Poslední úvahy nad feederem - 1. část

18.2.2009 - Osprey

      Uplynulo několik let od doby, kdy jsem svou rybářskou výbavičku obohatil o podivný prut se sadou barevných výměnných špiček. Ještě kratší doba pak uplynula od chvíle, kdy jsem sérií článků zejména právě na MRKu pomáhal tutoto techniku popularizovat. Doba pokročila a přišel čas podívat se kolem sebe a také se ohlédnout zpátky. Každému, kdo se rozhlédne u vody anebo prolistuje stránky časopisů, nemůže uniknout, že feeder se u nás zabydlel a stala se z něj rybolovná technika jako každá jiná, možná pořád ještě trochu módní a v některých regionech trochu přehlížená a málo rozšířená.

      A co čeští feedraři? Musím říct, že se u nás vyprofilovala výrazná skupina vyznavačů této techniky, se kterou už ve své izolaci na jihočeském venkově nestačím držet krok a ani se o to nesnažím. Okruh lidí, kteří se upsali vysloveně feederu, pravidelně se scházejí na závodech, vzájemně si vyměňují své poznatky, porovnávají náčiní a systematicky se zlepšují, začíná být přece jen někde jinde než většina nadšenců, která si na začátku feederového boomu nesměle zvykala na podivuhodnou kombinaci tenkých návazců, těžkých krmítek i atypicky konstruovaného prutu a dnes už prostě jen chytá. Přirovnal bych to k odstupu mezi plavačkovou reprezentací a rybářem zabrozeným s matchovým prutem v proudu pod jezem – i když u plavané je ten odstup zejména díky materiální stránce věci ještě výraznější.
      Pro mě z toho vyplývá jedno. Přestanu se tvářit, že sedím na špici a vrátím se na zem. Nepřestanu sice psát o rybařině a nejspíš ani o feederu, ale spíš formou zážitků a postřehů z jednotlivých vycházek. Tohle je zřejmě můj poslední počin na poli feederové teorie, kdy se budu snažit vysvětlovat „jak se to má dělat“. Dva články úvah nad feederem kdysi právě tady na MRKu moji kariéru mediálně známého feedraře zahájily, dnes máte před sebou první z dvojice článků, které ji ukončí.

      Feeder pro mě vždy znamenal pouze techniku, jejíž ovládnutí mi umožní ulovit ryby, které bych jinak lovil buď daleko obtížněji nebo bych je třeba v daných podmínkách nedokázal ulovit vůbec. Díky němu jsem ulovil druhy, které se v mém okolí vyskytují třeba jen v jednotlivých exemplářích, mohl jsem lovit v místech, kam by většinu lidí ani nenapadlo nahodit a hlavně – feeder mě naučil při lovu myslet, což jsem se pak snažil ve svých článcích předat. Tahle věc se v průběhu času ukázala cennější než materiální výbava nebo použité krmení. Právě schopnost pozorovat, chápat význam i nepatrných signálů a být schopen okamžitě na ně reagovat, to je v mých očích nejdůležitější devizou každého dobrého rybáře – feedraře možná ještě o trochu víc. Při mé nestálé povaze, která mě honí z místa na místo, od jedné ryby k druhé a napříč všemi technikami k tomu, jsem si vytvořil jen málo stereotypů (ty ale stojí za to :-)). Obecně je mým osudem neustálé hledání, přemýšlení a snaha vyhodnotit jakoukoli dostupnou informaci, aby to příště bylo lepší – jinak by mě to asi časem přestalo bavit. Součástí toho je i spousta porážek udržujících člověka v pokoře a nutících ho hledat dál.

      Tenhle článek i jeho pokračování by měl být o relativnosti všeho, co se kolem feederu točí. Existuje jen pár jasných pravidel daných spíš technickou stránkou věci a nějaké fyzikální zákony. Absolutní pravdy o tom co a jak dělat (kterých se tak často dožadují začátečníci) mají často trvanlivost jen pár hodin nebo dnů. Už tím, že na nějakém místě párkrát úspěšně chytáte, poznamenáte chování tamních ryb natolik, že vaše oblíbené krmení a montáže náhle začnou ztrácet na účinnosti. Kapraři to dobře znají a zatím nikdo nepřišel s názorem, že cejn, plotice nebo parma jsou hloupější než kapr. Jestli si to myslíte, chyťte mi opravdu velkou parmu, opravdu velkého cejna nebo opravdu velkou plotici. Já to ještě nedokázal.
      Vychází z toho jediné – je dobré zkoušet různá řešení a měnit zaběhané postupy, kdykoli je to třeba. Jediné, co pak potřebujete, je vědět o feederu pár věcí, aby vaše snaha měla logiku a to, co děláte, směřovalo k nějakému cíli.

      Přejděme teď k jednotlivým tématům, nad kterými bych se rád zamyslel. Na dnešek jsem si nechal jediné, pro mou osobu možná nejtypičtější – problematiku montáží. Původně to měla být jen pouhá část jediného článku. Jenže jsem grafoman a v montážích se rád hrabu ať už u vody nebo i teoreticky. Tím pádem se mi nafoukly do rozměrů samostatného tématu a zbylou problematiku si raději necháme na příště. Pojďme tedy na to.

Malá exkurze do světa montáží

      Jak už jsem výše uvedl, o montážích jsem se vždycky hodně „vykecával“. Asi z hrdosti nad tím, že jsem sám a bez pomoci pochopil, jak většina z nich funguje a můžu si je vyrábět podle toho, co od nich požaduji. Navíc, když vidím obrázek nějaké nové sestavy, dokážu si udělat představu, jestli by se mi mohla někdy hodit a v jaké situaci. Tedy dokážu to alespoň trochu.
      Rád bych toho ale věděl a vyzkoušel ještě daleko víc, jenže chtělo by to čas, kterého máme všichni nedostatek. Proto nevím zhola nic o používání opravdu dlouhých návazců (od 120 cm dál), necítím se dostatečně jistý při používání nástrah umístěných mimo háček, mám málo zkušeností s lovem na velkou vzddálenost a vůbec by toho, co nevím, bylo daleko víc. Existují lidé, co vědí, ale z pohledu rybařící většiny mají jednu vadu - nejsou grafomani…

      Protože tenhle článek bude číst i dost začátečníků, pokusím se oslovit napřed je. Nehledejte v montážích zbytečné složitosti a nevtloukejte si do hlavy atlasy obsahující desítky sestav. Naučte se používat obyčejnou průběžnou montáž a paternoster a postupně se snažte vyzkoušet různé běžně prezentované finty, jak oboje upravit nebo vylepšit.
      Schválně vyzkoušejte různé sestavy během jedné vycházky a snažte se vidět rozdíl – ten je právě mezi průběžnou montáží a paternosterem občas opravdu výrazný. Cíl je ten, abyste si uvědomili, co od své koncové sestavy chcete a postupně je začali sami aktivně měnit bez ohledu na to, co kdo říká nebo píše, ale podle toho, co vy sami potřebujete. Chytat na nějakou složitou sestavu jen proto, že ji používá nějaký publikující autor a nevědět proč to dělá, je nesmysl (i když zkusit se to může).
      Musím zdůraznit, že mi není známo nic o existenci nějakých tajných montáží, které by byly normálnímu smrtelníkovi nedostupné. I nejlepší feedraři (a to já rozhodně nejsem) hlásají, že v jednoduchosti je síla a zpravidla používají různé typy průběžných montáží a paternosterů. Občas jsem se setkal i s tím, že určití jedinci mají v oblibě jeden z těchto typů a sám jsem také měl své „průběžné“ i „paternosterové“ období. Považuji to ale za nešťastné řešení – přinejmenším pro toho, kdo chytá velký počet rybích druhů v širokém spektru podmínek. Každý typ montáže má totiž své výhody a je škoda se o ně připravit. V rychlosti je shrnu.

      Paternoster je výhodný na menší dynamičtěji beroucí ryby (což neznamená, že není použitelný i na ryby velké), protože využívá efektu samozáseku o napevno uvázanou zátěž. Jeho vlastnosti se dají měnit délkou obou větví i použitými materiály, velikostí háčku a hmotností zátěže. Může se chovat rozdílně, je-li nahozen po nebo proti proudu a hodí se na vody s měkkým bahnitým dnem (psal jsem o tom všem už dřív a musel bych se opakovat). Do jisté míry lze o paternosteru prohlásit, že funguje nezávisle na vzdálenosti od rybáře (to ten samozásek).
      Má samozřejmě i svoje nevýhody – existují u něj sklony k nedobírání větších nástrah (nástraha je uvázaná napevno a ryba v okamžiku napnutí návazce musí mít nástrahu i s háčkem v tlamě), v proudu vynáší nástrahu do sloupce a při zdolávání velké ryby visí zátěž dolů, má snahu se o něco zachytit a ještě poskytuje rybě pevný bod, proti kterému může tenký návazec urazit. Do jisté míry se to všechno dá vychytat - problémy se zdoláváním třeba použitím gumy nebo tím, že se zátěž musí utrhnout jako první. Dva příklady běžných úprav paternosterů sem dám na ukázku.

Možnost vynášení nástrahy do sloupce (plovoucí tělísko – např. kus korku můž být i na návazci).


Postranní přívěs (a následně i návazec) je silně namáhán při prudkých pohybech ryby. Můžete sem vložit gumové odpružení(do této větve dávám gumu při lovu velkých ryb na silnější návazce) nebo (v úsecích s vázkami) vlasec tenčí než návazec, aby se zátěž utrhla první.

      Průběžná montáž dává rybě prostor k popotažení nástrahy, protože kmen volně prochází zátěží. Navíc přibije kmen ke dnu (vynikající pro lov ryb dna v proudu). Při zdolávání velké ryby je zátěž nad rybou a prudké pohyby ryby se mohou o její hmotnost opřít jen částečně.
      Hůř se mi s ní ale proměňují třepavé záběry drobnějších ryb a při lovu na dálku často vyžaduje větší dopnutí vlasce, zpravidla použitím tvrdších špiček. Nejvýznamnější vylepšení jsou u ní zesílené části bránící oděru a motání kmene, gumové odpružení a pak zarážky kousek za zátěží či jiné vychytávky schopné vyvolat efekt samozáseku, který tu jinak citelně chybí. Dva obrázky klasických vylepšení přikládám jen pro skutečné začátečníky.

U průběžných montáží je guma téměř vždy součástí návazce a eliminuje rázy působící proti kmeni a špičce prutu. Zátěží prochází vlasec a je nad rybou – ta se o ni nemůže při výpadech tolik opřít a pravděpodobnost uváznutí je menší než u paternosteru, zvlášť když stojíte nad rybou.


Dva jednoduché způsoby jak částečně fixovat zátěž. Ta je pak průběžná, jen dokud se nezarazí o brok na vlasci nebo o konec smyčky, v níž se pohybuje. Prostor, který má zátěž k dispozici, ovlivňuje průběh záběru a je třeba ho odzkoušet pro konkrétní podmínky – já se pohybuji někde mezi 3 – 15 cm a obvykle používám krmítko. Olova se ale líp malují :-)

      Pokud kteroukoli montáž použijete, činíte tak zpravidla kvůli jejím výhodám. Její nevýhody lze do jisté míry kompenzovat a to se děje zařazováním různých prvků (odpružení, zesílené úseky proti motání a oděru, zarážky apod.) Nikde není napsané, kdy co použít a je na každém, aby posoudil, zda to situace vyžaduje.
      Cílem montáže je v první řadě uchytit háček v rybí tlamě, předat zprávu rybáři a udržet tam ten háček do doby, než stačí reagovat zásekem. Je paradoxní, že mnohdy jsou účinnější i zdánlivě humpolácká řešení, ale když nakonec pochopíte, co se pod vodou děje, nebudete se tomu divit.
      Feeder je krásný v tom, že je schopen poskytnout pohyby špičky informace, se kterými se dá pracovat. Dá se říct, že skoro všechno, co jsem se s touhle technikou naučil, mám vykoukáno z pohybů špičky a toho, jak se měnily, kdykoli jsem provedl nějakou změnu. Nebudu tady proto dál teoretizovat. Místo toho popíšu pár situací, kdy na volbě montáže hodně záleželo. Pokusím se i vysvětlit proč, ale uvědomte si, že je to jen můj soukromý dojem a realita mohla být jiná. Kdo tráví u vody hodně času, ví, že na soukromý dojem se moc nehraje – ale občas se člověk trefí…

Cejni na dva poločasy

      Seděli jsme s kamarádem u přítoku přehrady, kde měla voda charakter hlubší pomalu táhnoucí řeky a lovili asi 10 m od břehu na feeder cejny. Já měl navázanou průběžnou montáž, abych udržel nástrahu u dna přesně ve stopě krmítka, kolega měl podivný paternoster, kde asi 60 cm nad krmítkem odbočoval půlmetrový návazec zakončený háčkem. Tuhle sestavu, vynášející nástrahu vysoko do sloupce, jsem tady kdysi používal na plotice. Jenže těch tu aktuálně bylo málo.
      Zakrmené místo se postupně rozjíždělo, oběma nám braly ryby, ale postupem času jsem na tom byl stále hůř. Měl jsem míň záběrů i nižší úspěšnost záseku, ale protože jsem věřil svému rozhodnutí, laboroval jsem jen s háčky a délkou návazce. Bez efektu.
      Postupně ryby přestávaly brát a tak jsem místo dokrmil a zkusili jsme na hodinku jiný flek, kde to pro změnu nešlo skoro vůbec.
      Když jsme se vrátili na původní místo, už se stmívalo. Sedli jsme si jako předtím, zasunuli vidličky do starých dírek v zemi, nahodili své původní sestavy a zjistili, že za tu dobu, co jsme byli pryč, nám cejni opět najeli. Tedy zjistil jsem to já. Kolegova donedávna úspěšná montáž nebyla schopna dát mu jedinou rybu. Pár záběrů měl, jednoho cejna dokonce kus cesty táhl, ale na břeh nedostal ani šupinu. A že se nějak snažil!
      Na můj háček se ryby věšely, jak kdyby mi je tam napichoval vodník Česílko. Teď dělala moje sestava přesně to, co jsem od ní čekal. Proč ale předtím ne?

      Nabízí se dvě vysvětlení – cejnů nebylo moc, ale byli docela hladoví a dokud bylo světlo, snadněji nacházeli kolegovu nástrahu vlající ve sloupci. Po setmění ji už neviděli a na to, aby ji našli jinými smysly, vlála příliš vysoko.
      Druhá teorie je taková, že vhozením větší dávky krmení a ponecháním místa v klidu přišly ryby na to, že nejvíc potravy se dá najít při snaživém luxování dna – a tam pak ležela jen moje nástraha.
      Závěr – na úspěšnost té které sestavy může mít teoreticky vliv i množství světla nebo způsob zakrmení, případně doba, po kterou je místo krmeno. Možná je to pravda, ale nepřeceňujte to, museli byste se z toho zbláznit.

Duel s kaprařem

      Nerad lovím na velkých vodách a ještě k tomu v dálce. Hlavní důvod je, že na domácí vodě to dělat nemusím.
      Abych ale duševně nezakrněl, každou sezónu nějakou velkou vodu navštívím. Tentokrát jsem lovil na docela slušném rybníku kapry. Vedlejší parta rybářů tvrdila, že naprostou většinu dne není blíž než 40 m od břehu ani záběr, ale ve větších vzdálenostech ryby berou. Nastříleli jsme proto s kolegou do vody prakem boilies – já odhadem necelých 50 m daleko. Bál jsem se, že na větší dálku už nedokážu kontrolovat, kde přesně krmím a kam nahazuji. Kolega postavil kaprařské lešení a zakrmil si kus stranou a ještě asi o 15 m dál.
      Použil jsem průběžnou montáž s 60 g olovem a boilieskoulí na vlasu. Dvouuncovou špičku jsem vypnul daleko víc než normálně, abych dostatečně napjal kmen. Nesnažil jsem se vytvořit únikovou destavu, na kterou by se mi ryby věšely samy. Doufal jsem, že uvidím na špičce záběry a budu na ně moci ragovat sám. Vždycky se o to snažím, protože to je feeder. Sekat jízdy lze na jakémkoli prutu.
      Kamarád měl stogramová olova, silnější kmen i návazec a betálný hák, o němž jsem téměř pochyboval, že ho ryba s jednou koulí nasaje. Vypnul vlasce, pověsil svingery a … pobil mě nakonec 9:2.
      A kde byl problém? Skoro všude.
      První a největší rozdíl byl v tom, že dál od břehu bylo záběrů prostě víc. Druhý rozdíl byl ve vypnutí kmene. Dvouuncová špička to prostě nedokázala do takové míry, abych viděl víc než nesmělé záchvěvy. Jindy mi v podobných podmínkách (ovšem se slabším kmenem) stačila, ale tady a teď prostě ne.
      Měl jsem nenápadné nedotažené kontakty, se kterými nešlo nic dělat a jen jednou se špička chvíli podivně zachvívala. Přesně v okamžiku, kdy mi došlo, že tohle je ryba na háčku a je třeba okamžitě zaseknout, pohyby ustaly. Připraven na zopakování situace jsem se dvě hodiny hrbil nad pruty a nic.
      Kolega mezi tím v klidu vstával z lehátka seknout si své jízdy.
      Frustrován vývojem událostí jsem nakonec sáhnul po nejjednodušším řešení – dal jsem feedery do vidliček se špičkou namířenou na nástrahu, dopnul vlasce natvrdo (oproti optimálnímu ohybu špičky jsem navinul tři otočky kličkou navíc – tedy dost přes 2 m, což je zajímavý údaj) a seřídil brzdy na mírný odpor. Tři následné jízdy, z nichž dvě skončily rybou na břehu, dokládaly, že i tudy vedla cesta. Ale feeder to už nebyl.
      Doma jsem pak přemýšlel, co se dalo udělat lépe. Asi jsem se neměl bát použít ještě silnější špičku, měl jsem zkrátit návazec a třeba dát pár centimetrů za olovo brok fungující jako zarážka. Možná i použití paternosteru by bylo řešení, ale k lovu na boilies mi koncové montáže moc nesedí.
      Zajímavé by v tomto případě bylo i použití kmene z pletenky, ale to všechno je jen teorie. Každopádně při příští návštěvě velkého stojáku si budu mít s čím hrát.

Cejni rádi půlbalaton

      V závěru výpravy na Orlík, kde se nepodařilo dostat na háček žádnou atraktivní rybu, jsme si s kamarádem zvedali pošramocené sebevědomí lovem cejnů. Kamarád odněkud vytáhl navázaný picker s průběžnou montáží a kyblíček krmení, já vysypal z futrálu light feeder a navázal klasický cejnový „půlbalaton“ (pro nezasvěcené – krmítko na konci kmene, kousek nad ním krátký návazec). Krmení jsem „vysomroval“ u kolegy a po pár náhozech do asi 25 m vzdáleného místa začal tahat cejny, přičemž záběry byly „jedna báseň“.
      Kolega s pickerem a průběžkou měl záběry prabídné, ryby nechytal a chyba rozhodně nebyla v něm.
      Neustále ovšem odkládal výměnu sestavy s tím, že stejně za chvíli pojedem a že jednoho dva cejny chytne i tak. Nechytil, ale netrápilo ho to. Ryby viděl, půlbalaton používá, příště ho naváže.
      Co říct závěrem? Na stojáku raději začínám s krátkými návazci – přinejmenším vidím záběry a prodlužovat se dá vždycky. Na cejna jsou krátké návazce v mnoha případech skvělé – postaví se na hlavu, nasaje nástrahu, narovná se do vodorovné polohy – a už visí.
      Zajímavé pak už je jenom to, že občas tahle finta vůbec, ale opravdu vůbec nefunguje…

Když si musíte vybrat

      Průšvih je, když současně lovíte dva zcela odlišně se chovající druhy ryb. Klasickou ukázku takovéhoto dilematu jsem řešil loni v srpnu. Lovil jsem v proudech bílé ryby a mezi nimi zabírali bojovní říční kapři.
      Na „bělobu“ byl ideální paternoster s delším návazcem z dvanáctky a vloženým kouskem gumy. Na ten se ryby prakticky věšely a stačilo sbírat prut. Nástrahou byli bílí červi nebo drobná zrnka kukuřice. Kapr zabral také, jenže krmítko visící při zdolávání pod rybou, to je doslova tragédie. Vytluče každý kámen, zachytává se o všechno možné a už před lety bylo při mých výpravách častou příčinou ztráty úlovku.
      Kaprům ovšem na montáži moc nezáleželo, byl jsem možná první, kdo je tam to léto trápil a tak jsem na ně používal průběžnou montáž s návazcem kolem 40 cm a jedním zrnem kukuřice na háčku. Jakmile zabral kapr, šance na zásek i zdolání byla velmi vysoká a to nejen díky silnějšímu návazci. Záběry bílých ryb ale na téhle sestavě vypadaly úplně jinak a bylo daleko těžší je proměnit. Pro zajímavost jsem všechno zjemnil, ale jemnost opravdu nebyla hlavní příčinou rozdílu. Tou bylo průběžné uspořádání sestavy a větší háček, který se dal díky větší volnosti z tlamy vyklepat.

      Nějaké univerzální řešení se mi vymyslet nepodařilo (ani jsem se moc nesnažil) a většinou jsem to pak dělal tak, že jsem rozkrmil místo, pochytal na paternoster něco bílé ryby a pak nahodil prut s průběžkou na kapra. Někdy jsem čekal, až mě pokles aktivity menších ryb upozorní, že na fleku se něco děje a pak teprve nasazoval „kaprový“ prut. Důležité ovšem bylo udělat to včas. Jinak se stávalo to, že jsem sledoval stále chabější a zřídkavější pohyby špičky a říkal si, že bude čas pruty vyměnit, když vtom se špička ohla a brzda řvala na celé údolí, že už je pozdě…

      Druhý způsob bylo nakrmit nějaké místo předem, jít tam pak dvakrát na kapry, popíchat je a když ustaly jejich záběry, plánovaně přejít na lov menších ryb.

      Jiné zkušenosti s obojakostí záběrů mám z rybích zimovišť, kde jsou pohromadě ryby různých druhů a často se stane, že část záběrů s přehledem sekáte a část nikoli. Po nějakém tom převazování náhle začne ve vašich úlovcích převládat jiný druh než doposud – původce dříve obtížně postižitelných záběrů.

Děda se srkačkou

      Děda se srkačkou je fenomén a noční můra nejednoho feedraře. Mockrát jsem se už setkal s vyprávěním zpravidla čerstvého majitele feedrového prutu, kterého někdy někde přechytal děda s teleskopy a srkačkami na třicítce vlasci, zatímco on ladil svoje hyperjemné sestavičky a nemohl nic chytit. Jestli vás to potěší, mě se to stalo také a je to naprosto normální věc. Jádro pudla není v dědovi, ale v té srkačce.
      Tahle montáž zbavuje rybáře práce a ve chvíli, kdy ryby nadšeně obírají krmítko, je jen otázkou času, kdy se pověsí na jeden z háčků napevno uvázaných k té hroudě olova, drátů a vnadicí směsi. Následně se sekne sama a rozhodně to nepřehlédnete – ani na té třicítce.
      Dost často jsem se setkal se situací, kdy se ryby nadšeně rochnily v krmení (klidně i na tůni 3 m přede mnou) a zatvrzele odmítaly sebrat nástrahu na vlasci třeba i 0,10 mm. Zřejmě se to stává častěji a leckde.
      V podobných chvílích se snažím jít s nástrahou co nejblíž ke krmítku (půlbalaton, průběžka s krátkým návazcem,…), použít těžší krmelec a pokud je průběžný, dát kousíček za něj libovolnou zarážku.
      Obvykle je to lepší volba než návazce zjemňovat a prodlužovat. A protože mám chytlavější háčky, lepší detekci záběrů a přesněji krmím, většinou dnes s běžným majitelem srkačky rychle srovnám krok.

      Hodně lidí na krátké sestavy, které loví ryby prakticky samy, dost zapomíná. Někteří zase říkají, že už to není feeder, protože často byste mohli používat i jiný prut. Přiznejme si, že mohli. Ale přinejmenším je úspěšnost takových montáží dokladem toho, že jemnost vždycky není vše a v mnoha situacích těžko vymyslíte způsob, jak chytat jinak a přesto úspěšně.
      Nedá mi to a musím ta tři slova napsat ještě jednou, protože v záplavě ostatních zanikají. Několikrát jsem si jejich pravdivost ověřil a dost to otřáslo mými původními představami.
      Takže - navzdory přesvědčení mnohých opravdu platí: JEMNOST NENÍ VŠE.

Nechytitelné parmy

      Kolik záběrů parmy potřebujete dostat na jeden úspěšný zásek? Jeden čas jsem žil v domnění, že je spíš umění tuto velkou a většinou upřímně zabírající rybu neseknout. Jenže přišel den, kdy jsem z asi 40 záběrů vytáhl dvě vousaté krasavice a z toho ještě jednu seknutou na nose nad tlamou. Přišel jsem na ně náhodou a tak jsem bez jakéhokoli zakrmování lovil na larvy chrostíků nalezené v řece, což je s důvěrou přijímaná přírodní nástraha, která málokdy zklame. Nezklamala ani teď. Ryby braly krátce po nahození, špička se chvěla a klepala, občas i prudce přihla, ale sekal jsem doprázdna. Pár ryb se mi bleskově setřepalo nebo vyháklo během prvního výpadu, dvě jsem nakonec vyndal. Frustrující byl fakt, že jsem háček po pár drbancích vytahoval holý. Napichoval jsem chrostíky se schránkou i bez, za hlavičkou i v půlce a dokonce jsem je navlékal podélně na háček, takže vypadaly jak nymfa navázaná muškařem. Bez ohledu na to, jak chrostík visel, byl z háčku nemilosrdně oholen během série podivných drbanců. Přemýšlel jsem o nějaké drobotině, ale jediné, o co během lovu můj háček zavadil, byly těžké ryby, které ovšem byly skoro vždy během chvilky dole. Měnil jsem délku návazce, střídal průběžnou montáž s paternosterem a neviděl na špičce jediný rozdíl. Sekal jsem v různých fázích záběru, pohyby mírné i prudké, ba i čekal, jestli se ryba nesekne sama. Do večera jsem nic nevymyslel, spíš jsem věřil tomu, co dělá a doufal, že se výsledky dostaví, v čemž mě utvrdily dvě ryby na břehu. Jenže záběry byly stále zřídkavější a horší.
      Napadla dvě možná řešení: házet těžší olovo proti proudu anebo použít velmi krátký návazec – dvě strategie směřující k tomu, že se ryba zasekne sama. Házet proti proudu vyžadovalo změnu místa (měl jsem ryby pod sebou) a níž se nedalo pořádně sedět. Experimenty s krátkými návazci jsem odkládal až jsem je odložil na druhý den. Když jsem ale následující odpoledne dorazil na místo včerejšího neúspěchu, dostal jsem pro změnu jeden jediný záběr, který jsem s přehledem proměnil v úlovek 40 cm dlouhého jesena. Parmy se nekonaly. Možná neměly hlad, možná věděly, že tentokrát by se tak lacino nenažraly.
      Půl roku nato mi pak vyprávěl známý, jak chytá parmy tam, kde je ostatní prakticky nedokážou chytit, na krátký paternoster nahozený proti proudu…

Feeder a lanko na štiky?

      Kdysi dávno se parmy chytaly na drát. Drát byl uvázán ke špičce dlouhého biče, krásně řezal vodu a jen tak se o něco nepředřel. Teprve na jeho konci byl návazec. Chytal tak i Ota Pavel a jestli se dobře pamatuji, tahaly se tak „parmy jako polena“.
      Já si na drát vzpomněl, když jsem vkládal do parmových sestav kus padesátky vlasce, abych neztrácel ryby ve chvílích, kdy mi předřou návazec nebo i kmen o kameny. Pozor na jednu věc – ochrana proti předření musí tvořit i velkou část návazce.
      Napadlo mě, že lepší než vlasec by byl kus klasického plastem potaženého lanka. Vyzkoušel jsem, ale těžko říct. Nemá cenu filozofovat, jestli to s lankem jde nebo ne – samozřejmě, že to jde, technicky tomu nic nebrání. Je jen otázkou, jak členité dno a jak ostré šutry jsou nutné, abyste po tomto řešení sáhli a opravdu poznali zásadní rozdíl. Navíc je lanko výrazně dražší než kus silného vlasce a dost brzy se zkroutí. Je to spíš řešení pro extrémní situace a šílence ochotné vyzkoušet cokoli.
      Několika kaprařům už nápad využít v některých montážích tenhle specifický materiál také přišel na mysl a dokonce to kdesi na síti řešili, i když se jim část rybářské obce v čele s vláčkaři, kteří si hájili svůj monopol na drátěné zboží, smála.
      Můžete se mi vysmát taky anebo to v nějaké díře plné ostrohranného lomového kamene, odkud je těžké vytáhnout jakoukoli větší rybu, vyzkoušet. To už záleží na vás.
      Jestli to vážně hodláte zkusit, tak jemným lankům, jako je třeba Microwire na 6 kg se vyhněte, odcházejí hodně rychle – vím to z přívlače. I lanko na 10 kg je ale tenčí než vlasec 0,50 mm a proud se do něj tolik neopírá, krásně klesá ke dnu, je odolné vůči odírání a není nijak zvlášť nápadné. Bez tvrdých podmínek, kde tohle všechno bude mít smysl, je ale použití lanka opravdu ptákovina. Dal jsem sem tuhle zmínku proto, abych na ní demonstroval oprávněnost zařazování různých materiálů do feederových sestav. Vlasec, silnější vlasec, slabší vlasec, guma, pletenka a třeba i to lanko – když víte, co chcete a umíte si to zdůvodnit, využijete kdejaký materiál. Hlavně když to bude fungovat k vaší spokojenosti.

Zesílený úsek chrání před oděrem kus kmene i část návazce. Obvykle používám vlasec 0,50 mm v takové délce, abych v jeho horní části nezaznamenal žádná poškození od kamenů. Olovo dávám na krátký průběžný přívěs z vlasce slabšího než kmen a návazec.

Hrátky s brokem

      Kdysi jsem zkoušel dát kus od háčku brok a nic víc. Při lovu na pár metrů je to dost zajímavá sestava a může být i překvapivě účinná. Hmotnost broku a jeho vzdálenost od háčku je tu předmětem ladění a záleží na tom víc než se zdá – schválně to zkuste a nebojte se použít i velké broky.
      Nedávno jsem zjistil, že kapraři tuhle fintu dotáhli dál. Věc na obrázku je záležitost, kterou jsem od nich okopíroval a hodlám ji zkoušet příští sezónu. Jestli bude nakonec vypadat právě takhle, to nevím. Řekněme, že toto je výchozí stav mých úvah. Olovo může být nahrazeno krmítkem a při tomto uspořádání by s ohledem na osud případně utržené ryby měl být nejslabší částí sestavy návazec.

      Pár slov k funkci - před časem jsem přirovnal lehčí napevno umístěnou zátěž kousek od háčku k lepivému papíru. Ten se vám přichytí na ruce a nemůžete se ho zbavit, protože je lehký a i malá síla ho na vaší ruce udrží. Tady se využívá tentýž efekt. Brok na návazci částečně hraje roli toho lepidla a částečně funguje jako rovnátko. Nástraha může i nemusí být plovoucí, to by mělo být jedno. Po nasátí brok brání přetočení háčku v tlamě ryby a neustále ho vytahuje z tlamy ven a dolů (proto brok nesmí být moc lehký). Tak by měl háček skončit zachycený na spodním pysku. Brok visící na něm ho udržuje zachycený do doby, než si ryba zasekne háček pořádně vahou hlavní zátěže (návazec nesmí být moc dlouhý).
      Je to moje odpověď na často nepříliš uspokojivé výsledky při lovu kaprů na dálku.

      Přemýšlel jsem v případě výše zmíněné sestavy, zda psát o něčem, na co jsem nikdy nechytal, ale nakonec proč ne. Myslím, že další obecný článek o montážích už nikdy nenapíšu a vyzkoušet si to může každý.
      To, že na tuhle sestavičku nachytám nebo nenachytám já osobně, navíc není důvodem, proč by někdo jiný nemohl dopadnout přesně opačně.

Dva trojháky vs jednoháček

      Před časem jsem tady na MRKu přispěl do článku, kde několik feedrařů řešilo, jakou montáž by použili v nějaké konkrétní situaci. I já jsem odpovídal. Odpovídalo se mi špatně, řadě popsaných situací se snažím i vyhýbat (dravce raději vláčím, plotice v zimě chytám naplavanou,…), ale dělal jsem, co se dalo, ostatně jako všichni dotázaní.
      Výsledek byl zajímavý a v diskuzi za článkem bylo vidět, že kdo už s feederem nějaký čas strávil, pochopil, o co komu jde a bral článek jen jako zajímavé srovnání, zatímco mnozí začátečníci byli zmateni.
      Tady zopakuji ještě jednou větu, že jednoznačná řešení neexistují, berte podobné články (i ten, který právě čtete) jen jako inspiraci. Není to Písmo svaté, o jehož obsahu se nepochybuje.

      Součástí článku byly i montáže pro lov dravců. Jedna z nich vzbudila celkem rozruch - klasická montáž pro lov candátů na mrtvou rybku na čistém dně – ideálně na pískovnách. Jde o to, že nadlehčená rybička je okována dvěma trojháčky. Mnozí rybáři považují tuto montáž za v jistém smyslu nesportovní, téměř za zvěrstvo, ale já si myslím pravý opak. Nesportovní může být jen ve dvou situacích – když ji utrhnete a necháte okovanou rybičku ve vodě anebo vám ji ukousne štika. Proto bych tuto montáž na místech s vázkami nepoužil vůbec a všude, kde hrozí záběr štiky, bych navázal trojháčky na tenké lanko (třeba 6 kg Microwire).
      Výhodou je, že můžete sekat okamžitě, když špička ohlásí záběr. Nebudete řešit, zda dravec nástrahu pustí či nepustí, nedáte mu čas se zažírat – nedáte mu čas vůbec na nic. Při prvním výraznějším ohybu špičky zaseknete. Je to stejné jako zásek na wobbler. Ty mají také dva nebo i tři trojháčky a málokoho to pohoršuje. Stejně tak přešli k montážím s několika trojháčky i sumcaři – jde o to zaseknout dravce při prvním kontaktu s nástrahou a v tlamě.
      Při nastražení na dva trojháčky můžete použít větší nástražní rybku a jít po krku pořádným candátům, kteří jsou často zkušení a rádi nástrahu pouští. Tady se stane feeder opravdu výhodou – jenže ty dva trojháky prostě budete potřebovat, jinak moc ryb nezaseknete.
      Jednoháček sám o sobě není špatný a vůbec ho nezatracuji. Nutí ale k používání spíše malých soust a následně se zbytečně loví spousta malých ryb – třebas i zaseknutých v tlamě a schopných odplavat. Ale proč je vůbec tahat z vody?

      Závěr je podle mě takový, že jde o dvě rovnocenná řešení. Žádné není lepší. Jde o to jak a k čemu je používáte.
      Co je při lovu dravců hlavní, je eliminovat ztráty zejména na dorůstající generaci. Vždy dám přednost možnosti ulovit jednu pěknou rybu před zbytečným trápením mnoha malých. V případě candáta to platí dvojnásob.

      A jsme na konci. Nic nového jsem jako již tradičně neobjevil, někdo může být i zklamán. Po pár letech feederování ale mám pocit, že všechno kolem téhle techniky se dá shrnout do slov pozorovat, přemýšlet, hledat, zkoušet a ladit. Většina věcí je dávno objevena a málokdo je naplno využívá - ani já ne, i když mě občas přepadají záchvaty ušlechtilé snahy s tím něco dělat.
      Potom se pokouším o to samé, k čemu se snažím přimět čtenáře svých článků – je třeba dívat se, myslet a zkoušet, protože feeder je jeden velký komplet od háčku až po osobu rybáře (u jiných disciplín rybařiny to není o moc jiné). Jaké si celé své feederové chytání uděláte, takové ho budete mít.