Ráno u vody

13.5.2018 - Milan Tychler

Staří rybáři mi vždycky říkali, že na ryby se musí časně ráno. To prý berou nejlépe. Já se jako kluk činil a pilně vstával, často za tmy. To byla doba, kdy jsem nemohl ani dospat a budík jsem prakticky nepotřeboval. Potichoučku, po špičkách jsem se vykrádal z domu, abych nikoho nevzbudil, a hurá k vodě. Ta mě vítávala za svítání a zažil jsem spoustu nádherných východů slunce. Ráno je u vody skutečně krásně. Nebylo vzácné potkat srny a zajíce, bažanti a koroptve se ozývali v trávě plné rosy nebo i jinovatky, sám, často urousaný až skoro po pás, jsem se prodíral k vodě přes kopřivy a lopuchy vyšší než já, abych se dostal na ta nejlepší místa do vysněného ráje ryb. A co na to ryby? Někdy braly, někdy nebraly. Ráno není zárukou úspěchu ani náhodou, avšak pěknější chvilky u vody najdete jen stěží. Samozřejmě i podvečery bývají nádherné, jenže tam to všechno končí, kdežto ráno se otvírá nový den…

Myslím, že výhoda lovu časně ráno nespočívá v tom, že by byly ryby aktivnější, i když v některých ročních obdobích to pravda je. Výhodou je hlavně to, že když si přivstanete, můžete u vody strávit více času, než když přijdete později, a tím se vaše šance na úlovek zvyšuje. Chodil jsem na jedno krásné místo na kapry. Nádherný říční zákrut, místečko klidné, schované mezi stromy a jedinečný výhled do krajiny. Pokaždé jsem měl naspěch, abych tam byl co nejdříve, i když jsem věděl, že první záběr nikdy nepřijde před devátou. Kapři bývali přesní jak hodinky. V devět pět se začal jeden ze splávků vrtět, pak hupsl pod vodu a nastalo rodeo. Vždycky mi mezi devátou a půl desátou přišla jedna, někdy dvě ryby a dost. Další záběr bylo možné očekávat těsně před polednem. Odpoledne a večer nemělo cenu trávit tu čas.

Ranní lovy mám spojené s jednou rybou, a tou je lín. Když tak nad tím přemýšlím, nejvíce línů a také nepěknější jsem určitě chytil ráno, a to na mnohých vodách. Nebyla to zvláštnost nebo výjimečnost jen některého určitého revíru. Lín asi bude „světloplachá“ ryba. Chytil jsem je samozřejmě i přes den a navečer, avšak jejich ranní lovy mi vždycky vyvstanou v mysli jako první a není to jen díky té nádherné ranní kulise se splávky na hladině. Mé statistiky hovoří jasně: lín je ranní ptáče.

Ranní rybou bývá také štika. Bude to tím, že tato ryba spoléhá při lovu hlavně na zrak, takže v noci neloví a ráno si ráda opatří něco k snědku. Proto zatímco aktivita lína může s přibývajícím světlem klesat, štičí naopak stoupá. Znal jsem rybáře, který to měl v tomto směru zmáknuté dokonale…

Už nežije, ale jeho místo bylo pod starou rozložitou vrbou. Každý to věděl a nikdo by mu tam nesedl. Stalo-li se tak a neznalý tak učinil, sedl si kousek stranou na místo, kterému říkal „rezervní“. Sedával tam skoro denně. Byl už v důchodu, tak co…? Dělával na dráze, vždycky vstával časně, a tak i na ryby chodil za kuropění. Nahodil kousek od břehu své dva červené splávky, prokrmil troškou šrotu s rozmočenými granulemi pro králíky a čekal. Na háčku byla obyčejně pořádná dešťovka, kukuřice nebo nějaké těstíčko. Díky těmto víceméně univerzálním nástrahám, byly také jeho úlovky pestré. Vždyť na řece můžete chytit na takovou rousnici prakticky cokoli. V tomto klidném zákrutu nad jezem nejčastěji zasekl kapříka, ale i lína, někdy tlouště, karasa, dostal tu i neuvěřitelného sumce a v pravé poledne úhoře tlustého jako lahev od piva.

Takže jak říkám, brzy ráno nahodil dva splávky, ale jakmile se slunce vyhouplo kus nad obzor, stáhl jeden prut, vytáhl z haltýře, který měl na špagátě pod nohama, rybku a nastražil ji na svou dlouhou bambusovou štikovici zapíchnutou do břehu. Povolil brzdu na navijáku, rybka kroužila pod špičkou prutu a čekala, až ji nějaká zubatá tlama najde. Čas od času se to i stalo. Někdy to bylo jen štíhle, občas i hodně slušný kus. Kdysi jsem se ho ptal, proč nenahodí ráno rybku rovnou. Ač to byl člověk hovorný a rád si popovídal, odvětil mi jen jedním slovem: „Zbytečné.“ Dál nebylo co rozebírat. Jeho zkušenosti hovořily za vše. Otázkou ale bylo, zda tohle pravidlo platí všude, nebo jen pro „jeho“ místo, roční období a nebo lokalitu.

Čím jsem byl starší a přibývalo mi povinností, ubývalo samozřejmě času na ryby. A když přišly děti, už se nedalo jen tak ráno vytratit z domu. Už nebylo tolik rán u vody, ale úlovků kupodivu nijak neubylo. Ryby totiž většinou berou po celý den, když je dovedete najít, nabídnout jim nástrahu zajímavým způsobem a zvládáte techniku vnadění. Samozřejmě to vše s ohledem na místní podmínky a roční období. Také člověk nesmí uvěřit všemu, co se říká a píše. I dnes je mnoho rybářů přesvědčeno o tom, že například takový sumec nebo candát jsou „noční“ ryby. Jako kluk jsem si také nedokázal představit, že bych nahodil rybku na candáta přes den. Lov candátů s rybkou byla prostě jen noční romantika se dvěma čihátky spoře osvětlenými svíčkou v lahvi od zavařeniny. Teď ale chytám candáty jen přívlačí a především přes den…

Jámu pod mostem vždycky okupovali rybáři pasoucí po sumcích. Obvykle se tu nějaký rybář objevil v pozdních odpoledních hodinách, trhacím vlascem zafixoval dva splávky v tůni a vydržel čekat do konce povoleného lovu. Někdy to vyšlo, někdy ne. Pravda je taková, že se tu pár sumců chytilo.

I pro mě byla tůň lákavá, ale ještě více jsem se věnoval místu pod tůní, kde se do řeky vléval malý potok. V podvečer tu lovívali candáti a na gumy i wobblery se tu dal chytit i pěknější kus. Jenže už pár podvečerů tu nemám ani ťuk, když nepočítám tlouště a několik skutečně malých dorostenců. No nic, kašlu na večery, zítra to tady zkusím s okouny. Ti brávají dobře i přes den.

Dopoledne jsem se chvíli zasekl pod jezem, kde jsem potrápil parmy, a k soutoku se dostávám až před polednem. Slunce docela peče a na ryby už to asi moc nebude. Váhám, jestli to rovnou zabalit, nebo to vyzkoušet. Nakonec si říkám, že když už jsem tady, měl bych to zkusit. Stavím se nad soutok a posílám menší wobbler podél břehu. Vedu ho pomalu a snažím se ho dostat víc ke dnu, do hlubší stružky, která tu je. Snad tam nějakého okouna vyškrábnu. Kupodivu přichází prudký záběr ne v hloubce, ale na řezu klidné a rychlé vody, kde není příliš hluboko. Je to pořádný kopanec. Řekl bych, že to bude pěkný tloušť nebo bolen. Ti většinou do nástrahy pořádně bouchnou a pak peláší, jako by jim za ploutvemi hořelo.

Tahle ryba ale nijak zvlášť nespěchá. Prostě táhne a sem tam pohodí hlavou. Že by parma? Možné to je. Jenže parma to asi také nebude, protože tahle ryba už to vzdává a nechává se táhnout ve sloupci. Parma by šla pořád do dna. Chvíli to trvá a konečně se na hladině objeví pořádně naježená candátí ploutev. Kostelní zvon právě odbíjí poledne. Tak to je tedy překvapení. Během půl hodinky mám ještě dva záběry. Opět jeden pěkný a jeden menší candát. Štěstí? Náhoda? Zítra uvidíme.

Před polednem už zase pročesávám soutok. Tentokrát chytím bolena a zase mírového candáta. To už není náhoda a byl to dobrý důvod zkoušet chytat candáty i na jiných místech přes den. Brzy seznám, že denní přívlač na candáty na dobrých místech je přinejmenším stejně dobrá jako noční lovy.

A takto je to se všemi rybami. Není to jen otázka ránního chytání. Podle mě se dá cokoli chytit kdekoli. Chce to jen maličko: být ve správnou dobu na správném místě a dát do toho to, co umíte. Nevzdávat se při prvním neúspěchu, a když to nejde, chce to i trochu té zarputilosti a zarytosti. Ovšem vše se zdravou mírou. Nic si nevytrucujte. Být zarputilý, a trucovitý, to je velký rozdíl. Takže na ryby klidně i v poledne, ale řeknu vám, ta rána, ta rána u vody, ta mám asi pořád ze všeho nejraději…