Náš rybářský řád tento způsob rybolovu nepovoluje. Při svém delším služebním pobytu v Rusku jsem ale měl možnost tento způsob mnohokrát vyzkoušet a chtěl bych se s vámi podělit o své zážitky ze zimního rybolovu, který má svůj půvab.
Ve většině států bývalého SSSR je tento způsob rybolovu velmi oblíbený a je provozován snad většinou mužské populace. Jedním z důvodů ale asi bude i získávání levného zdroje potravy. Pojem rybářský lístek je ve většině těchto teritoriích neznámým pojmem. Povolení je většinou nutné pouze při lovu ryb do sítí. Když jsem například chytal ryby s místními rybáři na Dněstru v Moldavě, tak mi při dotazu, kde si mohu koupit povolenku, bylo sděleno, že povolenka je potřeba jen při použití většího počtu háčků nebo lovu do sítí. Přesné číslo, o kolik háčků se jednalo, si již nepamatuji, ale bylo to více jak sto.
A nyní konkrétně k zimnímu rybolovu. Jeden čas jsem působil na stavbě plynovodu a naše ubytovací základna se nacházela na břehu řeky Volhy, na které jsme se zimním rybolovem neslavili žádné velké úspěchy. Jeden z ruských techniků, který na stavbě s námi působil, byl rybář. Jako rybáři jsme se samozřejmě velmi rychle domluvili a výsledkem bylo pozvání na zimní rybolov na dobré revíry na hranicích s Kazachstánem, kam jsme s ním absolvovali řadu rybářských výjezdů.
Kromě dobrého rybolovu to byl vždy i dobrodružný zážitek, který začínal velmi brzy ráno, spíše v noci vzhledem k velkým vzdálenostem, které jsme absolvovali. Problémem totiž bylo nejprve se dostat na druhou stranu Volhy, která v těch místech byla 12 kilometrů široká. Nejbližší most byl 200 kilometrů, takže jedinou možností, pokud jsme nechtěli strávit v autě většinu dne, bylo přejet zamrzlou Volhu autem. Zde nastal problém, přejezd řeky byl totiž zakázán a to vždy do doby než dosáhl led určité stanovené síly, kdy poté milice vytyčila bezpečnou trasu, po které se mohlo jezdit. Za dobu měho pobytu k tomu ale nedošlo, takže se řeka přejížděla načerno. Na druhou stranu to ale stejně nikdo nekontroloval a každý jezdil na vlastní nebezpečí.
Každou noc se nad ránem na břehu řeky odehrávala stejná stále se opakující scéna. Sjelo se několik prvních automobilů rybářů a lovců, každý zastavil a čekal na prvního odvážlivce, který řeku přejede a vyznačí tak "bezpečnou" trasu. Všichni vystoupili z aut, zapálili si nezbytnou cigaretu, a většinou tvrdili, že nespěchají a čekají na svého kamaráda, s kterým zde mají sraz. Nikdo se neshodil tím, že by přiznal, že se bojí jet první. Čekalo se tak dlouho, až to někdo vzdal a vyjel první. Počkalo se určitou dobu, na druhý břeh nebylo vidět, a poté se po určitých intervalech vydávali na vyznačenou cestu ostatní.
Od prosince do února to bylo celkem v pohodě, občas se propadl pouze těžký náklaďák, což bylo bráno jako daň z rizika. Problémy nastaly spolu se snižující se teplotou, kdy se nejprve začal rozehřívat led u břehů a následně začalo docházet k praskání ledu, což bylo provázeno silnými zvukovými efekty. Poslední takovouto cestu jsem absolvoval někdy v polovině března a poté mi již nikdo k podobnému dobrodružství nepřemluvil. Moje poslední cesta přes Volhu skončila tak, že jsem asi kilometr od břehu vystoupil z auta a vrátil se pěšky. Byl to dost otřesný zážitek. Ostatní to však přežili a večer se v pořádku vrátili. Od té doby jsem chytal ryby jen na Volze nebo na Dněpru.
Většina zimních rybářských výjezdů se odehrávala při teplotách mínus 30 a více stupňů celsia, což představovalo speciální přípravu, která znamenala nejprve natřít celé tělo, ale hlavně ruce a obličej, krémem. Následovalo oblečení několika oděvních vrstev, nejlépe slabších, včetně kožichu, ušanky a nezbytných válenek. Pokud se týká této specificky ruské obuvi - válenek, tak musím přiznat, že jsem je z počátku podceňoval a na první rybolov jsem si vzal kožené vysoké boty s beranem a koženou podrážkou, ale brzy jsem je vyměnil za válenky, které jsou sice neforemné, ale dá se v nich vydržet celý den v uvedených mrazech docela v pohodě. Jejich hlavní kouzlo totiž spočívá v tom, že nemají podrážku, ale jsou celé ze stejného materiálu. U bot s koženou podrážkou je zima od země, protože tvrdá kožená podrážka převádí chlad.
Po přejetí Volhy následovala další dobrodružná etapa jízdy, která spočívala v několikasetkilometrové jízdě absolutně rovnou stepí bez silnic na místo rybolovu. Step byla tak rovná, že se po ní v zimě dalo jet velmi vysokou rychlostí. Pro mě nepochopitelným problémem byla orientace domorodců, kteří nepoužívali žádný kompas. Ve stepi nebyly žádné orientační body, já jsem alespoň žádné neviděl, ale vždy jsme dojeli na správné místo. Alespoň domorodci vždy tvrdili, že to je ta správná řeka, na kterou jsme měli přijet.
Většinou jsme chytali na menších říčkách, což v místních dimenzích představovalo asi průměrnou velikost Labe. První fáze rybolovu spočívala ve vytvoření otvorů do ledu a hledání ryb. K vyvrtání otvoru se používal speciální rybářský vrták nazývaný "bur". Pokud byl vrták tupý a led silný, tak to byl docela sportovní výkon. Když každý vyvrtal svoji první díru, tak se nejprve změřila hloubka. Někdy se povedlo vyvrtat díru na absolutní mělčině, takže se začínalo znovu na jiném místě. Pokud byla hloubka odpovídající začínal vlastní rybolov, který spočíval v tom, že v jedné ruce rybář držel speciální sítko, něco jako větší sítko na delší rukovědi, nazývanou "šumovka", kterou se musel neustále odstraňovat led, tvořící se na povrchu otvoru. V druhé ruce držel prut.
Zde musím trochu podrobněji vysvětlit pojem prut používaný na zimní rybolov pod ledem. Těchto prutů existuje samozřejmě mnoho typů, ale všechny se vyznačují tím, že jsou velmi krátké. V podstatě se jedná jen o různě dlouhou rukověť asi 15 cm dlouhou, na které je malý naviják, většinou jen rolák. Z rukojeťi vychází jediný díl prutu také zhruba asi do 15ti cm délky, který na konci pokračuje ventilkovou gumičkou, na které je různými způsoby zachycen vlasec.
Jako návnadu jsme vždy používali marmyšku na jejíž háček se navlékali drobní červení červi. O jaký druh červů se jednalo, nevím, kupovali jsme je na trhu a měli pocházet z rybníčků s teplými prameny. Červi se uchovávali po dobu rybolovu v krabičce na těle a manipulace s nimi při navlékání na háček musela být velmi rychlá, jinak zmrzli a nebylo možné je na háček navléknout.
Samotná technika rybolovu spočívá v tom, že návnada se spustí až na dno a velmi pomalými pohyby prutu se nadzvedává ode dna. Signalizaci záběru zajišťuje gumička na konci prutu, skrz kterou prochází vlasec. Gumička se při pohybu prutu nahoru ohýbá a záběry představovalo vždy pouze velmi jemné větší prohnutí, které je takřka nepatrné.
Většina úlovků byly drobné druhy ryb jako bělice, plotice, malý cejni, ševci, okounci. Velké ryby zabíraly velmi málo a pokud zabrala větší ryba, tak používaný cajk její nápor zpravidla nevydržel. Dalším problémem ve vztahu k velkým rybám byl průměr vyvrtaného otvoru v ledu, který byl vždy standardní asi okolo 15 cm průměru.
Výjimkou z uvedeného byli candáti, kteří brali na mrtvou rybičku celkem dobře i za těchto mrazů - alespoň v místech, kam jsme jezdili. Úspěch byl závislý pouze na jediném, a sice na množství prutů, kterými rybář disponoval. Podle počtu prutů si rybář vyvrtal počet děr do ledu, nastražil pruty a jeho další činnost spočívala v tom, že se sítkem obíhal díry a vybíral led z povrchu tak, aby vlasec nezamrzl do stále se tvořícího ledu. Moc zábavné to nebylo a v řadě případů nebylo možné velkého candáta z malé díry dostat ven. Větší díry se nedělaly, vrtáky měly normalizovaný průměr. Pokud by byly většího průměru, tak by to při počtu děr, které se dělaly někdy i do půl metru silného ledu, byla pěkná dřina.
Chycené ryby při teplotách pod bodem mrazu, které uvádím, okamžitě po odhození na led zmrzly. Když ryby na jednom místě přestaly brát, přecházelo se na jiné místo, kterých se za celý den vystřídalo několik.
Rybolov trval většinou celý den což představovalo dodržovat určité zásady, aby rybář nezmrzl spolu s chycenými rybami. Zhruba každé dvě hodiny jsme přerušili rybolov, uvařili na přenosném vařiči horkou kávu nebo čaj, vypili nezbytnou dávku tvrdého alkoholu a snědli trochu jídla. Tímto způsobem se dalo na rybách vydržet celý den i při teplotách pod mínus 30 stupňů. S alkoholem se to nesmělo přehánět, do určitého množství zahříval, ale po jeho překročení tomu bylo naopak. Případů umrzlých domorodých rybářů, právě díky velkému množství spotřebovaného alkoholu, bylo poměrně dost.
Pokud se na místě vařila rybí polévka, tak platila místní zásada, ryby vařit ve vodě, ze které byly chyceny. Přežil jsem to, takže místní vody asi nebyly tak znečištěné.
Krátce bych se chtěl ještě zmínit o místních zimních rybářích, které jsme dělili do tří kategorií. První jsme nazývali sibiřský typ. Jednalo se většinou o ty, kteří dříve pracovali na Sibiři a třicetistupňové mrazy pro ně byly normální teplotou. Vyznačovali se tím, že nepoužívali sedačku, seděli přímo na ledu a zamrzající díru čistili holou rukou. Český rybář by asi po hodině takového rybolovu byl mrtvý. Druhý typ byl normální rybář, používal sedačku, sítko na vybírání ledu. Poslední typ jsme nazývali de luxe, jednalo se o rybáře, který si nad dírou postavil malý stan, většinou z igelitu. Jedinou věc měli všichni společnou a to nezbytnou vodku. U rybáře de luxe docházelo k největším úmrtím umrznutím - když přehnal konzumaci vodky a usnul, tak umrzl, nebo v lepším případě silně namrzl. Ve stanu na něj totiž nebylo vidět a nikdo jej nemohl vzbudit.
Závěrem bych chtěl říci, že zkušenosti z uvedeného zimního rybolovu se snažím využívat i v našich podmínkách. Tím nechci říci, že porušuji rybářský řád a chytám na dírách pod ledem. Využívám zkušenosti zejména ze způsobu, kterým ryby i při tak extrémních mrazech braly. Podařilo se mi proto zkonstruovat nový způsob signalizace i těch nejnepatrnějších jemných záběrů, který jsem zatím z úspěchem testoval v loňském prosinci na kaprech a to s velkým úspěchem. Ale o tom podrobněji až příště - chci to otestovat ještě na jaře.
