Okouni a okounci na okouny

- Milan Tychler

Pamatuji, že malí okouni bývali doslova v každé louži, a často to byla první ulovená rybka nás kluků, začínajících rybářů. Stačil malý spláveček, kousek nějaké žížalky na háček a okoun už se na háčku třepotal. Okounci bývali vidět v každé tůňce a jejich hejna popojížděla stále sem a tam a slídila za potravou. Skákali i na lesknoucí se prázdný háček. Když jste v noci posvítili na mělčinu, bylo jich tam plno.

Teď mám dojem, že v některých vodách okouni vůbec nejsou, ale není to tak. Když vezmete do ruky lehoučký vláčecí proutek s maličkou nástrahou, vždycky, nebo téměř vždycky nějakého okounka vytáhnete. Když ne napoprvé, tak jindy, anebo alespoň vidíte, jak hejno pruhovaných loupežníčků sleduje vaši nástrahu až ke břehu. Jenže narazit na velkého okouna, to je jiná. Na mnohých vodách se horko těžko dostanete přes dvacet, pětadvacet centimetrů, i když tam chytáte okounů relativně dost. Jak je to možné?


Co má pruhy, to funguje

Okoun má spoustu nepřátel. Ryby žerou už jeho jikry a ani v dospělosti není v bezpečí. Jeho největší tragédií je, že požírá sám sebe…

Léto se skutečně vydařilo a přišly krásné, slunečné podzimní dny. Ač je pokročilý říjen, přes poledne je to stále na tričko. Pořád můžete jít k vodě nalehko a ať vláčíte, nebo sedíte v křesílku a čekáte na kapra, je vám fajn. Mhouříte oči do sluníčka a zkrátka si to užíváte. Nejlepší na tom je, že ryby stále žerou. Kapři se krmí po celý den, rybky jsou stále na mělčinách a dravci jim dávají co proto.

V koutě pískovny na mělké pláži každou chvíli voda doslova vře a je slyšet hlasité srkání. To okouni tam prohání nějaké plotičky nebo ouklejky. Jdu se opatrně podívat blíž. Podle vydutých šípů na hladině, které zůstávají za útočícími rybami, mohu soudit, že tito okouni nejsou úplně malí. Plížím se přikrčený k zemi a postavím se pomaloučku až pod vrbovým keřem. Okouni mě nevidí a ženou rybky až pod mé nohy. Rybky létají na všechny strany a některé ve strachu a panice skončí až na suché zemi. A chytří okouni se neotočí a neplují pryč. Čekají, až se ti drobci doplácají zpět do vody, a pak je chytí. Je to krvavá hostina.


Takového často loví sami velcí okouni

Nelituji rybek. Tak to je a tak to má být. Je to příroda, jen je mi líto, že tihle okouni nahání svou vlastní krev. Ano, rybky v ohrožení jsou malí okounci! Nevím, zda to je tím, že si okoun svou potravu prostě nevybírá a útočí na cokoli, co zvládne, anebo prostě nemá zbytí a jen žere to, co ve vodě zbylo. Třeba se nezdařil výtěr plotic nebo jiných drobných rybek, a okouni prostě nemají nic jiného, co by mohli žrát, a proto žerou vlastní mládež.

Tuhle vodu neznám dokonale, ale strávil jsem tu dost času na to, abych mohl sledovat, co se tu s okouny děje. Bývala to voda, kde spolu žil okoun a candát v uričté rovnováze. Byly roky, kdy se chytalo víc candátů, a roky, kdy se chytalo víc okounů. V každém případě vždycky bylo okouního potěru hojně a tato voda bývala plná plotiček, malých cejnků a ouklejí. Zdejší oukleje bývaly až dvacet centimetrů dlouhé. Pak se vysadilo více štik, evidentně se štiky také dobře vytřely, protože bylo vidět na mělčinách spousty malých štiček. Štikám se dařilo, protože měly potravy víc než dost. A protože měly hojnost, chytalo se jich celkem málo. Ke štikám se později začal „sypat“ i sumec. Ten se ale nechytal vůbec, jen ojediněle nějaký kousek. Opravdu to bylo zanedbatelné množství.


Větší okoun, to je radost

A tak se stalo, že drobná ryba začala kvapně mizet. Když jste tu kdysi nahodili dva masné červy nebo zrnko kukuřice, hned se o ně strhla bitka. Teď tu nechytíte nástražní rybku. Candát docela zmizel a s okouny to jeden čas vypadalo také na levačku. Jenže okoun je tvrdý. Toho jen tak nevyhubíte. Jeho populace je početná a vždycky něco zůstane. Když zmizel candát, jeho hlavní nepřítel, a rybky, které likvidovaly jeho jikry, okoun byl zase na vzestupu a dařilo se mu o to víc, čím méně bylo štik ve vodě, protože ty dorostly a rybáři je začali odnášet. Teď už tu štik zase moc není, ale je tu okoun a sumec. Bílé ryby je tu minimálně. Cejni, kteří tu zůstali, jsou teď mnohem větší, než bývali. Jejich potravním konkurentem je jen kapr a amur. A okouni? Ti teď požírají sami sebe, takže brzy se s největší pravděpodobností stane to, že jejich stavy výrazně klesnou. Budou tu sice pěkné kusy, ale jen do té doby než je rybáři také odnesou.

Na tomto příkladu je vidět, jak se všechno může měnit, a to nejen díky zásahu člověka, ale prostě jen tím, že nepříznivé počasí zmaří výtěr některé ryby, i když je to třeba plotice nebo ouklej, které tvoří na mnohých vodách potravní základnu pro okouna. Mohli bychom si myslet, že uzavřené vody bez možnosti manipulace s vodní hladinou jsou vůči takovým věcem imunní, ale kdepak. Díky suchu klesly hladiny těchto vod tak výrazně, že se rybky vlastně nemají kdy vytřít. Stačily jim jen kořeny vrb a pár rostlinek na mělčině, ale ty teď nemají. A tam, kde může člověk manipulovat s výškou hladiny, se často stává, že po úspěšném tření hladinu někdo spustí a jikry prostě zůstanou na suchu…


Tohle mají rádi candáti a štiky

Je to tak, že jakmile se do něčeho začne vkládat člověk, obvykle to nedopadne dobře. Jen se vytlouká klín klínem, a byť to činí v dobré víře, výsledky jsou přinejmenším nejisté. Fakt je i ten, že okoun vždycky zůstane kanibalem. Když má ale dost jiné potravy, nejsou škody na vlastní populaci tak tragické. Jsou to jednoduché počty. O tom, že okoun nemá slitování s okounem, že je častou potravou štiky i candáta, nám jasně napovídá to, jak úspěšné jsou nástrahy, které napodobují okouna. Velmi dobře bodují i tam, kde se okoun prakticky nevyskytuje.


Tlama kanibala

Možná si řeknete, že dravec často zaútočí na wobbler bez ohledu na to, jak je barevně a tvarově zpracovaný. Jenže když po půldenním házení a střídání všelijakých nástrah přichází záběry výhradně na model Perch, asi nebudete potřebovat další důkazy. A právě na této pískovně, kde je pro okouny dost málo potravy, bychom si mohli říct, že okouni budou napadat všechno, co se jim vejde do tlamy. Je to tak, ale model malého okouna je přece jen úspěšnější než cokoli jiného. Myslel jsem, že když jim předložím wobbler spíše štíhlejší se světlejšími boky, bude to pecka. Mýlil jsem se! Kratší a zavalitější pruhovaný okounek bodoval mnohem přesvědčivěji, a navíc jsem na něj chytil větší kusy. Když jdu na okouny s malou nástrahou, nepoužívám lanko. Když ale nasadím trošku větší model okouna, mám lanko vždy, protože štika si nechá tuhle nástrahu jen málokdy ujít. Pokud je v okolí menší štička, je její záběr na wobbler napodobující okouna velmi pravděpodobný a přijdete o něj jediným kousnutím.

Těžko říct, kdo nebo co ovlivňuje populaci okouna nejvíce. Ovšem, vždycky když vidím, jak někdo vykazuje na konci roku desítky, a dokonce i stovky okounů, nemám z toho dobrý pocit. Okoun je jistě skvělá konzumní ryba, ale odnášet ji od vody v takovém množství určitě není normální. S potěšením vidím, že se zavádí hájení okouna a také se mu stanovuje míra. Mám z toho radost, ale zároveň je smutné, že musíme sahat k těmto prostředkům, abychom okouna uchránili.


Tohle si někteří rybáři nosí domů…

Okoun patří ke skutečně skvělým rybám jak z hlediska lovu, tak v kuchyni a mrzí mě, že některé vyhlášené okounové vody jsou dnes doslova vyplundrované a opatření, která se nastolují, přichází obyčejně už s křížkem po funuse. Přitom přece není tak těžké to pochopit a určit si vlastní pravidla, abychom mohli chytat pěkné okouny nejen dnes, ale i zítra…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (31 reakcí)

Přečteno: 12 533x
Průměrná známka: 1.16