Procitnutí na Rhôně - 2.část

4.9.2016 - Ivo Zbořil

Komerční sdělení

Trvalo to víc než rok. Rok 2011 byl pro mě po pracovní stránce příliš hektický, než abych mohl zavítat ke břehům Rhôny. Byl to tedy až rok 2012, kdy se mi podařilo uvolnit se na dva týdny a vyrazit na sumce do mé oblíbené destinace, do jižní Francie. Doufal jsem, že tentokrát jsem už nic nepodcenil a na sumce se opravdu připravil. Rok jsem pročítal literaturu, články i internet a snažil se vstřebat to, co mi doposud unikalo. Ani co se výbavy týče jsem nezahálel.
Teď už stojím na břehu Rhôny a kochám se pohledem na dva sumcové pruty s multiplikátory, na kterých je plný návin kvalitní pletené šňůry o nosnosti 90 kg. Láďa s námi tentokrát vyrazit nemohl, jelikož se mu měl brzy narodit potomek, a tak jsem vyrazil já s Lachtanem jako jediní rybáři v doprovodu několika kamarádů, kteří si s námi přijeli užívat středomořského klimatu.

Po příjezdu probíhalo k mému údivu vše až příliš hladce. Každý věděl, co má dělat, aniž by mu to někdo říkal. Vypadalo to, jako by se skupina rozdělila na dva týmy, které spolu závodí. Než jsem začal vykládat věci z auta, jeden už pobíhal s mačetou a sekal rákosí, druhý už držel v ruce pumpu a dožadoval se nafouknutí člunu. Snažím se tu horečku krotit vychlazenou plzní, ale marně. Každý dychtivě dopíjí až do dna a vrací se rychle k tomu, co je potřeba udělat. Je přece už poledne a před setměním musí být pruty ve vodě.
Netrvá to dlouho a vše je nachystané. Teď už v klidu usedáme do křesel a začínáme lovit na feederové nástrahy. Ani to netrvá dlouho a za chvíli máme několik karasů ve vezírku a začínáme zavážet. Já se nemohu dočkat, až budu moct zavézt ke druhému břehu, a tak se do člunu drápu jako první. Chvíli to trvá, ale po chvíli jsem na druhé straně Rhôny u ostrova. Zde vidím množství popadaných stromů ve vodě. Chvíli se nechám hypnotizovat větvemi pod vodou, které pomalu mizí v modré temnotě. Nejraději bych kotvu hodil přímo tam, ale to by byl nesmysl. Tady by sumec snadno zajel do své skrýše a žádná šňůra na světě by ho nevytáhla.
Kousek couvnu a dávám svou kotvu asi tři metry od spadlého stromu, asi pět metrů od břehu. Hloubka je tu slušná, odhadem pět až šest metrů. To samé provádíme i s ostatními pruty. Mezery mezi jednotlivými splávky máme okolo třiceti metrů, což stačí k tomu, aby se sumec nezamotal do vedlejšího prutu. Protože chytáme pět metrů od protějšího břehu, sumec po záběru nemá na výběr a musí vyrazit na volnou vodu směrem k nám. Tím nám boj celkem ulehčí a my v podstatě budeme korigovat pouze směr. Boj nastane, až když sumce dotáhneme k našemu břehu. To už ale bývá trochu vyčerpaný, a tak se zpravidla dá snadno vytáhnout až na pláž.
Začíná se stmívat. Nefouká vítr. Je ideální počasí. Na grilu se peče maso, Tity nás po dvou letech vítá s výběrem vychlazených francouzských vín a my s napětím očekáváme první záběry.

Po několika hodinách čekání nás prvotní horečka pomalu opouští a dohání nás únava z cesty. Postupně všichni mizí ve svých spacácích, a tak i já upadám do spánku. Už si nevzpomenu, co se mi tehdy zdálo, ale rachot rolničky byl dostatečně silný na to, aby mě vzbudil nedlouho po tom, co jsem usnul. Snažím se nepanikařit a v klidu se vymotat ze spacáku, ale čím víc rolnička a teď už i brzda řvou, tím hůř se mi to daří. Nakonec se vysvobozuji z té pavučiny spacáku, deky, hadrů i karimatky a vytahuji prut ze stojanu. Dotahuji lehce brzdu a přisekávám. Ihned cítím rybu, jak svérázně táhne nikoli směrem ode mě, ale do strany. Na radu kolegy utahuji brzdu ještě víc a začínám přitahovat ze všech sil. Po chvíli cítím, že se mi podařilo sumce přesvědčit, aby změnil směr.
Začíná se přibližovat ke mně, odpor slábne a já můžu v klidu vydýchat prvotní vzrušení. Po několika minutách je už ryba u břehu, klade poslední vlny odporu a pak už se nám ji daří dostat na mělčinu. Už teď je mi jasné že, jsem překonal svůj osobák z roku 2010. Metr ukazuje krásných 194 cm a já jsem štěstím bez sebe. Komentáře typu „Škoda, skoro dvoumetrovka…“ mě nechávají chladným. Sumce fotíme ve vodě a já ho neprodleně vracím tam, kam patří. Usínám s pocitem dobrého začátku.

V hlavě mi běhají myšlenky jako stádo splašených koní, zkrátka pravý opak prvních dvou výprav, kdy jsem nebyl připravený a pak hořce litoval. Ráno a vlastně i další dny vše probíhá v podobném duchu. Já s Lachtanem ráno lovíme nástražní ryby a odpoledne zavážíme na noc. Ryby berou, ale kromě prvního sumce jsou to vše menší kousky. Několik sumců za noc mezi 150 a 170 cm se stává pravidlem. Je pravda, že se najdou i výjimky. Někdy se nechytí nic, někdy jeden či dva sumci. Někdy zase fouká mistral, a tak se vůbec nechytá.
Při lovu nástražních ryb chytáme výhradně karasy. Čas od času se však splete i cípal a to je opravdová lahůdka co se zdolávání týče. Tato brakická ryba je extrémně silná, dělá prudké dlouhé výpady a také vyskakuje nad vodu. Vzdáleně připomíná amura, ale nedorůstá jeho velikosti. Největší cípali, jaké jsme chytili, měli okolo 50 cm.

Toho rána jsem jednoho takového cípala měl na prutu. Začal mi vymotávat z cívky vlasec, a abych o něj nepřišel, pustil jsem se vodou po pláži za ním. Jsem od našeho místa asi dvacet metrů a stojím po pás ve vodě. Snažím se vodit rybu tak, abych vlascem zachytil co nejméně travin, které tu u břehu tvoří hustý porost táhnoucí se ode dna až k hladině. Vtom vidím, jak se ze zatáčky ve velké rychlosti vyřítil vodní skútr se třemi lidmi na palubě. Jedou blízko břehu, mávám na ně, ale nevšímají si mě. Zkouším křičet, aby někdo vytáhl moje pruty ze stojanu, ale nikdo mě neslyší. A já pozoruji, jak se skútr blíží do míst, kde má šňůra protíná vodní hladinu. Chci si zakrýt oči, abych případné oddělení hlav od těl neviděl, ale stojím jako zkoprněný a nedělám nic.
Skútr začíná zpomalovat. Můj prut ve stojanu se plynulým pohybem ohýbá, poté se ohýbá i stojan a vše se napíná do jedné roviny. Špička skútru se potápí pod vodní hladinu, na chvíli se zastaví a pak se zpět vynoří pohybem vzad - praskla trhačka. Všichni tři pasažéři skútru ztrácejí rovnováhu a padají do vody. Nevím, co mám dělat. Kdo vlastně udělal co špatně?! Sem se přece s motorovými čluny nesmí…A tak utíkám aspoň pro člun. Periferním viděním pozoruji splávek, který vyplaval na hladinu a vítr ho unáší od protějšího břehu směrem k nám. Než se dostanu ke člunu, vidím, že všichni tři se škrábou zpátky na skútr, a mně se ulevuje, jelikož vypadají v pořádku.
Přesto se všichni nějak divně na tom skútru motají a ne a ne odplout. Popadnu tedy vesla a jedu k nim, jenom nevím, jestli jim mám vynadat, nebo se omluvit. Už vidím, jaké měli štěstí. Šňůru zachytili nikoli svými krky, ale řídítky. Je to přibližně 40 cm výškový rozdíl. Takže stačilo jet o dva tři metry blíž ke břehu a - Když dojedu až k nim, vidím, že můj koncový splávek se jim podařilo dotáhnout až k sobě. To proto se na tom skútru tak motali. Teď už mají vše rozmotané a velitel plavidla triumfálně zvedá splávek s montáží a karasem a v angličtině mi gratuluje k mému úlovku. Jeho dvě kamarádky na něj hledí s obdivem a všichni vypadají spokojeně. Snažím se jim vysvětlit, že jsem nic neulovil a že to je jen nástražní ryba.

Setkávám se však s nepochopením, jelikož jejich úsměvy se vytrácí. Podávají mi splávek i s karasem a se řvoucím motorem zmizí, odkud přijeli. Já jsem rád, že se nemusela volat záchranka. I když jsem přišel o cípala a musel jsem znovu navazovat sumcovou montáž, vyhodnotil jsem tento incident jako dobře skončený. Ten den jsem lov vzdal. Přepadla mě letargie. Lehl jsem si pod strom a nechal ušní bubínky zaplavit rachotem cikád. Jako by tušily, že se blíží jejich konec, snaží se jedna překřičet tu druhou, aby to byla právě ona, která přiláká svého samečka. Ve vodě mám vyvezený už pouze jeden prut a usuzuji, že na tom nic pro dnešek měnit nebudu.

Začíná se stmívat, a než ulehnu do spacáku, ozve se několikrát jasné cinknutí. Běžím k prutu, abych zasekl. Od protějšího břehu pomalu zdolávám sumce, který podle odporu, jaký klade, nebude žádný gigant. A taky že není. S jeho 173 cm se jedná spíš o adolescenta. Zajímavá je na něm jiná věc. Jeden jeho vous má netypický tvar. Pravděpodobně si jej zlomil či jinak poranil v mládí. Teď je už vše zahojené a v polovině délky je vous kolmo zlomený. Na druhou stranu od této zlomeniny trčí malý pahýl o délce několika centimetrů. Nevypadá to, že by to sumci nějak vadilo, proto ho ihned bez focení vracím do vody a pak už zalézám do spacáku. Pro dnešek se toho událo dost, a tak usínám se zvláštním pocitem, že nemám ani jeden prut ve vodě. Usínám rychle. Nestává se často, abych mohl spát, aniž by hrozilo, že mě vzbudí rachot rolničky a já budu se srdcem bijícím na poplach lézt ze spacáku, hledat čelovku a absolvovat celý ten kolotoč.
Ráno k mému nemilému překvapení začal foukat mistral. Chytat se nedá, a tak padá rozhodnutí věnovat dnešek jiným záležitostem, jako jsou nákupy, úklid tábořiště a rybářských věcí. Na večer se vítr trochu uklidňuje. Připravujeme, co je nezbytné, a na noc přece jen zavážíme. Vítr se sice uklidnil, ale i tak stále fouká a to se odráží i na výsledku lovu - za celou noc nemáme ani jeden záběr. Až ráno, když vítr přestal foukat úplně, přichází záběr na prut, který jsem kvůli povětrnostním podmínkám včera vyvezl jenom kousek od našeho břehu.
Velikost ryby neodhaduji. Jsem si vědom toho, že je seknutá na krátkou vzdálenost, míří na volnou vodu v plné síle, a tak je těžké její velikost odhadnout. Po chvíli ale rybu zastavuji, otáčím a už bez většího odporu táhnu ke břehu. Když sumce vytáhnu na pláž, nestačím se divit. Aniž bych mu vyndal háky, nevěřícně pozoruji, že má jeden fous zlomený úplně stejně jako sumec, kterého už jsem chytil. Chvíli nevím, co si o tom myslet, ale pak mě napadá otevřít mu tlamu a podívat se dovnitř. Trojhák má seknutý v pravém koutku. V levém koutku, světe div se, jsou vidět tři malé ranky po trojháku. Ryba, která byla chycena asi před 30 hodinami u protějšího břehu, neváhala zaútočit znovu v úplně jiné části řeky. Nevím, jestli se tím dá definitivně vyvrátit tvrzení, že píchnutá ryba hned tak znovu nezabere. Asi záleží na apetitu dané ryby. Každopádně po této zkušenosti se nebojím tvrdit, že i píchnutá ryba, pokud má hlad, zaútočí znovu bez ohledu na to, jestli byla nedávno na břehu, nebo ne.

A o pár dní později to přišlo…

Při západu slunce mezi 21. a 22. hodinou přichází záběr od protějšího břehu. Ihned zasekávám a začínám rychle přimotávat. Po chvíli si začínám říkat, že je něco jinak než obvykle. I když jsem si jistý, že záběr sedí a rybu mám seknutou, téměř vůbec ji necítím. Nejen že rychle plave směrem ke mně, ale zároveň po proudu do strany. Nebylo by na tom nic moc nezvyklého, nebýt té rychlosti. Během několika málo okamžiků musel sumec urazit přes sto metrů. Teprve když se přiblížil k našemu břehu, otáčí se a pokouší se o výpad dolů po proudu. A v tu chvíli poprvé cítím to, s čím jsem doposud neměl co do činění - i přes utaženou brzdu se najednou rozezněla cívka a sumec mi vesele vymotává metr po metru z navijáku. Je to souboj, jaký jsem do té doby nikdy nepodstoupil. Trvá to celých dlouhých třicet minut, než se mi podaří sumce dostat ke břehu. Všichni netrpělivě na pláži vyhlíží, kdy se ryba objeví. Doposud se nikomu z nás nepodařilo vytáhnout rybu, která by pokořila magickou hranici dvou metrů. Pevně doufám, že po neúspěchu z prvních výprav bych konečně mohl mít jednou štěstí a vytáhnout velkého sumce. Když se sumec u hladiny objevuje poprvé, je všem jasné, že tato ryba dva metry mít bude.

Vytahujeme sumce na pláž, natahujeme metr a ryska se s Lachtanovými slovy „Pěkně to tam naskakuje!“ zastavuje na hranici 222 cm. Euforie, jakou v ten moment prožívám, se slovy těžko popisuje. Kdo se už někdy popasoval s jakoukoli trofejní rybou, mi dá jistě za pravdu. Srdce buší, v hlavě létá milion myšlenek a ruce se třesou. Nejprve se snažím vyfotit se sumcem sám, ale moc mi to nejde, proto volám na pomoc kolegu. Ani ve dvou se nám však nedaří udělat pořádnou fotku, jelikož nedokážeme sumce zvednout tak, aby byl vidět celý. Po několika minutách mi dochází, že v tomto adrenalinem nabitém zážitku asi nic moc nesvedeme.

Nechci zbytečně dlouho trápit sumce pobytem na suchu kvůli perfektní fotce. Nechávám ho chvíli ležet v mělké vodě. Sleduji jeho obrovité žábry, jak mohutně nasávají vodu a sumec se pomalu začíná zotavovat. Jeho obří hlava pod tlumeným světlem čelovky ještě umocňuje tuto až mystickou podívanou na tvora, který je bezpochyby králem této podvodní říše. Po chvíli sumec plynulým mávnutím ocasní ploutve mizí v temné hlubině a za sebou zanechává jen zvířený písek. Sedím, přemýšlím, nemám slov… Tohoto sumce jsme oslavovali dlouho do noci a dodnes je v mé paměti jeho zdolávání zapsané jako jeden z nejsilnějších soubojů, jaké jsem zažil.
I Lachtan si nakonec vytáhl svůj nový osobák. Nejednalo se tentokrát o sumce v noci, nýbrž přes den. Se svými 217 cm se stal jeho novým rekordem. Při fotografování jsme si všimli, že je sumec zraněný. Na spodní straně břicha měl velkou ránu vejcovitého tvaru o průměru asi deseti centimetrů. Nekrvácela, ale nevypadala ani zahojená. Mimo jiné i kvůli pravidelnému tvaru rány jsme nebyli schopni určit, jak k ní mohl sumec přijít. Jinak vypadal naprosto v pořádku, proto po vyfocení zamířil zpět lovit svou kořist do proudů Rhôny.

Tento rok potvrdil přísloví do třetice všeho dobrého a my jsme odjížděli s pocitem maximální spokojenosti. Nachytali jsme nejen spoustu sumců, ale vytáhli jsme si každý také svůj osobák. Výprava zkrátka nemohla dopadnout lépe. Dáváme Provensálsku sbohem a vracíme se zpět do ČR.

Za Uni Cat Team přeje Petrův Zdar Ivo Zbořil