Letní proudy

8.2.2020 - Milan Tychler

Ta vedra jsou vážně úmorná. Kdo bydlí blízko nemocnice, se teď moc nevyspí. Sanitky létají k případům ve dne v noci, protože kardiaci padají jako mouchy. Takhle vysoké teploty nesvědčí nikomu, ani lidem, ani krajině, a déšť je v nedohlednu. Na druhou stranu se lidé deště bojí, protože když přijde, je to vždycky hrůza. Liják s kroupami, vítr, co ničí všechno, nač přijde, a vytopené domy. Je to tak, že jsme si dělali s přírodou, co jsme chtěli, a ona si teď totéž dělá s námi.

Jít na ryby přes den se mi vůbec nechce. Vždyť kdo by šel dobrovolně do té výhně a u vody to peče dvojnásobně. Paprsky se odráží od vodní hladiny a neschováte se nikam. Proto teď vstávám časně a v devět už jsem zpátky doma. Zítra by zase měla na krátko dorazit nějaká oblačnost, samozřejmě spojená s výstrahou silných bouřek. Pokud se bude pohybovat touto rychlostí a nezmění směr, bude u nás okolo desáté dopoledne, takže ráno mohu vyrazit na chvíli k řece. Říká se, že ryby před deštěm brávají a že na změny tlaku reagují dříve, než déšť dorazí. Tak uvidíme… Vyrážím časně a ráno je opravdu zataženo. Nicméně už v šest je třiadvacet stupňů. Jdu pod jez jen tak nalehko s jedním lehoučkým proutkem, ale kdybych stěhoval k vodě své feederové nebo kaprařské nádobíčko, už by se mi pot po zádech jen řinul. Jakákoli větší fyzická zátěž je teď za trest. Já si jdu na chvíli jen tak zaházet, takže mám jen pár krabiček s nástrahami a nezbytně nutné pomůcky. Nic navíc.

U jezu chvíli rozmýšlím, kam jít. Do proudu, níž pod jez, nebo raději k hlubší tůni s protiproudem? Už jsem skoro rozhodnutý, ale pak si všimnu poměrně hlučného zalovení, zřejmě bolena, úplně u výpustě pod elektrárnou v místech, kde bývá proud opravdu silný, ale turbíny zrovna nejedou, a tak se tam chytat dá. Je rozhodnuto. Přeskáču po kamenech až tam a pak se uvidí. Zatím mám času dost a přemístit se mohu vždycky. Když někde loví bolen, znamená to, že jsou tam na sto procent rybky, a kde jsou rybky, tam budou i další dravci. Já říkám bolenům „práskači“. Nejen proto, že vždycky práskají na hladině, ale také že prozradí vždy sebe i jiné ryby.

Nejdříve vyzkouším nějakou lehčí povrchovou nástrahu, když už tedy bolen ukázal, že je tady a loví. Nahazuji až k druhému břehu, kde je vysoká zeď. O maličkého popíka ale zájem není. Zkouším tedy svou osvědčenou zbraň – světlý twister rychle tažený po hladině. Bílá silueta a rychle kmitající ocásek boleny často přesvědčí. A stalo se tak i teď. Stačilo pár nahození a je tu prudká rána do prutu a vzdorující ryba na konci vlasce. Ryba, kterou jsem viděl zalovit, byla malá, ale tato se zdá být slušnější. Uvidí se…

Chvíli trvá, než bolena vytáhnu ze silného proudu, kam mi ujel, a musím za ním kousek po proudu, abych ho mohl vylovit na příhodnějším místě. Je to pěkná ryba a dobrý začátek. Bude mít tak šedesát centimetrů. Pouštím ho a vracím se zpátky. Vláčím nástrahu dál po hladině, jenže zájem tu není. Slunce se vyškrábalo na oblohu a začíná pořádně připalovat, když se paprsky probijí k zemi mezi potrhanou oblačností. Zkouším tedy spustit nástrahu blíž ke dnu, ale daří se mi to jen v mělčích a klidnějších místech. Zdalipak jsou tu nějaké ryby?

Prudká rána do prutu mě brzy přesvědčí o tom, že jsou. Ryba popadla nástrahu tvrdě a bez skrupulí. Rychle popojede z mělčí vody hlouběji, kde je i silnější proud, a tam se drží, jak jen to jde. Mám sice náčiní lehké, ale dost silné na to, abych se do něj mohl opřít a dát tak rybě na vědomí, že jsem tu i já.

Když zaberu, pohne se jen neochotně, ale já už jí nedám chvíli oddechu. Trvá tak dvě tři minutky, než dostanu do podběráku první parmu, která sebrala twister vedený hodně pomalu u dna. Kde je jedna, budou jistě i další, a tak pomalu proťukávám dno. A parmy se snaží. Chytím jich pět nebo šest, když přijde záběr, který ohne můj proutek až do maxima. Páni, to bude kus! Ale co to bude? Tady se může na mou nástrahu pověsit cokoli. Ryba mě trápí docela dlouho. Dvakrát mi zajede do proudu a pak se dlouho motá ve vývařišti u výpusti od turbín. Pomalu se zdá, že mám vyhráno, jenže ryba se pak rozjede přímo k protějšímu břehu. Chvíli cítím, jak vlasec o něco drhne, a najednou prásk a jsem bez ryby! No, i to se stává. Sedám si na kámen a chvíli si dávám pauzu. Uvažovat o tom, co to bylo, je zbytečné. Vím jen to, že to nebyla ryba malá.

Kontroluji vlasec. Kus je pořádně poškrábaný, a tak ho musím odstřihnout. Navazuji novou jigovou hlavičku, na ni zase navlékám twister a jde se na to nanovo. Už po pár hodech mám zase záběr. Ryba se brání, ale je to jen velmi slabý čajíček ve srovnání s tím, co bylo před chvílí. Rychle přivádím ke břehu malého sumečka. Je to jen takové miminko. To před chvílí jsem mohl mít na prutu klidně i jeho tátu… Pouštím mrňouse a vidím, jak se hned u břehu ztrácí mezi kameny. Dalších pár hodů přináší celkem pěkného tlouště. Z toho mám radost. Slušných tloušťů je tady čím dál méně. Kdysi jich tu bývalo nepočítaně. A jakých! Dnes je tu padesátka - dříve běžná - vzácná ryba. Řeka se příliš nezměnila, ale rybí obsádka ano.

Házím twister dál, avšak ryby o tuto nástrahu naprosto ztratily zájem. Zkouším jiné barvy i velikosti, ale stále nic. Tak si říkám, že bych se už měl přemístit, ale nakonec se ještě rozhodnu vyzkoušet jinou nástrahu – streamer. Do proudu a čisté vody je to skvělá nástraha. Voda sice není úplně čistá, ale když zvolím světlejší variantu, mohlo by to fungovat. Nejdříve ze všeho prohledám pomocí nástrahy malou hlubinu v koutě u výpusti. Je tu tak metr a půl, možná dva metry hluboko a skrývat se zde může cokoli. Kdysi to byla tutovka na štiky, ale kdeže zdejší štiky jsou…? O slušnou jsem tu nezavadil, ani nepamatuji a už se tady ani nesnažím je tu chytat.

Streamer nechám klesnout ke dnu a pak ho pomalu a trhaně vedu k hladině. Na třetí, možná čtvrtý hod mám záběr. Ryba do nástrahy trochu klepla a pak ji prudce popadla. Lehce přiseknu a vedu rybu k sobě. Maličko pozlobí, ale už je u hladiny, kde na mě vykoukne pěkně naježená pichlavá hřbetní ploutev celkem pěkného okouna. To není špatné na začátek. Určitě tu bude těchto loupežníků víc. Celý natěšený hned nahazuji zpět, jenže ať dělám, co dělám, následuje jen ticho po pěšině… Tak jsem tedy buď narazil na nějakého samotáře, anebo se okouní hejno přemístilo jinam. V každém případě jsem za pěkného okouna rád. Ten potěší vždycky a všude.

Prohazuji dál hlubinu. Dvakrát mi trochu zatrne. To, když zaseknu nějakou větvičku a pak vytáhnu ze dna jakési řasy. Pak svou pozornost zase obracím k proudu. Nástraha je dost lehká, a tak k ní ještě přidávám broček, abych ji více zatížil a dostal až ke dnu. Když v mělkém tahu zaseknu první rybu, řekl bych, že je to malá parma. Když se však hezky stříbrně zablýskne, hádám spíše na malého bolena. Není to ale ani jedno, ani druhé. Na streamer se pověsila ostroretka. Nezůstalo u jediné. Slušné hejno si dopřává snídani na kamenech porostlých řasami. A má drobná nástraha, kterou tu co nejpomaleji vedu u dna, je zajímá také. Pár jich dostanu a musím říct, že je to zábava. Mnoho rybářů si myslí, že přívlač je technika určená výhradně k lovu dravých ryb, jenže ono to tak ani zdaleka není. Když dokážete nabídnout vhodnou drobnou nástrahu vhodným způsobem, můžete přívlačí chytat téměř cokoli a další ryba zaseknutá v pomalejším místě to jen potvrzuje.

Záběr to byl docela tvrdý a okamžitý silný odpor napovídá, že tato ryba bude něco většího než předchozí ostroretky. Po zaseknutí se ryba okamžitě otáčí a snaží se zmizet v nejsilnějším proudu. Že by zase parma? Ale kdepak! Jakmile rybu více přibrzdím, okamžitě se zvedá k hladině a je z toho pěkný cejn. Když ho podeberu, padají z nebe první kapky a zvedá se silný vítr, takže rychle mizím. Tuhle letní lehoučkou přívlač si v hlavě zase pomalu přeberu až doma, až budu prohlížet fotky, které jsem udělal…