Chlebová kulička

23.1.2015 - Milan Tychler

Kolik nástrah už nám prošlo rukama, kolik všelijakých zaručených triků už jsme vyzkoušeli a kolikrát nám přinesly zklamání. Za ta léta se to snad nedá ani spočítat. Doporučené a vychvalované nástrahy nám nefungují tak, jak jsme si představovali, skvělé háčky jsou za chvíli tupé a celkově se vůbec nedaří. Ryby se nám prostě vyhýbají a nejde to přes den, ani v noci.

To je nálada, co? Ale tak to na rybách chodí. Jednou to jde, jednou to nejde, někdy je to tak akorát, ale vždycky by to mohlo být lepší. Jen vzácně si může některý z rybářů říct: „Lepší už to ani být nemohlo. Tak nějak si představuji rybářský ráj…“

Nářky a stesky těch, kdo říkají, že bývávalo ryb jako máku a u vody ani noha, se hezky poslouchají, ale je také třeba říct, že některé řeky byly jen stoky se zapáchající barevnou tekutinou a spoustou pěny, ve kterých ryby přežily snad jen zázrakem a o jejich poživatelnosti se ani nedá mluvit. Zkrátka, na něco se vzpomíná hezky a na něco zase ne. K nátuře člověka určitě patří být stále s něčím nespokojený. Kdyby to tak nebylo, asi bychom se neposunuli ani o píď dál a možná bychom se ještě houpali na stromech.

Když se ohlédnu zpět, cítím se tak nějak rozpolcený. Stýská se mi po řece, kterou jsem znával. Ráno voněla rybami, a když jsem k ní šlapal lesem, bylo cítit houby. Odpoledne a navečer v letních vedrech voněla okolo schnoucí tráva, protože louky se ještě kosily a seno bylo zapotřebí. Tenkrát jsem rybařil jednoduše a i dnes se k jednoduchým způsobům lovu rád vracím. Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem u rybníka v místech, kde se zužuje a přechází ve starý mlýnský náhon, žmoulal v ruce kuličku z kousku střídky chleba, který mi zbyl po svačince…

Špička feederového prutu se už pořádnou chvíli nepohnula a zdá se, že skvělá metoda lovu s krmítkem na method feeder dnes dostane pořádně na frak. Nevím, co se děje. Rybník je plný kaprů i kapříků a nemít tady záběr snad ani není možné. Kapříci jsou tu hladoví a nikdy není třeba dlouho je přemlouvat. Jenže dnes je to jako zakleté. Ani pelety, ani kukuřice, a dokonce ani masní červi nebodují. Kapři zkrátka nemají zájem.

A tak sedím a hlavou se mi zase honí vzpomínky na to, jak jsme na rybníčku chytali jako kluci kapry na těsto z krupice ochucené vanilkovým cukrem a obarvené na žluto. Taky jsme to zkoušeli na kůrky chleba a chlebové těsto. No, ani se snad nedá říct, že to bylo těsto. Prostě jen chlebová střídka uhnětená s několika kapkami vody tak, aby se dala nastražit na háček. Zkrátka něco takového, co mám právě v ruce…

Můj pohled se zastavil na té velké kuličce z chleba. Myslím, že je to šílené, ale dostal jsem náramnou chuť nastražit ji. Kdybych na ni měl záběr, asi bych se zbláznil. Vnitřní hlas mi říká: „Zkus to! Co můžeš ztratit…?“ Ovšem rozum se brání a oponuje tím, že je to úplná hloupost, když záběr nepřichází ani na osvědčené voňavé pelety. Proč by měl přijít zrovna na nějakou usmolenou kuličku z chleba? Jenže protože jsem idealista, někdy dám na vnitřní hlas. Občas toho lituji, ale už jsem zažil i naprosto neuvěřitelné situace, které bych nikdy nezažil, kdybych poslechl rozum.

Dobrá tedy, stahuji prut a z vlasového přívěsu sundavám už napůl rozpuštěnou peletu. Chvíli uvažuji o tom, jak kuličku z chleba nastražím, a nakonec dospívám k názoru, že nejlepší bude kombinace staré nástrahy s novou metodou, Měním návazec za jiný – rychle si z kancelářské sponky, kterou mám vždycky nějakou v kapse, vyrábím malou pružinku a na tu kuličku hnětu. Moje kulička je sice poměrně hutná, takže by se dala jistě nastražit podobně jako měkčí kulička boilie, ale na pružince bude držet mnohem spolehlivěji. A tak chutě do toho! Dělám z kuličky tak dvě tři malé porce.

Je dílem okamžiku, než je všechno připravené, a já mohu nahodit. Ještě zvažuji, zda nahodit na místo, kde jsem do té chvíle chytal, nebo zkusit nějaké jiné. Nakonec si říkám, že když změna, tak pořádná. Rozmachuji se víc a posílám krmítko s troškou vnadicí směsi a chlebovou kuličkou pod nepříliš vzdálený protější břeh.

Krmítko žbluňkne do vody. Pokládám prut do vidliček, napínám vlasec a připravuji se na další dlouhé čekání. Jenže záběr je tu dřív, než se pořádně usadím! Špička se bleskově ohýbá a ryba si hned bere vlasec přes brzdu. To je neuvěřitelné! Tak já tu sedím pomalu celé dopoledne jako pecka a sotva nahodím obyčejnou kuličku z chleba, je tu záběr! Popravdě, nemyslím si, že by záběr přinesla neodolatelná kulička z chleba, ale s největší pravděpodobností změna místa. Mělo mě to napadnout dřív.

Odkládám zbytek „chlebového těsta“, měním návazec a stražím peletu. Nahazuji, čekám brzký záběr a – nic. Zajímavé… Zřejmě náhodička. Ale než vynesu konečný verdikt, ještě to ověřím. Opět měním návazec a dávám klícku olepenou něčím, co bylo dřív chlebem. Tohle nahození přináší do deseti minut dalšího mírového kapra.

Samozřejmě se bráním připustit, že za úspěchem stojí chleba, a začínám se klonit k tomu, že zde jistě sehrává nějakou roli i barva nástrahy. Světlá kulička kontrastuje s tmavším krmením a dnem, což může být tím rozhodujícím. Bohužel nemám žádnou jinou světlou nástrahu, abych si tuhle teorii potvrdil. Nicméně poslední ždibek chleba znamená další rybu a následující lov s peletami už je pak bez záběru.

Lov s chlebem jsem si vyzkoušel ještě několikrát a fungovalo to k mé plné spokojenosti. Nejlépe s tmavým krmením, což má svou logiku. Znovu jsem si osvěžil výrobu chlebového těsta. Nejlépe se dělá ze střídky staršího chleba, který se lehce navlhčí a v čistém hadříku se z něj jednoduše uhněte vláčné těsto. Dobré je udělat ho tužší a nastražovat ho mimo háček na pružinku nebo podobný systém. Pokud chcete experimentovat, zkuste i na něj použít nějaký atraktant, ale pak už to není čistý lov na chleba.