Od skryté špičky po umělou hmotu

5.3.2019 - Milan Tychler

Jako kluk jsem začal chytat ryby na kukuřici někdy po roce 1970 a bylo to až poté, co jsem na vlastní oči uviděl, jak na tuto nástrahu chytil kapra sousední starší rybář. Do té doby jsem chytal stejně jako ostatní kluci na žížaly, kousky pečiva, těsto, a hlavně na larvy chrostíků. Chodili jsme hlavně k řece Moravici a tam se chytaly především plotice a tloušti. Kapři se tenkrát do studené podhorské říčky nesypali tak, jak se to mnohdy děje na některých revírech dnes. Řeka patřila divokým a původním druhům, i když i tenkrát by tam kapři na pstruhovém úseku nad jezem určitě vydrželi. Čas od času jsme se vypravili pěšky přes kopec do sousední vesnice k rybníku, kde kapři byli a byli tam i líni. Oproti řece to byla veliká změna a tam, u stojaté vody, jsme se potkávali s rybáři mnohem častěji než u řeky. Vysedávali tam tvrdošíjně den co den. Seděli a strnule zírali na nehybná čihátka houpající se pod pruty, ale to nebylo nic pro nás kluky. My raději chytali se splávky. Líni tu nebyli velcí. Byli to jen línci, protože většího jsme tu chytili opravdu velmi vzácně. Brávali na žluté těsto z krupice ovoněné a oslazené vanilkovým cukrem. Čas od času zabral malý kapřík. To pak bylo radosti. Ten tahal vždycky mnohem víc než malí zelenáči. A o to nám šlo! Poprat se s rybou, a ne jen tak nečinně vysedávat.

To byla doba, kdy míra kapra byla pětatřicet centimetrů a takové ryby se od vody běžně odnášely. I my bychom se byli rádi pochlubili nějakým tím kapříkem doma, jenže drobotina, kterou jsme na těstíčko hlučně chytali u břehu, nedávala kaprům šanci. Sotva splávek dopadl na hladinu, hned poskakoval a pohupoval se a jezdil po vodě sem a tam podle toho, jak droboť pronásledovala voňavou kuličku. Jestliže jsme nahodili dál od břehu do větší hloubky, splávky stáli jako vojáci na vartě a nic. A když se po delší době někdy přece jen dal splávek do pohybu, byl to línek nebo větší plotice.

Sledovali jsme samozřejmě rybáře, jak to dělají oni a na jaké nástrahy chytají. Povětšinou lovili na vařené brambory, vařené těstoviny – nejčastěji kolínka, sterilovaný hrách a kukuřici. Všechno to byly domácí výrobky. Žádný supermarket nebyl a kukuřici, tu nikdo nejedl. Ta se dávala praseti. Staří rybáři se o drobné rybky nezajímali, ledaže by je použili jako nástrahu na dravce. Tenkrát jsme to nechápali a připadalo nám zvláštní, že vydrží tak dlouho sedět nečinně u prutů a jen čekat a čekat…

Když dozrála doba, přišel čas na vlastní pokusy s kukuřicí. Znamenalo to počkat do léta, až začnou klasy kukuřice pod zeleným šustím žloutnout. Ve své voskomléčné zralosti se dala jednotlivá zrnka loupat z klasů a napichovat na háček. Ovšem bylo to peklo. Tehdejší poučky říkaly, že špička háčku má být schovaná v nástraze, případně, že má být jen lehce naznačena její cesta ven. I o tuto nástrahu se drobotina zajímala. Sice podstatně méně, ale přece. Jenže zaseknout se s tím pořádně nedalo. Brzy jsme přišli na to, že když špička kouká z nástrahy víc, rybám to nevadí a lépe se zasekává. Na nějaké nastražení mimo háček tenkrát nikdo z nás ani nepomyslel. Ovšem netrvalo příliš dlouho a setkali jsme se s kukuřicí nastraženou na velkém háku tak, že byla navlečená v jeho obloučku a později s nastražením na vlasovém přívěsu mimo háček.

Nastala doba kukuřice. Sbírali jsme, zavařovali, nakládali ji do alkoholu. Pak jsme pro skleničky těchto zlatých a všelijakými příchutěmi vylepšených zrnek jezdili do Maďarska. Konečně se objevila i u nás. Mezi tím kaprařina hodně pokročila. Vlastně to byla doba největšího rozkvětu. Byla to bez nadsázky doba kukuřice a počátky boilie. Pro rybáře skvělá etapa. Kukuřice nachytala mraky krásných ryb a do vody se jí sypaly tuny. Každý ji sbíral, kupoval, vařil a krmil a krmil…

Nebylo pochyb o síle této zrniny. Díky ní rybáři konečně chytali velké kapry a skutečně se ji naučili používat. Z kukuřice se stala opravdová metla na kapry.

Dnes najdete v každém rybářském obchodě kukuřici nejméně v pěti příchutích a barvách, ale často je to číslo ještě vyšší. V supermarketech kupují rybáři sterilovanou kukuřici po kartonech, zvláště když je v akci za dobrou cenu. Kupuje se i sušená, a to po pytlech, a ti, co ji nechtějí anebo nemohou sami vařit, koupí si už vařenou a došlo to tak daleko, že si můžeme koupit i kukuřici umělou. Vyrábí se jak z tvrdé umělé hmoty, tak z měkkého plastu či gumy. Nevím, jak to správně nazvat, ale je dostupná jak ve variantě potápivé, tak plovoucí, různě obarvená i navoněná. Může mít různou velikost a zrnka jsou k nepoznání od těch pravých. Mám dokonce kukuřici, která po osvětlení svítí. To jsou dneska věci!

A jak taková kukuřice funguje? Velmi dobře. V podstatě mezi pravým zrnkem a zrnkem z měkkého plastu nenajdete rozdíl a i já, ač zastánce či spíše příznivce přirozených nástrah, nedám na plovoucí variantu kukuřice dopustit. Znám dobře sílu plovoucích, a hlavně neutrálně vyvážených nástrah a často jsem zrnka kukuřice i jiné nástrahy nadlehčoval kousky korku nebo plovoucí pěny. A plovoucí kukuřice mi v tomto směru přímo spadla z nebe. Když nastražím jedno či dvě zrnka pravé sterilované kukuřice a k tomu navrch jedno zrnko plovoucí, mám naprosto dokonalou nástrahu a jen těžko jí kapr odolá. Tato kombinace mi často přinesla několik záběrů navíc a také moc pěkné ryby…

Pozdně podzimní dny, i když se počasí více než vydaří, rybářům ne vždy přejí tak, jak by si představovali. Ač je den jako malovaný, záběry prostě nepřichází. Voda už je studená, což jsem poznal na vlastní kůži, když jsem připravoval trochu vnadicí směsi do krmítek. Nedělal jsem si žádné přehnané naděje na dnešní lov, ale že budu téměř celé dopoledne bez záběru, to jsem si přece jen nemyslel. Chci-li se alespoň jedné ryby dočkat, je nejvyšší čas na nějakou změnu. Vsadil jsem na pelety, ale jak to tak vypadá, nebyla to úplně šťastná volba. S krmítky na method feeder jsem už prosmejčil pár zajímavých míst, ale kapři prostě nejeví zájem. Možná jsem měl přidat ke každé peletě půlku plovoucího boilie. Jenže pak si uvědomím, že tu vlastně žádné nemám. Poslední jsem použil na minulé výpravě a zapomněl jsem do batohu přihodit novou krabičku. Ale nevadí, určitě tu mám nějakou plovoucí kukuřici, která mi poslouží stejně dobře.

Stáhnu pruty, sundám pelety a na jeden prut nastražím malé boilie do chladné vody s jednou plovoucí kukuřicí a na druhý prut jednu kukuřici z plechovky a k ní jedno malé umělé plovoucí zrnko. Teď mám neutrálně vyvážené nástrahy, a navíc ještě barevně zajímavé. Pokud teď nepřijde záběr na tyto nástrahy, pak už na nic. Obě krmítka s nástrahami posílám k protějšímu břehu k potopeným větvím. Tam už jsem sice nějakou dobu před tím nástrahy položené měl a neúspěšně, ale myslím, že lepší místo na této vodě není, přestože není nijak hluboké. Ona tu celkově nikde velká hloubka není a toto místo je dobré hlavně proto, že je v klidné zóně u překážek. Kapři se tu drží i v zimě. První záběr je konečně tu. Je to jen maličké popotažení, jako kdyby se o nástrahu zajímala nějaká plotička. Kupodivu to není na variantu přírodní a umělé kukuřice, ale na boilie s kukuřicí. Pro jistotu dám ruku nad prut. Když se špička více přihne, zaseknu a už vedu prvního kapra k sobě. Statný padesátník se brání čiperně, ale není mu to nic platné. Během dalších dvou hodin chytím ještě dva kapry. Oba na mix kukuřice. Na boilie s kukuřicí už záběr nepřišel. Mohu tedy říct, že mi kukuřice vytrhla trn z paty, respektive že jsem díky ní neodešel od vody bez záběru… Kukuřici, i když umělé, se dá věřit. Mám dokonce i kukuřici, která je uzpůsobena jako zarážka na boilie či pelety. A jak to bude s kukuřicí dál? Možná už nic dalšího nebude a možná budeme překvapení. Kdo ví…