Možnosti jednoho revíru

18.1.2017 - Milan Tychler

Když jdeme k vodě, hlavně takové, kterou pořádně neznáme, míváme celkem bujné představy o tom, co bychom chtěli chytit. Věříme v pořádné kapry, hromady candátů a já nevím v co ještě. Často slýcháme o tom, kolik ryb a jakých uhynulo v revírech, o kterých se říkalo, že v nich nic není, a naopak o tom, že když se lovil revír s bájnými sumci, nic v něm nebylo. Tyhle zvěsti mají jistě často co dělat s rybářskou latinou, ale bývají i pravdivé. Máme určité sklony některé věci přeceňovat a jiné podceňovat. Hodně záleží na vlastní zkušenosti i informacích z různých zdrojů, ale ty mohou být hodně zkreslené.

Kamarád mi často, a nejen mně, vypráví o tom, jaké candáty chytil na jedné pískovně. Barvitě líčí jejich úžasně vysoká temně olivová těla úplně bez pruhů, mohutné ploutve, a ty ostny ve hřbetní ploutvi jako průpisky… Žrali všechno, co jim dal. Malé rybky, půlky, ocásky nebo jen hlavičky rybek, když už nic neměl a musel s nástrahou šetřit. Bohužel jaksi zapomíná říct, že to bylo jen jednou v životě a že už je to hodně, ale hodně dávno. Když přijedou k pískovně „cizáci“ a narazí na něj s otázkou, cože v této vodě vlastně je, musí si myslet, že přijeli do rybářského ráje. Ovšem skutečnost je poněkud střízlivější.

Na druhou stranu jsem dvakrát po sobě příliš neuspěl na jedné celkem vyhlášené vodě, ale napotřetí už to byly hody. Kamarád měl dokonce napoprvé problém chytit i na takové vodě, jako jsou Mušovská jezera, cejna. Za celý den ani záběr! A přitom všichni víme, jak bohatá tato voda je a jací jsou tam cejni. Když se tam ocitl poprvé v životě, měl prostě smůlu. Kdysi jsem mu řekl, ať se mnou jede na tento revír - poslal mě do háje. Prý si mám pohádky o velkých cejnech schovat pro někoho jiného. Dalo mi dost práce, abych ho přesvědčil. Nakonec se mi to podařilo a voda ho štědře odměnila.

Do vody zkrátka nevidíme a soudit podle toho, kdo tu kdy co chytil, nelze. Ani okolí moc nepoví. Znám vody, kde je okolí přímo pohádkové. Vzrostlé stromy, převislé vrby, rákosí, lekníny, nádherná místa, ale co se ryb týče - mizérie. Pak jsou vody, jejichž okolí je holé jako opičí zadek, ale ryby ve vodě jsou, to zase jo! Takže čert se v tom vyznej.

V každém případě je vždycky dobré si uvědomit jednu věc. Každá voda má nejen své možnosti a limity, ale i svá tajemství. A čím je voda větší, tím výše je položená laťka. Je zřejmé, že od návesního rybníčku, pokud to tedy není soukromá voda, nemůžete čekat totéž co od velké přehradní nádrže, kde mají ryby jiné možnosti, více prostoru a kde jsou více chráněny před úklady rybářů. Je jisté, že tady můžete narazit na velké ryby jakéhokoli druhu, ale na malém rybníčku určitě ne. Ovšem počítat se musí i s tím, že na velké vodě vyžaduje lov velkých ryb také velké úsilí. Nic není zadarmo. Nalézt ryby na velkých a členitých plochách chce výdrž, zkušenosti a také kus rybářského štěstí. To všechno ale rádi podstoupíme s vidinou úlovku pěkné ryby.

Ano, jsou i vody malé, některé dokonce velmi malé, kde jsou velké ryby, ovšem u takových vod je vždycky nějaké „ale“. Nejčastěji jsou to vody se spoustou překážek, kde se prakticky nedá chytat. Občas to někdo zkusí, avšak rychle to vzdá. Jen pár zasvěcených, ochotných podstoupit mnohé útrapy a zklamání vydrží a jsou odměněni. Většinou o svých krásných rybách nemluví a to je dobře.

Když se podívám střízlivě na naše revíry a také na úlovkové lístky na konci roku, mám velmi slušný přehled o tom, co se na mých domovských vodách a v okolí děje. Vím, co se do vody dává, a vím, co se z ní vytáhne. Samozřejmě musím počítat i s tím, že se něco upytlačí. V podstatě je to každý rok plus mínus stejné. Čas od času se chytí ojedinělý větší kus nějakého rybího druhu, ale jinak je to stejné.

Popravdě řečeno, ryba nemá na menších revírech žádnou šanci a na větších je to podobné. Tam se roky „úspěchů“ a neúspěchů střídají v periodách. Jeden rok se chytí hodně candátů, jiný skoro nic. Pak je rok dobrý na kapry a jiný se zase vykazuje víc štik. Když se ale podíváme zpět a přihlédneme k podmínkám, které panovaly, kolik se čeho vysadilo a za jak dlouho to dorostlo, přesně vím, čím to je. Není v tom nic záhadného.

O mnohých stojatých vodách víme, že se v nich chytá kapr, sem tam amur, plotice, perlín, ouklej, vzácně lín a malý cejn. Z dravců malý okoun, štička, malý candát, úhoř a sumec nula. Výjimečně se chytí kapr nad sedmdesát a velká štika. Cokoli jiného je prostě velká výjimka, a přesto jde spousta rybářů k vodě s tím, že se dočkají ryby přímo neuvěřitelné. Jsme jako děti a odmítáme realitu. Chceme věřit tomu, co jsme si vysnili. Ovšem bez toho by rybařina nebyla tím, čím je. Rybář musí mít své sny a také je má a nikdy ho nepřesvědčíte o tom, že realita je jiná.

I já chodím na vody, o kterých vím, že mě tam nic zvláštního nečeká. Ale já nejsem lovec trofejí a baví mě chytat i menší ryby. Přesto v koutku duše doufám, že se mi podaří něco výjimečného. Bez mučení však přiznávám, že mnohem raději rybařím na řekách, kde se mi různých překvapení dostává mnohem častěji. Jednak jsou řeky druhově mnohem pestřejší, a hlavně velké řeky mohou a také produkují i větší a tím pádem i bojovnější ryby. Je velký rozdíl zaseknout většího cejna na pískovně a podobnou rybu v říčním proudu, kde takový kousek mnohem více bojuje. I malé říčky mi připadnou takové pestřejší než stojáky. Když si vezmu lehký proutek se splávkem a chytám na rybníce, jsou to plotičky, perlínci, cejnci a sem tam kapřík. Na malé říčce pod jezem chytím na jednom místě a stejnou nástrahu plotici, perlína, cejna, cejnka, hrouzka, ouklej, tlouštíka, karasa, podoustev nebo ostroretku, malou parmu, kapříka, okouna a klidně ještě další rybí druhy. Na velké řece to může být totéž a ještě k tomu jsou ty ryby větší.

Je zvláštní, že spousta rybářů má nějaký revír oblíbený, i přesto, že tam nikdy nic velkého nechytili. Znamená to, že jim často až tak úplně nejde o ryby, ale něco jiného? Jistě že! K tomu, aby nám někde bylo dobře, nemusíme vždycky chytit velkou rybu! Hezká příroda, přátelé a sem tam rybka stačí k tomu, abychom byli spokojení. Jen „masařky“ odchází od vody rozmrzelé, když je vezírek prázdný.

A proto říkám: „Kašlu na možnosti revírů! Je mi fuk, kolik je kde ryb a jak jsou velké!“ Chci jen jedno - trávit co možná nejvíce času u našich krásných vod s rybářským prutem v ruce, a i když vím, že zase budu chytat plotice a kapříky, chci se těšit na toho mechem obrostlého šupináče, kterého není snadné chytit, protože je chytrý, a který i když tu není, tak tu je! Ať si statistika říká, co chce. Rybářská představivost je víc než tabulky na kusech papíru a data na disku počítače kteréhokoli hospodáře jakékoli vody, a tak prosím za všechny rybáře, aby nás nikdy neopustila!