O mém závodění na Piláku
- Jiří Vágenknecht
Pilák, potažmo Auto na háčku z Vysočiny, vždycky bylo
grandiózní akcí, na kterou mohli být pořadatelé i spousta dalších lidí
pyšní.
Již první moje účast, kterou mělo do značné míry na svědomí
nadšené líčení kamaráda Luboše Zemana, i celkem přesvědčivý leták, ve
mně zanechala hluboký a nesmazatelný dojem. Takové rozmanité a důkladné kultury jsem se na rybách nikdy nenadál. Opravdu chyběly asi jen střelnice
a kolotoče. Dokonalá rybářská pouť! I s večerním ohňostrojem! Na poprvé
jsem se do toho pochopitelně vžíval malinko obtížně - soustředil jsem
se na vlastní chytání, ale později jsem tomu docela přišel na chuť. Je
pravda, že mé první výsledky poznamenané nervozitou a pro mě do té doby
nepoznanou rozlohou závodního revíru a problémy s dopravou, byly poněkud
tristní (dva asi čtyřiceticentimetroví boleni a půlmetrová štička na
kostičku pařené housky ze dna neznamenali tehdy žádný bodový zisk), ale
celkový zážitek a panující nálada byly úchvatné. Tak tohle si nemůžu
pro příště nechat ujít!
Třetí ročník Auta na háčku z Vysočiny mi
samozřejmě neušel. U okénka, kde se kupovaly startovní lístky, mě potkal
Ríša s Petrem Vodičkou. "Kam si to bereš?" ptal se Ríša. "No, koukal
jsem, že u šestsettřicítky (nebo sedmsettřicítky?) je pěkná zátoka,
kde nikdo nesedí. Myslel jsem, že by to nemuselo být špatné. Tak
se jdu zeptat" Ríša se zamyslel: "Aha, to je ta zátoka před špicí,
tam je docela rozumná hloubka. Hele, když tam bude místo, tak si to
vezmem vedle tebe, jo?" Bylo. Tak proč ne? Sedět vedle Konopáska pro
mě znamenalo přinejmenším další příležitost, jak se nenápadně něčemu
přiučit.
Ovšem tohle učení bych nikomu nepřál. Asi po půl hodině
po zahájení závodu měl Péťa i Ríša první záběry od kaprů. Chytali jsme
všichni na těžko, ale já tahal stále jen pěkně vypasené plotice. Jak
se dalo předpokládat, kapři vyplašení ruchem kolem nádrže se stahovali
do klidnějších míst, jako byla třeba zátoka, vedle které jsme seděli. A
záběry na sebe nenechávaly dlouho čekat. Kapři brali nalevo, kapři brali
napravo, jen na mých prutech končily pravidelně ,červenooké piraně',
jak jsem v duchu častoval nešťastné plotice. Ríša za poločas, pro mě
nepochopitelným způsobem, vyčaroval osm kaprů a Petr, který začal jako
první zkoušet chytat vedle mě na propad, jich měl na prutě minimálně
deset. Ovšem nějak nevystihl velikost a formu háčku, takže mu kapři
padali a zdolal jich jen šest. Já byl mezi nimi na prášky. Ani nevím,
jakým způsobem jsem "vytrápil" dva kapří nebožáčky.
Do druhého
poločasu jsem vstupoval v nejčernější depresi a s hnusně zaječími
úmysly. Že já jsem sem lezl?! U stánku by bylo líp! Mám nějak žízeň.... V
nejhorším zoufalství jsem tam namontoval na půjčený 3,5 lb Sportex s
dvaadvacítkou vlascem, osmadvacítkou odhozovkou, osmnáctkou návazcem,
jedničkou ,orlím drápkem' Mustadem, dvacet pět gramů těžký angličák
(fakt zoufalost!, příšerné polínko). Na háček jsem napíchnul špičku
rohlíku a asi s metrovým propadem jsem to poslal, co to šlo. A šlo to
daleko. Počítám dobrých sto metrů. Jak jsem srovnával vlasec, zdálo se
mi, že se splávek nějak divně zhoupl. Jako by tam byla nějaká díra, snad
bývalé koryto. A opravdu! Splávek se po potažení zase malinko vynořil a
zhoupl. Něco se o to pokoušelo. Zkusil jsem to zaseknout a vida! Docela
pěkný kapřík. Stejný nához, stejné zhoupnutí a zase kapr. Ó, to jsem
byl na koni! Konopáskův pohled (pašák!!!) by mě dokázal motivovat dodnes
(občas si ho zkouším vybavit). Je pravda, že potom začal foukat vítr, já
už to na ten flek nedokázal dohodit a nakonec jsem splávek utrhl v blátě,
ovšem ti dva kapříci navíc (druhý poločas se toho opravdu mnoho nevytáhlo)
mně stačili na pro mne neskutečné páté místo. Bylo rozhodnuto. Zaječí
úmysly vzaly za své. Za rok jedu zase. Doufám...
Mimochodem, pátá cena
byla opravdu skvělá: luxusní lehátko od Sony spolu se dvěma masivními
teleskopy (dobrý dáreček), dvěma navijáky od Okumy, suprový vezírek od
Dobeše a to nejlepší nakonec, poukázka na pobyt v luxusní rybářské chatě
na Vranově. V posledně zmíněné položce byl malinký háček. Poukaz byl na
termín od 9. října. Já ale čtvrtého nastupoval plnit svou ,nejčestnější'
povinnost :(. Naštěstí ani vojna nemohla definitivně zvrátit mé rozhodnutí
užít si Piláku i příští rok.
Díky tomu nebudete ochuzeni o líčení
mého druhého největšího závodního úspěchu.
Bylo to někdy v poslední
třetině mého slavného vojančení v naší nelidové a nedemokratické armádě
u pražské posádky. Dorazil jsem stopem do Pardubic, a protože jsem měl
pochopitelný rybářský absťák, který hravě zastínil projevy souběžné
hormonální nevyrovnanosti, zabloudil jsem ze všeho nejdřív ke Konopáskům
(drahá přítelkyně v toužebném očekávání počká!), abych se třeba trošku
nabažil nějakého toho rybářského, a nejlépe soutěžního, povídání (a
hodil se do civilu pro snazší infiltraci přes kolejní vrátnici). A
Ríša umí povídat! Měl jsem kliku - Ríša byl kupodivu doma. "To víš,
musím se trošku věnovat i rodině", šklebil se. Bylo mi to jasné....na
ryby se vždycky najde čas (asi jako se vždycky najde místo pro pivo :),
že?). "Ale je to fakt docela bída. Nějak to moc nejde, ze začátku byl
docela mazec na sumíkách, ale jak začaly ty deště, tak byl konec. Na
nějakých závodech jsem byl, ale žádná sláva. Vážně! Dělám teď nějaké nové
krmení, docela to jde. Jo a co Žďár? Viděls letos v Hradci letáky? Chtěj
to prej nějak překopat, jako že se snad bude moct krmit a že budou
nějak počítat i bílou rybu a tak. Nejedeš?" Asi se mi v obličeji
nezračilo evidentní nadšení. "Víš, Ríšo, já teď na tom s penězma
nejsem nijak valně - vojna, chápeš, ale hlavně, nemám cajky a nic",
napínal jsem ho. Následoval slastný okamžik projevů přízně a důvěry
(nic jiného jsem v tom nehledal!). "To neřeš! Hele, já bych tam docela
jel, když se prej může krmit, tak bych zkusil testnout to nový krmení,
ale sám na to peču! Bráchové? Ty chtěj chytat sami, znáš to, ti jejich
známí a kámoši. Řeknu ti to jinak, vezmu tě s sebou. Cajky i ostatní
věci nějak vymyslíme, ale potřebuju někoho k sobě a když to nebudeš ty,
tak na to kašlu, o nikom lepším nevím! (VRCHOL!) Vždyťs loni nezachytal
tak špatně, ne?" "Jo, to mám v živé paměti!!!", pomyslel jsem si
(tak tyhle vidle...mazat mi med kolem huby a spoléhat na to, že mi to
nedojde...). Prostě neškodný nosič vody, co? No tak to jsi teda šlápnul
vedle! (Je mi jasné, že tak pokoutní jeho úmysly určitě nebyly, ale proč
ho trošku nepopíchnout, že? :)) Stejně si ten zbytek vojenské dovolené
musím nějak v tom termínu vybrat, civilu i drahé přítelkyně si jistě
užiju až, až a Pilák je venkoncem super akce, velmi vhodná na důstojné
ukončení vymodleného několikadenního volna. "Takže jo, ale počítej s tím,
že mi půjčíš i trenýrky, když si na ně vzpomenu!!" Byvše ujištěn, že
naprosto určitě, odcházím, abych dostál i dalším příjemným povinnostem,
jako bylo klamání ostražitých vrátných a srdečného uvítání již zmiňované
drahé přítelkyně. Budu muset nějak vykoumat cestu do Pardubic s tou
hromadou svého rybářského haraburdí, ale to se nějak poddá.
Přišel
čas dovolené. Uběhla, ani jsem se nenadál a byl tu čas 4. ročníku Auta na
háčku z Vysočiny 2000. Trabantík se malinko zdráhal, cesta se mu zdála
asi příliš daleká (jako by tušil, že Pardubice nebudou konečná (a měl
úplně vybitou baterku!). Ale byl naložen, přemluven a brmb-brmb-brmb -
vyrazil. Jel jsem do Pardubic už v pátek dopoledne, nějakou tu zkušenost,
jak to s Richardovým vypravováním se na delší akce běžně vypadá, jsem měl
- stovky starostí, tisíce povinností a miliony odkladů. Nezklamal! "Ty,
Knechťo, já musím ještě namíchat nějaké krmení a navíc taky volal
Škeřík, že si chce pro nějaký přijet a tohleto a támhleto...", jak
říkám - nezklamal. "Víš, já se tam dostanu nejdřív někdy odpoledne,
tak po čtvrté.... Knechťo, máš tady auto, tak vyraž napřed, okoukni
to, zhodnoť, když tak hned kup dva lístky vedle sebe - někde rozumně"
(tenhle termín znám! rozumně = někam do klidu, kde bude alespoň kus
závodu po jedné ruce volno, aby bylo kam "utýct") a už mi cpe tisícovku
na startovné, sedá do auta a mizí. Super! Pěkně to vymyslel - Knechte,
starej se. Ale co už s tím, jsem z vojny zvyklej - voják se stará, voják
má, mladý voják kouzelník a hlavně - Můj boj! - starej se, jak umíš! No
co, trabantík snad dojede a tam se uvidí.
Dorazil jsem vcelku v
pohodě a včas. Skoro hodně brzy. Lístky se budou prodávat až někdy po
poledni - víc než půldruhé hodiny času. Trávím ho sháněním, nákupem a
konzumací důkladné snídaňoobědosvačiny. Příjemné! Pak si všimnu vyvěšených
propozic závodů a... Nepříjemné! Původně uváděné propozice se výrazně
změnily. Žádné - 1 cm bílé ryby = bod, ale 1 kus = 5 bodů - to je změna
:(, a vnadění povoleno pouze na krmítku - to je rána! Žádné házení rukou,
žádný prak. Prostě krmítko a dost. Tomu říkám zatraktivnění závodu! Navíc
žádná možnost nějakého vybírání míst. Jak se po chvíli dozvídám, z celkem
osmi set míst jich je skoro pět set prodaných nebo napevno zamluvených
a přesné umístění se losuje pod notářským dohledem. Posílám pár SMS se
všemi těmi novinkami Ríšovi a jeho mobilní odpověď vyznívá ve smyslu -
"na to se teda můžu vy.....! Nic mi nekupuj, ušetřím litr. Ale možná se
tam přijedu podívat a přivezu chlapům to slíbené krmení, ale fakt, jsem
otrávenej!" A co teprve já?! Samotnému se mi tedy moc chytat nechce,
nějak jsem se k té myšlence kooperace s Konopasem (to se zas dozvím
věcí!) upnul. A teď tohle :-( ! Alespoň tedy poklábosím s hromadou známých, kteří se tu najednou vyskytují docela v hojném počtu. Čas vesele utíká a
za chvíli se bude losovat rozmístění sektorů. A v tom mobil! "Knechťo,
jestli bude nějakej pěknej flek, tak ho vezmi!" Pěknej? Kdo ví,
jestli vůbec nějakej?! Právě rozlosovali začátky sektorů. Pospíchám
k okýnku (v hlavě si promítám, jak vypadalo orientační schéma nádrže
přilepené vepředu na boudě. Je nějaké volné místo u tohohle čísla? Ne. A
u tohohle? Ne, a tady? Ano. 499, 498. Nějak si nemůžu vybavit, kde ty
čísla přesně budou, ale snad... Platím a spěchám k plánku. Skoro nevěřím
svým očím. No, jestli chtěl Konopas klidné místo - tak ho má!! Vychází
to skoro úplně na konec sektoru, za špičku do té velké zátoky na pravém
břehu. Druhý poločas někam za půlku. Tak to se asi povedlo. Mám z toho
dopředu docela dobrý pocit. Jsem zvědav, co na to bude povídat Ríša,
ale kdo ví, kdy se ten objeví. Takže je čas - kouknout k hlavnímu pódiu -
jakási moderní kultura, divná muzika, akční moderátoři - nic pro mě. Zato
pod mostem u Tálského mlýna je dobrá zábava. Příchozí si půjčují krátké
biče a za mírný poplatek se lecjakými fintami snaží přemluvit k harakiri
nějakého z ohromného hejna duháků, co zoufale plavou v malém jezírku
mezi provizorní hrází a nataženou sítí. Rybářské úspěchy jsou značné,
počínání lovících často velmi zajímavé. Inu komerce, ale i pasivní divák
se skvěle baví. Málem mám cukání to zkusit taky. Vůbec nevnímám čas a v
tom mobil. Ríša. "Kde vězíš? Tě sháním...máš lístky?" "Jo!" já na to,
"kde jsi, jdu za tebou..." Za chvíli jsem u Ríšova ,póla'. Ani se
nestačím pochlubit (dle mého soudu) skvělými místy a Ríša otvírá
kufr. Tváří se jak salonní kouzelník a zvedá deku z hromady věcí
v kufru. Všemu vévodí velký termobox, který obratem vydává své
tajemství. Nízké kartonové krabice Ríša nemusí otvírat, charakteristický
vlhký odér mluví jasně - patentky... "Kdes je vzal?" vyzvídám. "Kde
by...sehnal." Nerozvádím to. Ríša zvedá deku ze zadních sedadel - halda
narovnaných polyethylenových pytlů - dobře známých ,střev', pronikavá
vůně perníku a buráků - Ríšovo slavné Krmení. "Musel jsem dělat ještě
nahonem skoro metrák", utrousí. A už se cpe ke koberečku před předním
sedadlem a vytahuje odtamtud..."Co to je?!" třeštím oči. Podivné motance
oček milimetrového pozinkovaného drátu s očkem nahoře. Takový hodně
deformovaný košík pro trpasličího pudla. Ríša úplně poposkočí. Jeho radost
z mých vykulených očí je evidentní. "No, no, no....KRMÍTKA!" Tak to mě
dostalo (nakonec asi nejen mě)! Kde on na tyhle nápady chodí?! A ještě
je takovýmihle způsoby realizuje?! Význam předpokládaného úspěšného
vybrání míst se mi začíná zdát nicotný. Ani to, že můj výběr míst
nakonec spokojeným pokýváním hlavou schválí, mé pocity méněcennosti
nezaženou. Konopásek jeden!!!
Je pomalu osm, mělo by se dovézt
krmení chlapům do kempu a podívat se, kde vlastně sedíme. Fajn, šišky
ze zadního sedadla úspěšně mizí až jich zbyde jen posledních pár (asi
osm kilo) pro nás. Patentky Ríša pečlivě ošetřuje, rozděluje, poprašuje
přesátou hlínou. Podstatnou část dává Pepanovi (nejmladší brácha) pro
něho a tu jeho bandu. Nechává si jen asi litr. Honem se podívat, kde
tedy vlastně ráno chytáme a jaká je cesta. Cesta je mírně řečeno mokrá,
ale bez větší újmy ji zdoláváme a asi po dvaceti minutách prohlížíme
očíslovaná místa. Bude tady mělko, soudíme shodně. Ryby se neukazují,
kromě nějaké drobotě v pobřežních travinách, té je tu ale evidentně
dost. Pokukujeme, postáváme a nějak se nám nechce zpátky. Bažinka není
zrovna lákavá... V tu chvíli bokem přistávají dva rybáři (dle přízvuku
z Moravy - spíše severní) na pěkné laminátové loďce - byli taky na
obhlídce. Vcelku ochotně se nabídli, že nás vezmou s sebou do kempu -
milé. Na loďce mezi sebou pokračují v dříve započatém dialogu. "...tak,
jak říkáš, ti Konopásci jsou hrozný, hlavně ten nejstarší! Na ně nikdo
nemá, oni mají vždycky porychtovaný nějaký fígle... hlavně to krmení, co
si dělají... a jsou tu zase..., všichni, celá familie...jako loni...ty
by bylo lepší utopit, a byl by pokoj!" Z tónu hlasu je cítit určitá
frustrace. Pokukujeme po očku s Ríšou po sobě, mlčíme a tváříme se
neutrálně. Já raději i mírně přitakávám. Postavy obou Moravanů jsou
úctyhodné a proč riskovat, že? (Zejména já bych se na vlně právě téhle
popularity nerad svezl - voda nevypadala vůbec lákavě, a rána pádlem do
lebky...Brrr!) Ale to už jsme na břehu. Oddychuji si. Ríša si samozřejmě
neodpustí se z bezpečí mola představit a vychutnat si rozpačité pohledy
našich převozníků. Asi to nemysleli tak zle, jak to mohlo třeba vypadat
:). Ale není šprochu,....
Rychle se smráká a my nemáme vůbec nic
přichystané. V mizerném světle pětadvacítky žárovky u toalet v kempu
se snažíme v přestávkách mezi drobnými přeprškami něco navázat. Ani na
pivo asi nestihneme zajít, což na klidu nepřidá, zvlášť když se na to
člověk celý den těší. "Na co budem chytat?" "Nejspíš na propad", zvažuje
Richard. Má závodní výbava je opravdu velmi mizerná. Ríša to uznává a
půjčuje mi svůj oblíbený šedesátigramový teleskop DAM 3,90. Podává mi ho
a důležitě dodává: " Na něj jsem vyhrál auto v Hradci" a přitvrzuje: "a
byl jsem čtvrtý v Chorvatsku!" Asi tuším, co tím chce naznačit! Jistě! Já
si toho vážím - dám na něj pozor (na těchhle závodech jsem ho ale opravdu
nezlomil, to bylo jinde, později...). Navazuji na propad i svůj třídílný
DAM, který je na to ale docela těžký...no co, dám tam těžšího angličáka,
spekuluji. Ale jistota je jistota, dva pruty na těžko - klasicky, olovo
na konec, dva návazce, čihátko před špičku - se mohou hodit. 4 klacky by
měly stačit. Co měly? Musí! Návazce alespoň 0,15, na těžko 0,18. Háčky
nějaké silnější aby se příliš neprořezávaly z měkkého, ale aby se na ně
dali nastražit masní červi. Nakonec oba vybíráme nějaké černé, hranatější
šestky od Cormoranu (Kum-Ho - limerick). Ještě zkouším vyzvědět, zda
by nebylo rozumné se trochu obout do té drobotiny, když jí tam bylo
tolik. "Jak libo", pokrčí rameny Ríša. "Ale zkus si to spočítat - čtyřicet
čísel kapr, to je osmdesát běliček. To se udřeš!" Přesvědčil mě... Nebudu
to komplikovat.
Věčné přepršky jsou protivné, vidět je mizerně,
navazování se moc nedaří. Můj výběr háčků, obrtlíků i broků z Ríšových
krabiček a žebrání o rady (může tam být tohle, a tohle, a tohle...?) je
brzy komentován vcelku rezolutním: "Vezmi si, co chceš!" Vím přesně, jaký
je správný výklad - "Lezeš mi na nervy. Radím ti dobře, už neotravuj! Mám
toho dost!" Dobrá, stejně toho už moc nevyšpekulujem. Sbalit a jít
spát. Pivo si asi odřeknu. Ríša ne. Nechápu, jak chce ráno po čtvrté
hodině vstávat. Ale to je jeho věc. Já se chumlám do spacáku a zkouším
v dosti nepohodlné pozici v autě usnout. Daří se mi to částečně. Chvíli
po druhé hodině mi úplně dřevění noha a okusují mi ji dvě mraveniště
mravenců - červenejch! Navíc se do mě dává zima. Už aby bylo ráno. Ještě
na chvilku upadám do bezvědomí a už se mi někdo pokouší převrátit mého
bakeliťáčka. Lotr!! Syčák! Jak jen někdo může?! Necita! Ríša je ale taky
rozespalý, taky nervózní a taky spěchá. Nedráždím ho...no, malinko jsme
zaspali. Ostatně jako vždycky... Nějak na sebe naskládat a upevnit tu horu
neskladných propriet a vzhůru dolů!
Tenhle den bude stát za to! No
passaran!
Velice poučné bylo například již překonávání zrádného terénu
v mlhavém přítmí nadcházejícího rozbřesku při přesunu na soutěžní plac:
"Kdyby něco, tak mi řekni!" ujišťoval se předem Ríša. "Jasně babi!" - já
na to v duchu - navenek jen přikývnutí. Po pár krocích v měkkém bahýnku
známé začvachtáni...: "Sakra, ...., .......! Říkal jsem,
kdyby něco,... ne?!!!!" slyším Ríšu. Otáčím se a bez hnutí brvy sleduji,
jak se Ríša snaží osvobodit nohy zabořené do půli lýtek pod hladinu
spodní vody a vrchního bahna, dokonce zvažuji, že bych mu i nějak pomohl
(vzápětí na to zapomínám) a bezelstně se ptám: "Ty nemáš holínky?" No,
pokud by se rozčvachtané Prestige plné bláta a špinavé vody nepovažovaly
za nový model plnoprůtočných holinek, tak neměl. Dál neříkal nic. Mlčení
bylo hrozivé a spolu s čím dál znatelnějším supěním i docela výmluvné
("Kudy mě to táhneš?!! To nemůžeš myslet vážně!!!!") Jenže já vím, jak
ho přimět k veselému slovu i v takhle napjaté situaci. Taková rána dobře
mířenou, napruženou a mokrou smrkovou větví přímo do trošku křečovitého
úsměvu, dokáže divy! Jeho rozvernou odpověď si opravdu nevybavuji, ale
určitě jsem poslední úsek cesty zvládl navzdory ošklivé zátěži vcelku
rychle pomocí malé improvizované honičky. Troška pohybu (na hranici
totálního vyčerpání!) po ránu, navíc před šesti-sedmihodinovým závodem,
pro zpestření okořeněná vybranou konverzací a výměnou zdvořilostních
frází, to je půl úspěchu doma, to je jednou jedna! Na druhou stranu těch
40 minut do začátku závodu jsme se nestačili ani pořádně vydýchat. Ty
zdvořilostní fráze jsme měli vynechat, nebo líp natrénovat - jasná
věc! Naštěstí Ríša tváří v tvář nastupující předstartovní nervozitě, u mě
hraničící s horečkou, včas propadl potřebné euforii, či spíše transu. Obě
ruce v kýblu s krmením, voda, namletá bonduelka, konopí, patentky, vůně
posilovačů a drobných kouzel, deset minut na rozdělání prutů, podběráku,
vidliček, usazení se a finální koncentrace na první fázi tříhodinového
vypětí sil i vůle dává zapomenout na nízké tělesné strázně. Je před šestou
ranní, ale už je dusno a bezvětří, asi bude pršet. Jsem na Ríšu v dešti,
bez holinek, pláštěnky a deštníku docela zvědavej. Nakonec - já jsem až
na čůrky potu na zádech vlastně v suchu. Už ne! Bezpečný ostrůvek zelené
trávy na místě, odkud jsem chtěl nahazovat, ale jejíž výška mě poněkud
znervózňovala - bylo třeba ji zdupat, vtipně maskoval romantickou tůňku
s rozkošnou hnilobně mastnou tekutinou hnědočerné barvy, značné viskozity
a nelibého pachu. Zabublání levé holinky (doufám, že to Ríša viděl!) ani
následné dobývání pravé, kam jsem si toho hnusu taky nabral vrchovatě,
nemůže dostatečně rozptýlit mé vytržení, s jakým sleduji, jak Ríša ihned
po startovním výstřelu hod za hodem umísťuje po čtvrt kile návnady na
,krmítku'(!) do plochy půlky pinpongového stolu ve vzdálenosti zhruba 50 m
od břehu. Koncert! Kontrola funkčnosti udice, tj. zda je na krmicí udici
(třímetrový sumčák od Mila se čtyřicítkou vlascem!) háček s nástrahou
(jeden červ) od přispěchavšího udiveného rozhodčího dopadla v pohodě -
Ríša myslel na všechno. "Že bys alespoň změřil hloubku?!" ruší mě hloupě
přízemním požadavkem z mého takřka nábožného vytržení nad jeho technikou
a umem. Jo, to bych mohl zvládnout. Snad. Jakž, takž...něco ke dvěma
metrům. Malinko přehloubit propad. Voda asi bude táhnout a kapři by
měli kousat klasicky u dna, propad ošetří zbytek, to už vím. Stíhám
poštelovat svůj i Ríšův prut a to už tam končí i poslední dávka z 10
litrů připravených dobrot. Ještě než se voda stačí uklidnit, usazuji
šestnácti gramového angličáka, jak nejlépe to jde, do zakrmeného místa. Na
háčku stejně jako Ríša ,sandwich' - šest sedm červů doplněných kouskem
napařené veky. Později zkoušíme přidat hnojáčky, bonduelku, vypustit
červy, přidat červy, prostě zkoušíme....Ríša určitě bude raději chytat na
okraji zakrmeného. No, zdá se, že ne. Posadil spokojeně splávek cca 30
cm ode mne. "No nahazovat teda umí", hodnotím v duchu trošku kysele...a
to ho jeho nový Flash nijak zvlášť dobře neposlouchá...A berou mu taky
líp! Ale zdolávání musíme dopilovat, co? Ne, nejsem škodolibý...prvního
kapra Richard trhá! Já ne! Než Ríša převáže, už mám zase nahozeno a
další záběr. Co to tam Ríša dělá? "Osmnáct", zašklebí se zlověstně. Aha,
návazec z osmnáctky fendra (Colmic) se bude kapříkům trhat hůř, a když
berou tak ochotně, jak znovu potvrzuje můj ohnutý prut, tak to stojí
za pokus. Příjemný pocit po dvaceti minutách - půlhodině vést o dva
kapry. No náskok je vzápětí snížen, ale zatím vždy stačím kontrovat
- 3-2, 4-2, 4-3. Rafinovanými náhozy vytlačuji Ríšu z nejlepších
pozic. Nese to statečně. Nebo má něco za lubem? Jo, můj propásnutý
záběr, který stydlivě omlouvám - plotička (rozuměj, stejně jsou kyselé
- jasně, že kapr!) mě dostal malinko mimo hru. Ale uvidíme, jak si
poradíš, když tě pěkně přehodím...jednou (omluvný pohled)...podruhé
(omluvné pokrčení ramen)...potřetí (nic!)...Bravurně! Tudy cesta
nevede :( Ještě než stačím dovedně zmotat svůj prut s jeho
(zůstalo jen u toho mého!), Ríša zdolává kapříka. Vyrovnáno! Zase! Ale
záběry nějak ustávají. Kapři se někam ztratili. Pár opatrných záběrů
sice je, ale nesekáme je ani jeden. Něco málo do konce první půlky. Do
toho přiběhne dobrák Vodička a uklidňuje naši lehkou nervozitu hláškou:
"za rohem už jich má někdo dvanáct" a po anglicku se ztratí. Ríša snad
začíná být nervózní, ale, ale... potahuje za kšilt čepice, mračí se,
rovná brýle, špulí pusu. Přemýšlí! Zkouší nahazovat dál, popotahovat,
zkoušet přednosti propadu, prochytávat větší plochu. Ale záběr mám
z prokrmeného místa zase já! Jenže Ríša bokem vzápětí taky. Nemůžu
si půjčit jeho dlouhý plavačkový podběrák a zkouším kapra nasměrovat
do té své podběrákové atrapy. Nechce se mu tam. Nedivím se mu, ale v
duchu šíleně sakruji, když se přiměřený nátlak ukázal nepřiměřeným a
kapr se na mělčině vyřízl. Navíc se mi znovu zamotal celý systém na
špičce. Ztrácím drahocenné minuty rozmotáváním. Kdybych to uškubnul
a převázal hned, už to bylo hotový...jsem blbec, nadávám si v duchu
(ještě horšími výrazy! ......, ....., ......!). Tohle
nestíhám. Není to v ruce. Propásl jsem další dva tutové záběry - jízdy
jak na Velké pardubické, další kapr se vyhákl před podběrákem. Umí!!! :(
Ríša chyby nedělá. Jó, rozjetej vlak nezastavíš! Zastavíš! Rána - výstřel,
konec první půlky. Ríša 11 kaprů, já 9. Těsně po výstřelu zasekávám - kapr
43. Ten už se nepočítá....
No, však počkej druhou půlku! Nevzdávám
se lehce, spoléhám na lepší fyzičku - vojna není kojná. Další zhruba
půlkilometrový přesun bez nutné adrenalinové dotace je neskutečně
vyčerpávající. Ríša to snáší překvapivě dobře, chuť chytat ho nepřešla,
ovšem do krmení se mu nechce. "Seš nebezpečnej", lichotí mi. "Asi už
krmit nebudu", straší. Začínám únavou otupovat, je mi to jedno, je to
asi evidentní a Ríša se tedy rozhoduje krmit. Čtvrt hodiny dře, krmí
víc do šířky (poučil se!), dost krmení taky zůstává v kýblu. Má toho asi
taky dost, ale nepoznal bych to. Měření hloubky obstarávám už bez říkání
(něco přes tři metry zhruba na 40 metrech). Díky širšímu zakrmenému pásu
se rovnáme i přes mé poněkud rozpačité směrování náhozů. Něco jako záběry
se projevuje hned po dopadu splávku, ale sekat to nezkoušíme (chyba! Ríša
to nakonec zkusil a ejhle - kapři brali kousek pod hladinou, jenže tohle
zjištění přišlo pozdě, zásek stejně neseděl a ryba obratem spadla). Vcelku
nenápadný rybář, který mi byl představen jako Rambousek, od začátku chytal
napravo od nás na těžko, trošku na něm byla znát únava z předešlé, jistě
hodnotně prožité noci, byl vlastně první půlku bez záběru a přehazoval,
jen když jsme ho při zdolávání kaprů nějak potáhli. Teď se z něho ale
klube odvážný bojovník - na špičku ze starého třídílného Shakespeare
matchového prutu váže udičku - 12-ka kmen, 0,2 g brčko, tři brůčky, 0,8
návazec, 18-ka háček s dlouhým ramínkem, jeden pinkie na ramínko, ponor
asi půl metru a zkouší lovit drobné bílé rybky, co se ukazuji kousek od
břehu. Potažení - záběr, malí okounci a hlavně asi 10 cm bolínci. 1 bílá
ryba = půl centimetru kapra. Docela mu to přibývá. Po očku ho sleduji a
začínám zvažovat možnosti. Na krmení jsme bez záběru. Je šance stáhnout po
půl centimetru víc než půlmetrovou ztrátu za osmdesát minut? Snad. Mezitím
k nám přichází rybář zpoza rohu a ptá se Ríši, jestli mu půjčí ten svůj
krmicí vynález. Richard mu ochotně podává prut s košíkem i se zbylou
polovinou krmení v kýblu. My už dokrmovat nebudeme. Ještě si stačím
všimnout, že pokusy krmit Ríšovým stylem dopadají vcelku zoufale. Sebe
si na jejich místě raději nepředstavuji! Ale Rambouska nějak bolínci
(může jich mít tak padesát-šedesát) přestali bavit. Nahazuje zase
na těžko na kraj prokrmeného místa. Nedá mi to a půjčuji si od něho
tu jeho udičku a zkouším taky trápit droboť. Okounci jsou celkem v
pohodě, ale bolínci mě školí - na šest záběrů jeden proměněný, chce to
grif, ale nestíhám se do toho dostat. Ha! Rambousek na těžko zdolává
kapra. Pěkného! Vzápětí dalšího! Přímo z krmení. Díváme se na sebe s
Ríšou, krčíme rameny (až post act se dozvídáme, že na Rambouskově udici
byly nastraženy velké patentky - kde je vzal?! jak ho to napadlo?! -
jasně! ,starej' závodník!). Paťáry - na těžko! Samozřejmě hned to taky
zkoušíme (bez patentek). Richard zvětšuje ponor a vytahuje pár velkých
plotic, pak seká ten zmíněný povrchový záběr. Já to zkouším na těžko,
dva prudké záběry nedokážu seknout - mohl to být kapr, nemusel. Co se dá
dělat? Veškerá dilemata ukončuje závěrečný výstřel. Teď to ještě všechno
pobalit a strašná cesta zpátky!! Únava by se dala změřit zvážit a zabalit
- více než kilometr, spíš půldruhého!! Na nějaké kalkulace výsledků není
nálada ani síla. Jen od kolemjdoucích slyšíme pár "zaručených" zpráv
- támhle za rohem se vytáhlo 12, 14, 15 kaprů. No, je to možné. Auto
asi nebude, ale někde nahoře skončíme. Pohoda. To nás až tak nepálí,
ale cesta zpátky ano! Naštěstí za světla a s vidinou, že je to za náma,
se jde tak nějak líp. Zpáteční cestu si nijak zvlášť nevybavuji. Nějak
mi to splývá. Nacházíme i docela suchou a schůdnou cestu. Kde byla,
když jsme šli tam?!? Je mi jasné, že si Ríša myslí, že jsem mu ji
úmyslně zatajil a tak jediné, co ho může trošku uklidnit, je fakt že mě
pohodově přechytal. Zase! Ještě před příchodem do kempu se dává slyšet,
že je to naposledy, co něco podobného absolvuje. Definitivně. Takhle
vyčerpávající závody nemají obdoby! Asi je to pravda, ale kdo ví....Je
to za náma. Shodit bágly a většinu oblečení. Jako že to vypadalo od rána
na déšť, tak teď sluníčko docela peče, a dusno je pořád. Jsem zralý na
pořádnou koupel, ale ta musí počkat, tak se alespoň převlíct do čistých,
suchých věcí. Blaho! Napít se (hned!) a pak začít trošku organizovat v
zápalu boje zbordelený obsah rybářských zavazadel a interiéru vozu. Ríša
je rychlejší (má větší auto - v trabantíkovi se věci rovnají hůř!) a tak
jede napřed (už se vidí s pivem, je mi to jasné!). Uvidíme se u pódia,
v pohodě, nespěchej, času je dost! Začínají se mi klížit víčka a upadám
do příjemné letargie, budu si muset trošku zdřímnout, nebo se cestou
zpátky v mikrospánku někde vymelu. Tak nejlépe hned. Otvírám auto,
usazuji se do sedadla. Nikam nejedu, začínám u otevřených dveří
klimbat. Sluníčko je fakt protivné, ale stejně uspává. Probírám se
asi po půl hodině. Spařený jak včerejší jetel... Ani ne za půldruhé
hoďky je vyhlášení a výsledky už tam určitě budou viset. Dřív než najdu
Ríšu, potkávám Jindru Čermáka (v červnu vyhrál auto na Stříbrňáku) s
Bóďou Kubátem. "Tak ti gratuluju!" šklebí se Jindra. Koukám nechápavě
"K čemu?" "No asi budeš třetí. Výsledky jsem teda ještě neviděl, ale
druhou půlku se mi celkem dařilo. Mám devět kaprů, celkem pěknejch,
a to jsem jich měl na klacku tak čtrnáct. Jak mi v Hradci nepadali,
tak tady strašně. Chytali jsme z tý špičky asi na sto metrech - prostě,
co jsme těma krmelcema dohodili. A co vím, tak se toho zase tolik
nenachytalo. Ríša to má asi v kapse, prej jich má dvanáct." "Jedenáct",
upřesňuji. "I tak..." "A vy?" vyzvídám. "Všechno na těžko?" "Jo! Ale
asi hoďku jsme tam taky byli hořký, ale jak jsme dokrmili, tak se zase
rozběhli. No, líp to nešlo", usmívá se.
Prodírám se přes dav k
vylepeným výsledkům. "Tak to vyhrál Konopásek!" slyším. "Jo a druhej je
nějakej jeho bratranec!" dodává kdosi. Ale! Nikdo mi neřekl, že Jindra
je s Ríšou v příbuzenském poměru. Trošku mě tedy zaráží, když vidím,
že na druhém místě je mé jméno. Já přece nejsem žádnej Konopáskův
bratranec! Ale koho to zajímá?! Ty lidi kolem asi příliš ne, a mně
je to taky jedno. Radost!! Ohromná! To bude Jindra čumět! Tlačenice u
výsledků je docela hustá, nechám se vyplivnout davem a jsem zvědavý,
kde v těch zástupech proudících ohrazeným prostorem kolem hlavního
pódia najdu Ríšu, abych mu vyjádřil odpovídající upřímné blahopřání a
dík. Nebylo to ani zvlášť složité. Seděl u kafe na lavičce na břehu,
stranou od hlučícího davu, u ucha mobil. Bylo na něm vidět, že je fakt
utahaný, ale evidentně potěšený. Poblahopřáli jsme si navzájem a já
byl v tu chvíli strašně rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a já
byl nakonec druhý. To vítězství si Ríša prostě zasloužil! Nějak nevím,
jak bych se srovnal s tím, kdybych ho i přes tu jeho dřinu, invenci,
obětování a vynalézavost přechytal. To by nebylo fér! A být druhý? Ze
skoro osmi set chlapů? No to je přece SUPER!! A že to není tak úplně moje
zásluha? Tak to si právě příliš nepřipouštím. Ještě si hezky užít předání
poháru a ceny, nějak ustát strašlivý humor Pepy Náhlovského. Hláška
typu "Jakýsi Jura a je druhej! he, he, he", byla vskutku vrcholně
vtipná! (že se nikdo nesmál?). Ale pohár nad hlavou a potlesk (třebas
poněkud vlažný) od přihlížejícího publika je pěknou tečkou, kterou si
ovšem ještě musím trošku vychutnat. A taky ještě počkat na vyhlášení
nejlepšího z nejlepších. Atmosféra je v režii pořadatelů pokud možno
uvolněná, ale nepříliš srdečná. Je cítit jakési napětí, které korunuje
Ríšova opatrná, ale nakonec vcelku přesná předpověď do mikrofonu: "Oni
mě sem příště asi nepustí, když jsem to vyhrál už podruhé....". Kus
věšteckého ducha Ríšovi nechyběl. Nepustili nejen jeho, ale žádného
registrovaného závodníka z I. nebo II. plavačkové ligy. Průměrnému davu
je třeba přinášet oběti. Bezpochyby!
Ještě jsem si pěkně zažíval své
druhé místo, hezkou, i když ne příliš praktickou cenu v nezanedbatelné
hodnotě (echolot Lowrance X24, nafukovací člun s dětskými pádélky a
nefunkčním nafukovadlem, pěkný podběrák od Sony, poukázka na povolenku
na MRS na rok 2001 a rekreační poukaz někam ke Svratce) mazlil jsem se
s opravdu pěkným (a velkým!) pohárem. Trošinku jsem záviděl Jindrovi tu
jeho super praktickou výhru - nádhernou pračku se sušičkou od Electroluxu
za 18 tisíc. Jen tak mimochodem jsem si ještě vyslechl, jak se trápili
Ríšovi bráškové (skončili docela hluboko v poli) a mezitím už jsem
spřádal odvážné plány do budoucna, nabuzen svým neskutečným úspěchem,
aniž bych si nějak zvlášť připouštěl, že to zase byla jen z pr...
klika! Samozřejmě jsem v té chvíli bezmezně spoléhall na neskutečnou
účinnost Konopáskova krmení a krmení vůbec, hned jsem si samozřejmě na
Ríšovi vydyndal příslib pořádné porce na příští rok, aniž bych si nějak
připouštěl, že krmení rozhodně není všechno. Moc jsem se na to těšil... a
odjížděl navýsost spokojeně domů.
"Však počkejte příště!" říkal
jsem si.
(Tak vy taky počkejte... a máte se na co těšit! Pokračování
přijde co nevidět. A konečně se dozvíte, jak jsem si užíval a lovil Auto
na háčku z Vysočiny 2001!)
Autor: Jiří Vágenknecht - ®
Průměrná známka: 1.36
NKinského pohár 2002
Ríša bere můj podběrák, rafinovaně se staví rybě do cesty, vráží mu síťku do směru úniku a nabírá ho jak plotičku.
NJak jsem ulovil auto
V tu chvíli se na klidné hladině asi osm metrů od břehu přímo přede mnou tiše otočil hezký kapřík.
Kde to žije - plavaná
PáNNaviják Centrepin 4861
StNMivardi nebo Delphin? 8
StNKlub přátel Bolognese 1161
. . . NJak rozpojit podběrákovou tyč. 16
. . . NMatchka na plavanou 11
. . . NPodběrák na plavanou 55
. . . NShimano Aero X1 match float, 20 g 7
. . . NKřeslo na odhoz 10
. . . NKoupě matchového prutu 11
. . . NRyby s třecí vyrážkou 44
. . . NKaras obecný (zlatý) - dá se někdě chytit v okolí Prahy (do 50 km)? 36
. . . Nmlaskačka na řece (Video) 8
. . . NSamo domo splávky 1853
. . . NTipy na delší boloňku na řeku 25
Co je nového - plavaná + obecné
PáNBleskovka: V západočeském územním svazu otevřeli nové revíry pro rybáře.
PoNBleskovka: Stanovisko ČRS k hlubinné přívlači
. . . NBleskovka: Má smysl zachraňovat i krase stříbřité?
. . . NČlánek: Rybář Jarmil Koloušek a MRK.cz - ukázka z knihy Netipy + soutěž
. . . NČlánek: Polední ryby nejsou náhoda
. . . NRecenze: Nabíjecí čelovka Fenix HM65R
. . . NMiničlánek: Karas obecný - pomozte najít lokality
. . . NVideo: Měření hloubky ze břehu
. . . NMiničlánek: Staré zapomenuté tůně, rybaření a život v nich
Oznámení - plavaná
Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.
Doporučujeme e-shop
Saccon Carp
Rybářský e-shop se zaměřením na moderní kaprařinu. Máme dlouholeté zkušenosti, na trhu úspěšně působíme přes 10 let....