Lov královen 2. díl

- Radek Filip

Hlavatkářem na celý život

V minulém díle jste si mohli přečíst o tom, jak jsme v lednu 2016 na slovinských řekách vytáhli 2 překrásné hlavatky. V týmu už zůstává bez hlavatky jenom Honza. Pokud by se povedlo chytit královnu jakékoli velikosti všem, byla by to neskutečně úspěšná výprava. Okamžitě poté, co jsem chytil svoji metrovou krasavici, proto prosíme našeho průvodce Jureho, aby doporučoval ta nejlepší místa vždy Honzovi a rytmus výpravy určoval podle něj. My s Davidem se budeme držet o pár kroků zpět. I tak víme, že to bude mít Honza hodně těžké.


Tohle už je pořádná „kanta“ (Slovinsky velká hlavatka) - 108 cm.

Osobně jsem toho stejně toto dopoledne, po splnění rybářského snu v mrazivém údolí překrásné Savy Bohinjky, moc nenachytal. Toulal jsem se podél vody, fotil, pozoroval život v hlubokých čistých tůních a díval se, jak kamarádi tahají na velké woblery duháky, kteří ovšem nebyli jejich cílem. Na tomto úseku Savy Bohinjky je v hlavatkové sezóně povolen pouze lov na nástrahy o minimální velikosti 10 cm s jednoháčky. Přesto se duhákům nezdály velké ani woblery Savar o velikosti 18 cm.

Jedeme na pauzu na pivíčko a poté zkoušíme jiný úsek. Řeka se tu narovnává, ale uprostřed ní je hluboká rýha, která smrdí záběrem. Mně v jednu chvíli doprovází nástrahu velká ryba, zřejmě hlavatka nebo duhák, ale nedobírá ji. Honza s Davidem přidávají v krásném točáku okolo ostrova pár duháků.


I takoví duháci se dají chytit na hlavatkovou nástrahu

Průzkum

Pak přichází další věc, kterou je lov hlavatek jiný. „Chlapi, teď přestaneme chytat a půjdeme si z protějšího břehu omrknout místo na večer. Z výšky lépe uvidíte strukturu bazénu a za tmy budete lépe vědět, kam házet. Když budeme mít štěstí, tak uvidíme i nějaké hlavatky,“ praví Jure. Šplháme se na skálu a pozorujeme. Tůň se nám odhaluje jako akvárium. U břehu vidíme stát několik velkých lipanů, občas se mihne nějaký duhák a další ryby. Hlavatku ale žádnou nevidíme. Přes den bývají přilepené ke dnu v těch největších hloubkách, do kterých ani z výšky nedohlédneme.


Řeka se postupně prohlubuje. Dopadají na ni sluneční paprsky a mění barvy jako duha.

Sestupujeme k vodě a do tůně nahlížíme přímo ze břehu. Snažím se zapamatovat si každý kámen. Večer se to bude hodit. Do bazénu vůbec nenahazuji, jenom se dívám. Poté se vracíme k autu a přejíždíme k místu „U mostu“. Parkujeme poblíž překladiště obrovských pokácených stromů, z okolních lesů slyšíme zvuky pil. Z mostu se díváme na řeku, která je tu poměrně mělká a nevypadá nijak zajímavě. „Tady z toho mostu můžete na jaře pozorovat hlavatky, jak se třou. Trdliště nemůžete přehlédnout, je totiž mnohem světlejší než okolní dno. Hlavatka vyhloubí jámu, ze které vytluče i tunu materiálu.“ U řeky nás vítá překrásná romantická pláž tvořená bílými oblázky. Řeka se postupně prohlubuje. Dopadají na ni sluneční paprsky a mění barvy jako duha. Mělčina pod mostem se nám moc nelíbila, ale o nějakých 200 metrů dále už začíná hlavatkové srdce pořádně bušit. Necháváme Honzu jít prvního. Ten svojí peší (imitace vranky) orá dno.


Na řece Sávě jsme nasadili i peš - vranku na hlavatky, které při lovu hlavatek věříme nejvíce. Tentokrát mohly být s trojháčky.

Hlavatkový kýč

Najednou se obloha rychle zatahuje. Na okolní svahy se snášejí sněhové vločky jako trakaře. Přichází jediná sněhová přeháňka, kterou jsme v průběhu této výpravy zažili. Hlavatky jsou nejaktivnější, když se mění počasí, a tohle je dokonalý hlavatkový kýč. Spěchám kus proti proudu, brodím do třetiny řeky a snažím se vyfotit sněhové vločky rozpouštějící se na hladině diamantu mezi řekami. Sotva jsem zmáčkl spoušť, slyším za sebou strašný řev. Balkánský medvěd byl právě opět vypuštěn z klece. „Sulec, sulec (slovinsky hlavatka)!“ křičí Honza, který má svůj 200g prut ohnutý jako lidský charakter v globalizovaném světě. K němu se přidává Jure, který velí: „Mega! Honza, kontakt, kontakt!“ Vybíhá z vody a spěchám za kamarády.


Hlavatka výpravy zabírá při jediné sněhové přeháňce, kterou jsme tu zažili.

Po cestě nastavuji zrcadlovku, neboť chci natočit video ze zdolávačky. To se mi ale nedaří, protože si Honza špatně vysvětlil pokyny našeho průvodce. Povel „kontakt“ pochopil jako výzvu k ještě silovějšímu zdolávání, a s hlavatkou se tak vůbec nemazlil. Se svojí naddimenzovanou sumcovou sestavou jí nepovolil ani metr a přitahoval ji jako elektrickým navijákem. Než jsem tak stihl doběhnout, byla královna na břehu. Celý souboj nemohl trvat více než minutu. Pokud si myslíte, že to musela být malá ryba, tak jste na omylu. Nebyl to žádný průměrný kus, nýbrž královna o délce 108 cm! Jestliže nám moje předchozí hlavatka přišla velká, tak tohle byla ryba ještě z jiné dimenze. V tomto momentě jsme už mohli mluvit o výpravě snů. Všichni máme hlavatky, navíc pěkně velké!


Jan Matějka (vlevo) touto svou první královnou v životě překonal osobní rekord našeho výborného průvodce Jure Ušeničnika (vpravo).

Touto svou první hlavatkou v životě Honza nejenom že opět dokázal, že se umí chopit gólové šance, ale navíc překonal osobní rekord našeho výborného průvodce Jureho Ušeničnika Schiffersteina, který už má za svůj život chyceno velkou spoustu hlavatek. Ani na skvělých slovinských revírech něco takového není obvyklé. Jure o tom rozesílal zprávy svým přátelům. Polovina slovinských hlavatkářů tak rychle věděla, že se právě odehrává něco neskutečného. Čas se zastavil. Všichni se plácáme po zádech a užíváme si neuvěřitelné rybářské přízně, které se nám od hlavatkového boha dostalo. Definitivně si potvrzujeme, že spravedlnost na rybách existuje. Někdy si ale musíte počkat třeba i několik let, zatímco budou chytat velké ryby jiní. Pak vám ale třeba přijde ryba, která je všechny překoná. Na oslavu vytahujeme vodku Beluga, kterou David přivezl z Kamčatky. Jure mimo jiné praví: „Honzo, jestliže kluci přeskočili svými úlovky při lovu hlavatek 6 levelů, tak ty jsi právě přeskočil ještě o další 2 levely více!“ Poté ale začínáme zase nesměle chytat. Pomalu pokračujeme řekou, až dojdeme na místo, kde se řeka rozšiřuje, vytváří se na ní mělčina, kde je tak po kotníky. Hned pod ní ale ostře zahýbá Sava Bohinjka doprava a utváří velmi hluboký proud, který je navíc vylepšen potopeným stromem na dně. Do něj věšíme několik nástrah. Atmosféra je ale velmi uvolněná, a tak při vyprošťování několikrát fotíme předstíranou zdolávačku.


Obrovská euforie těsně poté, co Jure vyzvednul Honzovu hlavatku na břeh

Potom zažíváme další 2 zázraky slovinské přírody. Davidovi nejdříve padá kousek od břehu malá hlavatka. Především se ale na místě, které už jsme prochytali a chtěli z něj pokračovat dále, najednou převalí na hladině obrovská hlavatka. Ukázala se nám jako delfín na moři. Okamžitě bombardujeme místo nástrahami, ale záběr nepřichází.


Při lovu hlavatek je důležité dobře pozorovat, postupovat pomalu a opatrně.

Mega ryba

V pozdním odpoledni se konečně zastavujeme na oběd, tvořený místními specialitami. Vychutnáváme si ho. Pak už se ale přesouváme na místo, kde dnes v prémiovou hlavatkovou hodinu okolo soumraku lov ukončíme. Smysly se najednou zase zbystřují, odpolední ležérnost je ta tam. Všichni z ničeho nic chceme chytit další rybu. Blíží se totiž hodina hlavatek a vlků. Rozdělujeme se asi na 300metrovém úseku řeky. Já jdu na místo, kde jsem uspěl ráno. Honza bude uprostřed. Pro Davida jsme dlouho hledali místo, pak jsme viděli na konci tůně stát nad kamenem velkou rybu. Všem nám bylo hned jasné, že to je sulec, a také to, kde bude David chytat.

Průvodce Jure bude chodit ve tmě mezi námi a ten, kdo zapřáhne rybu, začne křičet a ostatní mu půjdou na pomoc. Pokud se neuslyšíme přes skálu, která je mezi námi, tak nám Jure zavolá. Ještě před tím ale opakujeme zážitek z minulého večera. Stojíme na břehu a nenahazujeme, dokud nepadne úplná tma, aby královna neviděla naši nástrahu, ale mohla ji jenom cítit. Užíváme si to. Náš tým byl od začátku silný, ale teď je v úplné harmonii. Jure praví: „Věříme, že hlavatky vyjíždí lovit přesně za soumraku. Dneska jim ukážeme opravdové bombardování. Hucho power.“ Asi po půl hodině se přesouvá na svou pozici David, který bude chytat nejdále po proudu dolů, po chvíli se odplíží Honza a nakonec slézám z vysokého břehu k vodě i já. S díky posílám do vody woblera. Jsem napnutý k prasknutí. Po několika hodech slyším z dálky nějaký skálami tlumený hluk. „Že by měl už někdo z kamarádů na prutě hlavatku?“ Nejsem si ale jistý, tak zůstávám na místě. Za moment se mi ale rozvibruje telefon, na kterém máme vypnuté vyzvánění. „David má na prutu životního duháka! To jsi ještě neviděl.“ „Jdu tam.“

Když dobíhám na místo, tak je souboj ve finální fázi. Pod lovcem je vysoký břeh a hloubka. Ryba se špatně navádí na dosah. Jakožto nejvyšší rybář se nabízím, že pro rybu vlezu do vody. Mám to tak akorát po horní okraj prsaček. Jsem k rybě nejblíže, a tak vykřikuji, že se jedná o opravdu kapitálního duháka. Slovinec Jure ale tvrdí, že jde o potočáka.

Pravda se ve světle čelovky zdá být někde uprostřed. Jisté je to, že takovouhle formu pstruha jsem na našich vodách ještě neviděl. Vyměňujeme si názory. Já mu nevěřím, neboť ryba nemá vidět žádné typické bílé kruhy okolo teček. Nakonec ale vítězí Jureho argument: „A proč má ta ryba červené tečky?“ A opravdu! Ryba už je na dosah a já lososovým hmatem za ocas Davidovi podebírám životního potočáka. Je tady další všeobecná euforie. David vypráví, že mu zabral na třetí nához ke kamenu, kde jsme předtím viděli stát rybu. Takže houby hlavatka, ale mega potočák, kterému jsme naměřili 87 cm! Jure nám naopak říká, že se zřejmě jedná o rybu vysazenou z farmy, proto to netypické zbarvení. Lovec přijímá gratulace, pak fotíme. Proporce tohoto potočáka šokovaly snad každého, kdo jeho fotografi i spatřil. Rybu samozřejmě pouští a jdeme chytat dál.


Když se vyhrává, tak to jde samo, a tak večer po soumraku David Chalupka na woblera zdolává pstruha obecného o délce 87 cm. Proporce tohoto potočáka šokovaly snad každého, kdo jeho fotografii spatřil.

Moc času už ale nezbývá. V povolené době lovu hodinu po západu slunce záběr od hlavatky nedostáváme, pak se vracíme k autu a vyrážíme do Lublaně slavit. Po cestě se dozvídáme, že nesympatický průvodce Rakušanů, kteří nás ráno předběhli na parkovišti (popisoval jsem v minulém díle), málem exoval vzteky, když se dozvěděl, co jsme dnes chytili. Dobře mu tak. Někteří lidé si život zkracují a komplikují sami.

Jsme unavení, ale víme, že takovýhle výjimečný den na rybách už možná nikdy nezažijeme. Jenom si to vezměte. Ráno hlavatka 100 cm, o pár hodin později 108 cm a nakonec potočák 87 cm! To je naprosté sci-fi a ohňostroj zážitků. Zdá se, že nic není nemožné. Na důkaz toho, že jsem pochopil hlavatkářskou mentalitu a jsem nad věcí, odmítám poprvé v životě tipovat, kolik se zítra chytí ryb. Také se nám ale konečně daří přesvědčit našeho průvodce, aby si zítra vzal s sebou prut a šel s námi chytat. Máme z toho až do půlnoci velkou radost.


Při lovu hlavatek začínáte lovit za tmy a za tmy končíte

Sáva Grande

Ráno před 5. hodinou se jde ale zase na to. Je před námi třetí a poslední den lovu. Opouštíme potoky a říčky a vydáváme se na největší slovinskou řeku - Sávu, která mimochodem představuje historickou hranici mezi střední Evropou a Balkánem. Ještě před lovem ale musíme za 29 eur koupit povolenky. To je ve Slovinsku možné už od půl šesté ráno v bistru u silnice několik desítek kilometrů od Lublaně. Sympatická kavárnice nám otevírá dveře, zve nás dovnitř, tam nás nakrmí sušenkami, naleje do nás jednu z nejlepších káv, které jsme kdy měli. Bez objednání jako u nás pivo nám udělá ještě jednu rundu káviček. Čtyři další kávy nám dává do kelímku na cestu, vydá nám povolenky. Bistro se zatím v neděli před šestou ráno naplní lidmi a my spokojeně odjíždíme. Už za tmy tušíme, že projíždíme okolo velké řeky, ze které jde strach, zvlášť když je stále mírně rozvodněná. Teče hlubokým údolím, země okolo ní je ztvrdlá panujícími holomrazy. Řeka je široká asi jako naše dolní Labe, ale několikanásobně proudnější.


Sava Grande byl úplně jinou výzvou - velkou proudnou a hlubokou řekou

První náhozy provádíme tradičně ještě za šera. Proud nekompromisně katapultuje naše nástrahy zpět ke břehu. I 150g gumu máte problém v tomto místě dostat ke dnu. Čeká nás úplně jiný druh rybařiny. Jestliže jsme ještě včera nechápali, proč nám Jure doporučoval navijáky ve velikosti klidně 5 000 a 6 000 či třímetrové pruty, tak teď je nám to všechno jasné. Sáva poblíž města Litija by snesla klidně i ultimátnější sestavičku. Na této silné řece si připadáme trochu ztracení. Víme ale že na této výpravě není nic nemožné, a jestli má někde přijít 120cm hlavatka, tak je to tady a právě dnes. Takže „hucho power“ a hážeme optimisticky dále. Na prvním místě záběr nemáme, a tak se prodíráme zmrzlou pobřežní vegetací dále. Zvláštní je to, že přes mráz jsem v průběhu výpravy takřka nenosil rukavice. Svoji roli zřejmě částečně sehrálo kvalitní oblečení na zbytku těla (2-3 vrstvy prádla pod dejcháčemi, vynikající brodicí bunda a hlavně teplá čepice) a také adrenalin. Kráčíme asi kilometr proti proudu, kde vybíhá dlouhá písčina skoro do půlky řeky, a ta se v zatáčce láme ne do pravého úhle ale skoro o 180 stupňů! „Chlapci, jsme na místě U Pohlavára. Když totiž za časů bývalé Jugoslávie vyrazili soudruzi na hlavatky, tak je jejich družina brala často sem.“ Nedivíme se jim, tohle místo se prostě nedalo vynechat. Jáma v proudu tu přechází v obrovský točák. Působí spíše jako flek k lovu sumců na Pádu než jako podhorská bystřina. Najednou si ale nepřipadáme na Sáva Grande tak ztraceni. Plni nadějí zkoušíme možné i nemožné, z protějších strmých svahů nás pozorují lišky, ale záběr si nevykoledujeme.


Momentka ze Sávy - kousek od břehu tu vede podélná hráz, za níž se vytváří dlouhý točák.

Soutěž o nejšílenější nástrahu

Vracíme se k autu a přejíždíme o několik kilometrů na jiné místo. Sestup k němu je pomalu horolezeckou vložkou. Kousek od břehu tu vede podélná hráz, za níž se vytváří dlouhý točák. Prochytáváme ho hlavně glavinjarami, které agresivně pracují u dna proti proudu. Ale opět je to bezkontaktní sport. Je před námi další přejezd. Tam za námi přijíždí rybářská stráž a říká nám, že někde daleko po proudu se chytila hlavatka. Zpráva o ní působí vzdáleně jako informace o tropických teplotách v Karibiku.


Týmově jsme měli skoro stejnou radost z úlovku toho druhého, jako kdyby byl náš.

Je chvíle po poledni a my chytáme na krásném fotogenickém místě tvořeném několika hlubokými tůněmi, do kterých se opírá slunce. Začínáme tušit, že dneska to žádná sláva nebude, a tak trochu ztrácíme koncentraci, doléhá na nás únava a začínáme blbnout. Chvílemi se předháníme v tom, kdo hlavatkám odprezentuje šílenější nástrahu. Do vody se tak dívají i 25cm trollingové woblery, které vám při chodu pomalu zlámou prut, 30cm gumy v barvě papouška nebo vertikální nástrahy chrastící jako plechovka plná vymlácených kuliček z ložisek. Domlouváme se, že zkusíme ještě jedno místo a potom se budeme muset vydat domů.


Poměrně dost jsme chytali i na dělené woblery.

Jedeme k němu kaňonem Sávy. Řeku máme stále na očích. Někdy jsme vysoko nad ní, jindy jedeme skoro v úrovni hladiny. Místy působí bezútěšně, jinde je krásná, byť do lesku Savy Bohinjky jí hodně chybí. Na závěr si pro nás Jure připravil divokou peřej pod zbořeným jezem, kterou jezdily naše těžké nástrahy rychlostí jako bobaři ledovým korytem na olympiádě. Podél břehu se tvořily malé úplavy, ze kterých jsme ale hlavatku nevytáhli. Poprvé jsme tak společně zažili to, co je při lovu hlavatek naprosto běžné. Tedy situaci, kdy se žádná královna v daný den nevytáhne. I tak to bylo krásné a úspěšné. V průběhu výpravy jsme měli mimořádné štěstí. Také jsme si ale počkali na ideální podmínky. Ještě den před odjezdem jsme byli připraveni změnit termín. Takhle jsme mohli dorazit k řekám, které klesaly po povodni, blížil se úplněk a počasí bylo velmi proměnlivé. Měli jsme flexibilní plán a skvělého průvodce, se kterým jsme si sedli i po lidské stránce. V neposlední řadě jsme sem dorazili s vyzkoušenou výstrojí a výzbrojí, navíc připraveni technicky zvládat a vydržet lov v těžkých podmínkách bez ohledu na výsledek, světlo či tmu.


Společná fotka našeho týmu v poslední den výpravy

Loučení

Po cestě do Lublaně, kam jedeme vyklidit věci z hotelu a vezeme Jureho, si dáváme poslední společné kafíčko. Všichni víme, že jsme zažili něco naprosto jedinečného. A to nejenom po rybářské, ale i lidské stránce. Týmově jsme měli skoro stejnou radost z úlovku toho druhého, jako kdyby byl náš. Náš průvodce měl často snad i větší radost než lovec. Prožívali jsme očistu a krásu v jednom a prohloubili při tom přátelství mezi lidmi ze dvou slovanských národů. Když jsme se před osmihodinovou cestou domů loučili, věděli jsme nejenom, že tu nejsme naposledy. Také jsme ale už dávno chápali jedna z prvních slov, která nám Jure řekl, že je vždycky smutný, když končí zima, protože to je konec hlavatkové sezóny. I my jsme se už moc těšili na další zimu. To totiž zase budeme moci lovit hlavatky. Už teď se nám po nich stýskalo. Poprvé v životě jsem se vracel z výpravy za rybou, jejímuž lovu by se dalo úplně propadnout. Ještě že se za nimi musí cestovat a jejich sezóna netrvá celý rok. V mysli mi vytanula další slova, která nám průvodce řekl na začátku výpravy: „Mám moc rád svoji přítelkyni, když jsem ale s ní, tak často myslím na hlavatky.“ Myslím, že nás na nějakou dobu čeká to samé. Tak jsme se s hlavatkami alespoň rozloučili, když jsme jeli okolo nich po cestě domů. Věděli jsme totiž, že v tůni na potoce pod jezem v Lublani je Davidova hlavatka, v alpském údolí je Honzova a moje. A budou tam zřejmě až do konce svých dnů...


Všechny ryby jsme samozřejmě pustili

Hucho power

P.S. Pokud máte seriózní zájem o hlavatkovou výpravu do Slovinska, neváhejte mě kontaktovat, pomohu případně zprostředkovat.

Tento a další články autora také naleznete v časopise Kajman.

Autor: Radek Filip - ®

Diskuse k článku (34 reakcí)

Přečteno: 10 580x
Průměrná známka: 1.09

NLov královen 1. díl

O lovu hlavatek se říká, že je to jako sumčí přívlač v mrazu. Absolvujete tisíce neúspěšných náhozů s těžkým vybavením. Když pak záběr dostanete, tak o hlavatku často přijdete při zdolávání.