Ohlédnutí za loňským jarem

aneb je na co vzpomínat

Sedím na lehátku, čistím si zuby a za sledování netopýří akrobacie si pokládám otázku, co asi přinese dnešní večer. Ten včerejší se vyvedl, i když byl hodně náročný. Začalo to, když mne zpod deštníku vytáhl 65cm mlíčňák. Dokonale jsem při jeho zdolávání promokl, protože jsem na déšť nebyl vůbec připraven. Předpověď slibovala jasno, takže deštník jsem si vzal spíš jen proti slunci. A když mi z jeho švů začalo kapat na spacák už tak dost provlhlý, řekl jsem si, že za to mi to nestojí. Rozhodnutí sbalit to, jakmile déšť povolí, však zmařil další záběr o 2 hodiny později. Ryba nekompromisně nabrala směr proti proudu do stulíků a za chvíli jsem vázl. Pohyb na konci vlasce ustal. Zklamaný jsem se dobrodil vysokou trávou k místu vázky a doufaje ve spravedlnost povolil vlasec a čekal. Ten během chvíle začal mizet směrem do koryta řeky a já pochopil, že mám druhou šanci. Kapr nabral rychlost po proudu dolů a obloukem, jako by mne objel, začal hledat záchranu v porostu o 20 m níže. Blesklo mi, že tenhle tulák má ve strategii jasno, a za dozvuku nadávky jsem skočil do lodi. Za chvíli byl v podběráku zdravý osmikilový šupináč. Stejně jako ten předešlý podlehl boilie na rybím základu doplněném o extrakt z mořských živočichů.
Podobné chvilky vzrušení mi pomohly překonat nepříjemný pocit z prochladlých nohou a mokrého oblečení až do rána. Kapři byli v ohromné kondici, což mi dokazovali mimořádně prudkými výpady. Jejich vylovení v okolí ploch stulíků bylo bez člunu v podstatě nemožné, následkem čehož záběry přicházely až po 2 hodinách, kdy se místo zklidnilo.
Jak si tak přemítám průběh předešlého večera, upadám nevědomky do spánku. V tom přichází budíček. Pípák mě leká a skokem upravuje srdeční tep na vysokou frekvenci. Tělo už automaticky reaguje a sápe se po prutu. Pohled na hodinky a shoda času s prvním včerejším záběrem dává jasný signál - “dneska to půjde zase“!

Několik následujících výprav na totéž místo bylo poznamenáno ztrátou větších ryb.
Vzpomínám si na nekompromisní tah ihned po záběru doprovázený koncertem točící se cívky, a pak na vteřinu, ve které se prut rovná a najednou v rukách svírám beznaděj a ocitám se na úplném dně. Ryba přejela hranu písečné lavice, což nevydržela ani pletená šňůra, která doposud pomáhala řešit nepříjemnosti s hustým vodním porostem. Dlužno podotknout už jen to, o čem v ten moment my rybáři býváme přesvědčeni často. Totiž že právě tahle ryba byla jistě ta letošní největší :-).

Po několika podobných nešťastných scénářích jsem se rozhodl pro změnu místa.
Jak je obecně známo, s uříznutými metry šokového návazce totiž nevstupuje do hry jenom rybářovo zklamání, ale mnohem důležitější věc, totiž ohrožení zdraví šupináčů.


Nové místo vyřešilo zcela stoprocentně problém s vázkami a nutností vylovování ryb ze člunu. Aby ale vše nedopadlo tak, jak si člověk ve své nekonečně bujné fantazii namaluje, přišly pro změnu dny, kdy ryby začaly padat. Můžete měnit háčky, upravovat délku návazců či montáže, stavět se na hlavu, ale ryby padají a padají.
Asi nikdy nezapomenu na noční záběr, neskutečnou jízdu, kdy bylo od prvního pípnutí znát naprosto plynulé zrychlování. Když jsem k prutu doběhl, snad poprvé v životě jsem se na okamžik před prutem zastavil. S očima vytřeštěnýma a rukama nataženýma na prutu jsem nechápavě zíral na hvízdající cívku. Otáčky nabraly takovou rychlost, že jsem se v tom okamžiku bál na prut sáhnout. Podotýkám, že brzdy dotahuji spíše více, abych rozeznal, že se jedná o menší rybu. S respektem jsem prut zvedl z vidliček a cívku se pokoušel prsty opatrně přibržďovat. Rychlost odvíjejícího se vlasce však byla stále úctyhodná. Cca do minuty se mi podařilo vodní individuum zastavit. Na konci té ohromné délky vlasce bylo cítit něco těžkého, co se plynule a velmi zvolna ve vodním sloupci pohupovalo. Vlasec i prut byly abnormálně vyšponovány, ale i tak jsem se rozhodl získat nějaké metry pro sebe. Během jedné minuty se mi podařilo s citem vybojovat sotva 2 metry. Proto jsem se odhodlal tah mírně přiostřit. Jakmile jsem tak učinil, ucítil jsem drnknutí ploutve o vlasec a rapidní obrátku ryby po směru, ve kterém se původně vydala. Tah zesílil. Špička prutu poklesla a cívka se začala znovu rychle roztáčet. Po pár vteřinách jsem ucítil další, silnější záběr ocasní ploutve a v tom si prut ulevil. Napřímil se, vlasec přestal hrát a koncert skončil. Zůstala jen vzpomínka na hvízdající cívku navijáku, nerovný souboj a s pár minutovým odstupem i trocha naděje s vědomím, že to „Torpédo“ tu někde plave dál.

Průlom ve smůle udělal až dvanáctikilový šupináč chycený na ovocné boilie začátkem června. Jak se později ukázalo, tenhle kapr nebyl pouze delegátem z váženější hmotnostní kategorie, kterého mi bylo souzeno mimo obtěžkání na prutu i vyfotit, ale šlo zřejmě o pohádkovou zlatou rybu, která znovu zamíchala karty osudu a začala plnit moje přání.

Pár dní na to mne počasí přemluvilo, abych se opět vypravil na své oblíbené místo a otestoval přitom úplně nové navijáky. Do toho se ozval kamarád, že by se přidal. A byl to právě on, komu se signalizátor ten den rozezněl poprvé. I když se kapr po chvilce odepnul, tak časný záběr jsme si oba pochvalovali. Chápali jsme jej jako úvodní dobrý signál, že ryby jsou dnes správně naladěné.
Pozorovali jsme blížící se bouřku a přáli si, aby nás minula. Jak to ale bývá, když si člověk něco moc přeje, dopadne to většinou opačně. Ze všech stran nás plíživě obestoupila tma a nebeská hardrocková kapela do toho začala třískat. Být u vody sám, sedím už nejspíš dávno doma. Kolega jakbysmet. Namísto útěku jsme podpírali přístřešek proti větru, kontrolovali, kam až sahá napršatá voda pod námi, odkud nám začne kapat na hlavu a přitom si přáli jediné. Ať v tomhle dopuštění proboha nepřijde záběr a ať už je bouřka pryč. Pípáky v tom dešti a hřmění nebylo slyšet, registrovali jsme pouze občasný svit diody, naštěstí následkem poryvu větru. S obavou jsme probírali otázku případného záběru v takovém počasí a shodli se, že brát prut do ruky by bylo šílenství.
K rybařině ovšem neodmyslitelně patří i „zákon schválnosti“. Můj otec o něm s oblibou mluvívá vždycky, když se od prutů na moment otočí, aby vykonal něco nezbytného a při pohledu zpět je mu připravena posměšná scéna, kdy policajt vítězně sjíždí od prutu do dolní úvrati :-).
Tohle byla ale větší lumpárna. Od okamžiku, co jsme nahlas vyslovili naše obavy, neuplynuly snad ani dvě minuty, když jsem zaregistroval, že do svitu modré diody hlásiče rychle problikává červená. „Tyvole jede!“. Vystřelil jsem z úkrytu bez sebemenšího zaváhání. Vypěstovaný reflex, rybářova touha a očekávání byly prostě silnější než pud sebezáchovy. Jakmile bylo znát, že nejde o žádný rekordní exemplář, začal převládat nepříjemný pocit, že právě teď nemám vše pod kontrolou. Za neustálých pohledů na nebe nad sebou, skrčený u země a se špičkou prutu u hladiny jsem sedmikilového dorostence přitáhl tak rychle, jak jen to šlo.
Stejně jako stoupala výška hladiny napršaté vody pod našimi lehátky, stoupala i naše očekávání záběrů po bouřce. Jakmile se jen trochu dalo, pruty jsme přehodili.
Záběr z mého druhého na sebe nenechal dlouho čekat. Ryba vypadala obstojně. Během chvilky zdolávání jsem však zaregistroval, že se pomalu přilepil swinger i k mému pravému prutu. Poprosil jsem proto Ondru, aby prut přizvedl a asistoval mi, maje na vědomí, že pruty byly hozeny kousek od sebe a kapr druhý vlasec nabral. Pokračoval jsem ve zdolávání. Kapr chvíli odolával tahu a spíše stál na místě, přičemž cívka na druhém prutu se začala rychle roztáčet. To nám přestalo dávat smysl a bylo jasné, že ryby jsou dvě. Po chvilce spolupráce se na podložce objevil pěkný 12,5 kg těžký šupináč a parťáka mu zanedlouho udělal 121 čísel dlouhý vousáč. Tím se nové navijáky daly považovat za pokřtěné a úspěšné léto mohlo začít.


S koncem vzpomínání nemohu nepoděkovat parťákovi Jirkovi, bez jehož noční flexibility bych neměl fotografické vzpomínky.

Mnoho úspěšných jarních výprav a nezapomenutelných momentů všem vyznavačům přírodních krás přeje Kamil.