Můj dávný sen

- Fanda z UH

Bydlím odjakživa na Slovácku, ale valnou část svého dětství a pak hlavně každé prázdniny jsem prožil na Vysočině. Byl jsem bez přestání u vody, kde můj děda pravidelně chytával na dlouhé bambusáky jen pár kroků od domu. Pokud jsem se nemohl motat kolem něj, jezdili jsme s partou místních kluků po vodě na neckách, anebo velkých duších ze zadních kol od traktoru. Dávným přítelem mého dědy byl pan řídící Šnobl, také vášnivý rybář a hlavně včelař, ke kterému jsme pravidelně chodili na pokec do starobylého domu na okraji náměstí. Pan řídící býval kdysi venkovským učitelem, a proto i ke mně tak přistupoval. Nejdřív mi povyprávěl něco nového o včeličkách, pak mi do ruky strčil plástev medu na cucání, a nakonec otevřel svoje staré atlasy. Dědovi mezitím nalil kalíšek medoviny, a tím bylo dáno, že vlastně už začínají jejich odborné chlapské řeči, které neskončily, dokud nebyla půllitrovka prázdná. Tématům jejich dlouhých a často velmi bouřlivých rozhovorů jsem vůbec nerozuměl, ale dědu jsem doprovázel tuze rád, protože u Šnoblů to vonělo nejen medem, či tajuplnými dálkami oněch vzdálených zemí, jejichž jména jsem se postupně učil z atlasů, ale hlavně viržinkem, což pro mne tehdy byla vůně nepoznaná, protože u nás doma se nikdy nekouřilo.


Náš dům někdy v letech před 2. světovou válkou

Děda s babičkou bydlel hned na nábřeží, pár kroků od soutoku Balinky s Oslavou. Kolem domu vedla cesta, ale tu stačilo přejít, a člověk se ocitl u kovového zábradlí, a hned se dalo chytat. Pan řídící Šnobl to měl s rybařinou podobné. Na opačném břehu řeky Oslavy musel ze svého bytu nejprve projít maličkým dvorkem za domem, a hned potom obrovskou zahradou. Byla plná ovocných stromů, které uměl dokonale ošetřovat, a prý tím trávil denně dlouhé hodiny. Na konci zahrady stál dřevěný včelín, a pak bylo možné konečně otevřít maličkou branku v plotě. Hned za ní byly kamenné schůdky k vodě. Nebylo tam dost místa pro dva rybáře, byť by si oba pánové určitě rádi povídali právě tam, majíce oba nahozeno, a tak jsme s dědou často chodili na protější břeh přímo naproti šnoblovic zahradě, na nábřeží zvané Moráň. Jen chvilku jsme čekali, zda se i na druhé straně řeky objeví v dohodnutý čas bílá placatá čepice a pod ní známý rybář s bambusáky a husími brky. Pan Šnobl totiž hned pod těmi schodky k vodě každý den pečlivě krmil. Oni si tehdy vůbec nezáviděli - bylo jim úplně jedno kdo je dřív u vody, či jak velkého kapra kdo vytáhne. I mně se to několikrát podařilo, nejčastěji na hnojáčky nebo kousek brambory, ale dobře znám i pocity z neúspěšných návratů. Než jsem zvládl sám pořádně nahodit alespoň doprostřed řeky, často jsem si přál mít takovou zahradu se spoustou ovoce, ale hlavně s tou brankou k vodě! Tam by mi totiž úplně stačilo na dlouhém prutu jen spustit brčko kolmo do vody, a na kulatém kovovém navijáku správně nastavit cvrček brzdy. Od těch časů bylo mým snem mít takové dobré rybářské místo hned za takovou zahradou, bez ohledu na to, kolik jiných klukovských zájmů kolem mne o každých dalších prázdninách přeletělo!


ilustrační fotografie

Když děda v roce 1963 zemřel, jeho staré bambusáky skončily bůhví kde, a já si domů odvezl jen pravý štípaný prut, už nevím jaké značky, který děda dostal k 70. narozeninám. Prý ho ani pořádně nevybalil, a jen já vím, že k vodě ho nikdy nevzal, když stále dával přednost své osvědčené výbavě. Já jsem s ním na Moravě a hlavně na Baťáku rybařil ještě pár let, než mne otec postupně přesvědčil o tom, že být myslivcem je taky krásná věc. Rybařit jsem přestal v osmnácti letech, hned jak jsem úspěšně absolvoval kurz uchazečů o lovecký lístek.

Ten dědův štípaný prut, starý podběrák a ošoupaný batoh s krabičkou olůvek a nejrůznějších háčků jsem pečlivě opatroval dlouhé roky, a vyhodil až v roce 1997, když naši garáž, sklepy a dům na dlouhé dny zaplavila voda. Uvnitř nastoupala až po klozetový dekl, a na zahradě jí bylo skoro dva metry. Vše pokrytou slabou vrstvou mazlavého bláta. Rychle uklidit po povodni bylo přednější, než některé „méně důležité“ věci nevyhazovat, ale začít složitě čistit. Ze staré rybářské výbavy mi zůstal jen ten opravdu ten první rybářský lístek, který na dva prázdninové měsíce stával deset korun, pečlivě ukrytý ve staré škatulce od bonbonů nahoře v kredenci. Ležel tam dlouhé roky spolu s fotkou nás dvou s dědou, na další jsem já s první velkou rybou, a na třetím obrázku je děda s bezmála desetikilovým kaprem, který se nechal přelstít na žížalu jen dva dny předtím, než jsem ten rok přijel na prázdniny.


Soutok Balinky s Oslavou po dostavbě mostu (nejspíše 1930)

Můj starý lístek úřad uznal jako dostatečný doklad k vydání rybářského lístku nového, a tak jsem se stal po bezmála čtyřiceti letech znovu rybářem. Zavinilo to hlavně pár mých kamarádů, kteří jsou „podobojí“, tedy rybáři i myslivci zároveň, kteří na oslavě mých padesátin předvedli dojemnou scénku popisující, jak dlouhé večery mrznu na čekané a pak složitě vyrábím speciální salám záhadným mícháním bůčku a zvěřiny, se kterým se snažím prorazit na světových trzích, protože doma už ho nikdo nejí. Když k tomu začali vybalovat prsačky, se kterými mohu bez obav přebrodit i rozvodněnou Moravu, bylo rychle rozhodnuto.

Na primitivní výbavu těch dvou starých pánů jsem si pak často vzpomněl poté, co mne přítel Jiří, jinak vášnivý muškař, kdysi v žertu popíchl větou: „Máš anglické pruty, japonské navijáky, italské vlasce a stejně chytíš houby. Pak přijede děda na starém dámském kole bez blatníků, vytáhne dva bambusáky s malým husím brčkem, a na obyčejný kus knedlíku od oběda bude mít do minuty kapra, jakého ty v životě neuvidíš ani na internetu.“


ilustrační fotografie

Pak rychle uběhlo mých deset rybářských let, a krátce nato jsem se ocitl v důchodu. K získání základu té vzpomenuté rybářské úspěšnosti mi chybí to rozhrkané dámské kolo a dva bambusáky, ten knedlík od oběda bych určitě sehnal. Na posedu jsem za tu dobu už nikdy nebyl, na myslivecké akce postupně přestal chodit, ale přesto se ke mně onehdy přihlásil někdejší kolega myslivec s tím, zdali mám doma ještě nějaké flinty. „Nemám, všechno jsem prodal, už chodím jen k vodě“, zněla moje odpověď. Tím jsem ho asi potěšil, protože viditelně ožil! Přiznal se, že i on s myslivostí skončil, a vzápětí mi začal vyprávět o tom, jak si na konci své zahrady za domem vyrobil v plotě branku, aby se po pár krocích dostal rychleji k řece Olšavě, neb i on se na stará kolena také stal rybářem. Pan Šnobl by jistě zajásal - ten zapřísáhlý starý mládenec z Vysočiny má najednou na Slovácku pokračovatele.


ilustrační fotografie

Vůbec nevadí, že obě řeky dělí víc jak sto kilometrů, ale historie se opakuje. Ty kamenné schůdky tam tentokrát chybí, ale opět tam není místo pro dva rybáře. Od té doby chodím na opačnou stranu Olšavy, tak sto metrů dolů po proudu od té zázračné branky v plotě zahrady, až do kouzelného zákoutí v ohybu říčky, kterou jsem do té doby při svých rybářských toulkách úplně opomíjel. Tam je najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, úplně jedno zda berou či neberou, či jak vysokými kopřivami se musím zpočátku prodírat, vše mi vynahradí ledňáček na suché větvi stromu vyvráceného nad vodu, a stopy vydry v blátě na břehu. A když o trochu víc přimhouřím oči, ucítím typickou vůni medu. Voní sice stejně, ale ty roky se už nikdy nevrátí!

Autor: Fanda z UH - ®

Diskuse k článku (42 reakcí)

Přečteno: 9 573x
Průměrná známka: 1.04