Duben je docela zrádný měsíc, ale i v něm se najdou dny jako malované, vonící jarem, s modrou oblohou a štěbetajícími ptáky. Starou polehlou trávou začíná prorůstat nová zeleň a také větve stromů a keřů jsou den ode dne zelenější. Příroda se mění doslova před očima a čím je tepleji, tím rychleji změny nastávají. Ryby už nadobro procitly ze zimní letargie a čiperně shání potravu. Tohle je doba, kterou je třeba využít, protože se kvapem blíží čas, kdy budou mít ryby trochu jiné starosti, než je potrava. Nastane období tření. Cejni už jsou jako struhadla a ostatní kaprovité ryby jsou na tom podobně. Popelavé zimní barvy se mění ve výraznější, a i když nejsou strupaté jako cejni, bývají, jako když je poprášíte hrubou krupicí. Jikernačkám se pořádně zakulatí bříška a o potravu ztratí zájem.
Řeky mohou být dost zrádné, ale ty níže položené už vydávají první pěkné ryby. Nejrychleji se prohřívají mělké rybníky, stará ramena a tůně. A tam jsou také ryby nejaktivnější. Teď už se u nich sedí dobře. Sluníčko hřeje a přímo vybízí ke klidnému posezení. Těžko odolat. Na jihu Moravy je spousta takových vod. Některé jsou v lukách, mnoho z nich se schovává v lužních lesích. Když k některé z nich v dubnu šlapu, všude je cítit medvědí česnek. Je ho tu všude plno. Teď nabírá na síle, stejně jako ryby. Občas po cestě domů pár listů utrhnu. Je skvělý. Ale když mířím k vodě, nemám na česnek čas. Ryby čekají…
Tůň, ke které mířím, je jen taková větší díra v zemi na samém okraji města. Kdysi to byla malá pískovna. Už padesát let je zatopená, přehnaly se přes ni povodně a kdysi pevné dno zmizelo pod nánosem bláta a letitých sedimentů. Jednu dobu tu řádili sumečci američtí jako mor. Ještě tu nějací jsou, ale chytí se vzácně. Ale kvůli nim tu nejsem. Mám zálusk na onačejší ryby. Jsou tu docela pěkní karasi, líni, a když se splete nějaký kapřík, zlobit se rozhodně nebudu. V tuto dobu bývají při chuti. Jen se pořád nemohu rozhodnout, kam nahodit. No nic, nejdříve rozmíchám trochu krmení do krmítek a mezitím si to všechno rozmyslím. Problém je v tom, že je tu skoro všude dost bahna a u břehu je ho nejvíc. Musím házet dál, na místa, kde je sedimentu přece jen o poznání méně.
Tato pískovnička je rozdělená na dvě části mělkou lavicí. Vpravo je hlouběji, vlevo velká mělčina. Snad budou ryby právě u této lavice. Do krmítka připravuji středně hrubou směs s kořeněným aroma a přidávám do ní tekutou potravu pro kapry s extraktem z opravdových žížal. Na to ryby opravdu slyší, a nejen ty zdejší. Jen ještě musím dořešit takovou drobnost – co na háček. Kdybych chytal se splávkem, byla by jasnou volbou žížalka, ale s krmítkem na krátkém návazci to moc nefunguje. Musím to udělat jinak. K jednomu krmítku dám k háčku do gumičky kousek pečiva a k druhému maličké plovoucí boilie zatížené tak, aby nebylo moc vysoko. Prostě musím použít něco, co příliš nezapadá do bahna.
První krmítko padá vpravo od lavice. Je tam asi metr a půl hluboko, ale vůbec necítím, kdy se krmítko dotkne dna. To není dobré. Bude tam fůra bahna. Myslím, že krmítko se v něm úplně utopilo i s nástrahou. Nechávám to tak a nahazuji druhý prut kousek dál a víc vlevo. Je to totéž. Čekám asi dvacet minut a pak jeden z prutů stáhnu zpět. Krmítko je prázdné, bahno na něm není a není ani na nástraze. Z kuličky boilie ale bahno cítím. Stáhnu i druhý prut. Krmítko prázdné – to je v pořádku – a pečivo je také pryč. Jasné. To dlouho nevydrží a většinou vypadne z gumičky až ve chvíli, kdy vedu krmítko k sobě. Naplním krmítka a znovu nahodím. Teď musím ještě víc vlevo.
První krmítko padá, řekl bych, přímo na hranu, kde je sotva třičtvrtě metru vody, tedy žádná hloubka. Já ale cítím, jak krmítko dosedlo na dno. Nebylo to žádné zřetelné ťuknutí, ale cítil jsem to a to už je tady úspěch. Druhé posílám ještě víc vlevo. Obávám se, že tam bude ještě méně vody, ale není to tak a krmítko klepne o dno. V pořádku! Teď jen čekat. Netrvá ani pět minut a špička prutu vlevo se oklepe jako mokrý psík. Něco se děje! Připravím si ruku nad prut, abych mohl pohotově zaseknout, a čekám, až se špička přihne znovu a víc. Stalo se! Špička opíše hezký oblouk a prut se mihne vzduchem. Něco na konci vlasce je, avšak očekával jsem přece jen trochu větší rybu. Tato má sotva dvě délky krmítka. Je to nějaký tmavý umouněnec. Snad malý línek? Ale kdepak! Je to malý sumeček americký. Neviděl jsem ho tu léta. Už jsem myslel, že tu nejsou, jenže těch se asi nikdo hned tak nezbaví. I když není o co stát, mám z něj přece jen radost.
Prohlížím si sumečka, kterého bych mohl schovat celého do dlaně, a dávám si dobrý pozor na jeho nebezpečné ostny, které má v prsních ploutvích a také v ploutvi hřbetní. Píchnutí o ně je bolestivé a špatně se hojí. Už se mi to stalo. Sebral kousek pečiva. Tato ryba by se měla živit dravě, což také dělá, ale přitom sežere cokoli jiného, co je k jídlu. Proto nemají rybáři sumečky rádi. Okusují jejich nástrahy na kapry. Pouštím sumečka zpět. Voda na okraji je opravdu teplá.
Když zvednu oči od vodní hladiny vzhůru, vidím, že se špička druhého nahozeného prutu právě vrací zpět z ohnuté polohy. Promeškal jsem záběr. Ale ne! Vlasec se zase napíná a špička se znovu ohýbá. Rychle k prutu. Popadnu ho právě včas. Zaseknu a na konci vlasce cítím vzpouzející se rybu. Tohle už malý přivandrovalec z Ameriky nebude. Není, je to návštěvník z jiné části světa, který se u nás také dobře zabydlel – karas stříbřitý. Tento kousek, bránící se všemi ploutvemi, co má, není tak špatný na tuhle vodu. Myslím, že mnoho větších už tu neplave. Měl jsem štěstí. Zachutnala mu malá kulička plovoucího boilie.
Je čas znovu nahodit. První krmítko padá na stejné místo, odkud přišel karas. Druhé mi kousek uletí a to je chyba. Zase jsem trefil bahno. Tentokrát do bahna zapadá kulička boilie. Asi ne tak hluboko jako poprvé, jenže já vlastně nevím jak hluboko. Mám chuť stáhnout sestavu zpět, ale nakonec to nechávám být. Uvidíme. Vždyť mě nic nežene. Sluníčko hřeje a sedí se tak hezky… Záběr na kuličku boilie mě úplně vyruší z poklidné siesty. A záběr je to pořádný, špička se bez jakéhokoli třepotání prostě ohne a ryba táhne do vody rovnou celý prut. Tohle není ani sumeček, ani karas. Tohle je ryba, která zajímá většinu rybářů a kvůli které tu nejsem. Kapr. Kapr je bojovník a tento to potvrzuje. Rve se jako lev. Z mělčiny pádí do hloubky, kde hledá spásu. Marně. Netrvá dlouho a mám ho v podběráku. Našel nástrahu i v bahně. Vůně návnady mu prozradila směr.
Kapra pouštím. Co s ním? Už mi udělal radost a to je víc než dost. Rybu nepotřebuji. Pak nemám víc než hodinu žádný záběr. Několikrát trefím bahno a jednou zaseknu do prázdna. Konečně mám na háčku zase rybu. Tentokrát boduje malý smoteček rohlíkové kůrky v gumičce. Ryba se brání podobně jako karas a zřejmě to bude zase on… Jenže se mýlím a dobře tak, protože je to první lín tohoto roku na této tůni. Lín je pro mnohé rybáře srdeční záležitost, a i když tento není bůhvíjak velký, je to krasavec, který zrovna odstartoval novou sezónu línů na malých, krásných, ale bahnitých tůních.
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
