Pozvánka na členskou schůzi

13.3.2016 - Milan Tychler

Tisíckrát si člověk vyslechne poučku o tom, že je třeba vnadit přesně a soustředit tak ryby na co nejmenší plochu, jaké krmení, jak a v kterou dobu připravit, kolik ho má být a tisíckrát to funguje. Pak ale přijde den, kdy se stane něco, o čem nemáme ani potuchy a ryby jsou všude možně, jen ne na nakrmeném místě, nebo vůbec nikde. Samozřejmě hledáme příčiny. Chceme prostě vysvětlení. Musíme znát, co jsme udělali špatně, abychom chybu už nikdy neopakovali. Trápí nás to, a cítíme se neschopně. Jsou v životě situace, kdy je nalezení chyby snadné, ale v rybaření se nám to ne a nedaří...

Proč se ryby prostě nevrhnou na krmení a nežerou? Nevyhovuje jim barva krmení, vůně, chuť, konzistence? Jak je to možné, když včera na stejném místě a se stejným krmením nám brala jedna ryba za druhou? Počasí se nezměnilo, doba je stejná, avšak ryby jako by si řekly ne, dnes prostě nebereme a hotovo! Život nás naučil, že se nic neděje bez příčiny, ale nedostali jsme do vínku schopnost jednoduše a snadno odhalit příčiny všeho dění. Nemáme tak vyvinuté smysly jako ryby, které lovíme. Díky evoluci jsme sice mnoho schopností získali, ale mnoho jich také ztratili. Naučili jsme se potravu získávat jinak než lovem, takže je nepotřebujeme, ale lovec zůstal v mnohých z nás.

Myslíte, že tím, jak jsme byli zbaveni některých přirozených instinktů, které nám kdysi pomáhaly v lovu, jsme se stali horšími lovci? Já bych to tak černě neviděl. Literatura uvádí, že například i takoví lovci jako jsou lvi, mají úspěšnost okolo třiceti procent, gepard až padesát a levhart může v ideálních podmínkách dosáhnout úspěšnosti až sedmdesát procent. Stoprocentní lovec není žádné zvíře na světě, byť by bylo vybaveno naprosto dokonale. Ještě připomínám, že predátoři si často vybírají jako svou oběť jedince nemocné a slabé. Mají sice tu výhodu, že svou oběť vidí, zatímco mi ji často nedokážeme ani lokalizovat, ale ani taková štika, či jiní dravci jsou úspěšní sotva z padesáti procent. A teď se zamysleme nad tím, jak úspěšní lovci rybáři jsme mi.

Kolik našich vycházek k vodě končí naprostým neúspěchem? Já myslím, že v mnoha případech to není tak zlé, a i když se nám třeba nedaří ulovit právě to, co bychom si přáli, myslím, že jsme nejobávanějšími predátory ze všech. Jsme dokonce tak schopní, že bychom „díky“ svému rozumu dokázali vyhubit všechno živé na této planetě….

Tohle všechno mi táhlo hlavou, když jsem na začátku roku v kanceláři rybářského svazu prohlížel odevzdávané sumáře a viděl některé až neuvěřitelné záznamy o tom, co jsou někteří jedinci schopní od vody odnést. Nejen desítky kaprů, ale i desítky línů centimetr nad míru, hromady okounků, štik v délce 51cm…. S velkým smutkem podotýkám, že se tito lidé nedopustili ničeho nelegálního a že to opakují rok co rok už mnoho let a dokud to půjde, budou to dělat dál a dál….

Otázka zní – můžeme jim to mít za zlé, když je to legální a není tak trochu zvláštní, že se to děje přesto, že to většina dotázaných zcela jasně odsuzuje? Je skutečně snaha o nápravu v této věci tak malá? Účastníte se pravidelně členských schůzí? Je to jednou do roka a kdysi to byla členská povinnost. Dnes už ne. Kdysi se sešla až na pár výjimek v podstatě celá členská základna. Teď je to často jen pár lidí a většinou jsou to jen starší členové. Někteří chodí ze zvyku, někteří kvůli klobáse zadarmo, pár takových co se rádi potkají se známými a jen minimální procento je těch, co si se zájmem poslechnou, jak organizace hospodaří a ti co v diskusi navrhnou nějakou změnu, jsou vzácní, jako sůl v pohádce Byl jednou jeden král.

Zkuste si položit dvě otázky – jste v tomto směru pro změnu, a co jste pro to udělali? V duchu jistě většina cítí, že je to špatně, ale není proto ochotna udělat vůbec nic. V diskusních fórech máme hrdinů kritizujících fotografie, zacházení s rybami, háčky s protihroty, koncové sestavy a dokonce i nastříhání žížal do krmení. Byla by to neuvěřitelná síla, kdyby vrhli svou energii trošku jiným směrem…. Znám pár takových. Na členské schůzi jsem je nikdy nepotkal.

Znám legislativu a vím, že členská schůze všechno nevyřeší, ale někde se začít musí a pak se dá postupovat dál a dál. Je více než pravděpodobné že narazíte na odpor, ale pokud nebudeme překonávat překážky, nedosáhneme ničeho. A víte, co všechno můžete každý udělat? To, co mu všichni ostatní dovolí. Je to jen o tom, na jakou stranu se přikloníte, a vždycky můžete dát s klidem krk na to, že tak jako vy uvažuje i někdo jiný a nikdy v tom nejste sami.

Březen, to je obvykle ta doba, kdy můžete jako řadový člen své organizace veřejně sám či se svými stejně smýšlejícími kamarády svobodně vyjádřit svou vůli. Je až neuvěřitelné, jak často se úplně jednoduše stane to, co chce většina. Dříve se to nestalo jen a jen proto, že to nikdo na tom správném místě nevyslovil nahlas a tudíž se tím nikdo nezabýval. Znám organizace, kde se dějí změny celkem pravidelně a kde si rybáři nenechají nic líbit. Vyjádří svou nespokojenost a věci skutečně řeší. Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale spousta věcí skutečně leží jen na tom, jak se k nim postavíme a dosáhnout změny není až tak složité. Jen je třeba někde začít. Myslím, že je třeba zabývat se něčím jiným než vyhlašováním za nejlepšího rybáře toho, kdo od vody za rok odnese nejvíc ryb, což se ale v mnoha organizacích stále děje…