Doberské lipanění

Autor: Karel Křivanec

Motto: „Teplá Vltava v okolí Soumarského mostu a Dobré mi vždycky zněla jako tajemné zaklínadlo, při jehož vyslovení mě ještě dnes začnou svědit šupiny po celém těle.“ (K. Křivanec)

Chcete-li začít s muškařením, máte dvě možnosti – buď půjdete vlastní cestou a metodou pokus – omyl se protrápíte k nezcizitelné rybářské osobní zkušenosti a dostanete se od roztřesených kolen z první ryby až po splynutí s vodním životem a moudrým nadhledem nad ním.

Máte však i cestu druhou – necháte se provést tímto vším kolegou už zkušeným, dáte na jeho rady i filosofii – dojdete tedy ke stejnému cíli. Pro ty, co zvolí cestu druhou, je zde kniha Karla Křivance – Doberské lipanění.

Z běžného prolistování knihou však vyčtete jen několik základních informací – jedná se o 20 povídek – příběhů z let 2001 – 2010, 50 barevných fotografií řeky, lipanů i 42 fotografií úspěšných mušek, přiložené mapky s místopisem – Vltava 34, Vltava 33P, Vltava 33 (17, 5 km od soutoku s Řásnicí v Lenoře až po soutok se Studenou Vltavou u Smolné Pece).

Autor i knihu sám vydal a opatřil ji úvodním komentářem – „Hlavním důvodem… bylo zachycení stavu řeky a rybích populací na přelomu dvou tisíciletí. Byl to tedy jakýsi můj vzkaz příštím generacím muškařů…“ Připojil i konstatování, že je to „… bible o chytání šumavských lipanů i má rybářská závěť.“

S o to větším očekáváním je pak i možné se do knihy začíst a zmíněná fakta i tvrzení autora nechat protéct vlastní rybí duší.

Kompozice knihy skutečně tvoří ony dvě desítky povídek, ale už při prvním se ponoření do textu zjistíte, že i vás začnou „svědit všechny šupiny po celém těle“, že nejde jen o pouhý popis kraje, řeky, ale že autor se snaží i o předání vlastní lidské/muškařské filosofie. Texty jsou řazeny chronologicky v čase – je mezi nimi časová i myšlenková posloupnost, nikoliv dějová.

Každý příběh lze číst izolovaně, snad i samostatně, ale to, co je přesahuje/spojuje, je právě autorovo sdělení. Není na první pohled vidět, ale je všudypřítomné, skryté, ale přesto poznatelné – ryby, řeka, člověk – svoboda a pochopení. Text je pak i mozaikou pohledů na řeku z různých let, až deníkovým záznamem s přesnými údaji o počasí, stavu vody, míry chycených ryb, změn v krajině, použitých mušek a jejich velikostí, techniky muškaření. S autorem lze prožít i nejedno zápolení s rybou, nejeden její únik, vítězství lovce – „Držel jsem tedy svého soupeře na prutu a šel za ním…“ Nemáme pak proti sobě pouhé ryby, ale nádherné bytosti – soupeře a jejich personifikovanou povahu. – „Nevěřícně stál na mělčině a dovolil mi, abych ho vyfotografoval.“

A to, že tyto obrazy/pohlednice mají mnohdy nostalgický tón, zvyšuje jenom jejich působnost na čtenáře – Poslední souznění, Smutný pstruh, Tiché rekviem za starou jabloň… Přes zdánlivé opakování příběhů/lovů, jejich podobnost se autor nepohybuje ve vypravěčském kruhu, ale zachycuje tím proměny „řeky“, krajiny i lidí kolem.

I samotná role autora/vypravěče/průvodce je čímsi motivující. Ač zkušený muškař, člověk znalý se zpovídá upřímně a otevřeně, nejde mu jen o vítězství a úlovek. Vyjadřuje celou knihou úctu ke krajině, její minulosti (vztahy Čechů s Němci, odsun), pokoru k řece i svým soupeřům rybám. Zaznamenává i své prohry, nepředkládá hotová řešení, ale přemýšlí nad vším kolem sebe.

Autor jakoby chtěl splynout s milovaným krajem, ale je si i vědom rozdílů, ví, že „jenom dojíždí na chalupu a za rybami.“ Vede se čtenářem i sám se sebou skrytý dialog – přes muškaření hledá snad i vyšší smysl života – klid, vyrovnanost, odpuštění, toleranci. A tuto filosofii pozná i pravý rybář – musíme často sklonit hlavu před tím, co nás přesahuje – rybářské štěstí, rozmary přírody i vlastní nedotknutelnost – „V těch dobách byla řeka plna velkých lipanů, ale my jsme na ně neznali ten správný recept.“

A jsou-li ryby pro Karla Křivance živými bytostmi hodnými úcty a porozumění, pak i stejnou mírou zživotňuje Šumavu a řeku – „… se mi zdálo, že i ta Vltava si tiše šumí a bublá rekviem nad koncem jedné slibné tůňky…“

A co závěrem? Čtenáři, kteří od knihy očekávají „zázračnou radu“ od zkušeného rybáře, jak jistě ulovit jakoukoliv rybu, se asi nedočtou. Ani Karel Křivanec ji nejspíše nezná. Pak je ale potřeba knihu číst znovu, znovu s autorem procházet krajinou a řekou, znovu si nechat utéci „svou“ rybu a postupně odhalit pravé tajemství muškařiny i života. A o tom pravém tajemství Doberské lipanění je.