„Zase duťák!“ hartusí kamarád a s kyselým výrazem ve tváři zbavuje háčku malou podoustev. Vypravili jsme se na parmy a zatím bere i v tom největším proudu jen droboť. Proč říká podoustvi „duťák“? To proto, že je to „dutá“, „prázdná“ ryba, protože je lehká a nic neváží.
Při závodech raději chytáme plotice, ostroretky nebo cokoli jiného, protože jiné ryby mají při stejné velikosti vyšší váhu než podoustev. Chytá-li se na váhu, vyšší hmotnost přinese více bodů. Dnes je to sice jedno, avšak když očekáváte pěknou parmu, malá podoustev příliš nepotěší. Ale co, vždyť je hezky a já doufám, že dříve nebo později se splete i nějaká ta parma.
Pod jezem je vždycky zábava
Sedím u prutu, sleduji, jak se barevná špička mírně pohupuje v pulzujícím proudu, občas seknu a zvednu z vody nosatou rybu v délce okolo dvaceti centimetrů, která se dovede hezky čiperně bránit. Podoustve jsou dost bojovné ryby a je velká škoda, že ve většině našich řek nedorůstají nijak zvláštních velikostí, i když jsou schopné překonat hranici padesáti centimetrů. V životě jsem nachytal mraky těchto ryb. Jsou řeky, kde jsou jich tuny, avšak s nějakou lepší se tam setkáte jen velmi vzácně.
Například taková Bečva. V hlubším úseku této řeky přímo v Přerově, kde se konají závody v lovu feederem i na plavanou, je podoustev více než hojnou rybou. Vytahají se jí tu mraky, ale každý kousek delší než třicet centimetrů už se tu považuje za hodně pěknou rybu svého druhu. Na Moravě se setkávám s podoustvemi velmi podobné délky. Jsou ale o poznání robustnější, což je jistě dáno větší úživností této řeky, a občas se setkám i s rybami okolo čtyřiceti centimetrů. Jen výjimečně zabere nějaká alespoň o fous větší.
Takové se chytí nejčastěji
Jarní chytání pod jezy Moravy je skvělé. Je tu spousta různých ryb a ať chytáte se splávkem, nebo feederovým prutem, vždycky se dobře pobavíte. Někdy tam člověk nachytá doslova směsici všech druhů ryb, jindy jsou v převaze třeba cejni, někdy spíše plotice a další den berou ostroretky nebo podoustve. Snad, ale co snad, zcela jistě tam není ani jeden den stejný.
No a v jednom takovém dni, kdy se ryby u nástrahy střídaly, jako by chtěly ukázat, co všechno tam dole žije, mám záběr, jaký ohýbá špičku pěkně svižně a bez průtahů. Zasekávat ani není třeba. Stačí zvednout prut z vidličky a zdolávat rybu. Brání se silně, ale dost poklepává hlavou. Řekl bych, že to bude velká ostroretka. Ty jsou takové třepavé. Bude asi skutečně velká. V tomto místě už se mi podařilo dostat do podběráku kousky okolo padesáti centimetrů. Třeba si vylepším svůj rekord…
Nespěchám, vodím rybu opatrně a jsem hrozně nedočkavý, abych ji už alespoň koutkem oka zahlédl. Ale třeba to nebude ostroretka. Mohla by to být i malá parma. Konečně se ryba ukáže pod hladinou. Je to podlouhlá stříbrná ryba, avšak jediný pohled na čumák rázem hodí mou myšlenku o velké ostroretce do koše. Tohle je jiná, ale také velmi cenná ryba. Ba ještě cennější. Velká podoustev! Jistě bude atakovat už zmíněnou padesáticentimetrovou hranici. Tato ryba je pro mě vzácnější než ostroretka, které chytám ve větších velikostech mnohem častěji, kdežto podoustve obvykle jen malé. Tato je jednou z největších, jaké jsem na Moravě chytil. Do půl metru jí chybí jen pár milimetrů. Mám z ní velkou radost. Bohužel není v moc dobré kondici. Je jakási potlučená, místy jí chybí šupiny. Vypadá to, že ji pošramotil nějaký zdejší sumec.
Nebudu ji trápit. Opatrně nořím do vody podběrák i s rybou a nechávám ji klidně odplout. Usedám zpět na stoličku absolutně spokojený a v podstatě už dnes od feederového prutu víc nečekám. Samo sebou, že chytám dál a absolutně mě nenapadá, že bych si mohl ještě polepšit. Ovšem další záběr přichází sotva dosedne krmítko na dno. Ani pořádně nenapnu vlasec, ještě ho držím v ruce, a už cítím, jak za něj něco tahá. Sekám prakticky z ruky. Nebude to nic velkého, říkám si. Během chvilečky podebírám menšího cejna, dnes prvního. Dosud převládaly plotice.
Trochu pomačkaná, ale dlouhá
Poupravuji masné červy na háčku a šup zase zpátky do vody. Leží tam jen chvíli a špička už se zase uklání. Lehce se přihne, povolí a bum! Pořádně se ohne. Tahle ryba je zase větší a brání se vskutku zuřivě. Jemný proutek se uklání a já raději ještě o kousek povoluji brzdu navijáku, aby mi ryba neutrhla tenký návazec z jedenáctky. To je pochytáníčko! Copak to zase bude? A světe div se – opět pořádná podoustev. Sice o centimetr kratší než ta předešlá, zato mnohem robustnější, zavalitější a bez jediné vady na kráse. V jeden den dvě takové ryby! Jestli jsem měl velkou radost z té první potlučené chuděrky, tak teď už je to naprosto dokonalé. Jestlipak se mohu těšit ještě na jejich další příbuzenstvo?
Mohu, ale s podoustvemi už je dnes konec. Nezabere ani jediná a mohu říct, že to s nimi mám vždycky tak. Malých podouství nachytám za chvíli pytel, ale když se objeví ty velké, je to vždycky jeden dva kousky a dost.
Ovšem největší podoustve se mi daří chytat na Labi. Tato řeka je neuvěřitelná a žijí v ní nádherné ryby všech druhů, včetně trofejních podouství. Navíc je fajn, že se na ně dá narazit kdykoli po celý rok, zatímco na Moravě ty velké vždycky dostanu buď brzy na jaře, nebo pak spíše až k podzimu.
Tato je v mnohem lepší kondici
Vloni jsem chytil na Labi pár pěkných kousků koncem června. Byl to takový normální den s feederovým prutem, kdy jdete k vodě a nejde vám o žádnou konkrétní rybu. Prostě namícháte krmení, které mají rádi cejni i plotice, přidáte červy a hotovo. Bylo to v době, kdy už po vodě nešel ten otravný květ topolů, ale kapři se ještě dotírali na svých obvyklých místech, což znamená méně záběrů cejnů i jiných ryb, protože ti se drží u kaprů a žerou jikry. Rozkrmil jsem si velkým krmítkem jedno místo kousek od břehu a dal jsem se do toho.
Dnes řeka příliš neteče, takže s klidem cvakám do karabinky čtyřicetigramové krmítko. Návazec ze čtrnáctky v délce okolo padesáti centimetrů bude pro začátek stačit. Možná budu muset zjemnit, možná přitvrdit, ale to se všechno teprve ukáže podle toho, co na to ryby. Nahazuji, čekám brzký záběr, ale neděje se nic. V pravidelných několikaminutových intervalech přehazuji a stále doplňuji návnadu na místě. Snad až po tři čtvrtě hodině se špička jemně zachvěje a pak sebou rychle trhne. Zasekávám spíše se štěstím. Je to pěkná plotice. Pak sekám dvakrát do prázdna. Zkouším jemnější návazec a o fous menší háček…
Zřejmě je to trefa, protože ryby berou razantněji a zasekávám s jistotou. Jdou celkem slušné plotice, po nich se ukáže první cejn, taková ta klasika okolo čtyřiceti centimetrů a já se těším na další, větší. Cejn nikdy není sám. Jakmile zaseknu další záběr, mám na pár vteřin za to, že je ten větší lopaťák konečně tady. Jenže to je omyl. Tak, jak bojuje tato ryba, to cejn nesvede ani náhodou. Placatého lenocha už bych dávno táhl po hladině k podběráku, ale tato ryba se stále snaží dostat ke dnu a pryč ode mě. Chvíli trvá, než se převalí v mém podběráku krásná podoustev, jakou ani tady nechytím každý den. Opět magických padesát. Další pokus přináší ještě jednu o tři centimetry menší a konec. Do oběda už nezabere ani jediná. Zato cejnů a dalších ryb bylo požehnaně.
Taková už potěší…
Staří rybáři říkali, že kdysi byly naše řeky plné nádherných podouství, ale já si musel na svou první skutečně velkou pěkně dlouho počkat. Až jsem si myslel, že už ani neexistují. Největší, jakou jsem chytil, měla 53 centimetry a doufám, že se jednou dočkám i větší. Na Labi takové jistě jsou, ale bohužel, jezdit na ryby čtyři sta kilometrů tam a čtyři sta zase zpět se opravdu nedá, a tak tam chytám jen příležitostně. Ale jak se říká: „Naděje umírá poslední.“ Budu tedy do poslední chvíle doufat, že ještě nějaká větší přijde, a věřte, že pro mě bude mít větší cenu než dvacetikilový kapr.
www.chytil.cz
