S amurem už od dětství

6.3.2017 - Josef Chládek

Když jsem byl malý klučina, začal mě strýc brávat na ryby. Zpočátku jsem jen kolem něj pobíhal a házel kamínky do vody, ale postupem času mě začaly zajímat ryby samotné, až sem dokolečka otravoval své rodiče, že chci zase na ryby se strejdou. Roky plynuly a já trávil většinu volných dní se strýcem na rybách. Učil mě vše, co sám znal. Jak chytá kapry, kde se nejlépe najdou žížaly a spoustu dalších věcí… V době třešní jsme na řekách potrápili nejednoho pěkného tlouště.

Jedno léto, to mi mohlo být asi jedenáct let, mi strýc volal, že mu parádně berou ryby na řece. Řeky mám od malička moc rád, protože se na nich pořád něco děje. Netrvalo dlouho a už sem s ním seděl pod košatou vrbou u klidné vody, kterou zadržoval nedaleký jez. Místo to bylo parádní, druhý břeh byl zarostlý hustým porostem, takže nám nehrozilo, že by si tam sedl jiný rybář. Na obě strany od nás nebylo dobrých 150 metrů žádné jiné místo. Ryby byly „jen“ pro nás.

Strýc měl své místo prokrmené vařenou kukuřicí a hlásil mi, že mu tady berou snad všechny druhy ryb od kaprů, jelců, plotic až po karasy. Já jsem na svůj prut navázal malinkatý háček, na který se vešlo právě jedno zrníčko kukuřičky, a malé olůvko, které bohatě stačilo udržet nástrahu u dna. Lehkým zhoupnutím jsem nástrahu poslal pár metrů od břehu, sedl si do trávy a doufal, že i dnes budou ryby při chuti. Řekl bych, že to nebylo ani pět minut, a vytáhl jsem prvního kapříka. Nebyl to žádný obr, ale ukázal mi svou bojovnost a vytrvalost, kterou získal v proudnějších partiích řeky. Kromě kapříků brali jelci a plotice. Tak velké plotice jako tam, jsem už nikdy nechytil. Byly to kousky kolem 35 cm a měly určitě přes půl kilogramu. Byl jsem úplně nadšený. Tahal jsem jednu rybu za druhou a na moje tehdejší poměry to byly obrovské kusy.

Slunce pomalu začalo zapadat za obzor a ukázaly se první červánky. Strýc už začal pomalu balit věci a hodil do vody poslední hrst kukuřice se slovy, že už pojedeme. Byl jsem za celý den docela unavený, a tak jsem moc neprotestoval. Už už jsem chtěl vytáhnout prut z vody, když vtom se policajt pomalu začal sunout k prutu. Chvilku jsem počkal, protože jsem nevěděl, jestli je to záběr, nebo se na vlasec zachytila nějaká větvička nebo trs řas, které unáší proud. Policajt se zastavil a začal klesat dolů. Klesal stále, až jsem musel dovinout vlasec, aby nebyl na zemi. To už jsem věděl, že to záběr bude, ale netušil jsem, co to může být, protože za celý den jsem podobný záběr neměl. Kapři brali razantně do jízdy, plotice a jelci prudce škubali.

Už jsem to nevydržel a silně zasekl. Vtom se mi prut ohnul jako luk a naviják začal zpívat pro mě tu nejsladší hudbu. Věděl jsem, že mám na prutu silného soupeře, ale nebyl jsem si jistý jakého. Po nekonečně dlouhé době jsem rybu konečně přivedl ke břehu. Vtom začaly krátké prudké výpady. To už můj strýc věděl, že to bude nejspíš amur, a radil mi, abych dobře povolil brzdu, aby mi amur nepřetrhl vlasec. Při každém výpadu jsem se modlil, aby vlasec držel a háček se mu nevysmekl z tlamy. Po dalších minutách jsme rybu poprvé uviděli u hladiny. Opravdu to byl amur a měl rozhodně přes metr.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se ho pokoušeli podebrat. Měli jsme malinkatý podběrák, kam se amurovi vůbec nechtělo, a pokaždé, když se ho strýc pokusil podebrat, jen ho poposunul. Silná ryba dokázala odolat ramenům podběráku a nepovolila, aby do něj zapadla. Asi při pátém pokusu se vlasec zachytil o podběrák a uřezal se. Amur byl pryč a já stál s utrženým prutem a celý jsem se třásl. Bylo mi strašně líto, že jsme ho nedostali z vody, ale zároveň jsem byl moc šťastný, že jsem takový souboj vůbec zažil.

Na tuto řeku jsme jezdili dál, ale tak velkého amura jsem už k záběru nikdy přimět nedokázal. Podařilo se mi chytit pouze kousky do 60 cm. Po několika letech se z řeky vytratily téměř všechny plotice i jelci, kaprů už tam taky moc nebylo, a tak jsme jezdili i jinam. Jak mi s přibývajícím věkem přibývalo také více povinností do školy, neměl jsem už tolik času, abych jezdil za strýcem, a proto jsem hledal revíry v okolí svého bydliště. Rybníky a pískovny kolem domova jsem už začínal mít docela přečtené a dokázal jsem tam přelstít kromě kaprů dokonce i štiky a úhoře. Své vysněné amury ale nikoli.

Zkoušel jsem krmit kukuřící na mělčině, na hloubce, na tvrdém dně i na bahně. Střídal jsem revíry, ale kromě pár menších kusů se mi velký amur stále vyhýbal. Jednou jsem se o tom bavil se strýcem a připomněl mu zážitek s velkým amurem. Ihned si to vybavil a hezky jsme si zavzpomínali. Ptal jsem se ho na radu, jak ty velké amury přelstít. Vylíčil jsem mu, že moji kukuřici nechtějí a nebo se k ní možná ani nedostanou, protože v pískovně, kde jsem na ně zkoušel vyzrát, je velké množství drobných rybek a menších kapříků. Jeho rada zněla jasně - zkus to na ovoce. Ze začátku jsem si myslel, že si dělá legraci. Ale prý, na jižní Moravě chytají amury na meruňky, tady meruňky nemáme, tak zkus vymyslet něco jiného.

Jeho rady jsem nebral vážně a další roky jsem zkoušel kukuřici, salát ze zahrádky, dokonce jsem se jednou pokoušel chytat na okurku. Starší rybáři, když viděli mé počínání, říkali, že amur se dá dobře chytit na pečivo z hladiny, ovšem jen v noci, aby to nežralo vodní ptactvo. A tak jsem zase několik večerů proseděl u vody pouze s navázaným háčkem na vlasci a napíchnutou kostkou chleba nebo patkou rohlíku, ale opět bez úspěchu. Amuři tam byli, přes poledne ve slunečné dny jsem je viděl, jak si nahřívají hřbety. Někdy jim jejich ostré ploutve lezly z vody, ale moje nástrahy jakoby neviděli.

Začínalo léto 2013 a já stál opět u pískovny a díval se na amury, jak se vyhřívají v mělké zátoce, kde je silný porost vodních trav. Vzpomněl jsem si tehdy na strýcovy rady ohledně ovoce. Věděl jsem, že nemám co ztratit, protože nic horšího se stát nemůže. Na zahradě máme nějakou velmi rannou odrůdu třešní, které jsou pěkně rudé hned ze začátku června. Natrhal jsem asi dvě kila třešní, vzal si z dílny hrábě a vyrazil k vodě. Vlezl jsem do vody a hráběmi jsem vytrhal asi dva na dva metry volného prostrou v mělké zátoce, kde se amuři přes den slunili. Nasypal jsem tam třešně a jel domů.

Druhý den jsem ani nemohl dospat a spěchal jsem se jet podívat, jestli jsou třešně pryč, nebo ne. Byly pryč! Měl jsem radost, i když jsem si nebyl stoprocentně jistý, že je sežrali amuři. Mohli to být i kapři, ti prý sežerou všechno. Rozhodně jsem ale měl naději, že to amuři být mohli. Jel jsem domů a přemýšlel, jak třešně napíchnu na háček a jestli mám dost silné vlasce na místní obry.

Na navijáky jsem připravil vlasce o průměru 0,35 mm a zvolil pro mě klasickou montáž s průběžným olůvkem, zarážkou a jednoháčkem. Natrhal jsem další třešně a odpoledne jsem vyrazil. Rybáři, co seděli kolem, nechápali, proč krmím boiliem na tak mělkou zátoku, kde je hodně travin. Nenapadlo je, že by tam někdo mohl házet třešně. Zapíchl jsem vidličky, na jeden prut jsem napíchl třešeň bez pecky, na druhý celou třešeň i s peckou, nahodil jsem a čekal.

Slunce pomalu zapadalo a já viděl první vlny u hladiny, které amuři rádi na tomto revíru dělají. Vypadá to, jako by je něco vyplašilo, vždycky rychle vystřelí. A nebo se jen tak prohánějí a dráždí rybáře. Seděl jsem přímo u prutů, abych nepromeškal žádný záběr, bedlivě jsem sledoval čihátka, zda se náhodou nepohnou. Najednou se kroužek na levém prutu pomalu začal sunout nahoru. Nevydržel jsem a zasekl, ale úplně do prázdna. To se opakovalo asi čtyřikrát. Začínal jsem být zoufalý. Nebyl jsem si jistý, jestli jsou to vůbec záběry, nebo se jen rybě zachytil vlasec přes ploutev.

Napopáté to vyšlo. Kroužek opět pomalu putoval směrem k prutu, já opět zasekl a na mělké vodě začalo rodeo. Amur hned ze začátku vyrazil na druhý konec zátoky, kde začíná hlubší voda, poté jsem ho docela snadno přitáhl ke břehu, asi na vzdálenost pěti metrů, ale tam začíná hloubka kolem 40 cm, a tak jsem musel do vody, abych rybu netáhl po dně. To jsem ale nevěděl, kolik má ještě sil. Vzdálenost mezi zlomem na hloubku a mělčinou pod břehem urazil určitě desetkrát, než se mi ho podařilo navést do podběráku. Byl to můj první velký amur a měl jsem z něj obrovskou radost. Během toho léta jsem podobných amurů kolem 90 až 105 cm chytil šest a také několik menších. Bylo to pro mě nejlepší amurové léto, jaké jsem doposud zažil.

To léto jsem se lovu amurů věnoval natolik poctivě, že mi ostatní kolegové začali říkat: „Ááá, ovocnář přijel! Že to raději nenasypeš do bečky na kvas…“ Když bylo po třešních, začal jsem chytat na špendlíky (mirabelky) a na začátku podzimu na švestky.

Jako celkově nejúspěšnější nástraha se mi osvědčily špendlíky. Osobně si myslím, že jsou nejsladší a mnohem měkčí než třešně, a možná proto amurům vyhovují nejvíc. Na druhou stranu se nejhůř napichují na háček a člověk musí být při nahazování obzvlášť opatrný, aby nástraha během letu nespadla.

Je zajímavé, že na jiných vodách jsem takové úspěchy s ovocem neměl. Podobná velikost revíru, podobné dno, ale úspěchy téměř žádné, jen pár menších kusů do 70 cm. Proto opět vyplývá, že na každé vodě platí trošku něco jiného a člověk musí zkoušet a chodit k vodě, jinak se své vysněné ryby nedočká.