MS Bělorusko 2018

31.8.2018 - Martin Maťák

Mistrovství světa klubů se konalo teprve podruhé. Účastní se jej nejlepší týmy svých zemí ("liga mistrů") a za ČR jím byl vítěz loňské 1. ligy ve feederu Preston feeder team MRK.cz.

O závodě a revíru jsme měli předem relativně dost informací. Prvně je třeba zmínit, že před 4 roky zde naši plavačkáři získali titul mistrů Evropy a bráchové Konopáskové obsadili první a druhé místo v jednotlivcích, takže bylo kde se ptát. Dále jsme využili kontaktů z předchozích mezinárodních závodů, kde jsme se seznámili s několika závodníky z Běloruska a Ukrajiny, kteří nám také ochotně vysvětlili nejen záležitosti okolo rybaření, ale i pomohli s cestováním, ubytováním, registrací všeho možného atd. Samozřejmě jsme sbírali informace i různě po webu, na Youtube, Facebooku, ale většinou rusky a v azbuce, což alespoň pro mne po 30 letech od posledního kontaktu s ruštinou už není úplně ono. Ale u fotky plného podběráku plotic nebo velkých cejnů není potřeba slov, abyste si udělali obrázek, do čeho jdete.

Chytá se v týmech po 5 lidech, plus jeden náhradník, 2 trenéři a 1 manager výpravy. Naše soutěže se chytají ve třech (já Martin Maťák, Radek Černý, Radek Pečta), takže jsme potřebovali další dva závodníky. Vybrali jsme si Kubu Šabatu, který dlouhodobě patří mezi nejlepší, a Tondu Kunsta, který u nás na závodech patří mezi nejlepší lovce velkých cejnů. Navíc to jsou oba naši dobří kamarádi, což platí i pro šestého člená výpravy, Frantu Filáka. To je vše, více nás nejelo. Zpětně hodnotím, že nás mohlo jet o 1-2 lidi více, ale zárověň jsem rád, že jsme to zvládli v tomto počtu. Ostatní národy měly týmy nejčastěji s 6-9 lidmi, pouze Němci jeli úplně bez doprovodu jen v pěti (a skončili druzí!).

Trochu se zastavím u ostatních národů - lehce váhám, jak to uchopit. No ... řekněme, že v některých zemích vůbec není vícekolová soutěž týmů, ze které by se dal vítěz poslat na MS. Někde mají jen samostatný kvalifikační závod pořádaný jen pro tento účel. Ale někde nemají ani to, anebo mají, ale na MS stejně jede úplně někdo jiný než vítěz kvalifikace. Je v tom chaos, ale jak říkám, šlo teprve o druhý ročník a snad bude další ročníky více patrné, že jde o klubové mistrovství a ne o béčkové MS národů. Zde bych měl i výtku (snad jedinou) k pořadatelům závodu, že nepoužívali názvy týmů, ale jen názvy zemí, čímž bylo klubové pojetí ještě více upozaděno. Ani v přihlašovacím formuláři nebyla kolonka pro název týmu (doplňoval se až na místě) a běhěm celého šampionátu ani jednou nezaznělo naše jméno - stále jen "team Czech republic".

Cesta

Závodu předcházelo mohutné papírování - registrace týmu, zvací dopisy, výběr ubytování a získat potvrzení o ubytování, pojištění osob a vozidel, plné moci pro vyřízení víza, formuláře s žádostí o vizum (vyplňují se snad i jména domácích mazlíčků), samotné získání víza (2x do Prahy), plné moci od majitelů vozidel, dekrety od pořadatelů pro hranice, celníky a veterináře a prohlášení o dočasném importu. K tomu si připočítejte varování od kamarádů, že na hranicích se čeká 2 dny, všichni chtějí úplatky, mafie atd.

Já to přeskočím - na hranicích jsme byli za 2 hodiny hotoví, všechna 3 auta a bez uplácení. Ale asi nám hodně pomohlo "čestné slovo" od pořadatele, že jedeme oficiálně na státem garantovanou soutěž. Zato za hranicemi jsme další 2 hodiny strávili vyřizováním poplatku za placené silnice. Celkem jsme cestovali 19 hodin, 1100 km.

Trénink

Závod se konal na veslařském kanále, přes který je napájeno obrovské jezero (tisíce hektarů). Na jaře cejni plují k přítoku ke tření přes otevřená stavidla do kanálu, ale pak se stavidla zavřela, aby se nemohli vrátit zpět do jezera. Takže v závodním úseku bylo mnohem více velkých cejnů, než zde obvykle bývá a než jak to zde znají místní závodníci. Obvykle se chytají plotice a menší cejni.

Z hladiny se odstranily bojky vytyčující závodní dráhy pro lodě a lana se spustila na zem. Někde lano leželo, někde bylo nade dnem. Údajně se běžně na závody odstraňují bojky jen z prvního nebo druhého lana, tentokrát ale byly odstraněny všechny bojky a místní lovci (nejen Bělorusové, ale i okolní národy) neměli vyzkoušené chytání v takové vzdálenosti.

My jsme první den zkoušeli lana na zemi hledat, ale druhý den jsme zvolili neprůstřelnou metodu, kdy jsme na začátku revíru u startovních bloků naměřili rozestupy jednotlivých lan. První bylo na 12 metrech, pak 27, 42 a dál po 15 metrech. Stejně tak to platilo z opačného břehu, jelikož budeme chytat proti sobě z obou stran revíru.

Tréninky byly o hledání taktiky na velké cejny. Jestli krmit hodně nebo málo, jaké živé nástrahy dávat do krmítka, co na háček, jak daleko chytat, čím krmit, jak často přehazovat, jaké montáže, návazce, háčky, jestli posilovače ano nebo ne... Nechci rozepisovat každý den zvlášť, už bych to asi ani po té době neposkládal zpátky správně, zaměřím se jen na klíčové momenty.

První z nich je smutný fakt, že jsme nejhorší úsek v sektoru E dostali hned první den, kdy to ještě bralo a kdy byly ryby tak nějak rovnoměrně rozmístěny po celém revíru. Že to je nejslabší úsek, to zaznělo již ten den od kohosi, ale my zde nachytali cejny a to až tak, že Tonda musel přestat chytat, aby toho moc neukazoval. A to jsme ještě neměli patentky a ani moc žížal (resp. jsme s nimi šetřili, protože nevypadaly po cestě úplně dobře). Takže jen tak hloupě s červama a kuklama jsme zde celkem zachytali. Měli jsme sem jít ve čtvrtek a dostat trochu po hubě, abycho, v závodě nevlítli s taktikou na velké cejny, když se jich zde nakonec chytalo jen minimum. Tento úsek je nejmělčí, plus zafunguval jednoduchý fakt, že po týdnu krmení se cejni soustředili tam, kde se nejvíce krmilo, a tento sektor byl defakto osamocen (nechytalo se zde z obou obřehů).

Další chybou, kterou zpětně vidím, byla naše touha chytat tak daleko, abychom nahazovali až za soupeře. To na našich revírech funguje a fungovalo nám to tak i během tréninku. Kdo z nás pěti chytal nejdál, ten nachytal nejvíce. Jenže když týden 120 lidi krmí na 25-40 metrech, tak na 50ti je holá zem, kde sice máte "forhont", ale ryb tam není tolik, aby se to tutově sečetlo ve výhodu. Do čtvrtku jsme chytali hlavně na 40 metrech, těsně před lanama. V pátek jsme zkusili 3 lidi na 50 metrů a bylo to lepší. Byl to risk, ale "cizinci" na takovém závodě musí riskovat, tak jsme do závodu šli všichni na 50 metrů. Že bude nejvíce ryb tam, kde za trénink napadalo nejvíce patentek, tedy v nejběžnější vzdálenosti kolem 30 m, to jsem zmiňoval už před odjezdem, ale takových úvah můžete mít milion a nakonec se pro něco musíte rozhodnout.

Další omyl byl, když jsem v úterý zkoušel lov menších ryb - chytl jsem jich za 2 hodiny 37, ale navážili jsme jim jen asi 600 gramů. Až po puštění mi začalo vrtat hlavou, že jsme to museli zvážit špatně, protože tam bylo 10-15 plotic kolem 20 cm a musely vážit aspoň 2x tolik. Pak jsem si dal na hodinu pauzu, a když jsem to šel zkusit znovu, že je zvážíme podruhé, tak už jsem neměl ani záběr. V kontrastu s tím, kolik cejnů za tento trénink nachytali ostatní, se lov drobotiny zdál úplně o ničem. Bohužel v závodě byly úseky (D, E), kde bylo potřeba přinejmenším střídat lov cejnů a malých ryb, nebo lovit rovnou jen malé ryby. Prostě byly sektory, kde naše taktika měla fungovat dobře a stálo za to risknout hop nebo trop, a pak sektory, kde asi žádný hop nebude, ale hlavně nesmí být trop. Bohužel, tohle jsme podcenili a došlo nám to až po prvním závodě v sobotu.

Ono to dnes vypadá jako jasné, a že jsme na to měli přijít, přece nějaké signály o výsledcích jiných týmů v tréninku ze slabých sektorů vždy jsou, ale upřímně - chytali jsme tolik cejnů, že jsem věřili, že je nachytáme kdekoliv. Některé týmy dokázali chytit třeba 40 cejnů za jeden den, ale pak o nich už nebylo slyšet. My měli 15-30 cejnů každý den. Přestávali jsme chytat, když kolem nás stálo moc čumilů, a nechytali jsme všichni to nejlepší, co jsme do té doby objevili, ale to asi každý tým, přesto jsme chytali hodně. Navíc jsme nepoužívali vezírky (po zvážení prvních pár ryb už je stačilo jen počítat) a snažili jsme se být co nejvíce mimo pozornost špehů. Snad každý den za námi ale stál aspoň jeden celých 5 hodin, už od přípravy až do konce, a po pár cejnech jich tam stálo třeba 8. Někteří fotili i věci v autech přes okýnka, vrtali se v kopečcích hlíny po žížalách... Navíc se nešlo mezi místními národy až tak spoléhat na jazykovou bariéru, jako když po sobě můžeme česky pokřikovat třeba v Irsku. Takže jsme místo "střííháš tam hnojáky?" říkali třeba "dáváš do krmítka tamto ze včerejška?" apod.

Krmení jsme vystřídali několik. Jelikož nás dlouhodobě sponzoruje firma Sensas a vyšla nám vstříc i na tuhle akci, měli jsme komplet krmení od této značky zdarma. Jako nejslibnější se ukázala kombinace Sensas Super Black Cejn + Sensas Gross Gardons s epiceinem a sladidlem a dále náš oblíběný "slaňák" Dark Salty cejn a Dark Salty řeka. Podle mne by ale fungovalo mnoho jiných kombinací. Někde přizpůsobujete krmení, aby vám braly ty správné ryby, ale tady nebylo potřeba cokoliv selektovat. Kromě občasných okounků a plotiček nám brali výhradně cejni kolem 1 až 3 kg (zbarvení a muskulatura jako na Mušově). Pokusy s velmi ostrým "labským" krmením se jevily jako slepá ulička. Spíše "normální" cejnové krmení a přemýšlet, kolik tam dávat patentek, kukel a hnojáků. Červi fungovali první den, pak už ne. Jak už jsem psal, malé ryby jsme netrénovali, ale alespoň přidám nápovědu pro přístě, že při lovu malých ryb bylo potřeba se zaměřit na plotice a nechytat malinké okounky. Proto do krmení nesměly přijít patentky a zaměřit se na kukly a pinky. Místní dodavatel živých nástrah nás upozorňoval několikrát, že kukly jsou na tomto revíru nepostradatelné, ale tipnul bych si, že to byla zkušenost ze závodů, kde se chytaly primárně plotice. Cejni se zde nikdy tolik nechytali. Osobně nemám pocit, že by kukly v krmení na cejny něčemu pomáhaly, ale asi ani neškodily. Určitě to bylo o patentkách a hnojácích. Při lovu plotic ale podle mne byla 1 kukla na háčku nejlepší nástrahou - nebrali ji okounci a plotice byly větší než na pinky.

Žízaly

Jak už jsem zmiňoval, žížaly nebyly v dobré kondici už při příjezdu a pravděpodobně nebyly úplně při silách ani při sběru ještě v ČR. Bylo sucho a byly malé, drobné a málo šťavnaté. Z ČR jsme dovezli asi 15 kilo kupovaných hnojáků, k tomu 4 kila dendroben a asi 2 litry Pečťákových ručně sbíraných hnojáků ve velkém objemu hnoje jako pojistku. Přestože kupovaní hnojáci byly také ve velkých pytlích a lepším substrátu, než co známe z víkendových závodů u nás, tak už v úterý bylo jasné, že melou z posledního. Bylo potřeba najít jiné řešení. Pečťákovy žížaly vypadaly dobře, dendrobeny také a na závod jsme měli objednány i jakési místní skorohnojáky, ale chtělo to i s něčím trénovat. Nejdříve jsme zkoušeli najít nějaké kopané žížaly okolo domu, ale pak Tonda s Kubou našli přes letecké snímky starý kravín a vedle něj kopy hnoje a za hodinu se vrátili se vzorkem žížal, který jsme vyhodnotili jako ucházející. Nebyli to naši hnojáci, ale vypadali lépe než dendrobeny. Další 2 dny jsme zde sbírali již celý tým. Podle informací od Konopásků zde český hnoják dominuje a měla to být naše hlavní výhoda. Určitě ale některé národy již hnojáky či jemu podobné žížaly měly, jiné spoléhaly na dendrobeny a zřejmě někteří ani žížaly neměli a spoléhali na patentky. Množství žížal na závod bylo pravidly omezeno na půl litru na osobu a den.

Kromě žížal jsme z ČR vezli ještě červy a pinky a také kukly na první 2 dny. Z části červů jsme za 2 dny udělali asi 12 litrů kukel na celý zbytek týdne. Zbytek červů a pinek jsme dovezli skoro celý zpět do ČR. Malé i velké patetnky jsme kupovali od místního dodavatele - cena byla podobné jako u nás a kvalita výborná. Jinak kukly vycházely na 500 Kč za litr a červi na 250, což je více jak 2x tolik jak u nás. Přitom ceny všeho byly poloviční co u nás - kromě benzínu a vodky za třetinu.

Ubytování

Náš nový domov byl asi 10 km od závodní tratě, krásně dostupný po dálnici bez poplatků. Malá vila jen pro nás 6, s kuchyňkou, lednicí a velkým dvorem na špinavou práci s žížalama a kuklama, na sušení vezírků, parkování za plotem, prostě ideální. Vedle nás byl ubytován i domáci tým Běloruska a také Francie. Jediná nevýhoda byla, že jsme si museli obstarávat sami jídlo. Jednou jsme grilovali, dvakrát jsme byli na večeři v místních podnicích, ale pak jsme raději zase grilovali. Jídlo nebylo prioritou, takže jsme se odbývali klobásama, smaženýma vajíčkama a co si kdo koupil v místním "tescu". Byl to sice okraj hlavního města Minsk, ale charakterem spíše jako u nás na venkově. Rádce a průvodce nám dělal majitel penzionu - nebyl pro něj problém vyměnit nám eura za rubly, vyřídit registraci pobytu (nemusel by) nebo nás zavézt do hospody a zpět. Sice jsme rusky nikdo pořádně neuměli, ale on rozumněl něco nám, my něco jemu a domluvili jsme se. Navíc se nám "starším" některá roky zapomenutá slůvka rychle vybavovala. Za celou dobu jsme potkali pouze pár místních lidí, kteří uměli anglicky - pořadatelé závodu a domácí tým. Jinak nikdo - ani na benzince, v hospodě, v úřadě, v obchodě...

Taktika na závod

Po vyhodnocení tréninků a toho, co jsem okoukali od ostatních, jsem se rozhodli takto. Budeme chytat pouze cejny, jiné ryby nás nezajímají. Nakrmit na 50 metrů velkýma krmítkama více než ostatní a pak přehazovat cca po 5 minutách. Do krmítka patentky, kukly a žížaly, na háček hnojáky, patentky anebo oboje. Nebát se použít karamel a nebát se případně i dokrmovat. Chytat s pletenkou, protože na ní jsou perfektně vidět přejezdy - a když jsou přejezdy, přijde brzy záběr (ověřeno mockrát). Háčky kolem vel. 10-12, návazce 0,11 až 0,12 mm v délce 50 cm (kratší být ani nesmí). Po záseku stoupnout a dát prut co nejvýše, ať se ryba nezamotá do lan a je brzy u hladiny kvůli rostlinám u břehu. První záběr může přijít po hodině nebo i později.

Zpětně mohu říct, že snad kromě prvního a možná i druhého dne se pak už cejni chovali všechny další dny velmi podobně a jediný rozdíl byl v tom, že již ignorovali červy a zajímali je jen patentky a hnojáci a také se soustředili do středů závodních úseků a více ke břehu. Počet chycených ryb ale zůstával cca podobný, přestože se zdálo, že jen minimum ryb bylo chyceno opakovaně a že tedy musejí časem záběry ubývat.

Krmení si vybral každý sám podle toho, co komu lépe fungovalo v tréninku nebo čemu více věřil. Když fungují dvě tak odlišné věci, jako "slaňák" a oproti tomu sladké krmení, tak by asi podobně fungovalo mnoho jiných směsí. Jestli by fungovalo něco výrazně více, jak jsme to neobjevili, ale divil bych se. První závodní den jsem si já jediný vzal "slaňáka", ostatní si vzali přislazeného "černého cejna" (viz výše). K tomu nějakou hlínu, sypký karamel a tekutý brasem na namáčení nástrah v malé dóze, která asi zamotala hlavu nejednomu špehovi u kontroly krmení (jestli fungoval, tak jen neprokazatelně).

Z živých nástrah použijeme 250 ml našich hnojáků (vše perfektně přežilo v hnoji - Pečťákovi ručně sbíraní), 250 ml místních skoro-hnojáků, půl litru kukel, půl litru malých patentek, něco pinek a červů pro dobrý pocit a plácačku asi 50 ml velkých patentek jen na háček.

Musím na tomto místě jestě vyzdvihnout Tondu Kunsta, který v tréninku téměř každý den dosahoval z nás nejlepších vysledků, nebál se experimentovat a často mu pokusy vycházely. Jo a je to brácha Pepi Konopáska... teda říkal to trenérovi Bulharů a ten mu věřil :) Jméno Konopásek bylo slyšet od místních mnohokrát.

Jako obrovskou výhodu beru fakt, že jelo jen 5 závodníků defakto bez náhradníka (Franta by mohl chytat na vybavení kohokoliv z nás, pokud by se někdo třeba zranil) a nemuseli jsme tedy mezi sebou "bojovat" o nominaci do závodu. To mi vadilo na předchozích mistrovstvích, kde se o nominaci rozhodovalo až v pátek podle výsledků po 5 dnech tréninku, a přestože váha nachytaných ryb nebyla jediným kritériem a trenér to mohl stokrát opakovat, tak po dvou dnech, kdy se vám nedaří a kdy víte, že jste z týmu zatím nejhorší, tak už nebudete hledat nic nového pro tým užitečného, ale budete chtít dokázat, že umíte nachytat s tou taktikou, která ostatním funguje. A to tým nikam neposune. Takhle jsem si mohli dovolit ještě v pátek (nejlepší den na trénink) zkoušet nové věci a porovnat je s tím, co se do té doby zdálo jako nejlepší. Mimochodem zabránit soupeření byl i sekundární důvod, proč jsme nepoužívali vezírky.

Podle mne pro nás, amatéry, jiná možnost ani není. Možná tak ještě dát třeba 3-4 lidem předem jistotu, že budou nasazeni do závodu, a 2-3 nechat mezi sebou soupeřit, ale nemůže všech 6 lidí trénovat s obavou, jestli si mohou dovolit zkusit něco, co skoro jistě nebude fungovat, ale co kdyby ... ale ne, ať to zkusí a spálí se někdo jiný.

Sobotní závod

Jak už jsem psal, nevěděli jsme moc o zákonitostech jednotlivých úseků a dokonce jsme nevěděli, že ani forhonty nejsou žádná výhoda. Prostě jsme se oddali losu a ten byl takový:
Radek Pečta - pro něj klasicky blízko forhontu na A4
Martin Maťák - chtěl jsem nízké B, kde jsme měli ve čtvrtek náš nejúspěšnější trénink, ale B12 je také dobré
Radek Černý - C20 - třetí místo od menšího forhontu
Kuba Šabata - D7
Tonda Kunst – E16

Závod mohu popsat nejlépe ze svého pohledu z B12. Zleva Ukrajinec, tam jsem čekal, že bude chytat nablízko a hlavně malé ryby. Zprava Rakušák, kde jsem čekal pasivní chytání na cca 40 m jako vedle nás jeden den v tréninku. Pro jistotu jsem ale na první hod nabil krmítko hlínou a poslal jej cca 30 m od břehu, jak na to sousedi zareagují. Předpoklad se potvrdil, krmí oba relativně blízko, takže beru "bezbolestnou" a nakrmím na plánovaných 50 metrů. Pro jistotu ještě nahážu něco krmení s patentkami zeširoka na 18 metrů, i když zde vůbec neplánuji chytat a ani na to nemám nachystané pruty.... Kdo uhádne proč?

První záběr mám asi tak po hodině, ale minul jsem. Tutově to byl cejn a motá se jich tam více, byl jsem varován přejezdy. Samozřejmě když o vás ostatní týmy vědí, že čekáte na velkou rybu a vy po záseku ještě vstanete s prutem nad hlavou, tak je to jako byste zakřičeli "pozor, cejni žerou". Druhý hod již táhnu cejna, zřejmě jako první v mém sektoru. Ostatní chytali jen malé ryby, ale teď i Ukrajinec vedle mne přezbrojuje na svůj vzdálenější zakrmený bod na cca 30 metrech. Přidávám druhého, Ukrajinec má také již jednoho a pak srovnává na 2:2. Tím ale skončil, a když mám čtvrtého, tak jen zaslechnu, že mu pomocník říká, že je teď druhý v sektoru, takže já bych měl být první. Navíc přidávám další 3 cejny, ale poslední hodinu už jsem bez záběru. Do té doby jsem cítil, že se mi daří cejny držet na svém místě, přestože byl třeba jen jeden záběr za 20-30 minut, ale nějaké náznaky tam byly pravidelněji. Franta mi později potvrdil, že jsem na tom dobře, a nemusel jsem tedy riskovat nějakým větší dokrmováním nebo změnout taktiky. Pouze jsem se mírně posouval do dálky a přidával karamel, což se obojí v tréninku osvědčovalo. Myslím, že jsem 1 cejna chytl na patentky, zbytek na 4-6 půlek hnojáků. Nedávám celé, ale půlené, 1x propíchnuté středem.

Cejni nebyli úplně největší, kolem 2 kil měl možná jeden, takže mých 7 velkých a 5 malých (plotičky, okouni) dělalo jen necelých 12 kilo - což se dalo se štěstím udělat i v 5ti velkých. Ale tolik měl cejnů (asi) jen Bělorus na konci sektoru a 3 kg mu na mně chyběly - takže moje první jednička v sektoru na mistrovsví světa, super!

Dařilo se i Radynkovi v C (za 5) a v slabém D docela i Kubovi (za 8). Pečták na A ale donesl 17 (jeden lín a pak už jen droboť) - úplně na kraji sektoru to bylo slabší, chytalo se více uprostřed sektoru - viz úvahy výše o posunu ryb směrem do zakrmených zón. Bohužel nejhůře dopadl Tonda za 21. misto v sektoru E, který nejvíce doplatil na náš plán chytat velké ryby - tady to chtělo slušnou desítečku za plotice a výsledek dohnat v jiných sektorech. I zde si na cejna šáhlo jen pár lidí a to spíše na nízkých číslech, ze středu spojitého úseku D+E. Ke všemu jsme potřebovali, aby Tonda byl tam, kde se chytají cejni, protože to mu v tréninku šlo dobře, a na "bez cejnový" sektor mohl jít kdokoliv jinej.

Po prvním dni jsme byli na 7. místě, což bylo zklamání. Jindy a jinde ok, tam někam v Evropě dejme tomu patříme, ale tohle byl nám nebývale blízký závod - cejni, hnojáci, hodně krmit, daleko házet, Mušov....

Nedělní závod

Na nědeli jde Tonda bohužel zase na E, ale již bude střídat taktiku na plotice a na cejny. Radynek jde na poslední D, kde se včera pár cejnů chytlo. Čabi C, kde cejni také bývali. Pečťák B19 (zase blízko forhontu) a já jdu na jindy perfektní A1. Všude jinde je A1 dar z nebes, ale tady jsem měl rozporuplné pocity. Asi stále velmi nadprůměrné místo, ale bylo čím dál zřejmější, že na volné vodě už toho moc nezbývá a většina ryb, které ještě chtějí brát, je tam, kde se krmilo.

Slaňáka už máme všichni kromě Radynka, který zůstavá u sladkého černého cejna podle pravidla, že vítězná sestava se nemění.

Během přípravy se zvedá vítr a začínám pochybovat, jestli 50 metrů, navíc na forhontu, není moc. Vzdálenost nechávám, jsme na tohle počasí zvyklí, ale stejně už budu vždy pochybovat, co by se asi tak stalo, kdybych se srovnal na 40 metrů, byl přesnější a blíže nejvíce krmené zóně... Vedle mne Rakušák nakrmil (na můj vkus málo) na 40 metrů a pak už defakto ani nekrmil, ani moc nepřehazoval (cejna nechytil). Ostatní za ním házeli na 25-35 metrů.

Prvního cejna mám opět cca po hodině, pak druhého asi za 20 minut. Bohužel další cejny jsem už nechytil. V té nejlepší druhé hodině jsem měl možná 2 další nadějné záběry, které jsem měl využít a dopadlo by to lépe. Zprava jsem viděl, že se cejni tahají - Ukrajinec jich měl přes 10 a to chytal blízko, a prý někde dál jich má někdo ještě více. Zkoušel jsem dokrmit, posouvat se za krmené místo, všelijak čarovat, ale záběr od cejna jsem již nedostal.

Z 22 lidí udělat 11. místo z A1 bylo pro mne velké zklamání. Měl jsem asi 3,6 kg, vítěz sektoru Němec skoro 18 kg.

V sektoru B se Radek Pečta vytáhl s dvojkou za 10,7kg, paráda. V sektoru C Kuba Šabata bohužel bez cejna 19. místo. V sektoru C Raděk Černý podruhé pětka za 4,7 kg a v D Tonda Kunst desítka za chytání menších ryb v sektoru, kde cejna chytli snad jen 3 závodníci.

I v nědeli jsme skončili na 7. místě, ale v součtu za oba dny jsme devátí. Osobně to hodnotím jako neúspěch. Po některých MS jsem měl pocit, že jsme byli "úplně mimo" a ani náhodou jsme nemohli skončit dobře (např. v Portugalsku). Tentokrát jsem si to nemyslel - věděli jsme vše potřebné, aby to dopadlo lépe.

Vyhrál zasouženě domácí tým Běloruska. Nejlépe znali místní zvyky ryb, měli také největší realizační tým (informátoři...). Co víme, tak používali cejnové krmení obarvené načerno a kukly, patentky a hnojáky. Nakrmili hodně a pak chytali podobně jako my, ale na kratší vzdálenost a přecházeli na chytání drobných ryb tam, kde se během tréninku nebo i během závodu zjistilo, že se cejni nechytají. Dokázali se tak vyhnout úplně špatným výsledkům.

Druzí Němci jsou pro mne největší frajeři šampionátu. Pouze 5 závodníků bez jakéhokoliv doprovodu a zřejmě byli jediní, kdo mohl Bělorusy ohrozit. V nědeli udělali neskutečný součet 12 bodů. Chybí mi informace, jak přesně chytali, ale trénovali velkou vzdálenost a pasivní chytání a dokázali chytat cejny na všech sektorech. Stačilo jim pouhých 95 ryb, nejméně ze všech týmů, v průměru skoro kilo na rybu.

Třetí Holanďani naopak měli průměrnou rybu jen 80 gramů - chápete, jak rozdílně se dalo chytat a uspět?

Musím složit velkou poklonu pořadatelům z Běloruska. Akce byla bezchybná a pojatá opravdu velkoryse (každý závodník svého čárkaře apod.) Osobně velmi oceňuji, že nás nikdo při zahájení nehonil s vlajkou po náměstí, ale vše se odbylo v sedě na tribuně ve sportovním areálu u vody. Za zmínku stojí i jeden ze sponzorů mistrovství firma Flagman, která dělala celý týden online videopřenosy na facebook pro Ukrajinu a Bělorusko a přišlo mi, že tam musí závodit ve feederu (nebo tomu aspoň fandit) násobně více lidí než u nás.

Závěrem bych rád poděkoval sponzorům našeho týmu, kteří nás dlouhodobě podporují a podpořili nás i na této akci: firma Chytil + Jiří Matej a jeho sarfix.cz zastupující značku Preston Innovations. Dále Sensas - dodavatel návnad a také MRK.cz. Dále patří velké poděkování Českému rybářskému svazu za finanční podporu. Děkujeme!

Také velké poděkování patří klukům z našeho "mladého" týmu. Celkem jsme byli poskládaní ze 4 různých týmů české ligy a jestli v domácím prostředí přece jen nějaké tajnosti (často myšlené s humorem) máme, tak tady šlo vše stranou a určitě jsme se od sebe mnohému naučili, nebo přinejmenším začali některým známým věcem více věřit. Jsem také rád, že se rozšířil počet lidí, kteří se po takovéto akci nemusí bát sami uspořádat výpravu na podobný závod nebo s tím někomu pomoci.