Pohoda u lesní tůně

22.9.2015 - Milan Tychler

Kam na ryby? Po opravdu rušném týdnu v úmorném vedru nejlépe někam do klidu, stínu, ale to není jen tak.

Najít skutečně klidnou lokalitu v mém blízkém okolí je v podstatě nemožné. Snad bych našel nějaké zapadlé místečko na řece, ale ta teď trpí nedostatkem vody. Ukazují se kameny, která jsem léta neviděl. Tam, kde se ještě chytat dá, respektive tam, kde je alespoň nějaká šance na rybu, bude na sto procent plno. I kdybych si přivstal, stejně budu celé ráno čelit stále stejným otázkám, jak to jde, a o to fakt nemám zájem. Ne že bych se rybářům vyhýbal, ale tentokrát chci být skutečně jen sám se sebou, s hezkým místem u vody a pokud možno s rybami.

Když tak o tom přemýšlím, splnit si mohu dvě věci – mohu být sám se sebou, na hezkém místě, ale s rybami to vyjít nemusí. Navíc budu muset ještě trošku cestovat, protože místo, na které jsem si vzpomněl, není úplně blízko, a pak budu muset ještě pořádný kus šlapat pěšky mezi poli a nakonec lesem. Ale rád to podstoupím a po docela dlouhé době navštívím jednu z ne příliš nenavštěvovaných tůní dobře ukrytých v lužním lese.

V současné době jsou klidnější jen hodně těžko dostupná místa, která mají navíc pověst mizerně zarybněných revírů, a pokud jsou ještě zamořená spoustou komárů, tím lépe. V tuhle dobu sucha komáři nehrozí. Tedy alespoň doufám, že budu jejich společnosti ušetřen, ale pro jistotu balím do batohu pořádnou lahev repelentu. Člověk nikdy neví.

Ještě za tmy vyrážím a po hodince cesty jsem tam, kde má cesta autem končí. Ale na rozcestí už stojí další auto. Jenže to už tady stojí dlouho, minimálně od večera, protože je celé zarosené a v trávě na cestičce žádné stopy orosenou trávou nevedou. Otázkou tedy je, zda nejsou nějací rybáři u vody už od včerejška a nezůstali tam přes noc. Uvidíme.

Poberu všechno, co považuji za nezbytné, ale i tak je toho hromada. Hodlám rybařit celý den a vůbec jsem se ještě nerozhodl jak. Nebyl jsem tu dost dlouho, a tak si nejsem jistý tím, jak to u vody vůbec vypadá a zda se podmínky nezměnily. Zejména jak moc se to velké sucho podepsalo na už tak dost mělké tůni. Určitě vyzkouším zdejší kapříky, pokusím se také o nějakého lína, ale chci dát alespoň nějaký prostor také dravcům. Šlapu cestičkou a hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. Pořád se ale vrací k autu na rozcestí a k tomu, zda budu, či nebudu mít u vody společnost.

Konečně jsem na místě. Pozorně se rozhlížím, ale nevidím nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tu někdo byl. Pokládám své věci a jdu nahlédnout ještě do vzdálenějšího kouta za spadlý strom. To není špatné místo a také bych si na něj vsadil. Ale ani tam není po nikom ani vidu ani slechu. To mě sice překvapuje, ale na druhou stranu jsem rád, že to tak je a že jsem tu sám. Ovšem komu pak patří to auto, to je záhada, protože tady široko daleko nikdo není.

Pouštím auto z hlavy a věnuji se svému. Je tu krásně. Sluníčko už vychází, ale tady je stále ještě stín. Vzrostlé stromy sem pustí sluníčko až mnohem později. Obhlížím břehy a kousek se procházím. Jsou tu zřetelná lovná místa, ale nejsou moc vyšlapaná a některá z nich už zase pomalu zarůstají. To svědčí o tom, že tato voda není příliš navštěvovaná, ale může to svědčit také o tom, že zde nejsou rybáři nijak zvlášť úspěšní, a proto sem moc nechodí.

Ovšem úvaha o tom, jak to tady vypadá s rybami, je jen a jen spekulace. Tyhle vody jsou totiž poměrně těžké na chytání a neuspěje na nich každý. Ryby jsou zde citlivé na hluk, protože většinu času tráví v absolutním klidu, a nejsou nakloněny nástrahám, které neznají. Proto to, co tu nejraději volím a také s tím bývám úspěšnější, jsou tradiční nástrahy a spíše lov se splávkem než s krmítky. Nikdy se mi tu ani nevyplatilo nějak masivně krmit, ale jen rozhodit několik volných kousků návnady okolo splávku.

Našel jsem si hezké místo u vrbových keřů, jejichž větve jsou i nad vodou. Až sem později posvítí slunce, budou vytvářet hezký stín. Je tu kousek čistého břehu, který nemusím nijak upravovat, a nic mi nebude při nahazování překážet. Ovšem ještě než nahodím, musím prověřit jednu věc – jak je tady hluboko. Rychle vytahuji jeden z prutů, na vlasec navlékám splávek a mačkám na něj velký brok. Ukazuje se, že pod vrbou je čisté dno bez vázek a metr dvacet vody, což je naprosto dostačující a bezvadné. Tak tohle bude moje první místo.

Pak se chci podívat ještě na vzdálenější konec tůně. Býval zarostlý stulíkem a je tam mělko. To je místo, kde bych mohl eventuálně přijít k nějakému línu, ale jistě tam budou i kapříci. Kdysi dávno tu líni bývali, ale jak je to teď, to vážně nevím. Musím se ale rozhodnout, kde začít. Rozhoduji se pro stulíky a místo u vrbiček nechávám na později. Ještě než odejdu, házím pod větve hrstičku kukuřice a deset rozstříhaných rousnic.

U stulíků je to stejné jako kdysi. Pořádně hustý zelený porost a vody tak půl metru v nejhlubším místě. Tady budu chytat jen s jedním proutkem. Moc se tu nebudu zabydlovat, protože líni jsou ošidní, tedy alespoň tady vždycky byli a já spoléhám více na trošku hlubší místo pod vrbou. Jen několik málo zrníček kukuřice z plechovky dopadne na vodu spolu s roztrhanou dešťovkou a už za ní letí splávek.

Pokládám proutek do vidliček a sleduji dění kolem. Hlavně hledám nějaké známky přítomnosti ryb. Kolečko na hladině, zavlnění u břehu, bublinky a podobně. Nenalézám nic, ale to mě neznepokojuje. Tato voda bývá neuvěřitelně klidná a projevy ryb hodně skryté.

Splávek na hladině se pohnul. Nepatrně popojel do strany a zase se vrátil na místo. Tohle nebyl záběr, to se jen nějaká ryba zřejmě otřela o vlasec. Jsem jako ostříž a tuším, že ta chvíle, kdy nějaká ryba objeví mou nastraženou žížalku, je blízko… A skutečně! Splávek už se vrtí, povylézá z vody a zase se maličko potápí. Ryba si dává načas. Nijak nespěchá. Zdá se, že sousto bere do tlamky a zase jej pouští. Mohl by to být lín, ale zrovna tak může za celým divadlem stát jen nezbedný perlínek, kterých se tu najednou na hladině objevilo celé hejno. Jsou to rybky ne delší než prst, ale jsou jako malované. Rudé ploutvičky jim jen svítí. Po delším poskakování se splávek konečně potápí a míří pod stulíky.

Rychle přiseknu a na konci vlasce se zhoupne nějaká ryba. Je těžká, ale není to ryba, která by dokázala protočit brzdu navijáku. Zmateně vyráží hned vpravo, hned vlevo a poměrně brzy se vzdává. První pohled říká, že je to malý kapřík, ale už při druhém v duchu jásám, protože se mi podařilo chytit krásného karasa obecného. Toho karasa, který z mnoha našich vod zcela zmizel a byl nahrazen karasem stříbřitým. Tak tuhle rybu už jsem nechytil hodně, ale hodně dlouho a mám z ní větší radost než z desetikilového kapra. Už jen kvůli této rybě se mi vyplatilo vstávat a šlapat ten kus cesty.

Lepší začátek jsem si ani nemohl přát. Možná se někdo podiví, že tak jásám nad obyčejným karasem, ale já si už skutečně ani nepamatuji, kdy jsem ho naposledy chytil, a navíc v této velikosti. Paráda!

Jen se s ním kochám a nemohu se na něj ani vynadívat. No nic, musí zpátky do vody. Opatrně ho tam pokládám a dlouho se dívám, jak pomaloučku zajíždí zpět do stulíkového porostu. Snad mohu doufat i v dalšího. Znovu nahazuji a opět přidávám několik kousků žížal a nějaké zrnko kukuřice navíc. Okolí mě už nezajímá a oči mám jen pro splávek. A ten, jako kdyby věděl, co chci, se dává brzy do pohybu.

Opět tančí svůj taneček. Kolébá se, uklání a už zase míří pod vodu. Zaseknutí se podařilo a vypadá to, že ryba bude asi tak stejně velká, jen je o maličko bojovnější. Že by další a ještě o kousíček větší karas? To uvidím za chvíli. Když se mi podaří rybu zvednout ode dna, je to jen tmavý stín. Tělo není vysoké, takže to není karas, ale už tuším a raduji se, protože to bude lín. Tak nezmizeli a stále tady jsou, což je skvělé! Tento lín je navíc docela zvláštní. Trpí pigmentovou vadou a vypadá, jako by ho od půlky těla k ocasu někdo oškrabal, protože jeho šupiny jsou tam mnohem světlejší než v přední části. Tohle zabarvení už jsem viděl i u kaprů. Tak karas to není, ale zase celkem rarita. Jsem zvědavý, co bude dál.

K mému potěšení následuje ještě několik línů tak do třiceti centimetrů a pak už je klid. Nastal čas stěhování k vrbičkám. Je to jen kousek, takže nic strašného. Potichu se rozkládám na břehu a sluníčko připaluje. Tady je ale příjemně! A parádní je i to, že po komárech není ani památky. Brzy bude poledne.

Nahazuji dva splávečky, pár kousků návnady ke každému a jím svůj rybářský oběd. Na vodě je absolutní klid a bez záběru tu sedím už druhou hodinu. Jen jednou jsem zaznamenal nepatrný pohyb splávku. Nezabírá ani kousek rohlíčku, který obvykle nikdy nezklame. Zdá se, že ryby si našly místo někde jinde, než jsem se zabydlel já, a v tuhle chvíli prostě nejsou v pohybu. Nevadí. Počkám si, a když nic, taky dobře. Dnes už jsem spokojený.

Okolo třetí hodiny obloha maličko potemní a z dálky se ozve hrom. Tak to bude zřejmě ta příčina nezájmu. Počasí se mění a asi nám nese bouřku a déšť. Podle předpovědi by pršet nemělo, ale bouřky s přívalovým deštěm samozřejmě vyloučeny nejsou. Snad nezmoknu. U leknínů se vymrštil nad hladinu kapr. Podle všeho nebyl malý. Možná jsem tam měl zůstat.

Sleduji uklidňující se hladinu a jeden z mých prutů se zatím hrne z vidliček. Tak to bylo o fous. Ryba jde přes brzdu a samozřejmě míří pod vrby. Skláním špičku až k vodě a modlím se, aby tam nebyla nějaká potopená větev. Zdá se, že je tam čisto a ryba vyjíždí na volnou vodu. Bude to nejspíš kapr. Myslím, že na tomto prutu byla nastražená kukuřice. Je to tak, a pěkný šupináč končí za chvíli na podložce. Je zlatý jak smrková šiška a naprosto dokonalý. Stejně jako ostatní ryby dnes dostává svobodu.

Pak se neděje vůbec nic a počasí hrozí čím dál víc. Začínám raději pomýšlet na návrat. Kdyby začalo pršet, než dojdu k autu, budu mokrý na kůži. Raději tedy balím, a když vytahuji druhý prut s rousnicí, cítím u břehu ránu a najednou je na háčku nějaká ryba. Tak to je tedy něco! Jestli je to štika, která zaútočila na stahovanou rousnici, tak moc šancí nemám. Brzy se však ukazuje, že to není štika, ale docela pěkný candát. Chvilku váhám, jestli ho nevzít, ale pak ho tůni s díkem za dnešní den vracím. Hrom už je blízko.

Chvatně balím a po cestě k autu pořádně přidávám do kroku. Když mám auto na dohled, zahučí mezi stromy vítr a na polní cestě zvedne prach. Je fajn, že tam auto stojí, a já doufám, že bude i v pořádku. Druhý vůz už je pryč. Vše jde, jak má jít, a když ukládám věci do kufru, padají z nebe první kapky. Přináší krajině i lidem úlevu a tolik potřebnou vláhu. Domů jedu za deště, který sílí a chvílemi je to pořádná průtrž. Zabalil jsem v pravou chvíli a na dnešní den budu dlouho vzpomínat. Silným zážitkem nebyly velké ryby, ale naprostá pohoda u jedné lesní tůně…