterii jsem už sehnal, takže váhu nemusím jen odhadovat.

      Pokaždé masivně přikrmím téměř kilem boilies. V šest navečer přichází brutální jízda, kdy stojan doslova nadskakuje. Po nádherném (asi 20 minutovém) souboji mně kolega pomáhá podebrat dalšího nádherného lysce. Připadám si jako ve snu - 96 cm a 17,20 kg. Kapr má neskutečnou tlamu, do níž by se vešly snad dvě 70mm koule v tandemu a ještě by zbylo místo. Děláme několik fotek a rychle dokrmovat, ať je udržím u bójky.

      Před setměním se vítr téměř uklidňuje a začíná další divadlo. Miliony jepic vylétají z vody a shlukují se do obrovských hejn. Stromy jimi doslova hučí a připadáme si jak v hororu od Hitchcocka. Zalézají nám úplně do všeho, co nemáme řádně zavřené nebo zapnuté. Doslova po kilech jich je naplaveno u břehu a do toho najíždějí hejna krmících se ryb. Neskutečná podívaná, kterou oponou rychle pokrývá tma. V metrové hloubce měřím teplotu vody - 17 stupňů. Po odpolední šichtě měním baterii ve člunu a zjišťuji, že zásoba boilies je téměř na dně. Jestli se tohle zítra bude opakovat, nemám v poledne na co chytat. Je 21:30 hod., když vytáčím paní Němečkovou z Carpservisu. Říkám si, že ze mě asi bude mít radost. Bez nejmenších problémů se ale domlouváme, kam mi má 10 kg mraženek poslat a já jen žasnu nad ochotou takhle pozdě večer. Ve 22:30 hod. přichází záběr a zdolávám šupíka 75 cm, z něhož doslova teče mlíčí. Od pravého poledne je to desátý záběr a jsem doslova v transu z toho, co jsem dnes zažil. Plný dojmů si lehám přímo pod pruty, ale do rána se to ani nehne.

      Snídám a pozoruji vodu. Absolutní bezvětří a olej. Jen jepice začínají zase řádit. V 11 hodin přicházejí dva záběry od obřích cejnů, ale po kaprech se slehla voda. Začíná solidní pařák, ve tři odpoledne má voda už 18 stupňů a pruty se ani nehnou. V šest hodin zvedám mobil, volá pan hrázný, že mně přišel balík: „Asi malá televize, ale nějak divně smrdí.“ Jedu si ho vyzvednout, ale mám tušení, že už ho nebudu potřebovat. Do rána se skutečně nic neděje, stejně jako další dopoledne. V poledne beru kolo a jedu se podívat do mělké rákosové zátoky.

      Už z dálky je vidět pohyb ryb ve vodě a celá zátoka doslova žije. Skupinky kaprů váhové kategorie 15 kg a výše doslova kosí ostrůvky rákosí a ty mizí pod hladinou. Všude se dělají pásy bublin a mělká voda se rychle zakaluje. Hřbetní a ocasní ploutve se téměř v jednom kuse ukazují a kapři dělají neskutečný rachot. Sleduji asi hodinu v úžasu fantastickou podívanou a pak si uvědomuji, že mám stále nahozeno a žena to tam hlídá. Musím jet, aby nebyl průšvih.

      Navečer, absolutně spokojený, začínám balit. Vím, že pokud by se prudce neochladilo, čekat na záběr by byla utopie. Předpověď je ale nekompromisní, bezvětří a teplo na pět dní dopředu. Nachytal jsem ryby, o nichž se mi doteď jenom zdálo; prostě byl jsem ve správný okamžik na správném místě. Zajímavé bylo, že kapři před třením nemají snahu zajíždět do vázek a všechny ryby jsem poměrně bez problémů dostal bez pomoci lodě až ke břehu. Na podzim by se se mnou na třistapadesátimetrovou vzdálenost vůbec nebavili. Další zajímavostí bylo, že jsem všechny kapry nachytal na jeden prut se smradlavým boilies o průměru 16 mm. Druhý se ani nehnul, a když nejvíce brali, ani jsem ho nestihl převést k druhé bojce. Plný nových zážitků se loučím s nádhernou vodou a už teď se těším na další jaro.

      Hodně štěstí a pohody nejen u vody přeje Vydra Team.

Text:     Nej. Vydra
Foto:     pí Vydrová