Den s boloňkou

2.11.2017 - Milan Tychler

Lov se splávkem mám tak nějak v sobě od malička, protože první ryby jsem chytil právě na plavanou, a proto se ke splávku při každé vhodné příležitosti vracím. Baví mě sledovat, jak se ta malá barevná věc vrtí na klidné hladině při záběru lína, jak se anténka a pak celé tělíčko pomalu vynořuje z vody a klade se na hladinu, když bere cejn. Čekám s napětím na tu chvíli, kdy se splávek plynoucí po klidné hladině řeky najednou potopí, když nástrahu přidrží u dna ostroretka, tloušť nebo parma.

Když jsem přišel jako kluk do obchodu s rybářskými potřebami, mé oči vždycky nadšeně bloudily v místech s barevnými splávky. Bývaly tam obyčejně takové ty červené maličké splávky, které vypadaly jako rudé šípky, pak o něco větší, baculatého tvaru s bílým nebo žlutým vrškem a modrým nebo zeleným spodkem a ještě podobně vybarvený splávek, ale o něco štíhlejší s plastovými dříky. No a pak už jen kačeny na štiky. Splávky to bývaly korkové a později přišel na scénu tvrzený polystyren. Pokud měl někdo o splávku jinou představu, musel si ho vyrobit sám a to jsem také často dělal.

Nejprve jsem korkové zátky a později špalíky lehkého balzového dřeva opracovával ostrým nožíkem nebo žiletkou a smirkovým papírem jen tak v ruce, později na vrtačce. Vyráběl jsem, a nejen já, i splávky z ptačích brků, bezové duše, rákosových stvolů a všelijaké kůry. Cenným materiálem byla paví pera a ostny dikobraza. Sháněl jsem modelářské fluo barvy, bambus na anténky a tato „práce“ mě hodně bavila. Bylo pak fantastické chytit pěkné ryby na vlastní výtvory. Někteří kamarádi měli doma hotové manufaktury a zásobovali svými splávky i okolí. Všechno to byly celkem jednoduché věci a jen málokdo se pustil třeba do takového lepšího angličáku, o kterých jsme si mohli nechat v obchodech jen zdát. Naproti tomu dnes, kdo by se s tím doma dělal? Obchody jsou plné všelijakých splávků, až oči přecházejí. A i když jich mám tolik, že bych je mohl prodávat, pořád mezi nimi nějaký hledám. To je snad nemoc nebo co…

Než se začne vláčet na mimopstruhových vodách, chytám tak nějak na střídačku feeder a plavačku podle toho, co se zrovna hodí. Od 16. června dám přívlačový prut z ruky jen málokdy, ale jsou i takové dny. Když vedro sužuje krajinu, řeky jsou prošvihané třpytkami a různými vláčecími nástrahami tak, že i ti nejmenší tloušti reagují na tyto nástrahy úprkem, je čas na změnu. Ne trvalou, ale vyměnit přívlačový prut třeba za boloňku a brašnu s vláčecími nástrahami za kbelík s troškou krmení a červů vůbec není špatné. Mnoho rybářů si myslí, že když mají někdy málo záběrů, že tam ryby nejsou, a také si myslí, že velké ryby nebo větší množství ryb nemůže být v mělčích partiích řeky, a proto to tam ani nezkouší. Já vím, že všude tam, kde nevidíte na dno, máte slušnou šanci, a často je až neuvěřitelné, jak pestrá je obsádka ryb v letním horku někde pod jezem. Jezy, to jsou má oblíbená místa pro letní lov se splávkem. Jen tak, v krátkých kalhotách, vlezu do vody, trošku povzbudím rybí apetit několika koulemi z provlhčené směsi doplněné masnými červy a už se jde na to…

Koule krmení dopadly na rozhraní klidné a proudící vody pod jedním z jezů řeky Moravy. V těchto místech je hlouběji, respektive je to nejhlubší místo pod tímto jezem vůbec a splávek jsem musel vytáhnout na vzdálenost téměř dvou metrů od háčku. Dno je tu členitější, a tak si s hloubkou trošku hraji, abych v některých místech zbytečně nevázl a jinde aby nástraha nevlála rybám nad hlavami. Chci chytat úplně u dna, protože mám zálusk hlavně na zdejší ostroretky. Tyto ryby nemají zájem o potravu, která je výš ve sloupci. Nejraději zabírají na nástrahy, které se vlečou po dně anebo o něj při splouvání škrtají. Hloubka se proto musí přizpůsobit této skutečnosti a poslední brok v sestavě tu hraje důležitou roli. Při přidržení nástrahy v proudu vymezuje, do jaké výšky ode dna se nástraha zvedne.

Samozřejmě tu nejsou jen ostroretky. Z té spousty ryb, na které se tu dá narazit a které se tu loví nejčastěji, vzpomenu jen plotice, podoustve, dále jsou tu cejni, cejnci, samozřejmě tloušti, narazit mohu na parmu, ale i kapra a spoustu dalších menších ryb, z nichž jako první bývají hned po nakrmení oukleje. Jakmile tu trochu „zaprášíte“ krmením, ty stříbrné stíhačky jsou okamžitě v pohotovosti a útočí na červy, které posíláte dolů větším rybám. Je proto výhodné soustředit zátěž splávku co nejníže, aby nástraha propadávala sloupcem co nejrychleji z dosahu drobotiny. Upřímně musím říct, že ani tak se ouklejím nevyhnu, ale rozhodně je alespoň trochu omezím. První tři ryby jsou oukleje okolo patnácti centimetrů, které zabraly se vší rozhodností. Když nebudu do vody házet žádné krmení, jejich zájem asi po dvaceti minutách pomalu ustane. Konečně se má nástraha dostane bez problémů ke dnu.

Splávek se v neklidné vodě natřásá, ale záběry nelze přehlédnout. Anténka baculatého splávku se potápí zřetelně a ryby, které uchopí tři červy na háčku, se svého sousta nehodlají vzdát. Jako první se objeví na scéně cejnci malí. Ovšem úplně malí nejsou a navíc na jemném náčiní pěkně bojují. Jako hlavní vlasec používám šestnáctku, ale návazec je z jedenáctky. Při tomto lovu se jemnost vždycky vyplácí, ale nemusí se chodit do extrému. Vždycky záleží na situaci. Pokud berou menší ryby, dají se snadno zvládat, ovšem tam, kde zabírají třeba těžcí cejni nebo parmy, není čas na hrdinství. Pomocí jemného návazce sice dosáhnete v době slabšího braní více záběrů, ale šance na zdolání ryby se dost snižují. Jelikož cílem není počet záběrů, ale ryby na břehu, je lépe nějaký záběr oželet a vyměnit jej raději za zdolané ryby.

Po několika cejncích mám na prutu o poznání těžší rybu. Nebojuje silně, ale je těžká. To prostě poznáte a já si mohu hned tipnout, co to je. Takhle tu bojují cejni. Obyčejně jsou to ryby tak okolo čtyřiceti centimetrů. Nemohu říct, že by v říčním proudu nezabojovali, ale rozhodně se brání jinak než cejnci malí. U cejna by člověk čekal, že vyrazí někam na hlubokou a klidnější vodu, ale tady se tlačí do toho nejsilnějšího proudu. Pětimetrový prut se krásně ohýbá a pracuje přímo ukázkově. Nedělám nic, jen prostě držím prut a kontroluji situaci. Když rybě dojdou síly, vyvedu ji jedním pohybem dlouhého prutu z proudu do klidnější vody a hned ji navedu nad podběrák. Ten slupne stříbrnou placku jako malinu.

Chytím ještě dva podobné cejny a všechny ryby mi zabírají přesně na rozhraní proudu a tišiny, kudy splávek proplouvá nejpomaleji. Záběry jsou prosté a rychlé potopení splávku. Zasekávat a zdolávat tyto ryby je čistá radost. Pak je chvíli klid a pro mě jasný pokyn pro doplnění krmení. Po novém nakrmení se o slovo opět hlásí oukleje a po nich konečně přichází ryby, kvůli kterým jsem tady – ostroretky.

Ostroretky, když jsou při chuti, berou skutečně jedna za druhou a tak je tomu i teď. Záběry se projevují tak, že se pomalu splouvající splávek trošku zatřese a pak se pomalu a plynule potopí. Budí to dojem, že máte na zaseknutí dost času, ale opak je pravdou. Jakmile nereagujete v ten správný okamžik, ostroretku jen škrábnete. Jejich malé tlamky neumožňují pozření většího sousta, a když červy popadnou a něco se jim nezdá, okamžitě se sousta zbaví. Občas se mi taky nějaká ryba nepovede, ale většinu zasekávám s jistotou. Ostroretky berou, dokud mají krmení. Pak se odmlčí a já vidím, že i můj čas vypršel. Když ryby berou, čas utíká neskutečně rychle.

Dvakrát jsem pocítil na prutu skutečně velkou rybu, ale neměl jsem štěstí. Obě okamžitě vjely do proudu a tam mi z háčku spadly. Ani se neodvážím tipnout rybí druh. Mohlo to být cokoli a to je další výzva pro zítřejší den…