Úhoř- ryba, která nás opouští

- Milan Tychler

Pomalu, pomaloučku padá tma. Byl neuvěřitelně horký den. Asfalt na silnici tekl a obilí dozrává přímo před očima. V dálce na obzoru se kupily velké bouřkové mraky, ale nakonec se ukázalo, že to byl jen planý příslib deště, který zdejší vyprahlá krajina tolik potřebuje. Ryby neberou, a kdybych mohl, řekl bych, že jsou bez nálady. Během dne jen netečně popojíždí pod hladinou a žádná nástraha je nezajímá. Jen brzy ráno nebo v noci se něco chytí. Pouze díky tomu, že stále pofukuje větřík, se ryby na stojatých vodách nedusí. Na chovných rybnících už dávno pracují aerátory ve dne v noci. Bez nich by bylo zle…


Kdysi běžná ryba

Jsem na břehu malé říčky daleko od civilizace. Na tohle místo jsem se dovlekl celý zpocený a teď sedím, abych se trochu vzpamatoval. Cesta sem je strašná a zpátky potmě bývá ještě horší. Mám to vyzkoušené, protože sem to absolvoval mnohokrát. Dnes se mě to ale netýká, protože zůstanu do rána. Nikdy jsem na cestu nereptal, protože tohle je jedinečné místo na úhoře. Nevím proč, a mohu se jen domnívat, ale tohle místo je prostě úhoří ráj. V troskách starého jezu pod vodou je spousta úkrytů, také je tu mnoho drobných rybek a jen těžko by v širokém okolí mohly tyto tajemné noční ryby najít lepší místo pro život.

Tady mají čistou vodu, potravu i klid. Není tu nijak hluboko, ale to není zapotřebí. Úhořům to vyhovuje tak, jak to je, a když to vyhovuje jim, tak mě taky. Na této řece je mnoho míst, kde se dají chytat úhoři, ale tohle místo mě vždycky přitahovalo nejvíce ze všech a strávil jsem tu mnoho nocí pod převislou skálou u malého ohníčku. Našel jsem si ho sám. Prostě se mi líbilo, tak jsem to zkusil a z těch výprav, které jsem tu prožil, bylo skutečně jen pár bez ryby. Byl to nevyčerpatelný zdroj na úhoře. Občas se podařil i mník, mnohokrát mi v noci zabral velký tloušť i parma. Čistá podhorská řeka dovede překvapit.


Mníci se vracejí

Mám nahozené dva proutky. Jeden na rousnici a na druhém mám nastražený proužek rybího masa. S rousnicemi musím šetřit. Mám jich zoufale málo, a pokud nezaprší, mé zásoby budou rychle fuč. S rybkami není potíž. Ty si nachytám kdykoli chci, ale bez rousnic to jaksi není ono. Zkoušel jsem místo nich pořádný chumáč hnojáčků, ale rousnice je prostě rousnice. Hnojky úhořům moc nejedou. Sluníčko se přehouplo za stráň a za pár minut bude tma jak v pytli. V tomto hlubokém údolí to jde rychle a za chvíli si pomalu nevidím na špičku nosu. Taková je tma. Musím rozsvítit. Plamínek svíčky spoře osvětluje své okolí a láká hmyz. Každou chvíli si nějaká můra připálí křídla a pak zmizí ve tmě.

Oči se po dlouhém dni klíží. Říčka zurčí a kromě toho, že občas pípne ze spaní nějaký ten pták v koruně staré olše nade mnou, je všude hrobové ticho. Jako kluk jsem se tu trošku bál, ale teď už ne. Není tu nic, co by vám ublížilo. Cink, cink …. To se ozývá rolnička na jednom z prutů. Únava je rázem pryč a já jsem ve střehu. Je to proutek vlevo. Jeho špička se ohýbá až k vodě a není pochyb o tom, že je na háčku nějaká ryba. Popadnu prut a táhnu. Nejde to snadno. Tato ryba bojuje jinak než jiné. Nevyráží k žádným únikům. Mele sebou na místě a snaží se zachytit za nějakou překážku. Kdyby se jí to povedlo, je konec. Spíše ji přetrhnete než by povolila. Nezbývá, než ostře táhnout ať se děje co se děje.


Pochoutka pro úhoře

Konečně mám rybu pod nohama. Víří vodu jako lodní šroub a ve tmě se bělá její bříško. Mám pevný prut a silný vlasec. Vysmýknu rybu na malý štěrkový plácek a hodím na ni hadr. Jen tak ji mohu bezpečně udržet a zbavit háčku. Úhoř se na suchu svíjí jako had a já vidím, že vlasec mizí hluboko v jeho tlamě. Je evidentní, že se s rousnicí pranic nepáral. Ustřihnu vlasec a strčím úhoře do drátěného vězení. Drátěný vezírek, to je jediná věc, které věřím, protože úhoř je mistr úniků.

Jakmile se mu podaří někam vecpat ocas, zmizí jako duch. Zůstane po něm jen hromada slizu. Drátěný vezírek ho nepustí. Úhoř to zřejmě ví a leží pokojně na dně. Odevzdal se osudu, a ani se nekroutí.

Zajistím tento vezírek u břehu dvěma kameny, aby se nepřevrátil, a znovu nahodím. Spánek je pryč. Jsem zase čerstvý jako rybička a očekávám další záběr. Ten přichází pro změnu na kousek rybky. Záběr je stejně upřímný jako ten předešlý a rolnička naléhavě zní. Je to zvláštní zvuk v tmavé noci. Zaseknu a rolničku rychle sejmu ze špičky prutu. Nebudu rušit to krásné noční ticho a děsit zvěř v okolí.


Drátěný vezírek už úhoře nepustí

Tato ryba je o poznání větší než ta první, ale to není důvod k tomu, abych zkoušel nějak chytračit. Tady funguje jen jedno – pořádně táhnout. Povedlo se a úhoř ve vezírku má parťáka. Třetí záběr, opět na rousnici přichází těsně před půlnocí a zase je to hezký kousek. Tak, pro dnešek je odchytáno. Udělám malý ohníček. Když se pěkně rozhoří, přihodím na něj dva suché, vodou připlavené pařízky a připravím se ke spánku. Mám jen spacák, karimatku a kus igelitu proti ranní rose. Budí mě ranní chlad a silná rosa. Nejdříve přiložím na doutnající oheň a pak jdu zkontrolovat vezírek. Už se mi tu stalo, že se mi na chycené ryby v noci dobývala vydra. Všechno je v pořádku. Zatížím drátěnou klec kamenem a potopím ji hlouběji, aby nebyli úhoři na sluníčku.

V plechovém hrnku si uvařím vodu na čaj, posnídám a zase se věnuji rybám. Nahodím k protějšímu břehu do silnějšího proudu a čekám. Ryby jsou při chuti. Berou tloušti, menší parmy, zaseknu pěkně vybarveného okouna a taky malého pstruha potočního. Pak se ryby odmlčí, ale já vím jak na ně. Sbalím oba pruty a vytáhnu lehoučký teleskop se splávkem. V řece obrátím pár plochých kamenů a hned mám spoustu krásných velkých larev chrostíka. Z listu lopouchu udělám takový kornout, aby mi neutekli, a pustím se do toho.

Jedna pěkná plotice za druhou letí z vody, k tomu tloušti, proudníci, jeden lipan, parma. To byla Moravice v roce 1982…. Tenkrát jsem ještě nevěděl, jak to všechno dopadne a že je to jeden z mých posledních lovů úhořů na této lokalitě vůbec. Přišla vojna, stěhování, pak dokončení a napuštění Slezské Harty a bylo vymalováno. Kde je dnes mým úhořům a starému jezu konec?

V novém působišti jsem si také našel pěkná místa na úhoře, a jakmile přišel s teplými večery jejich čas, už mě doma nic neudrželo. I na jižní Moravě byly pěkné kusy. Chodil jsem na ně na všelijaké pískovny, řeku Moravu, také Bečvu a Malou Bečvu. V pískovišti v Kvasicích bývali úhoři tlustí jako lahev od piva. Jenže s úhoři je to čím dál horší a nemohu se zbavit dojmu, že nás úhoři pomalu ale jistě opouští. Nocí bez úhořího záběru je čím dá víc a je mi z toho smutno. Spolu s úhoři odchází od vody ta noční romantika. Můžeme tam být, chytat candáty, kapry, sumce, ale to prostě nejsou úhoři. To nejsou ti noční hadi se silným tělem, které jen stěží udržíte holou rukou.



Pěkný úhoř je čím dál vzácnější

Sedím na břehu už třetí noc po sobě. Chytil jsem na rousnici dva pěkné kapry, neuvěřitelného tlouště a velkého cejna. Bezpočet malých sumců a malého mníčka, kteří se do našich vod zase pomalu vracejí. Jenže po úhoři ani vidu ani slechu. Podobně jsou na tom všichni mí kolegové. Sem tam někdo vytáhne nějakou tu tkaničku, která ani nestojí za řeč. Za velkými úhoři se zavřela voda a jsou zřejmě nenávratně pryč. Nedělám si žádné naděje na to, že se tento stav věci změní. Úhoři nejsou. Monté je drahé a navíc se dozvíte, že úhoř není původní rybí druh povodí Moravy a proto ani není důvod ho vysazovat. Ještě že nám alespoň vzpomínky na krásné vody a krásné ryby nemůže nikdo vzít. Přesto všechno budu chodit k vodě na úhoře dál a snad se zase jednou dočkám metrového hada, který se se mnou pořádně popere. Tentokrát by dostal zcela jistě milost, ať už by byl jeho další osud jakýkoli ….

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (109 reakcí)

Přečteno: 13 799x
Průměrná známka: 1.06