Prázdninová výprava s dětmi

- nej.vydra

Konec školního roku a začátek prázdnin pro mne vždy znamená značné utlumení kaprařských aktivit. Osobně ty dva měsíce z rybářského hlediska k vodě moc nemusím. Všude spousty natěšených dovolenkových rybářů, party stany, koupající se lidi a auta zajetá pomalu až ve vodě.

Letní vedra aktivitě kaprů také moc nepřidají. Jakmile se voda v důsledku veder rychle oteplí, kapři vyjedou do horního sloupce pod hladinu, začnou být letargičtí a dají se dost těžko ulovit. Na spoustě vod se skupinky kaprů ještě dotírají a z hlediska cíleného lovu přichází těžko čitelné období. Osobně začínám zase kaprařsky dýchat až v druhé polovině srpna.



Z ničeho nic se dny začnou nenápadně zkracovat, noci začnou být chladnější, sem tam spadne z olše či břízy první nažloutlý lísteček, voda se po ránu ochlazuje a stoupají z ní závoje husté mlhy. Přesně v tomto období vyrážím s dětmi na tradiční týdenní rybářskou výpravu, která ale není jen čistě kaprařská. Udržet dvě děti týden u vody pouze u staticky nahozených prutů položených v hlásičích je trošku problém. Rybařina by se pro ně brzy stala nudnou. Bereme s sebou vždy i spousty rousnic, červů, krmítkových směsí a jiných měkkých nástrah na aktivnější rybařinu.

Letošní rok se Máťa stal po složení rybářských zkoušek opravdovým rybářem. O to pro něj budou výpravy k vodě zajímavější. Překvapením pro mě bylo, že mládež může chytat na dva pruty už od útlého věku, a ne až od patnácti let, jako tomu bylo za mých nedávno začátečnických let. Máťa proto slíbil své mladší sestře Kátě, že když bude chtít, bude moct chytat na jeho druhý prut a nějakou rybu třeba také vytáhne.



Nasmažím vždycky kupu řízků, vyndám tři modré padesátilitrové vodácké sudy, naházíme do nich všechny věci na týdenní pobyt u vody a vyrážíme, pokud to jenom jde, co nejdál od lidí. Bylo by asi laciné a z rybářského hlediska nepřínosné vyrazit s dětmi na nějaký soukromý kaprodrom, kde by si zřejmě dobře zachytaly, ovšem touto cestou bych se s nimi rozhodně nechtěl vydat. Mám vůči těmto „revírům“ jisté výhrady a převážení trofejních ryb ze svazových revírů do těchto vod se stalo smutným byznysem. Spousta „rybářů“ nad tímto šlendriánem přívírá oči a tváří se, jako by se snad nic nedělo. Já osobně bych z takových úlovků nemohl mít radost a postrádají pro mne jakoukoli rybářskou hodnotu.



Po dvoudenních přípravách a v totálním poledním vedru konečně dorážíme k vodě. Paráda. Nikde ani noha, ale jakmile kouknu do vody, zůstávám trošku opařený. Takovýhle zelený brčál, jaký plave na hladině, jsem už dlouho na vodě neviděl. Zemědělci zřejmě hnojili pole a nedávné deště všechno spláchly do vody. Druhou zarážející věcí je hodně nízký stav vody, ačkoli letošní léto je na srážky o trochu lepší než to loňské. Chvilku zvažuji, jestli se nemáme přesunout někam jinam, ale děti už chroupou mladou sladkou mléčnou kukuřici z pole za námi a libují si, jaké to tady bude super. „No, alespoň ušetříme nějaké to vaření,“ říkám si v duchu a jdeme vybalovat.



Rýčem vyrývám díry „výsernice“ asi třicet metrů za stanem a jednu velkou díru sloužící jako lednici. Do ní ukládáme pytle s namraženou kukuřicí, rousnice a červy, kteří by celý týden v teple nevydrželi. Stále trochu skepticky sleduji vodu a překvapivě na to, jaký je to zelený logr, se to pod hladinou najednou zavlní a je znát jakási rybí aktivita. Okamžitě se mi vlévá krev do žil.

Spombem rozkrmuji dvě místa směsí pšenice a kukuřice asi padesát metrů od břehu. Lehce prokobruji sladkým boiliem a do druhého krmného místa mířím boilie na masové bází. Posílám tam své pruty. Ať si to tam holky přeberou, na co mají chuť.



Máťa své pruty nahazuje asi patnáct metrů od břehu a já mu lopatkou jeho místo lehce prokrmuji kukuřicí. Den v pohodě ubíhá, ale do noci nemáme ani pípanec. V jednu ráno mě budí hrozný štěkot našeho ročního vlčáka Akima. Za stanem v kukuřici je slyšet dupání, praskání a typické chrochtání. Divočáci. Pes vyvádí jako šílený, lítá před hradbou kukuřice hubu zpěněnou, ale vlétnout dovnitř do kukuřice má strach. Svítím čelovkou do rostlin v naději, že se divočáci leknou a utečou, ale všechno marné. Takhle to trvá asi hodinu. Ještě že děti spí jako pařezy a ani to s nimi nehne. Do rána mám tenhle budíček ještě dvakrát. Teprve až s rozbřeskem se prasata stahují zpět do vzdáleného lesa.

Celý den se pak ve vedru nedospalý trápím a tahám nohy. Do oběda se to na prutech ani nehne. Děti vytáhly čeřen a baví se chytáním rybiček v brčálu pod břehem. Zkoušíme všechno možné od plovek, zigu přes foukačky po dipy a pasty, ale všechno marné. Máťa rozbaluje plavačkový prut, chytají s Káťou krásné perlíny na červy a dávají si je do kbelíku. Konečně vidím rybu.



Druhý den nám uběhl bez záběru na kapra. Přitom ryby se pod hladinou ukazují, ale já nevím, jak na ně. Se setměním stražíme jednoho leklého perlína na dětský prut a během hodiny zdoláváme krásného širokohlavého úhoře lehce přes osmdesát centimetrů. Sedím před stanem dlouho do noci, děti už chrní a já sleduji nádherný zářivý koláč měsíce, který je právě v úplňku. Klimbám před stanem v židličce, když vtom mě vrací do reality zuřivý štěkot psa.

Situace z předešlé noci se opakuje a prasata zase chrochtají za stanem. Díky psovi do rána opět nespím a u přípravy tradičních ranních „hemenexů“ doslova usínám. To netuším, že takovéhle noci mě čekají ještě dvě. Nádherné chladné ráno. Slunce rychle suší stan, děti vylézají ven a nahazují svůj první prut. Jdu se podívat do kukuřice, „jestli jsem ještě chlap,“ když vtom mě to napadne! Olupuji mladou mléčnou kukuřici a špičku z ní podvazujeme na Máťův prut. Máťa nahodí, došponuje policajta, a než dojde zpět ke stanu, přichází brutální jízda. Po desetiminutové přetahované máme prvního kapra na podložce. Šupík má šedesát osm čísel a je doslova narvaný tou zelenou řasou, co plave na hladině.



Do vody okamžitě letí s mléčnou kukuřičkou i Kátin prut a také ona má do hodiny na podložce kapra, ze kterého se zelená řasa jen valí. Nevydržím to. Podvazuji také kukuřičku, ke které přidávám do rozpustné PVA pounčošky jemnou rychle rozpustnou směs. Během půl hodiny začne swinger poskakovat nahoru a dolů, jak je typické pro záběr od amura. Mám ruce od omastku, přenechávám záběr Kátě a ta zdolává svého prvního životního amura, který má sedmdesát dva centimetrů. Tři záběry od ryb mi okamžitě vlévají adrenalin do žil. Únava a spánek jsou najednou pryč a já začínám opět experimentovat.



Zalévám drobné pstruží granule v PVA punčoše natráveným lososovým proteinem a posílám je s kuličkou boilie do vody. Po dvou hodinách přichází první záběr na boilie - vytahuji kapříka s mírou pětasedmdesát centimetrů. Od této chvíle se nám po dvou dnech experimentování a letargie začalo dařit. Do večera zdolávám na tuto chobotnicovou sestavu další dvě ryby a děti mají další dva záběry na mléčnou kukuřici pod břehem. Dokonce si s Káťou střihneme nádherný dabl a jsme v sedmém nebi. Navečer přichází jako bonus úspěšného dne kouzelný západ sluce pod mraky. Fascinovaně sleduji neskutečné barvy přírodního divadla odcházejícího dne.



Přichází první klidná noc bez divočáků, kdy bych se mohl normálně vyspat, ale pro vrcholící úplněk nějak nemohu usnout. Je takové světlo, že přes stanovou plachtu vidím obrysy našeho psa ležícího venku. Nejlépe se mají děti - opět spí jako pařezy. Je citelná zima, teploměr ve stanu ukazuje pouhých šest stupňů. Přehazuji přes ně navíc deku, aby jim ve spaní nebyla zima. Ráno potmě nahazuji oba pruty do vody, sedím před stanem a po probdělé noci v židličce spokojeně usínám. Píp… Jediný pípanec a potom už jen sluchem registruji, jak se odvíjí silon z navijáku, aniž by hlásič nějak reagoval.



Ačkoli používám kvůli zdejšímu prudšímu svahu podhlásičové přídavné vidličky, dělička z nich stejně vyskočila. Prut zvednutý špičkou ve vzduchu drží jen v zadním klipu a stále valí. Po nekonečné přetahované podebírám první rybu přes osmdesát centimetrů. Šupík je podseknutý za spodní ploutev. Proto ta divoká zdolávačka. Po této zkušenosti ještě přetahuji na přídavné vidličky gumičku, aby prut nemohl znovu vypadnout. Při záběru je potřeba si to uvědomit a gumičku nejprve svléknout, jinak hrozí vytržení celé vidličky i s hlásičem ze země.

Když to začne trochu „kousat“, výprava hned jinak letí. Ne že by to byla nějaká jatka, ale denně máme tři až pět kaprů do osmdesáti centimetrů na podložce. Každý den pořádáme plavačkové závody v lovu perlínů na čas a navečer zdoláváme další dva pěkné širokohlavé úhoře plus candáta na mrtvou rybičku.



Najednou je tu další víkend. Před večerem přijíždí vlakem paní Vydrová a morálka v táboře se nám, co se osobní hygieny týče, značně pozvedá. Máťa konečně nachází na dně sudu ponožky a ty moje jsou tam najednou také. V sobotu navečer se po týdnu pěkného počasí náhle začíná od jihozápadu zatahovat. V sedm začíná lehce pršet a v osm už lije jako z konve. Začíná neskutečná „rybačka“.

Po týdnu doslovného přemlouvání ryb k záběru jako když mávnete kouzelným proutkem. Záběry přicházejí v půlhodinových intervalech a já se nestíhám ve stanu věčně oblékat a svlékat z nepromokavého oblečení. Noc proběhla pokud jde o prasata v klidu a já se konečně parádně vyspal.



Ráno nikam nespěchám a nahazuji v dešti až v sedm hodin. Zelený brčál spláchnutý vydatným nočním lijákem je najednou pryč. Po půl hodině přichází typický záběr amura, kdy swinger začne poskakovat nahoru a dolů. Lehce přisekávám, ale podle chování ryby to na amura nevypadá. Rozvážný plynulý tah po dně, je cítit těžší váha ryby a nijak to nejančí. Jako po celý týden nakročím s podběrákem kvůli nízkému stavu vody, a abych nechtěně neodřel rybu o dno, pět metrů do vody. Po chvilce podebírám parádního dlouhého šupíka, odhadem devadesát centimetrů. V tu chvíli si připadám jako ten v současnosti mediálně nejznámější převažeč kaprů, který také tahá největší ryby vždycky až v poslední den výpravy.

„Nádherná ryba,“ mumlám si pod týdenní vousy. Za soustavného deště kaprovi naměřím devadesát šest centimetrů. Vytahuji digitální elektronickou váhu, ale ta ve vysoké vlhkosti prostě nefunguje. Vztekle ten „kvalitní“



Čínský výrobek opatřený logem jakési maďarské firmy rozbíjím o zem na několik kousků. Už jednou mě v ranní mlze nechala na holičkách a jenom takhle se přinutím koupit si něco pořádného. Váhu kapra pro jeho nižší formu odhadujeme s paní Vydrovou mezi čtrnácti až patnácti kilogramy. Zpod deštníku dělá žena několik rychlých snímků a kapra pak s typickým doporučením „Dávej si bacha na masáky a převažeče“ pouštíme zpět.

Celé dopoledne ryby solidně berou. Od včerejšího začátku deště mám devátou rybu na podložce. V jedenáct hodin Máťa zdolává krásně stavěného lysce. K našemu velkému překvapení mu v pysku nalézáme náš háček s návazcem kukuřice, který Máťovi utrhl ve středu o mělčinu pár metrů pod břehem. Dopoledne je pryč. Budeme muset začít balit, ale v tomhle počasí to bude hodně nepříjemné. Paní Vydrová skoukne radar na „chytráku“. Podle předpovědi by měla ta deštivá fronta po obědě odejít. Ve dvě odpoledne se děje zázrak - od jihu přichází z ničeho nic jasno a během chvilky je totální vedro. Nakonec balíme všechno suché a děkujeme Svatému Petru, že se výprava takhle vydařila.



Škoda, že prázdniny nejsou stejně jako v Rusku tříměsíční. To bych v září s dětmi ještě někam na čtrnáct dní vyrazil.

Hodně štěstí a pohody nejen u vod přeje

Vydra Team

Autor: nej.vydra - ®

Diskuse k článku (7 reakcí)

Přečteno: 6 281x
Průměrná známka: 1.02