- Otázky a diskuse
- Seznam
- Diskuse
Příběhy z rybařiny - skutečné, neskutečné, poetické - protože proč ne :-)
:-) Každý z Vás u vody mnohé prožil a snad by se i rád o zážitek podělil - co Vám v tom brání ? :-)
Autor diskuse: iwanhoe - Profil , 1.4.2007 všeobecné - příhody, kuriozity
- Zobrazit vybrané uživatele.
načítám...
3x v oblíbených a 0x v ignorovaných.
iwanhoe - Profil | St 5.3.2008 23:42:07
Jo, Horská Kamenice. Tam když se trefí stoupající voda, tak je to paráda téměř "na hod".
Jednou jsme si tam s kolegou Havlasem vyrazili, hostovačku v Železňáku zakoupili a razili dál - na oblíbené místo až k vyústění náhonu elektrárničky. Velmi nás překvapilo, že voda teče nikoliv náhonem jako obvykle, ale hlavním tokem - jindy je tomu naopak a "hlavní tok" jen živoří. Za chvíli jsme oba provozovali mušení "na Hitlera" jako z učebnice, a účinné přizvedávání neslo ovoce. Co ovoce, "sad ovocný" to byl
Ryba za rybou lipani a potočáci a nejmenší kolem 30 a nej byli těsně pod 40. Prostě normální Nirvána. A najednou ... náhon se rozběhl, voda v něm nabírala na síle ... a po chvilce již nastal soumrak dosud velmi úspěšného mušení.
Ale co, už jsme stejně potřebovali změnu a z toho místa bychom jinak snad ani nevylezli. Takto už důvod byl a celkem jsme vlastně "tu změnu" i uvítali.
Véna se nečekaně "obětoval" a přinesl z auta, celých 20m vzdáleného svačinku od matky Havlasové. No jistěéé. Domácí sekaná, měkkoučký chlebík (prý, aby nás nadlehčovalo) ... ba i okurčička byla. Zblajzli jsme vše řádně, řádně i zapili, bo to se musí a splnými pivními mozoly, že vyrazíme kousek výše na hlubší proudné místo. Nutno poznamenat, že až dosud jsem já osobně chytal jen v obyčejných holinách - no tam to stačilo a moje lenost i jen k přezouvání je nebetyčná .... a že si konečně opróbuji ty nové brodící botěnky - tuším firmou Kettner dodané.
Tož jsem botky vybalil (dovezl jsem je ještě v balíku - tak jak mi došly) a první botku pěkně i nazul. I medil jsem si, jak mi nárt pěkně vklouzl a jak ani přes lýtko neškrtí ... a tu se podívám na Vénu. Co tak blbě zírá, co se mu na botkách nezdá. "Co je?, " ptám se ho. "To je nějaký divný" dí Véna. "A co?", ptám se logicky já. "No já nevím", odpovídá pro změnu nelogicky Venda.
Pokrčil jsem rameny a uchopil druhou botku brodící. Véna se začal hrozně řehtat. I já jsem okamžitě pochopil ... "Už vim, " dí Véna., "už to vim" ..."Já už to vím taky ty vole" , odpověděl jsem mu bodře. Ty botky byly totiž obě pravé. Málem mě šlehlo. Představa nuceného chytání téměř ze břehu po celý dlouhý zbytek dne mě nijak zvlášť nerajcovala. Zato Véna si smíchy málen cvrnknul do neoprenů - no stihl je servat z "malýho Vény" pod pás fakt až na poslední chvíli. Řval, až slzel hajzlík jeden a přitom si močil na nohy.
Vzpoměl jsem si, že Véna měl minule v tašce i broďáky a zadoufal jsem, že byl línej je po posledním chytání doma vyndat. Potvrdilo se. Ani jsem se ho neptal a jednu botu - samozřejmě levou, jsem si půjčil. Nijak mi nevadilo, že mám jednu botku brodivou černou a druhou zase zelenou. I Vendovi to připadalo kupodivu normální a tak jsme vyrazili proti proudu. Pár místeček jsme prochytali a i když byly už jen menší rybky a zdaleka ne tak v hojném počtu jako zrána, tak jsme si krásně zbytek dne užili.
Jen jsem si tak v duchu představoval, že k "reklamaci" - výměně pošlu jen jednu botku a někdo ji tam určitě v domnění, že závada je pouze v její neodolnosti proti živlu vodnímu vymění a pošle mi nazpět novou - jak jinak, opět pravou.
Ale nestalo se - kupodivu :-)
Jednou jsme si tam s kolegou Havlasem vyrazili, hostovačku v Železňáku zakoupili a razili dál - na oblíbené místo až k vyústění náhonu elektrárničky. Velmi nás překvapilo, že voda teče nikoliv náhonem jako obvykle, ale hlavním tokem - jindy je tomu naopak a "hlavní tok" jen živoří. Za chvíli jsme oba provozovali mušení "na Hitlera" jako z učebnice, a účinné přizvedávání neslo ovoce. Co ovoce, "sad ovocný" to byl
Ryba za rybou lipani a potočáci a nejmenší kolem 30 a nej byli těsně pod 40. Prostě normální Nirvána. A najednou ... náhon se rozběhl, voda v něm nabírala na síle ... a po chvilce již nastal soumrak dosud velmi úspěšného mušení.
Ale co, už jsme stejně potřebovali změnu a z toho místa bychom jinak snad ani nevylezli. Takto už důvod byl a celkem jsme vlastně "tu změnu" i uvítali.
Véna se nečekaně "obětoval" a přinesl z auta, celých 20m vzdáleného svačinku od matky Havlasové. No jistěéé. Domácí sekaná, měkkoučký chlebík (prý, aby nás nadlehčovalo) ... ba i okurčička byla. Zblajzli jsme vše řádně, řádně i zapili, bo to se musí a splnými pivními mozoly, že vyrazíme kousek výše na hlubší proudné místo. Nutno poznamenat, že až dosud jsem já osobně chytal jen v obyčejných holinách - no tam to stačilo a moje lenost i jen k přezouvání je nebetyčná .... a že si konečně opróbuji ty nové brodící botěnky - tuším firmou Kettner dodané.
Tož jsem botky vybalil (dovezl jsem je ještě v balíku - tak jak mi došly) a první botku pěkně i nazul. I medil jsem si, jak mi nárt pěkně vklouzl a jak ani přes lýtko neškrtí ... a tu se podívám na Vénu. Co tak blbě zírá, co se mu na botkách nezdá. "Co je?, " ptám se ho. "To je nějaký divný" dí Véna. "A co?", ptám se logicky já. "No já nevím", odpovídá pro změnu nelogicky Venda.
Pokrčil jsem rameny a uchopil druhou botku brodící. Véna se začal hrozně řehtat. I já jsem okamžitě pochopil ... "Už vim, " dí Véna., "už to vim" ..."Já už to vím taky ty vole" , odpověděl jsem mu bodře. Ty botky byly totiž obě pravé. Málem mě šlehlo. Představa nuceného chytání téměř ze břehu po celý dlouhý zbytek dne mě nijak zvlášť nerajcovala. Zato Véna si smíchy málen cvrnknul do neoprenů - no stihl je servat z "malýho Vény" pod pás fakt až na poslední chvíli. Řval, až slzel hajzlík jeden a přitom si močil na nohy.
Vzpoměl jsem si, že Véna měl minule v tašce i broďáky a zadoufal jsem, že byl línej je po posledním chytání doma vyndat. Potvrdilo se. Ani jsem se ho neptal a jednu botu - samozřejmě levou, jsem si půjčil. Nijak mi nevadilo, že mám jednu botku brodivou černou a druhou zase zelenou. I Vendovi to připadalo kupodivu normální a tak jsme vyrazili proti proudu. Pár místeček jsme prochytali a i když byly už jen menší rybky a zdaleka ne tak v hojném počtu jako zrána, tak jsme si krásně zbytek dne užili.
Jen jsem si tak v duchu představoval, že k "reklamaci" - výměně pošlu jen jednu botku a někdo ji tam určitě v domnění, že závada je pouze v její neodolnosti proti živlu vodnímu vymění a pošle mi nazpět novou - jak jinak, opět pravou.
Ale nestalo se - kupodivu :-)
Jarda Kučera - Profil | St 26.12.2007 10:06:09
Ivo:Tento ůsek řeky o kterém zde píšeš,jsem si vybral pro ztrávení letošní letní dovolené.Divoké prase jsem tam nepotkal,ale byli tam krásní kapři.
Ivo - Profil | Út 25.12.2007 15:31:22
To vám byla jednou divočina
Humor je skvělá věc. Mám rád vtipnou češtinu podpořenou dvojsmyslnými slovními obraty a snad právě proto jsem si velmi oblíbil dávné a přesto ještě dnes stále úžasné povídky pánů Šimka (nemá se mnou nic společného,bohužel) a Grosmanna. Obzvláště pak povídku „jak jsme chovali užitečné zvíře“.Je to samozřejmě pouhá fikce,bravurně napsaná a vyprávěna, leč rozzuřeného a řezníkem ohrožovaného divočáka, řádícího v činžovním bytě, si dokážu vcelku živě představit. Jenže – divočák patří do lesa a mě učarovala spíš řeka a ryby.O kance, sebedivočejšího, jsem se nikdy moc nezajímal a vlastně jsem o něm věděl pouze to, že žere bukvice, chrochtá, má divnej ksicht a je z něho výborný guláš.
Začátkem letošního jara jsem s kolegou hledal nová, řekněme neochytaná místa k lovu kaprů. Nějaké nové fleky jsme našli a doufali jsme, že budeme mít v letošní sezóně kam jezdit a zůstanou nám k dispozici i nějaké rezervy v případě, že vyhlídnuté místo bude obsazené. Jak se však později ukázalo,nebyli jsme jediní, kdo hledali a našli.Když jsem jeden pátek objel pět fleků a na všech seděli rybáři, bylo to už dost nepříjemné. Nezbylo mi tedy nic jiného, nežli se poohlédnout po něčem novém. Prostě znovu hledat místa dosud nechytaná.
V polovině prázdnin jsem vyrazil k řece s poněkud jinou strategií. Najít místo, které není vůbec pohodlné, kam se dá obtížně či vůbec zajet autem,kde bych si mohl dopředu zakrmit a kam bych pak mohl začátkem víkendu v klidu a bez obav vyjet.
Řeka se od jara hodně změnila. Tam, kde jsme si původně mysleli, že se vůbec nedá chytat , vznikly velké mýtiny a mnohdy prostory pro celý stanový tábor.Prostě někdo popustil uzdu své touze po pohodlí a té padli za oběť větve, mnohdy i celé stromy, o jejichž dřívější přítomnosti svědčily smutné, čerstvé pařezy. Tak tohle tedy opravdu ne. Uříznout suchou větev, pár bezinkových šlahounů či vysekat kopřivy, prosím, proti tomu nic nemám, ale podrazit strom kvůli pohodlíčku na břehu, to bylo opravdu příliš. Od takových fleků raději dál. A tak jsem hledal a hledal. Už jsem myslel, že to vzdám a na polní cestu, o které jsem tušil že vede snad k řece jsem odbočil více méně flegmaticky. Cesta mne přivedla na okraj žitného pole a mojí pouť zastavil nápis – Soukromý pozemek .Vpravo, v místech kde končilo pole byl hustý les, vlevo velký, rozlehlý statek. Kdesi za polem byla řeka. Poslušně jsem zatavil na okraji pole a všiml jsem si , že uprostřed lánu je vyjetá cesta, kterou bych se mohl k řece dostat. Čistě teoreticky jsem uvažoval o tom, že bych se, za předpokladu, že břeh bude vyhovující pro lov kaprů, dohodl s majitelem pozemku na tom, že bych si věci dovezl ke břehu a auto nechal někde u jeho statku. Byla to jen otázka pozdější dohody a moje představy se buď potvrdí, nebo vyvrátí. Zamkl jsem vůz a šel po vyjeté cestě směrem k řece. Cesta se však stáčela mírně doprava. Náhle jsem v dálce spatřil břeh řeky. Přidal jsem do kroku,ale vzápětí jsem zpozorněl.Za sebou jsem zaslechl zvuky, které byly přinejmenším prapodivné.Na dálku nevidím příliš ostře a brýle jsem si nechal v autě.Viděl jsem jen pohybující se klasy kterými se něco řítilo ke mě. Majitele pozemku jsem v té chvíli vyloučil, neboť bylo nepravděpodobné, že by se za mnou vydal po čtyřech demolujíc vlastní obilí.Navíc by určitě přidal i nějakou rozčilenou větu hrůzu nahánějícím hlasem. Jenže z obilí se ozýval spíše dusot a funění. Během jedné dlouhé , hrůzné vteřiny jsem spatřil několik metrů ode mne divoké prase.Naštvané (slušně řečeno), ohromné a rozeběhnuté. Bylo vcelku jednoduché odhadnout,koho si vybralo za terč. Bivoje v rodu nemám a na ramena jsem vzal raději vlastní nohy.Jenže to děsné zvíře za mnou nabíralo rychlost, na rozdíl ode mne. Strom nikde a v obilí jsem si sním nechtěl hrát ani na schovávanou,natož na honěnou.Ostatně ten kanec vůbec nevypadal na to, že by si chtěl hrát.Utíkal jsem co to šlo.V pantoflích se běhá opravdu blbě.Jedinou spásou pro mne byla řeka, jenže cesta ,vedoucí souběžně s řekou vyústila na jejím břehu až po cca 200 metrech a na téhle trati bych ve sprintu praseti asi podlehl a o to jsem rozhodně nestál.Zamířil jsem tedy do obilí a rovnou cestou k řece.Klasy mne šlehaly do nohou, neviděl jsem v tom fofru, kam šlapu.Jedna pantofle se mi za běhu otočila a já měl podrážku místo na chodidle pěkně na nártu.Na nějaké komentáře či nadávky jsem neměl pomyšlení a ani dech. Stejně by byly k ničemu. Zdrhal jsem ,seč mi síly stačily a měl jsem strach. To nepopírám. Nevěřil jsem tomu, že by prase ctilo metodu „chyť a pusť“.Spíš-„udeř rypákem a roztrhej“.Co taky jiného. Polem a obilím jsem běžel jen několik vteřin ,ale pro mne byly nekonečně dlouhé.Bál jsem se otočit, abych nezakopl ale podle zvuků za mými zády se ta rozzuřená svině blížila. Na břehu jsem se odrazil a skočil do řeky. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že by tam mohla být mělčina nebo nějaký šutr. Když jsem se vynořil, tak jsem si uvědomil, že mám u pasu ledvinku s mobilním telefonem a se všemi doklady. Šlapajíc vodu jsem ji rychle odepnul a hodil na břeh. Tam stálo prase v celé své kráse. Mohutný tvor, přední po kolena ve vodě a hlasitě funěl. Za mnou do vody se nechystal. Nervózně pohupoval hlavou .Byla to zvláštní situace.Já ve vodě v kraťasech a tričku , svině na břehu asi pět metrů ode mne. Kdyby nás někdo pozoroval, tak se asi válí smíchy po zemi. Jenže mě do smíchu nebylo.Měl jsem husí kůži, celý jsem se klepal ale zimou to nebylo.Náhle se z obilí ozvalo jakési zapištění. Svině zbystřila, pak se otočila a zmizela někde mezi klasy. Postupně mi to docházelo. Někde u cesty vedoucí obilím měla bachyně(zřejmě) své mladé a já je svou přítomností asi nějak vyrušil.Nechtěně,ale to jsem bachyni vysvětlit nedokázal.
Opatrně jsem vylezl z vody, v uctivé vzdálenosti obešel celé pole a schoval se v bezpečí auta. Přešla mě veškerá chuť zkoumat tuto oblast a v přilehlém okolí bych kapry nechytal ani v případě, že by tu skákali třicetikiláči.
Humor je skvělá věc. Mám rád vtipnou češtinu podpořenou dvojsmyslnými slovními obraty a snad právě proto jsem si velmi oblíbil dávné a přesto ještě dnes stále úžasné povídky pánů Šimka (nemá se mnou nic společného,bohužel) a Grosmanna. Obzvláště pak povídku „jak jsme chovali užitečné zvíře“.Je to samozřejmě pouhá fikce,bravurně napsaná a vyprávěna, leč rozzuřeného a řezníkem ohrožovaného divočáka, řádícího v činžovním bytě, si dokážu vcelku živě představit. Jenže – divočák patří do lesa a mě učarovala spíš řeka a ryby.O kance, sebedivočejšího, jsem se nikdy moc nezajímal a vlastně jsem o něm věděl pouze to, že žere bukvice, chrochtá, má divnej ksicht a je z něho výborný guláš.
Začátkem letošního jara jsem s kolegou hledal nová, řekněme neochytaná místa k lovu kaprů. Nějaké nové fleky jsme našli a doufali jsme, že budeme mít v letošní sezóně kam jezdit a zůstanou nám k dispozici i nějaké rezervy v případě, že vyhlídnuté místo bude obsazené. Jak se však později ukázalo,nebyli jsme jediní, kdo hledali a našli.Když jsem jeden pátek objel pět fleků a na všech seděli rybáři, bylo to už dost nepříjemné. Nezbylo mi tedy nic jiného, nežli se poohlédnout po něčem novém. Prostě znovu hledat místa dosud nechytaná.
V polovině prázdnin jsem vyrazil k řece s poněkud jinou strategií. Najít místo, které není vůbec pohodlné, kam se dá obtížně či vůbec zajet autem,kde bych si mohl dopředu zakrmit a kam bych pak mohl začátkem víkendu v klidu a bez obav vyjet.
Řeka se od jara hodně změnila. Tam, kde jsme si původně mysleli, že se vůbec nedá chytat , vznikly velké mýtiny a mnohdy prostory pro celý stanový tábor.Prostě někdo popustil uzdu své touze po pohodlí a té padli za oběť větve, mnohdy i celé stromy, o jejichž dřívější přítomnosti svědčily smutné, čerstvé pařezy. Tak tohle tedy opravdu ne. Uříznout suchou větev, pár bezinkových šlahounů či vysekat kopřivy, prosím, proti tomu nic nemám, ale podrazit strom kvůli pohodlíčku na břehu, to bylo opravdu příliš. Od takových fleků raději dál. A tak jsem hledal a hledal. Už jsem myslel, že to vzdám a na polní cestu, o které jsem tušil že vede snad k řece jsem odbočil více méně flegmaticky. Cesta mne přivedla na okraj žitného pole a mojí pouť zastavil nápis – Soukromý pozemek .Vpravo, v místech kde končilo pole byl hustý les, vlevo velký, rozlehlý statek. Kdesi za polem byla řeka. Poslušně jsem zatavil na okraji pole a všiml jsem si , že uprostřed lánu je vyjetá cesta, kterou bych se mohl k řece dostat. Čistě teoreticky jsem uvažoval o tom, že bych se, za předpokladu, že břeh bude vyhovující pro lov kaprů, dohodl s majitelem pozemku na tom, že bych si věci dovezl ke břehu a auto nechal někde u jeho statku. Byla to jen otázka pozdější dohody a moje představy se buď potvrdí, nebo vyvrátí. Zamkl jsem vůz a šel po vyjeté cestě směrem k řece. Cesta se však stáčela mírně doprava. Náhle jsem v dálce spatřil břeh řeky. Přidal jsem do kroku,ale vzápětí jsem zpozorněl.Za sebou jsem zaslechl zvuky, které byly přinejmenším prapodivné.Na dálku nevidím příliš ostře a brýle jsem si nechal v autě.Viděl jsem jen pohybující se klasy kterými se něco řítilo ke mě. Majitele pozemku jsem v té chvíli vyloučil, neboť bylo nepravděpodobné, že by se za mnou vydal po čtyřech demolujíc vlastní obilí.Navíc by určitě přidal i nějakou rozčilenou větu hrůzu nahánějícím hlasem. Jenže z obilí se ozýval spíše dusot a funění. Během jedné dlouhé , hrůzné vteřiny jsem spatřil několik metrů ode mne divoké prase.Naštvané (slušně řečeno), ohromné a rozeběhnuté. Bylo vcelku jednoduché odhadnout,koho si vybralo za terč. Bivoje v rodu nemám a na ramena jsem vzal raději vlastní nohy.Jenže to děsné zvíře za mnou nabíralo rychlost, na rozdíl ode mne. Strom nikde a v obilí jsem si sním nechtěl hrát ani na schovávanou,natož na honěnou.Ostatně ten kanec vůbec nevypadal na to, že by si chtěl hrát.Utíkal jsem co to šlo.V pantoflích se běhá opravdu blbě.Jedinou spásou pro mne byla řeka, jenže cesta ,vedoucí souběžně s řekou vyústila na jejím břehu až po cca 200 metrech a na téhle trati bych ve sprintu praseti asi podlehl a o to jsem rozhodně nestál.Zamířil jsem tedy do obilí a rovnou cestou k řece.Klasy mne šlehaly do nohou, neviděl jsem v tom fofru, kam šlapu.Jedna pantofle se mi za běhu otočila a já měl podrážku místo na chodidle pěkně na nártu.Na nějaké komentáře či nadávky jsem neměl pomyšlení a ani dech. Stejně by byly k ničemu. Zdrhal jsem ,seč mi síly stačily a měl jsem strach. To nepopírám. Nevěřil jsem tomu, že by prase ctilo metodu „chyť a pusť“.Spíš-„udeř rypákem a roztrhej“.Co taky jiného. Polem a obilím jsem běžel jen několik vteřin ,ale pro mne byly nekonečně dlouhé.Bál jsem se otočit, abych nezakopl ale podle zvuků za mými zády se ta rozzuřená svině blížila. Na břehu jsem se odrazil a skočil do řeky. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že by tam mohla být mělčina nebo nějaký šutr. Když jsem se vynořil, tak jsem si uvědomil, že mám u pasu ledvinku s mobilním telefonem a se všemi doklady. Šlapajíc vodu jsem ji rychle odepnul a hodil na břeh. Tam stálo prase v celé své kráse. Mohutný tvor, přední po kolena ve vodě a hlasitě funěl. Za mnou do vody se nechystal. Nervózně pohupoval hlavou .Byla to zvláštní situace.Já ve vodě v kraťasech a tričku , svině na břehu asi pět metrů ode mne. Kdyby nás někdo pozoroval, tak se asi válí smíchy po zemi. Jenže mě do smíchu nebylo.Měl jsem husí kůži, celý jsem se klepal ale zimou to nebylo.Náhle se z obilí ozvalo jakési zapištění. Svině zbystřila, pak se otočila a zmizela někde mezi klasy. Postupně mi to docházelo. Někde u cesty vedoucí obilím měla bachyně(zřejmě) své mladé a já je svou přítomností asi nějak vyrušil.Nechtěně,ale to jsem bachyni vysvětlit nedokázal.
Opatrně jsem vylezl z vody, v uctivé vzdálenosti obešel celé pole a schoval se v bezpečí auta. Přešla mě veškerá chuť zkoumat tuto oblast a v přilehlém okolí bych kapry nechytal ani v případě, že by tu skákali třicetikiláči.
tucnak11 - Profil | Po 24.12.2007 14:13:06
Ja mam takovy delši přyběh jak byl jsem nanoc na rybah.Nedivejte se na pravopis proto že ja jsem ze severniho pole a neumim dobře česki.Jel jsem na ryby na noc za uhořami.Nejvice me nasral ten plešoun co tak sviti jasně,věděl jsem že chytim koulove.Bližila se pulnoc domorodcy začeli odhazet a ja chystat misto na spani,jeden se pta ,nebojš se tady spat, ja jsem mu odpověděl že ne,jen se zasmal a šel pryč.Lehnul jsem se a dival na hvězdy a letadla,kolem tak 2 h.rano slišim jake hrobotěni jak by kdosy šel moim směrem,myslim si jaki rybař take zustal vezmu baterku a zasvitim tymto směrem,najednou jsem ztuhnul a srdce mi přestalo tlouct,naproti mě stoi divočak tak 200 kg a 4 m odemě,do gati jsem udělal velkou stranu bez žadneho tlačeni ,na gatěh flek jak salatova misa ani jsem necitil ten smrat medvet davno by utekl s toho smradu,thoř přymě to byl navonieny frajer.Koukamy na sebe tak minutu najednou vyskocim jak srnka s velkim indianskim žvanim aš mi mandle popraskaly uviděl nejbliřši strom jak na moje 117 kg tak jsem se veškrabal na něho jak veverka za nehtama tolik kury žebym mohl udělat taborak.Seděl jsem do rana natym strome vyfuk začel mě palit uš jsem nemohl vydržet,myslim si seru na divotiaka ač mě zabije prdel musim si oplahnout bo mě nepoušti do vlaku.Rano začeli se shazet rybaři a ja leštil jsem si moi ubohou ryč,stejny rybař mi řekl neměl jsem vnocy navštěvu ,ja jsem mu odpověděl pohoda klidek a vduhu si řikam ty urtiče si věděl že tam hodi milumilovne prasatka,tak to je muj přyběh.
iwanhoe - Profil | Po 24.12.2007 13:07:21
Vraceli jsme se onehdá ze sušení na Lužnici. Rybačka pěkná, jen větší rybky se nekonaly, tak jsme "na žal" zaskočili za jedno. To jedno se logicky protáhlo na tři a jelikož jsem řídil, tak jsem prohlásilty tři desítečky za maximum a že pojedeme do Hradů a tam ještě nějaké "přisypeme".
Měsíc se nějak nekonal a tma již byla jako v ranci, tak jsem musel cestou od Veselí zadem na Hrady dávat veliký pozor na případnou zvěř lesní či polní přes vozovku přebíhající. Bylo už těsně po půlnoci, když jsem zahlédl před světlem auta "cosi na vozovce". Prudce jsem zabrzdil a vytřeštil oči. Uprostřed silnice stály dvě basy s pivem a kolem seděli s lahváčema v ruce nějací místní bujaří hoši. A čuměli nechápavě do světlometů. "Kokoti", prohodil jsem směrem k Jiříkovi a vystoupil jsem z vozu. Byl slyšet jen motor auta a jinak nic. V klidu jsem došel až k basenkám, vyndal jsem si pivo a o opasek otevřel. Potom jsem si přisedl a pivínko na ex vypil. "Ty vole", ozvalo se, "to byla žížeň". "To jo, ale zůstala neuhašená", dodal jsem já a otevřel jsem ještě jedno, a pomaloučku na pár ločků jsem si ho řádně vychutnal." Jak z osmého schodu synci", prohodil jsem pochvalně po posledním polknutí. "Kdybyste nám dovolili projet, nebylo by to vůbec špatné, bo nám v Hradech zavřou a žízeň, to je sviňa jak jistě víte". Chápavě přikývli, jako že o tom žádná a poposedli si abych mohl projet. Zatroubil jsem na pozdrav a též jako poděkování za dobré pivečko a pokračoval dále.
Jiřík vedle mně jen nechápavě kroutil hlavou. Myslel si totiž, že jsem vystoupil jen proto abych jim vynadal. Přiznal jsem mu, že původně jo, ale ty basičky s pivem uprostřed a okolo těch 8 měsíčků (fakt, jen 4 chyběli a mohl jsem se klidně představit jako Maruška) - ty basičky místo planoucího táboráku, ty mě dostaly. Přeci bych jim nekazil dobrou náladěnku, jež je dnes tak vzácná nějakým pruděním, bo ni?
Měsíc se nějak nekonal a tma již byla jako v ranci, tak jsem musel cestou od Veselí zadem na Hrady dávat veliký pozor na případnou zvěř lesní či polní přes vozovku přebíhající. Bylo už těsně po půlnoci, když jsem zahlédl před světlem auta "cosi na vozovce". Prudce jsem zabrzdil a vytřeštil oči. Uprostřed silnice stály dvě basy s pivem a kolem seděli s lahváčema v ruce nějací místní bujaří hoši. A čuměli nechápavě do světlometů. "Kokoti", prohodil jsem směrem k Jiříkovi a vystoupil jsem z vozu. Byl slyšet jen motor auta a jinak nic. V klidu jsem došel až k basenkám, vyndal jsem si pivo a o opasek otevřel. Potom jsem si přisedl a pivínko na ex vypil. "Ty vole", ozvalo se, "to byla žížeň". "To jo, ale zůstala neuhašená", dodal jsem já a otevřel jsem ještě jedno, a pomaloučku na pár ločků jsem si ho řádně vychutnal." Jak z osmého schodu synci", prohodil jsem pochvalně po posledním polknutí. "Kdybyste nám dovolili projet, nebylo by to vůbec špatné, bo nám v Hradech zavřou a žízeň, to je sviňa jak jistě víte". Chápavě přikývli, jako že o tom žádná a poposedli si abych mohl projet. Zatroubil jsem na pozdrav a též jako poděkování za dobré pivečko a pokračoval dále.
Jiřík vedle mně jen nechápavě kroutil hlavou. Myslel si totiž, že jsem vystoupil jen proto abych jim vynadal. Přiznal jsem mu, že původně jo, ale ty basičky s pivem uprostřed a okolo těch 8 měsíčků (fakt, jen 4 chyběli a mohl jsem se klidně představit jako Maruška) - ty basičky místo planoucího táboráku, ty mě dostaly. Přeci bych jim nekazil dobrou náladěnku, jež je dnes tak vzácná nějakým pruděním, bo ni?
chyt´a pust´ - Profil | St 19.12.2007 20:13:09
Jedno jsem takhle seděl z dědou na rybách , na mistní vodě! vůbec to nebralo! tak jsme si spolu povídaly o rybách, ... v tu ránu koukám že jde jeden prut do vody!Děda ho chytnul do ruky azačel rybu přitahovat ke břehu(kapra). Protože jsme chytaly u kořenů, které byly z obouch stran tak nám do nich zajel!!!Děda říkal at´ si hlídám druhý prut! a já jsem mu odpověděl že si ho hlídám!! Ale ve skutečnosti jsem přemýšlel jak toho kapra dostanem z kořenů! V tu ránu slyším ránu! jenom z dědou koukáme jak prut ,, plave"před námy a dělá takový oblouk kolem celého rybníka!(rybník je malý)! Ale najednou se prut otočil a taky si to namířil do těch kořenů. Takže dvě ryby byly v kořenech asi po 10minutách se nám je povedlo osvobodit!Strašné překvapeni bylo že jeden měl asi
30cm a druhý ,, ten můj" měl asi 37cm aelspon jsem zjistil že nám prut plave!:-D
30cm a druhý ,, ten můj" měl asi 37cm aelspon jsem zjistil že nám prut plave!:-D
iwanhoe - Profil | Po 17.12.2007 9:24:45
Romeo a Julie po Doksansku
S Jiříkem jsme, dávno tomu již, rybařili na Ohři pod Doksanským jezem. Bylo krásně ryby sice moc nešly - tedy mně a Jiřík přeci jen nějaké parmí záběry měl. Určitě si to zasloužil přinejmenším za způsob lovu, kdy nekonečné desítky minut stál na břehu s prutem jako telegrafní tyč (tak dlouhým i těžkým), zadržoval těžké olovo s rousničkou ve vývařišti a s prstem "na spoušti" čekal na záběr. Parmy bojovaly krásně a jak ty mršky uměly mistrně využívat tamní proud ...
Já jsem si prošvihl svých pár ťukanců na položenou a čisté zero mě na konci dne ani moc nepřekvapovalo - jako téměř vždy jsem byl na řece pechvogel.
Čas určený k lovu nám vypršel a tak jsme se přichystali k nocování pod širákem a ráno že budeme pokračovat v lovu na "TOP" fleku (jak pro koho TOP).Kamínky jsme pod sebou odstranili a za chvíli jsme se v teplíčku spacáků chystali zachrupnout. Jez hučel ku spaní dost nepříjemně, nicméně po chvíli jsme se začali propadat do rybářského ráje, záběrů plno, velké ryby bojo ..... a řev. Najednou nás probudil řev. Dívčí řev. Vylétli jsme s Jiříkem ze spacáků, notně již spánkem zblblí a utíkali jsme na lávku na jezem, okdud se to ozývalo. Přisvěcovali jsme si baterkama na cestu, bo tma byla jak v řiti afričana. Tu Jiřík zastavil a zvedl cosi z lávky. Pouzdro s doklady - s občankou nějakého mladíka - a pěněženka. Obé položené pěkně na sebe. Nechápavě jsme se na sebe podívali a hned běželi dál až na konec.
Tam stála dívka, lehce podroušená a řvala "on se utopí, pomozte mu"."A komu?" Ptal se Jiří. "On tam skočil, že se utopí a já mu nevěřila, pomozte mu". Pomyslel jsem si v mžiku, že zachraňovat někoho z nadjezí v totální tmě se mi rozhodně nechce a skočil-li tam nějaký synek dobrovolně, dobře mu tak. Podíval jsem se "baterkou" na JIříka a i z jeho očí bylo jasné, že kvůli plaketě "zachránce" do vody rozhodně nepůjde. Přemýšleli jsme, jak to dívce sdělit, když jsem si najednou všiml, jak někdo přímo pod námi vylézá z vody. S jistým ulehčením - ne proto, že se neutopil, ale že určitě nepůjdeme do vody - pomáháme mladíkovi na břeh. Dívka na něj roztouženě hledí a blábolí cosi o tom, že ho stále miluje a ....
Ihned nám docvaklo, že jeho obličej je nápadně podobný fotografii v občance. Jiřík mu bodře řekl cosi jako "ty jsi ale kokot, viď" a tajně, aby dívka neviděla, mu podává za záda dívky doklady s peněženkou. Culil se jako budulínek, tedy Jiřík a já ostatně také. Hoch jen potichu prohodil "díky chlapi" a významně mrknul. Dívka mu oddaně visela na krku a my si jen pomysleli, že za tu oběť si synek trochu erotiky jistě zaslouží.Proto jsme se rychle odebrali zpět na druhý břeh do spacáčků. Tam nám alespoň žádné baby "nehrozily".
S Jiříkem jsme, dávno tomu již, rybařili na Ohři pod Doksanským jezem. Bylo krásně ryby sice moc nešly - tedy mně a Jiřík přeci jen nějaké parmí záběry měl. Určitě si to zasloužil přinejmenším za způsob lovu, kdy nekonečné desítky minut stál na břehu s prutem jako telegrafní tyč (tak dlouhým i těžkým), zadržoval těžké olovo s rousničkou ve vývařišti a s prstem "na spoušti" čekal na záběr. Parmy bojovaly krásně a jak ty mršky uměly mistrně využívat tamní proud ...
Já jsem si prošvihl svých pár ťukanců na položenou a čisté zero mě na konci dne ani moc nepřekvapovalo - jako téměř vždy jsem byl na řece pechvogel.
Čas určený k lovu nám vypršel a tak jsme se přichystali k nocování pod širákem a ráno že budeme pokračovat v lovu na "TOP" fleku (jak pro koho TOP).Kamínky jsme pod sebou odstranili a za chvíli jsme se v teplíčku spacáků chystali zachrupnout. Jez hučel ku spaní dost nepříjemně, nicméně po chvíli jsme se začali propadat do rybářského ráje, záběrů plno, velké ryby bojo ..... a řev. Najednou nás probudil řev. Dívčí řev. Vylétli jsme s Jiříkem ze spacáků, notně již spánkem zblblí a utíkali jsme na lávku na jezem, okdud se to ozývalo. Přisvěcovali jsme si baterkama na cestu, bo tma byla jak v řiti afričana. Tu Jiřík zastavil a zvedl cosi z lávky. Pouzdro s doklady - s občankou nějakého mladíka - a pěněženka. Obé položené pěkně na sebe. Nechápavě jsme se na sebe podívali a hned běželi dál až na konec.
Tam stála dívka, lehce podroušená a řvala "on se utopí, pomozte mu"."A komu?" Ptal se Jiří. "On tam skočil, že se utopí a já mu nevěřila, pomozte mu". Pomyslel jsem si v mžiku, že zachraňovat někoho z nadjezí v totální tmě se mi rozhodně nechce a skočil-li tam nějaký synek dobrovolně, dobře mu tak. Podíval jsem se "baterkou" na JIříka a i z jeho očí bylo jasné, že kvůli plaketě "zachránce" do vody rozhodně nepůjde. Přemýšleli jsme, jak to dívce sdělit, když jsem si najednou všiml, jak někdo přímo pod námi vylézá z vody. S jistým ulehčením - ne proto, že se neutopil, ale že určitě nepůjdeme do vody - pomáháme mladíkovi na břeh. Dívka na něj roztouženě hledí a blábolí cosi o tom, že ho stále miluje a ....
Ihned nám docvaklo, že jeho obličej je nápadně podobný fotografii v občance. Jiřík mu bodře řekl cosi jako "ty jsi ale kokot, viď" a tajně, aby dívka neviděla, mu podává za záda dívky doklady s peněženkou. Culil se jako budulínek, tedy Jiřík a já ostatně také. Hoch jen potichu prohodil "díky chlapi" a významně mrknul. Dívka mu oddaně visela na krku a my si jen pomysleli, že za tu oběť si synek trochu erotiky jistě zaslouží.Proto jsme se rychle odebrali zpět na druhý břeh do spacáčků. Tam nám alespoň žádné baby "nehrozily".
skwor - Profil | So 17.11.2007 20:17:43
Asi před třemi lety jsem lovil na plavanou na Berounce takřka v centru jedné vesnice. V tom se vedle mě na břehu objevil ptáček velikosti kuřete (ještě neměl ani pořádně peří). Nechtěl jsem ho tam nechat a jedna místní obyvatelka mi řekla, že je to malý páv a že je jeden místní chová. Vydal jsem se tedy k domu, který mi ukázali (největší vila ve vesnici). Zazvonil jsem a zůstal stát u dveří. Z domu vyběhl pes a po něm člověk připomínající teroristu z Al-kájdy. Postupně se z domu vynořilo ještě asi sedm osm lidí podobného vzhledu. Jeden řekl špatnou češtinou "Já myslim, že to neni páv. Já by si ho nehal, ale nevim, co to žeře.." tak jsem se rozloučil a odešel. Cestou domů jsem stále přemýšlel, koho mi ten člověk připomínal. S rodiči jsem potom "páva" odvezl do záchranné stanice, kde nám řekli, že to je ve skutečnosti holub. Asi týden potom jsem při otevření jednoho deníku zažil šok. Z jedné fotografie na mě koukal ten cizinec, kterému jsem toho holuba nesl. Byl to světoznámý Kubánský módní návrhář Osmani Laffita, který již několik let žije v Čechách.
iwanhoe - Profil | Pá 16.11.2007 18:47:04
"Představení v Čichořicích"
Jo, to byla rybačka na Střelence tehdá. Vody ke čtyřicítce, prostě TOP a lipísci se činili jedna báseň. Vše jak mělo být. Pár jsme jich s Jiříkem popíchali a hledali po proudu nová místečka s korýtky s pěkně tmavým dnem. Lipísci se v nich "cítí bezpečněji" než nad pískem a pak už je to jen o šikovnosti. A co jim dát "ochutnat" a jak jim to nabídnout není až tak obtížné
Došel jsem až pod můstek v Čichořicích a koukám, na levé straně vymletá krásná tůňka i s točáčkem - a hned vedle silně proudné vody. Málem jsem se přerazil jak jsem spěchal na tu "správnou" pozici. Honem jsem ještě zkontroloval zda nejsou na vlasci nežádoucí uzlíky a už jsem nahazoval. Na poslední chvíli ale nejprve nymfy podél proudu a po chvilce i na konci proudu "na výběhu do mělčí a klidnější voděnky - tam, kde je hladinka tak pěkně zapěněná a vlnky již ztratily většinu "potočáčí" energie. Tůňku jsem si "schoval" jako to nejlepší soustíčko nakonec.
A šli a krásní. Po druhém kousku cca 35+ se z mostu ozvalo "to jsem nevěděla, že jsou tady tak velké ryby". Nějaká chalupářka asi. Za chvíli u ní stál i nějaký starší pán. Koukali oba, jak rybky pouštím a pán se zeptal proč. Sdělil jsem mu, patřičně znuděně, že jsou moc malí a čekám většího (většího jsem do té doby ani neviděl). Malinko mu pak už po dalších pár rybkách konzumní velikosti padala čelist.
A přišel čas na finále. Popošel jsem k tůňce a nahodil. Podseknout šňůru aby vlasec řízl vodu a nymfy šly pěkně dolů a brouzdaly se správně neodolatelně po dně mírně vlečeny proudem a nasměrovány TOP směrem a ... záběr. A hned napoprvé. Ihned jsem věděl, že to bude "ten Von" jak říkává kolega Havlas. Patřičně znuděně jsem s Lipanem zápolil a byl to opravdu pan Lipan s velkým L. Diváci na mostě už nějak vytušili, že to asi bude "megakonzumní" velikost a napjatě čekali, až se objeví. A objevil. Ta nádherná ryba udělala oblouk nad hladinu. Ladný a majestátný a praporec se mihl jako jako záblesk duhy. Po chvíli už prohrál. A věděl to, položil se na bok a nechal se podebrat téměř bez odporu. Vyjmul jsem mu háček, podržel jsem ho v ruce tak, aby diváci na mostě nebyli o nic z Jeho majestátu ochuzeni a nahlas jsem řekl "Ty jsi až moc krásnej" a pustil ho. Pomalu odplul. Diváci na mostě neřikali vůbec nic. Paní se jen usmívala. Krásu pozná každý a ta přece sežrat nemůže :-)
Jo, to byla rybačka na Střelence tehdá. Vody ke čtyřicítce, prostě TOP a lipísci se činili jedna báseň. Vše jak mělo být. Pár jsme jich s Jiříkem popíchali a hledali po proudu nová místečka s korýtky s pěkně tmavým dnem. Lipísci se v nich "cítí bezpečněji" než nad pískem a pak už je to jen o šikovnosti. A co jim dát "ochutnat" a jak jim to nabídnout není až tak obtížné
Došel jsem až pod můstek v Čichořicích a koukám, na levé straně vymletá krásná tůňka i s točáčkem - a hned vedle silně proudné vody. Málem jsem se přerazil jak jsem spěchal na tu "správnou" pozici. Honem jsem ještě zkontroloval zda nejsou na vlasci nežádoucí uzlíky a už jsem nahazoval. Na poslední chvíli ale nejprve nymfy podél proudu a po chvilce i na konci proudu "na výběhu do mělčí a klidnější voděnky - tam, kde je hladinka tak pěkně zapěněná a vlnky již ztratily většinu "potočáčí" energie. Tůňku jsem si "schoval" jako to nejlepší soustíčko nakonec.
A šli a krásní. Po druhém kousku cca 35+ se z mostu ozvalo "to jsem nevěděla, že jsou tady tak velké ryby". Nějaká chalupářka asi. Za chvíli u ní stál i nějaký starší pán. Koukali oba, jak rybky pouštím a pán se zeptal proč. Sdělil jsem mu, patřičně znuděně, že jsou moc malí a čekám většího (většího jsem do té doby ani neviděl). Malinko mu pak už po dalších pár rybkách konzumní velikosti padala čelist.
A přišel čas na finále. Popošel jsem k tůňce a nahodil. Podseknout šňůru aby vlasec řízl vodu a nymfy šly pěkně dolů a brouzdaly se správně neodolatelně po dně mírně vlečeny proudem a nasměrovány TOP směrem a ... záběr. A hned napoprvé. Ihned jsem věděl, že to bude "ten Von" jak říkává kolega Havlas. Patřičně znuděně jsem s Lipanem zápolil a byl to opravdu pan Lipan s velkým L. Diváci na mostě už nějak vytušili, že to asi bude "megakonzumní" velikost a napjatě čekali, až se objeví. A objevil. Ta nádherná ryba udělala oblouk nad hladinu. Ladný a majestátný a praporec se mihl jako jako záblesk duhy. Po chvíli už prohrál. A věděl to, položil se na bok a nechal se podebrat téměř bez odporu. Vyjmul jsem mu háček, podržel jsem ho v ruce tak, aby diváci na mostě nebyli o nic z Jeho majestátu ochuzeni a nahlas jsem řekl "Ty jsi až moc krásnej" a pustil ho. Pomalu odplul. Diváci na mostě neřikali vůbec nic. Paní se jen usmívala. Krásu pozná každý a ta přece sežrat nemůže :-)
iwanhoe - Profil | Pá 26.10.2007 8:09:03
"Vlasec made in Japan"
Šli jsme s Péťou a Vendou na tutovku na štiku. Voda málo známá a štik (nejen) celkem dost a pěkných. Péťa uměl (a umí) jako málokdo lovit na vláčenou mrtvou rybku, tož způsob lovu byl dán předem - načapat plotičky a hurá k vodě. Došli jsme na místo, připravili vercajk, rybky na jednoháčky napíchli a bročkem lehce zatížili ... a už se chytalo. Péťa ukazoval techniku vedení nástrahy a nic nebránilo záběru - jen ty štiky s tím nějak nesouhlasily. Už jsem kňučel, že jsou nějak domluvený, tak přišel Petr se svým prutem a nahodil rybku - těsně u břehu, nějaké 2 metry před nohy, k polopotopené silné větvi. Lehce povodil, a řekl máš ji tam,chvilku počkej a per ji ven. No trochu tedy nasral, ne že ne. Nemusel mít žáběr zrovna na 1. nához.
Cca po "dlouhých" 15 vteřinách jsem prohlásil, že budu sekat. "Nech ji ještě zažrat, chceš o ni přijít"? Tož jsem počkal ještě chvíli a domotal a jakmile byl cítit odpor i přisekl. A málem jsem spadl na prdel. Obrovský závar pod nohama, větev, no spíše kláda (průměr tak 10 cm) se kolébala jak stéblo ... tah a křup. Vlasec praskl - a vůbec nepráskl, jen lehce křupnul. "Ty hovado, tys ji posral", děl Péťa mile. Odvětil jsem, že ten vlasec je nějaký pofiderní a navíc vůbec nepráskl, jen křupnul. "Hovno", přidal Péťa bodře,"je to japonská kvalita". Podotkl jsem, že je asi zpuchřelý."Píčovina", děl Péťa na to, "mám ho tam teprve rok a půl". Véna se vedle něj jen culil jako bazilišek.
Podíval jsem se, kde vlasek praskl - kousek před prutem. Řekl jsem, že ani ukousnutí za lankem to nebylo, že je to kousek před prutem."Hovno", zopakoval Péťa - asi se domníval, že jsem mu napoprvé neporozuměl. "Máš ruce na hovno a basta". Vzal jsem vlasec a utrhl kousek - pevnost jako hajzlpapír - jenom křupal a ani nezapružil. Jak jsem ho chtěl povytráhnout z cívky zjistil jsem navíc, že je úplně utažená - povolil jsem o půl otáčky a nic, pořád nafest. " cos mi to dal za sračku? Vlasec na hovno a naviják do šrotu". "Brzda je jen maličko zatuhlá, to je o zvyku a máš si ji povolit". Podotl jsem, že ten prut mi vrazil do ruky on a že jsem netušil, že je brzda na krev a i kdyby nebyla, že na ten vlasec bych nevytáhl ani karase. "Umíš hovno, já bych ji s tím vytáh", shrnul do té doby plodnou diskusi Péťa a smál se - Venda už se docela chechtal také. Pochopil jsem, že za debila jsem tu jenom já a otázka viny a neviny je naprosto irelevantní a tudíž, že mlčeti zlato. Jen jsem tak smutně koukal do vody na doznívající "štičí vlnu" a komíhající se větev. Jaká byla se už nikdy nedozvím, ale že jsem kopyto, co "vlastní" vinou zprasí matku štik, to slýchávám dodnes. :-)
Šli jsme s Péťou a Vendou na tutovku na štiku. Voda málo známá a štik (nejen) celkem dost a pěkných. Péťa uměl (a umí) jako málokdo lovit na vláčenou mrtvou rybku, tož způsob lovu byl dán předem - načapat plotičky a hurá k vodě. Došli jsme na místo, připravili vercajk, rybky na jednoháčky napíchli a bročkem lehce zatížili ... a už se chytalo. Péťa ukazoval techniku vedení nástrahy a nic nebránilo záběru - jen ty štiky s tím nějak nesouhlasily. Už jsem kňučel, že jsou nějak domluvený, tak přišel Petr se svým prutem a nahodil rybku - těsně u břehu, nějaké 2 metry před nohy, k polopotopené silné větvi. Lehce povodil, a řekl máš ji tam,chvilku počkej a per ji ven. No trochu tedy nasral, ne že ne. Nemusel mít žáběr zrovna na 1. nához.
Cca po "dlouhých" 15 vteřinách jsem prohlásil, že budu sekat. "Nech ji ještě zažrat, chceš o ni přijít"? Tož jsem počkal ještě chvíli a domotal a jakmile byl cítit odpor i přisekl. A málem jsem spadl na prdel. Obrovský závar pod nohama, větev, no spíše kláda (průměr tak 10 cm) se kolébala jak stéblo ... tah a křup. Vlasec praskl - a vůbec nepráskl, jen lehce křupnul. "Ty hovado, tys ji posral", děl Péťa mile. Odvětil jsem, že ten vlasec je nějaký pofiderní a navíc vůbec nepráskl, jen křupnul. "Hovno", přidal Péťa bodře,"je to japonská kvalita". Podotkl jsem, že je asi zpuchřelý."Píčovina", děl Péťa na to, "mám ho tam teprve rok a půl". Véna se vedle něj jen culil jako bazilišek.
Podíval jsem se, kde vlasek praskl - kousek před prutem. Řekl jsem, že ani ukousnutí za lankem to nebylo, že je to kousek před prutem."Hovno", zopakoval Péťa - asi se domníval, že jsem mu napoprvé neporozuměl. "Máš ruce na hovno a basta". Vzal jsem vlasec a utrhl kousek - pevnost jako hajzlpapír - jenom křupal a ani nezapružil. Jak jsem ho chtěl povytráhnout z cívky zjistil jsem navíc, že je úplně utažená - povolil jsem o půl otáčky a nic, pořád nafest. " cos mi to dal za sračku? Vlasec na hovno a naviják do šrotu". "Brzda je jen maličko zatuhlá, to je o zvyku a máš si ji povolit". Podotl jsem, že ten prut mi vrazil do ruky on a že jsem netušil, že je brzda na krev a i kdyby nebyla, že na ten vlasec bych nevytáhl ani karase. "Umíš hovno, já bych ji s tím vytáh", shrnul do té doby plodnou diskusi Péťa a smál se - Venda už se docela chechtal také. Pochopil jsem, že za debila jsem tu jenom já a otázka viny a neviny je naprosto irelevantní a tudíž, že mlčeti zlato. Jen jsem tak smutně koukal do vody na doznívající "štičí vlnu" a komíhající se větev. Jaká byla se už nikdy nedozvím, ale že jsem kopyto, co "vlastní" vinou zprasí matku štik, to slýchávám dodnes. :-)
iwanhoe - Profil | St 29.8.2007 0:17:48
"BeznaBožka"
Objevovali jsme část Střely pod Rabštejnem. Dost rybek, ale samý potočák a sluníčko pálilo a hlavně prosvěcovalo vodu - takže nic moc. Ale krásné partie řeky i s občasným stínem až do vody nám daly zapomenout na dlouho cestu sem. Jo kdyby se dalo jezdit vždy jen za vhodného stavu vody i správného počasí, to by nebylo tak pestré.
Zachytali jsme s Jiřím spoutu menších ryb, a chystali se na cestu zpět k autu a domů. Procházeli jsme kolem pěkné zahrádky, na níž cosi kutila k zemi ohnutá stařenka. Celá v černém - napadlo mě, že je stařenka asi pobožná - do kostela vždy připravená a tak jsem ji pěkně pozdravil "pomáhej pánbůh". Ihned jsem se dočkal nečekané odpovědi "jen kdyby pomoh, já bych ho už zapřáhla", a bylo to. Byl jsem v šoku. Babka dále pracovala, jako že nic a já do dneška vlastně nevím, jestli to nebyla sluchová halucinace. Že by stařenka byla ještě větší neznaboh nežli já, si nějak nedovedu vysvětlit :-)
Objevovali jsme část Střely pod Rabštejnem. Dost rybek, ale samý potočák a sluníčko pálilo a hlavně prosvěcovalo vodu - takže nic moc. Ale krásné partie řeky i s občasným stínem až do vody nám daly zapomenout na dlouho cestu sem. Jo kdyby se dalo jezdit vždy jen za vhodného stavu vody i správného počasí, to by nebylo tak pestré.
Zachytali jsme s Jiřím spoutu menších ryb, a chystali se na cestu zpět k autu a domů. Procházeli jsme kolem pěkné zahrádky, na níž cosi kutila k zemi ohnutá stařenka. Celá v černém - napadlo mě, že je stařenka asi pobožná - do kostela vždy připravená a tak jsem ji pěkně pozdravil "pomáhej pánbůh". Ihned jsem se dočkal nečekané odpovědi "jen kdyby pomoh, já bych ho už zapřáhla", a bylo to. Byl jsem v šoku. Babka dále pracovala, jako že nic a já do dneška vlastně nevím, jestli to nebyla sluchová halucinace. Že by stařenka byla ještě větší neznaboh nežli já, si nějak nedovedu vysvětlit :-)
iwanhoe - Profil | So 23.6.2007 19:38:02
"Jak jsme velký fišky nenachytali, ale Venda přesto zapařil"
Kdysi "pradávno", ještě v Teplicích, jsem si vzal "hostovačku" (kontrolní odlov - "jako") na Flájskou přehradu v Krušných horách. Jednu pro mne a jednu pro "hosta z Polabí" - kolegu Havlase. A v sobotu jsme vyrazili.
Na Flájích byl vždy jediný problém a to chytit "dobré počasí", tj.vítr a zataženo. Jak bylo pěkně bezvětří a bez mráčku - no prostě jako všude na pstruhy na stojáku na h....
Na Flájích jsme od hrázného vyzvedli povolenky a vyrazili jsme směr obora. Vyvstal tam ale trochu problém, bo Venda se vešel pod vrata obory jen tak tak a původně to nechtěl vůbec riskovat - že prý se tam na zemi potupně zašprajcne a ... no nezašprajcul se (bohužel).
Po 10-ti minutách chůze směrem k vodě pochopil, že místo lovu není zrovna u auta a začal kňourat. Po 20-ti minutách - konečně už u vody - kňoural ještě více. Nějak instinktivně mu došlo, že to bude muset absolvovat pěšky i cestou zpět. Uklidnil se ale hned po prvém náhozu u přítoku. Zábral mu na rotačku krásný 15 cm siven. Za chvilku přišel další a vypadalo to velice nadějně - jak říkal "malá ryba taky ryba a furt lepší, než voština pod víčkem"
Jen to počasí nic moc. Téměř bezvětří, čistá voda akorát mraky moc pěkné. A najednou během chvilky začalo fest pršet. Hustě a nemilosrdně. Bohužel to "téměř bezvětří" zůstalo a záběry i těch prcků skončily.
Po další téměř hodině planých hodů jsem Vencovi navrhl, že v břízkách za námi by to chtělo prozkoumat - co když tam budou "alespoň" křemenáče (věděl jsem z minula, že tam hodně rostou a po deštích ... a teple ... a v místě, kam vlastně nikdo normálně nechodí ... ) Poslal mě promptně do prdele. Že prý najde tak akorát hovno, že houby prostě nevidí. Tak jsem mu navrhl, že půjdu "na průzkum". (stejně mu šlo jen o to, že to bylo v kopci a "až" 15 metrů nad cestou).
A bylo to tam teda dost hustý vám povím. Křemenáče jako talíře na dohled od jednoho ke druhému. Usoudil jsem, že to všechno ani náhodou nepoberu a obětavě jsem se vrátil pro Vénu. Zvědavost a mé líčení "nepřehlédnutelných" křemílků ho dostalo.
Jen vlezl do houští, začal křičet "pojď sem, jéžiš a tady další a další ... ne nechoď sem (to mě trošku zarazilo) krkna jedna, pomyslel jsem si. Ale měl jsem svých starostí dost, bo hub opravdu strašně moc a zdravých a velkých k tomu.
Napakovali jsme 2 igelitky a dvě pláštěnky, zcela zapoměli na ryby (málem i na pruty v houští) a vyrazili jsme k autu. Cestou zpět k autu jsme už ale kňučeli oba (ty houby měly jen u mně po zvážení rovných 18 kg - no nechte to tam, když je to zadarmo, že ...) Venda proklínal chvíli, kdy sebral tu první, pak tu chvíli, kdy sebral tu poslední a pak každou zvlášť a pak hajzlík jeden i mně, ale nepustil. Jen ty pruty a cajk nám teda dost vadily.
Když už jme kóóónečně podlézali vrata obory, a vytahovali houby a cajk s pruty z pod vrat, přijela dvě auta s rodinkama lesáků a "co jsme prý v té oboře dělali", že tam se nesmí a čuměli přitom jak bulíci na ty kvanta křemenáčů. Venda z posledních sil odvětil " chytali ryby vole, nevidíš" a vzápětí dodal "a do obory se jinak nesmí" Ale měli si blbečkovém přivstat, no né a ne přijet po dešti až v 9 hodin,že?
Nakládali jsme pěkně kus po kuse do kufru auta pěkně po severočesku - tak aby jim ani houbička neunikla. Až se o ně pokoušely mrákoty. Jo, holt ten den neplatilo "změna místa, ryba jistá", ale ´"změna místa, houba jistá".
Jen kdyby Venda nanechal ten jeho "úlovek" zapařit cestou domů za sklem zadního okna v autě - všechno musel vyhodit - no není to vůl ... je, že ? :-(
Kdysi "pradávno", ještě v Teplicích, jsem si vzal "hostovačku" (kontrolní odlov - "jako") na Flájskou přehradu v Krušných horách. Jednu pro mne a jednu pro "hosta z Polabí" - kolegu Havlase. A v sobotu jsme vyrazili.
Na Flájích byl vždy jediný problém a to chytit "dobré počasí", tj.vítr a zataženo. Jak bylo pěkně bezvětří a bez mráčku - no prostě jako všude na pstruhy na stojáku na h....
Na Flájích jsme od hrázného vyzvedli povolenky a vyrazili jsme směr obora. Vyvstal tam ale trochu problém, bo Venda se vešel pod vrata obory jen tak tak a původně to nechtěl vůbec riskovat - že prý se tam na zemi potupně zašprajcne a ... no nezašprajcul se (bohužel).
Po 10-ti minutách chůze směrem k vodě pochopil, že místo lovu není zrovna u auta a začal kňourat. Po 20-ti minutách - konečně už u vody - kňoural ještě více. Nějak instinktivně mu došlo, že to bude muset absolvovat pěšky i cestou zpět. Uklidnil se ale hned po prvém náhozu u přítoku. Zábral mu na rotačku krásný 15 cm siven. Za chvilku přišel další a vypadalo to velice nadějně - jak říkal "malá ryba taky ryba a furt lepší, než voština pod víčkem"
Jen to počasí nic moc. Téměř bezvětří, čistá voda akorát mraky moc pěkné. A najednou během chvilky začalo fest pršet. Hustě a nemilosrdně. Bohužel to "téměř bezvětří" zůstalo a záběry i těch prcků skončily.
Po další téměř hodině planých hodů jsem Vencovi navrhl, že v břízkách za námi by to chtělo prozkoumat - co když tam budou "alespoň" křemenáče (věděl jsem z minula, že tam hodně rostou a po deštích ... a teple ... a v místě, kam vlastně nikdo normálně nechodí ... ) Poslal mě promptně do prdele. Že prý najde tak akorát hovno, že houby prostě nevidí. Tak jsem mu navrhl, že půjdu "na průzkum". (stejně mu šlo jen o to, že to bylo v kopci a "až" 15 metrů nad cestou).
A bylo to tam teda dost hustý vám povím. Křemenáče jako talíře na dohled od jednoho ke druhému. Usoudil jsem, že to všechno ani náhodou nepoberu a obětavě jsem se vrátil pro Vénu. Zvědavost a mé líčení "nepřehlédnutelných" křemílků ho dostalo.
Jen vlezl do houští, začal křičet "pojď sem, jéžiš a tady další a další ... ne nechoď sem (to mě trošku zarazilo) krkna jedna, pomyslel jsem si. Ale měl jsem svých starostí dost, bo hub opravdu strašně moc a zdravých a velkých k tomu.
Napakovali jsme 2 igelitky a dvě pláštěnky, zcela zapoměli na ryby (málem i na pruty v houští) a vyrazili jsme k autu. Cestou zpět k autu jsme už ale kňučeli oba (ty houby měly jen u mně po zvážení rovných 18 kg - no nechte to tam, když je to zadarmo, že ...) Venda proklínal chvíli, kdy sebral tu první, pak tu chvíli, kdy sebral tu poslední a pak každou zvlášť a pak hajzlík jeden i mně, ale nepustil. Jen ty pruty a cajk nám teda dost vadily.
Když už jme kóóónečně podlézali vrata obory, a vytahovali houby a cajk s pruty z pod vrat, přijela dvě auta s rodinkama lesáků a "co jsme prý v té oboře dělali", že tam se nesmí a čuměli přitom jak bulíci na ty kvanta křemenáčů. Venda z posledních sil odvětil " chytali ryby vole, nevidíš" a vzápětí dodal "a do obory se jinak nesmí" Ale měli si blbečkovém přivstat, no né a ne přijet po dešti až v 9 hodin,že?
Nakládali jsme pěkně kus po kuse do kufru auta pěkně po severočesku - tak aby jim ani houbička neunikla. Až se o ně pokoušely mrákoty. Jo, holt ten den neplatilo "změna místa, ryba jistá", ale ´"změna místa, houba jistá".
Jen kdyby Venda nanechal ten jeho "úlovek" zapařit cestou domů za sklem zadního okna v autě - všechno musel vyhodit - no není to vůl ... je, že ? :-(
iwanhoe - Profil | So 9.6.2007 18:11:41
"Kdo že je ten vůl"
Při chytání "na líno" na prvém letošním PT jezírku, když už jsem ani nemohl únavou z cesty nahazovat, koukám a blíží se ke mně majitel. No kurňa, nezblbnul někdo něco, zaplatili jsme dobře, nebo nesedí čas?
Přišel až ke mně a prý jestli není číslo 19 někoho z nás. Ptal jsem se co že není v pořádku a koukám v obálce je jedna bankovka 50 a dvě mince po 20 - takže částka 90 sedí, tak v čem je problém? Zavrtěl hlavou, on že namá problém, jen mu to je nějaké divné ....
Mezitím jsem našel svou povolenku a na ní - světe div se - číslo 19. No doprdele, pomyslel jsem si. a vzal jsem si nabízenou obálku do ruky. Krve by se najednou ve mě nedořezal. V obálce nebylo 50+20+20, ale 500+20+20 - dost dobré díško - také bych se na jeho místě divil. Chytl jsem se za hlavu, vyměnil bankovky a dlouze mu děkoval. On, že to je samozřejmé, že nás zná a i kdyby ne, tohle je samozřejmost - a s úsměvem odcházel.
Kolega Dán vedle si nechal vysvětlit o co jde a jen s úsměvem prohodil "vy si u Vás v Čechách nežijete tak špatně - to jsem fakt netušil".
Už jsem pochopil dosavadní úspěchy mého lovu "na líno" - ty ryby prostě jen chtěly zblízka vidět toho vola co je tak stědře sponzoruje ...
Jen kolegům jsem nedokázal vysvětlit, proč šel přímo ke mně - prý na jisto. Prý už z dálky vypadám jako dement .... a prý to není jen únava z cesty :-)))
Při chytání "na líno" na prvém letošním PT jezírku, když už jsem ani nemohl únavou z cesty nahazovat, koukám a blíží se ke mně majitel. No kurňa, nezblbnul někdo něco, zaplatili jsme dobře, nebo nesedí čas?
Přišel až ke mně a prý jestli není číslo 19 někoho z nás. Ptal jsem se co že není v pořádku a koukám v obálce je jedna bankovka 50 a dvě mince po 20 - takže částka 90 sedí, tak v čem je problém? Zavrtěl hlavou, on že namá problém, jen mu to je nějaké divné ....
Mezitím jsem našel svou povolenku a na ní - světe div se - číslo 19. No doprdele, pomyslel jsem si. a vzal jsem si nabízenou obálku do ruky. Krve by se najednou ve mě nedořezal. V obálce nebylo 50+20+20, ale 500+20+20 - dost dobré díško - také bych se na jeho místě divil. Chytl jsem se za hlavu, vyměnil bankovky a dlouze mu děkoval. On, že to je samozřejmé, že nás zná a i kdyby ne, tohle je samozřejmost - a s úsměvem odcházel.
Kolega Dán vedle si nechal vysvětlit o co jde a jen s úsměvem prohodil "vy si u Vás v Čechách nežijete tak špatně - to jsem fakt netušil".
Už jsem pochopil dosavadní úspěchy mého lovu "na líno" - ty ryby prostě jen chtěly zblízka vidět toho vola co je tak stědře sponzoruje ...
Jen kolegům jsem nedokázal vysvětlit, proč šel přímo ke mně - prý na jisto. Prý už z dálky vypadám jako dement .... a prý to není jen únava z cesty :-)))
iwanhoe - Profil | So 9.6.2007 17:55:35
"Chytání na líno"
Tak jsme si letos cestou do kempu Hesselund dopřáli brzkou radost a zastavili se na PT jezírku kousek od Vradsu. Po 12 hodinách noční jízdy a pár blouděních, bo mapa byla plná chyb, jsme konečně zastavili na "předchytáníčko" u jednoho PT. Zaplatili jsme povolenky a šlo se na věc.
Byl jsem po té cestě opravdu "na hadry" a tak jsem řekl kolegovi - elévovi (v Dánsku poprvé), že mu předvedu "lov na líno". On hned"co prej to jako je"?
Tak jsem mu to předvedl. Ponořil jsem své kypré tělo do židličky, nasadil jsem potápivé sbíro a na konec jsem na metrový návazec dal bobešák s mikrotwistříkem. "Proč prý tak krátký návazec" - no "proto, že je to na líno" - odvětil jsem. "Budu nahazovat vsedě, a nechci aby mě šlehnul háček do zad".
Kolega se uchichl, a že prej "jestli je tím budu mlátit jako cepem nebo budu i nahazovat ... "? Nějakej drzej, že jo ?
No z posledních sil jsem nahodil, očka zavřel, kličkou zatočil - a už jsem byl v limbu. Probudila mě okamžitá rána do prutu. Znechuceně jsem duhoně (bo on to byl co mě rušil v limbování) 63 cm zdolal a opět usedl, bych v líném lovu pokračoval.
Asi na třetí nához jsem opět upadl do limbu a málem i ze židle a jak jsem vratkou pozici vyrovnával - bum, a opět synek duhový - tentokrát pěkných 60 cm. To už náš elév znejistěl a hned cosi o línejch .... co čapou a on pořád ne. Ukázal jsem mu "sestavu" a popsal "způsob lovu".
Za chvíli byl dokonale "zkopírovanej" - jen židli měl bílou - plastovou (bo tam nějak poblíž nevyužitá stála) Nahodil a i očko přivřel - a nic. Zavolal jsem na něj, že nesmí myslet na rybu ani na nic jiného - a to pak "je to pak je to ono" - a hned jsem mu a bez námahy předvedl. A do hajzlu, hned po "náhozu" ( no spíše "totálně líném odhodu") záběr - tentokrát "jen 57 cm"
No už začínal být nevrlý - asi tušil, že si z něj utahuju, ale také v něm hlodal ten červík "co když" ? ... No zaplať pánbůh se mu prut za chvíli též ohnul a jeho ego příliš dlouho netrpělo.
Jó ti mladí - hovno vědí, že "když pánbůh dopustí i motyka spustí ":-)
Tak jsme si letos cestou do kempu Hesselund dopřáli brzkou radost a zastavili se na PT jezírku kousek od Vradsu. Po 12 hodinách noční jízdy a pár blouděních, bo mapa byla plná chyb, jsme konečně zastavili na "předchytáníčko" u jednoho PT. Zaplatili jsme povolenky a šlo se na věc.
Byl jsem po té cestě opravdu "na hadry" a tak jsem řekl kolegovi - elévovi (v Dánsku poprvé), že mu předvedu "lov na líno". On hned"co prej to jako je"?
Tak jsem mu to předvedl. Ponořil jsem své kypré tělo do židličky, nasadil jsem potápivé sbíro a na konec jsem na metrový návazec dal bobešák s mikrotwistříkem. "Proč prý tak krátký návazec" - no "proto, že je to na líno" - odvětil jsem. "Budu nahazovat vsedě, a nechci aby mě šlehnul háček do zad".
Kolega se uchichl, a že prej "jestli je tím budu mlátit jako cepem nebo budu i nahazovat ... "? Nějakej drzej, že jo ?
No z posledních sil jsem nahodil, očka zavřel, kličkou zatočil - a už jsem byl v limbu. Probudila mě okamžitá rána do prutu. Znechuceně jsem duhoně (bo on to byl co mě rušil v limbování) 63 cm zdolal a opět usedl, bych v líném lovu pokračoval.
Asi na třetí nához jsem opět upadl do limbu a málem i ze židle a jak jsem vratkou pozici vyrovnával - bum, a opět synek duhový - tentokrát pěkných 60 cm. To už náš elév znejistěl a hned cosi o línejch .... co čapou a on pořád ne. Ukázal jsem mu "sestavu" a popsal "způsob lovu".
Za chvíli byl dokonale "zkopírovanej" - jen židli měl bílou - plastovou (bo tam nějak poblíž nevyužitá stála) Nahodil a i očko přivřel - a nic. Zavolal jsem na něj, že nesmí myslet na rybu ani na nic jiného - a to pak "je to pak je to ono" - a hned jsem mu a bez námahy předvedl. A do hajzlu, hned po "náhozu" ( no spíše "totálně líném odhodu") záběr - tentokrát "jen 57 cm"
No už začínal být nevrlý - asi tušil, že si z něj utahuju, ale také v něm hlodal ten červík "co když" ? ... No zaplať pánbůh se mu prut za chvíli též ohnul a jeho ego příliš dlouho netrpělo.
Jó ti mladí - hovno vědí, že "když pánbůh dopustí i motyka spustí ":-)
iwanhoe - Profil | Út 15.5.2007 22:14:26
"Veleduhoň na vodítku"
Opět v Dánsku. Předposlední den na jezírcích "u krámku" kousek u Egtvedu. Na horním jezírku byly nasazováni duhoni 60 i 70+ pro nějakou firemní party - a nikdo žádnou z těch větších rybek nevytáhl, prozradil nám majitel. Prý bylo důležité, že ale "vytáhli" mnoho" piv - ty prý nebyly v ceně akce. No prostě rybky jako od sponzora a to jsme si nemohli nechat ujít.
Na horním jezírku foukal středně silný nárazový vítr a vyházet mušák co nejdále byl občas problém. Problém naopak nebyl s nástrahou ani jak jí předkládat. Chtěli téměř vyjímečně zlatohlavé lury s modrozeleným kroužování a rychle tažené ihned po dopadu - jako vždy zde při větru.
Leoš nějak nedůvěřoval záběrům (dopoledne zero) a tak si ani nevzal podběrák. A že mu ho, když tak já nebo Míra, operativně dodáme. Ha ha. Já, a s mým severočeským chrakterem - byť již pár let Polabská "naplavenina" a Míra - sice Polaban rodilý, ale k "poťouchlostem" nás severočechů velmi náchylný. To ani nemohl myslet vážně a varovali jsme ho - ne, že ne.
Brzy jsme s Mírou čapali na ty správné mouchy rybu za rybou - zatím všechny 45 - 55. Leoš nic. Rychle přišel loudit naše úspěšné lury, bo viděl, že je na chatě speciálně vážeme. No radost mi Míra udělal. Prý, že by mu jednu dal, ale takovýmu kopytu to stejně bude platný jako ... Den předtím totiž náš Leošek alias "Kopyto" zprasil - a dost rychle - duhoně 65+ a to jen jeho tvrdošíjným a vytrvalým používáním fluorcarbonu 0,18 - my pouze a jedině 0,25.
Po chvilce mu Míra luru vydal - za příslib uvaření večeře včetně následného úklidu (šeft je kšeft) - a Leoš šel "konečně na to". Samozřejmě - pár náhozů - a prd. Nějak si nevšiml, jak mouchy taháme a kde. No abych nekecal, asi za 20 minut vykřikl "vy kur.." a podle způsobu lovu jsme pochopili, že i on pochopil.
Nejlepší však mělo teprve přijít. Už za pár minut zapřáhl - na rozdíl od nás v koutě naproti "Moby Dicka" cca 65+ a jak s ním duhoněk cvičil a jak skákal. No paráda.
No nasr.. nás synek, ne že ne. Ale pak začal kvičet, že prý potřebuje podběrák, ať mu ho doneseme. No tady hoch narazil. Koukli jsme s Mírou na sebe a v zápětí jsem naproti jen houkl "hov.. Leošu", dojdi si k nám pro něj. " Vždyť mám rybu, volové" kontroval zas on. " No a co, snad proto jsi sem přišel - chytat ryby, ne?". "No, ale.. " nevzdával se. "Přiveď ho sem jako psa na vodítku .. a to zvládneš, my Ti oba věříme" kontroval ihned Míra. Nutno říci, že jezírko mělo kolem jen pár metrových břízek, takže to opravdu nebyl problém a o ten pohled na Leoše vedoucího rybu přes půl jezírka (ve skutečnosti cca 40 metrů) k podběráku, to jsme si opravdu nemohli nechat ujít. Jo neštěstí cizích - nota bene z vlastní lenosti a blbosti - moje, pardon naše radost.
Leošek záhy pochopil, že tady nemá šanci a vyrazil k nám. No povzbuzovali jsme jej mocně. Po 15 minutách boje už duhák neměl sílu na divoké výpady a Leoš se cítil vítězem. Ale ouha. Velice předčasně, jako to u něj někdy bývá. Nikdo - ani on už nikdy nepochopí, co vzápětí cca 15 metrů od nás udělal. Jak uviděl podběrák na dohled, začal povolovat šňůru, to aby "prý" byl u nás rychleji.
No to si teda pomohl. Nějak nám synek přehlédl, že břeh mezi námi a rybou utváří výběžek, ale cesta vede rovně. No Leošek šel rovně a i když jsme ihned zařvali "vole" (já) a "ču..ku" (Mira) - nepochopil včas a duhák se mu pochopitelně "zapíchl" do rákosů ve břehu. No nebudu zdržovat - tu rybu už neuviděl, bo "kupodivu" urvala mouchu jak nudli - no spíš ji ale urval Leoš. Pobíhal pak nebožák s podběrákem podél břehu, že prý už byl dost utahanej a že musí být někde u břehu. No nebyl. A moc pěkně kňučel Leošek. Ha ha. No nám to vyčítat nemohl, bo věděl předem co se asi stane, když bude potřebovat naši "nezištnou" pomoc - no a my jsme rozhodně nezklamali. Jó, kdo chce kam ... "kolegy" rozhodně často "pobaví".
A pobavil, to zas jo a ne, že ne - a dvakrát ve dvou dnech po sobě - prostě šikula. Jen přezdívku "Kopyto" neakceptoval, bo "Pí.a" je prý lepší a výstižnější, mnohem výstižnější :-)
Opět v Dánsku. Předposlední den na jezírcích "u krámku" kousek u Egtvedu. Na horním jezírku byly nasazováni duhoni 60 i 70+ pro nějakou firemní party - a nikdo žádnou z těch větších rybek nevytáhl, prozradil nám majitel. Prý bylo důležité, že ale "vytáhli" mnoho" piv - ty prý nebyly v ceně akce. No prostě rybky jako od sponzora a to jsme si nemohli nechat ujít.
Na horním jezírku foukal středně silný nárazový vítr a vyházet mušák co nejdále byl občas problém. Problém naopak nebyl s nástrahou ani jak jí předkládat. Chtěli téměř vyjímečně zlatohlavé lury s modrozeleným kroužování a rychle tažené ihned po dopadu - jako vždy zde při větru.
Leoš nějak nedůvěřoval záběrům (dopoledne zero) a tak si ani nevzal podběrák. A že mu ho, když tak já nebo Míra, operativně dodáme. Ha ha. Já, a s mým severočeským chrakterem - byť již pár let Polabská "naplavenina" a Míra - sice Polaban rodilý, ale k "poťouchlostem" nás severočechů velmi náchylný. To ani nemohl myslet vážně a varovali jsme ho - ne, že ne.
Brzy jsme s Mírou čapali na ty správné mouchy rybu za rybou - zatím všechny 45 - 55. Leoš nic. Rychle přišel loudit naše úspěšné lury, bo viděl, že je na chatě speciálně vážeme. No radost mi Míra udělal. Prý, že by mu jednu dal, ale takovýmu kopytu to stejně bude platný jako ... Den předtím totiž náš Leošek alias "Kopyto" zprasil - a dost rychle - duhoně 65+ a to jen jeho tvrdošíjným a vytrvalým používáním fluorcarbonu 0,18 - my pouze a jedině 0,25.
Po chvilce mu Míra luru vydal - za příslib uvaření večeře včetně následného úklidu (šeft je kšeft) - a Leoš šel "konečně na to". Samozřejmě - pár náhozů - a prd. Nějak si nevšiml, jak mouchy taháme a kde. No abych nekecal, asi za 20 minut vykřikl "vy kur.." a podle způsobu lovu jsme pochopili, že i on pochopil.
Nejlepší však mělo teprve přijít. Už za pár minut zapřáhl - na rozdíl od nás v koutě naproti "Moby Dicka" cca 65+ a jak s ním duhoněk cvičil a jak skákal. No paráda.
No nasr.. nás synek, ne že ne. Ale pak začal kvičet, že prý potřebuje podběrák, ať mu ho doneseme. No tady hoch narazil. Koukli jsme s Mírou na sebe a v zápětí jsem naproti jen houkl "hov.. Leošu", dojdi si k nám pro něj. " Vždyť mám rybu, volové" kontroval zas on. " No a co, snad proto jsi sem přišel - chytat ryby, ne?". "No, ale.. " nevzdával se. "Přiveď ho sem jako psa na vodítku .. a to zvládneš, my Ti oba věříme" kontroval ihned Míra. Nutno říci, že jezírko mělo kolem jen pár metrových břízek, takže to opravdu nebyl problém a o ten pohled na Leoše vedoucího rybu přes půl jezírka (ve skutečnosti cca 40 metrů) k podběráku, to jsme si opravdu nemohli nechat ujít. Jo neštěstí cizích - nota bene z vlastní lenosti a blbosti - moje, pardon naše radost.
Leošek záhy pochopil, že tady nemá šanci a vyrazil k nám. No povzbuzovali jsme jej mocně. Po 15 minutách boje už duhák neměl sílu na divoké výpady a Leoš se cítil vítězem. Ale ouha. Velice předčasně, jako to u něj někdy bývá. Nikdo - ani on už nikdy nepochopí, co vzápětí cca 15 metrů od nás udělal. Jak uviděl podběrák na dohled, začal povolovat šňůru, to aby "prý" byl u nás rychleji.
No to si teda pomohl. Nějak nám synek přehlédl, že břeh mezi námi a rybou utváří výběžek, ale cesta vede rovně. No Leošek šel rovně a i když jsme ihned zařvali "vole" (já) a "ču..ku" (Mira) - nepochopil včas a duhák se mu pochopitelně "zapíchl" do rákosů ve břehu. No nebudu zdržovat - tu rybu už neuviděl, bo "kupodivu" urvala mouchu jak nudli - no spíš ji ale urval Leoš. Pobíhal pak nebožák s podběrákem podél břehu, že prý už byl dost utahanej a že musí být někde u břehu. No nebyl. A moc pěkně kňučel Leošek. Ha ha. No nám to vyčítat nemohl, bo věděl předem co se asi stane, když bude potřebovat naši "nezištnou" pomoc - no a my jsme rozhodně nezklamali. Jó, kdo chce kam ... "kolegy" rozhodně často "pobaví".
A pobavil, to zas jo a ne, že ne - a dvakrát ve dvou dnech po sobě - prostě šikula. Jen přezdívku "Kopyto" neakceptoval, bo "Pí.a" je prý lepší a výstižnější, mnohem výstižnější :-)
Coturnix - Profil | Ne 13.5.2007 21:49:05
Taky přidám jednu short story. Tento zažítek se mi stal tuto sobotu. Jelikož mi zbývala poslední P vycházka, kterou jsem chtěl ušetřit na dnešek, vyzazil jsem v sobotu na MP Chrudimku v Pardubicích. Chtěl jsem si projít další úsek, kde jsem ještě nebyl. Rybky braly vcelku obstojně, ale samé ouklejky a tlouštíci. Chtěl jsem ale ulovit něco většího, takže jsem se nějakou dobu procházel kolem vody s mušákem v ruce. A ejhle, najednou vidím u břehu tlouště 45+-. (Na mušák mám rekord 40, takže tu byla jiskřička naději si zvednout osobáček) Tak jsem sešel o kousek níž, převázal ze suchých na nymfy, protože se evidentně krmil ze dna a jal jsem se prohazovat vodu. Záběr ale stále nepřícházel. Házím a stále nic a pak se mi povedlo uprásknout mouchy o strom. Stojím si tak ve vodě a převazuji mušku. V tom jsem si před sebou všiml stínu ve vodě. No a ten "můj" tloušť si to po proudu přihasil ke mě, proplaval mi mezi rozkročenýma nohama a zmizel v blízké tůňce. Tak jsem tak ještě asi dvě minuty nevěřícně stál, pak jsem sbalil fidlátka a šel raději domů. :-) Ale vím kde je a příště ho určitě dostanu.
iwanhoe - Profil | Ne 13.5.2007 7:21:35
"Velké oči klučičí a holčičí"
Před hezkými pár lety jsme s Týnou - bez dvojčat, bo bráškové ještě nebyli na světě - vyrazili směr Kyjovské údolí na Krásnolipsku. Jednak je tam krásně a jednak tam teče i Křinice - tehdy byl ještě úsek od přehrady dolů "chytatelným" krásným P revírem.
Nejprve jsem jen tak pro radost čapal na přehradě malé okounky a siveny, ale sluníčko pálilo jak sviňa, tak že vyrazíme dolů na Křinici "do stínu".
Dcerka si přivedla dva kamarády a že jdou s námi. Slíbila to prý za čokoládu, co dostala od maminky jednoho z nich, která jako na potvoru prodávala v místním kiosku. Praktické děvče. Ví jaké kamarády si vybrat. Než jsme vyrazili, vydal jsem chlapcům pokyny - sehnat trochu soli a zápalky, bo sivenky zachytáme za účelem jejich opečení nad ohýnkem a degustace. Chlapci i Týna souhlasili s nadšením - vše sehnali a tak jsme vyrazili. Hoši i Týna vyrazili na kolech napřed a za pár minutek už jsem vláčel oblíbené těžké jigové mouchy "přískoky" podél břehů a podél ouplávků - prostě paráda. A sluníčko skrze též velikány nepronikalo - móóc příjemné.
Po chvilce ježdění na kole po lesní cestě se chlapci přišli zeptat, kde že jsou ty rybky a na co je vlastně chytám. Ukázal jsem na krásný ouplávek na konci peřejky o kus dál pod zídkou a tam že jsou ti siveni a možná i potočáci. Pak se hned zeptali kde že je budeme opékat ??? Nějak jsem nechápal to jejich vynechání fáze úspěšného ulovení. No vysvětlil jsem jim to a raději jsem dodal, že někdy se také nechytí nic. Tak to zase moc nechápali oni.
Přerušil jsem tedy teorii, bo jsme mezitím došli místu, odkud se již dalo do ouplávku nahodit a už letěla moucha vzduchem. Po dopadu jsem přidal poznámku jak a kam mouchu navedu - kde očekávám záběr a také proč s ní poskakuju. Záběr! Nasadil jsem výraz "nuda". Chlapcům se rozšířili zorničky a ani nedutali. Za chvíli byl pěkný sivenek venku. Poctivých 28 cm - takoví tam byli ti největší - prostě klika jak sviňa. Děti si rybku obdivně prohlíželi jen Týna řekla že je hnusně slizká a smrdí. Druhý nához - stále ještě s výrazem "nuda" - a opět siven. Tentokrát asi o centimetr menší, ale tlustější. Kluci byli jako u vytržení. Týna jezdila na kole. A že prý musíme chytit ještě jednoho, protože jsou tři - mě nějak nezapočítali, synci.
No tenhle oulávek už rybku neposkytl, až pěkná peřejka s tmavým korýtkem kus po proudu níže - zase siven a podobná velikost, jen byl zase o poznání hubenější než ti první dva. Ukončil jsem lov, což hochy zjevně zklamalo. Vysvětli jsem jim, že musíme najít místo s ohništěm, sehnat dříví atd - a na to že je potřeba spousta času a musíme se také "rozumně včas" vrátit ke kiosku. Pochopili a začali rychle sbírat suché větve.
Já jsem je mezitím donavigoval k velkému převisu "na loupežák", kam jsme často jezdívali pod širák - nechal jsem jim zažít pocit, že to místo objevili sami. Byli štastní jak blechy, bo ohniště tu samozřejmě bylo již připravené. Za chvilku tak byly řádně prosolené rybky na klacíkách šikmo v zemi zapíchnutých a pekly se. I Týna už mlsně a nervózně posedávala u "toho svého" - samozřejmě největšího. Špinavé ruce po chvilce nikomu při konzumaci nevadily, spíše naopak.
Pro mě zbyla už "jen odměna" pohledu do "velkých oči klučičích a holčičích". Ani soustíčko nenechali a i kostičky ožužlali.
Promiň mi Křinice, ty tři rybky jsem Ti prostě musel vzít.
Před hezkými pár lety jsme s Týnou - bez dvojčat, bo bráškové ještě nebyli na světě - vyrazili směr Kyjovské údolí na Krásnolipsku. Jednak je tam krásně a jednak tam teče i Křinice - tehdy byl ještě úsek od přehrady dolů "chytatelným" krásným P revírem.
Nejprve jsem jen tak pro radost čapal na přehradě malé okounky a siveny, ale sluníčko pálilo jak sviňa, tak že vyrazíme dolů na Křinici "do stínu".
Dcerka si přivedla dva kamarády a že jdou s námi. Slíbila to prý za čokoládu, co dostala od maminky jednoho z nich, která jako na potvoru prodávala v místním kiosku. Praktické děvče. Ví jaké kamarády si vybrat. Než jsme vyrazili, vydal jsem chlapcům pokyny - sehnat trochu soli a zápalky, bo sivenky zachytáme za účelem jejich opečení nad ohýnkem a degustace. Chlapci i Týna souhlasili s nadšením - vše sehnali a tak jsme vyrazili. Hoši i Týna vyrazili na kolech napřed a za pár minutek už jsem vláčel oblíbené těžké jigové mouchy "přískoky" podél břehů a podél ouplávků - prostě paráda. A sluníčko skrze též velikány nepronikalo - móóc příjemné.
Po chvilce ježdění na kole po lesní cestě se chlapci přišli zeptat, kde že jsou ty rybky a na co je vlastně chytám. Ukázal jsem na krásný ouplávek na konci peřejky o kus dál pod zídkou a tam že jsou ti siveni a možná i potočáci. Pak se hned zeptali kde že je budeme opékat ??? Nějak jsem nechápal to jejich vynechání fáze úspěšného ulovení. No vysvětlil jsem jim to a raději jsem dodal, že někdy se také nechytí nic. Tak to zase moc nechápali oni.
Přerušil jsem tedy teorii, bo jsme mezitím došli místu, odkud se již dalo do ouplávku nahodit a už letěla moucha vzduchem. Po dopadu jsem přidal poznámku jak a kam mouchu navedu - kde očekávám záběr a také proč s ní poskakuju. Záběr! Nasadil jsem výraz "nuda". Chlapcům se rozšířili zorničky a ani nedutali. Za chvíli byl pěkný sivenek venku. Poctivých 28 cm - takoví tam byli ti největší - prostě klika jak sviňa. Děti si rybku obdivně prohlíželi jen Týna řekla že je hnusně slizká a smrdí. Druhý nához - stále ještě s výrazem "nuda" - a opět siven. Tentokrát asi o centimetr menší, ale tlustější. Kluci byli jako u vytržení. Týna jezdila na kole. A že prý musíme chytit ještě jednoho, protože jsou tři - mě nějak nezapočítali, synci.
No tenhle oulávek už rybku neposkytl, až pěkná peřejka s tmavým korýtkem kus po proudu níže - zase siven a podobná velikost, jen byl zase o poznání hubenější než ti první dva. Ukončil jsem lov, což hochy zjevně zklamalo. Vysvětli jsem jim, že musíme najít místo s ohništěm, sehnat dříví atd - a na to že je potřeba spousta času a musíme se také "rozumně včas" vrátit ke kiosku. Pochopili a začali rychle sbírat suché větve.
Já jsem je mezitím donavigoval k velkému převisu "na loupežák", kam jsme často jezdívali pod širák - nechal jsem jim zažít pocit, že to místo objevili sami. Byli štastní jak blechy, bo ohniště tu samozřejmě bylo již připravené. Za chvilku tak byly řádně prosolené rybky na klacíkách šikmo v zemi zapíchnutých a pekly se. I Týna už mlsně a nervózně posedávala u "toho svého" - samozřejmě největšího. Špinavé ruce po chvilce nikomu při konzumaci nevadily, spíše naopak.
Pro mě zbyla už "jen odměna" pohledu do "velkých oči klučičích a holčičích". Ani soustíčko nenechali a i kostičky ožužlali.
Promiň mi Křinice, ty tři rybky jsem Ti prostě musel vzít.
iwanhoe - Profil | Ne 13.5.2007 7:20:39
"Jak se na ryby jelo, ale nedojelo"
Jednou se Flip s Jiříkem vydali na výpravu fiškovou někam na Černou. Ráno, ještě za tmy tmoucí vyrazili, by na místě první byli. A kurňa - srnka se do cesty wartburgu socialistickému připletla. Rána a bylo to. Zvědavost (či spíše masíčko té zvěře lesní ?) vypudilo hochy z auta do lesa tak rychle, že ani škody na vozidle shlédnout nestačili. Nutno říci, že plechařina z NDR byvše z rudy Sovětské vyrobená, potvrdila svou Stachanovskou kvalitu ... a vydržela, i lak.
Tak hoši roztáhli zlehýnka chřípí a šli po pachu krve - kousíček jen, pravda. Srna opodál v poslední křeči právě skonala. Co teď. Těžká volba. Masíčko čerstvé jako na dlani nebo rybky v řece značně nejisté? Bylo rozhodnuto - maso! Flip, že prý zajede pro igelit do kufru - by auto nezasvinil, no a Jiřík - ten že savce lesního vyvrhne. Ujednáno. Flip odjel a Jiřík s žabikuchem směřoval do lesa.
Vyvrhnutí se dobře naplánovalo - Jiřík měl slušnou praxi z příležitostného bourání masa v řeznictví, no jaksi podcenil kvalitu břitu žabikuchu Flipova. Příborový nůž by snad byl ostřejší. Ale co, maso je maso a za chvilku bylo i tak hotovo.
Srna, o vnitřnosti lehčí byla připravena i jatýrka kvůli kontrole stavu zdravotního oddělena a Jiřík se vydal k silnici vyhlížet Flipa. Ale ouha. Co čert nechtěl, po silnici šla baba jakási a před sebou tlačila kočárek s papírem do sběru. Jak Jiříka zmerčila, začala šíleně řvát. Jiřík si nějak neuvědomil, že má v ruce žabikuch a je po lokty od krve. Chudák baba, co si tak asi představovala. Jiří ještě prohodil uklidňující "nebojte se paní, já Vám nic neudělám" a baba, jak slyšela hlas, pochopil, že se nejedná o zjevení, nechala kočárek s možným přivýdělkem na místě a .... a Zátopek hadr. To byl úprk. Ta žena si svého života ale kurevsky cenila.
Konečně příjel i Flip s igelitem, srnu naložili a hurá za hajným. Ten zprvu neměl velké pochopení - že prý měli srnu nechat na místě a kdesi cosi. Pak se zeptal, co bude s hlavou. Jiřík pochopil, bo na stěnách bylo dosti preparací a movití Rakušeané za humny, a že prý ať si jí vezme. Co s ní - a je nepoškozená a tuze pěkná. Zabralo. Hajný se rozzážil, hlavu odborně oddělil a zbytek "věnoval" - prý pro zpestření jídelníčku.
Jó, kšeft je kšeft a další Rakouský lovec bude mít o "trofej" více.
Jen ta baba, kde asi běhá a co kdyby v tom kočáŕku bylo dítě - o tom hoši vedli žertovné disputace až dlouho do noci :-)
Jednou se Flip s Jiříkem vydali na výpravu fiškovou někam na Černou. Ráno, ještě za tmy tmoucí vyrazili, by na místě první byli. A kurňa - srnka se do cesty wartburgu socialistickému připletla. Rána a bylo to. Zvědavost (či spíše masíčko té zvěře lesní ?) vypudilo hochy z auta do lesa tak rychle, že ani škody na vozidle shlédnout nestačili. Nutno říci, že plechařina z NDR byvše z rudy Sovětské vyrobená, potvrdila svou Stachanovskou kvalitu ... a vydržela, i lak.
Tak hoši roztáhli zlehýnka chřípí a šli po pachu krve - kousíček jen, pravda. Srna opodál v poslední křeči právě skonala. Co teď. Těžká volba. Masíčko čerstvé jako na dlani nebo rybky v řece značně nejisté? Bylo rozhodnuto - maso! Flip, že prý zajede pro igelit do kufru - by auto nezasvinil, no a Jiřík - ten že savce lesního vyvrhne. Ujednáno. Flip odjel a Jiřík s žabikuchem směřoval do lesa.
Vyvrhnutí se dobře naplánovalo - Jiřík měl slušnou praxi z příležitostného bourání masa v řeznictví, no jaksi podcenil kvalitu břitu žabikuchu Flipova. Příborový nůž by snad byl ostřejší. Ale co, maso je maso a za chvilku bylo i tak hotovo.
Srna, o vnitřnosti lehčí byla připravena i jatýrka kvůli kontrole stavu zdravotního oddělena a Jiřík se vydal k silnici vyhlížet Flipa. Ale ouha. Co čert nechtěl, po silnici šla baba jakási a před sebou tlačila kočárek s papírem do sběru. Jak Jiříka zmerčila, začala šíleně řvát. Jiřík si nějak neuvědomil, že má v ruce žabikuch a je po lokty od krve. Chudák baba, co si tak asi představovala. Jiří ještě prohodil uklidňující "nebojte se paní, já Vám nic neudělám" a baba, jak slyšela hlas, pochopil, že se nejedná o zjevení, nechala kočárek s možným přivýdělkem na místě a .... a Zátopek hadr. To byl úprk. Ta žena si svého života ale kurevsky cenila.
Konečně příjel i Flip s igelitem, srnu naložili a hurá za hajným. Ten zprvu neměl velké pochopení - že prý měli srnu nechat na místě a kdesi cosi. Pak se zeptal, co bude s hlavou. Jiřík pochopil, bo na stěnách bylo dosti preparací a movití Rakušeané za humny, a že prý ať si jí vezme. Co s ní - a je nepoškozená a tuze pěkná. Zabralo. Hajný se rozzážil, hlavu odborně oddělil a zbytek "věnoval" - prý pro zpestření jídelníčku.
Jó, kšeft je kšeft a další Rakouský lovec bude mít o "trofej" více.
Jen ta baba, kde asi běhá a co kdyby v tom kočáŕku bylo dítě - o tom hoši vedli žertovné disputace až dlouho do noci :-)
Živě na MRK.cz
Kde to žije - všechna témata
19:49Korda Developments a vše co k této značce patří 874
19:18Miloš Zeman legenda 205
17:52Tření candátů na umělém hnízdě (Video) 2
17:42Nemoc nebo zranění z mládí? 1
16:07Solar titanium swinger 680
15:40Chov okrasného ptactva 841
15:28Ohře, úlovky, nástraha 823
14:57Proč jsou rybářské závody IBCC kruté a poněkud nespravedlivé? (Video) 22
14:33Dodávkou na ryby? Dodávka jako sklad rybařiny? 47
14:23převodový poměr navijáku a vliv na úlovek (vláčka) 275
14:17Bitcoin (a jiné krypto) mezi rybáři 660
14:16Nákup v Německém Anglermarkt 64
13:29Chlumečtí rybáři získali poprvé povolení k odstřelu chráněného bobra, ulovit se ho ale zatím nepovedlo (Bleskovka) 18
NeChov Sivena amerického 5
NeJaky stopper pod čepičku Preston dura flat L krmitka? 3
Co je nového - všeobecné
PoBleskovka: Mladý rybář boří sociální sítě svými videi. Děti odhazují mobily a jdou do přírody
. . . Bleskovka: Chlumečtí rybáři získali poprvé povolení k odstřelu chráněného bobra, ulovit se ho ale zatím nepovedlo
. . . Bleskovka: Světové šampionáty v muškaření na jihočeských vodách - hájení revírů a pozvánka
. . . Video: Zimní feeder - mražení červi a lisovaný rohlík
. . . Článek: Rybář Jarmil Koloušek a MRK.cz - ukázka z knihy Netipy + soutěž
. . . Článek: Polední ryby nejsou náhoda
. . . Miničlánek: Závěr sezóny s osobákem
. . . Recenze: Nabíjecí čelovka Fenix HM65R
. . . Miničlánek: Karas obecný - pomozte najít lokality
Oznámení - obecné
Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.
Kalendář akcí - obecné
11.5.Rybářské závody "Bystré 2024"
11.5.72.Jarní závody jednotlivců...
11.5.Jarní rybářské závody v...
11.5.Veřejné rybářské závody Žerotice
11.5.Rybářské závody ve Třech...
11.5.Veřejné rybářské závody
11.5.MO Protivín 8. ročník rybářských...
11.5.ZRUŠENO- Jarní rybářské závody v...
18.5.Rybářské závody Vodňany
18.5.Rybářské závody v Nové Pace...
Doporučujeme e-shop
Rybářské centrum Olomouc
Rybářské potřeby pro Vaše životní úlovky. Na prodejní ploše 160 m2 a na eshopu naleznete vše pro sladkovodní i mořský...
