Náš další výjezd do delty Po jsme velmi pečlivě naplánovali i s ohledem na ne úplně úspěšnou výpravu z loňského února. To jsme sice úplně nevyhořeli, ale ti dva kapříci 7 a 14 kg, byli nakonec jen určitým vysvobozením od úplného neúspěchu. Termín odjezdu jsme tedy stanovili na polovinu března a těšili se na začínající italské jaro. U nás vládla atypicky krutá zima a tak jsme předpokládali na jihu vlídné teploučko. Podle internetových předpovědí se mělo počasí v deltě výrazně lepšit a tak jsme plně naložili Románkův Wolksvagen Transporter s obřím vlekem a ve čtyřech vyrazili směr jih.
Hned první meteorologické překvapení na cestě z Hradce Králové, nás potkalo na kopcích u Letovic, totální sněhová bouře a kamiony, které zablokovaly cestu a přilehlé svahy. Dvě hodiny čekání na pluhy nám v celku nevadily, když je rybář plný optimismu překousne ledacos s nadhledem. Pluhy a sypače nakonec dorazily a my valíme dál, ale pouze na bývalou hranici s Rakouskem. Zde si nudící se dvojice našich pracovníků celní zprávy, krátí čas pracovní doby důkladnou kontrolou našeho vozu. Chvilku mi připadalo, že si nás evidentně spletli s kolumbijským drogovým kartelem a vše do detailů zkontrolují. Jsem rád, že mi nakonec nerozeberou i hlásiče s vidinou dutiny plné drog.
Rakousko. Konečně bude klid a dálnice za Vídní nastaví pohodový směr naší cesty. Zhruba v půli cesty, hluboko v zemi našich sousedů, za tmavé noci, se rozhodne do našeho osudu promluvit naše vozítko. Dodávce padá výkon motoru a náš vůz sotva táhne plně naložený vlek do vleklých kopečků. Několikrát odstavujeme vůz, který vždy po zhasnutí motoru, znovu nabere sílu a tah. Po pátém přerušení jízdy se „folcík“ umoudří a přestal nás trápit. Sto kilometrů klidu přeruší totální alpská sněhová bouře a vytrvale sněží až do italského Udine. To bude velmi zajímavá akce, říkáme si. Toto konstatování nezapadne, v jinak slunné Itálii je totiž totální záplava sněhu. Znalecky pronesu ,,u pobřeží to bude zelený“. Bohužel i u mořských lagun je sníh. No, alespoň vylézá sluníčko a sníh se pomalu rozpouští. Jedeme hledat místa. Pád je evidentně hluboko pod svým normálem a všude jsou tuny bahna. V jednom rameni, které jsme měli původně v plánu, má voda 6 stupňů. Pokračujeme dál. V rámci přejezdu jdu zakoupit na poštu povolenky. Paní má ze mě evidentně radost, český turista, který se v esperantu snaží vyloudit návod na vyplňování složenek. Dáma je velmi trpělivá až do chvíle, kdy jdu platit. Nějak se mi nashromáždil za ty roky pytlík eurodrobáčků. Když posledních 0,7 € platím v jednocentíkách, ztratí matróna trpělivost a hromadu drobných vztekle shrne do pokladny a něco ječí o Češích a příjemné „arivederči“, od ní rozhodně nezní.
Rychle opouštíme poštu, ať nevyvoláváme mezinárodní incident. Povolenky máme! Pojedeme blíž k moři, tak zní takové naše všeobecné rozhodnutí, tam bude snad voda o pár stupínků teplejší. Nakonec vybereme ústí obrovské laguny s ostrůvkem uprostřed vtoku. To, že na příjezdové cestě s nadhledem přehlídneme cedulku zákazu vjezdu, nás nemůže rozhodit. Vše trpělivě rozkládáme a připravujeme, za hodinu bivaky stojí a loď je z prudkého svahu dotažena na vodu. Strojíme pruty, chystáme stojany a hlásiče. Myšák, který má první hotovo, bere do ruky obří mačetu a mýtí příbřežní porost do chytatelné podoby. Ve chvíli, kdy se dostává do varu jako starej Bruna z majora Zemana, zastavuje nad naším místem auto s zdejšími dozorci zákona!
Tři poldové, dva drobní snaživí a jeden, evidentně šéf sedící na zadních sedadlech, která jeho vypasená postava celá zavalí. Mohutný boss se postaví na vrch svahu a drobní podřízení nás vyzvou nejprve k předložení „pesca licenca“, místního oprávnění k lovu. Vše OK. Paša je spokojen, jak si jeho ovečky vedou. Vyzývají nás ke kontrole osobních dokladů, vše vypadá velmi dobře a mohutný muž je spokojen. Poslední je kontrolován vůz a jeho doklady. Najednou začíná obrovský cvrkot a mužíci k šéfovi hlasitě gestikulují a hovoří, mužova tvář už nemá tak spokojený výraz. Nastává horlivá konzultace s ústřednou a úřady, vysílačka v policejním voze je v plném provozu. Muži stále zkoumají techničák našeho auta. Evidentně je průšvih na obzoru. Ptám se Románka a Jarči, kde vůz koupili? „V Německu, je to dovezený“, zní odpověď majitelů. Tak to je pěkný, že by to bylo kradený? Napadají nás krizové scénáře. Po další půl hodině se osměluji a jdu s vymahači práva do diskuse. Jedna ze snaživých myšek mi ukazuje, že to vůbec nesedí. V techničku máme napsáno MAN a vůz je Wolksvagen! Vezmu si do ruky techničák a vysvětlím mužíkovi, že MAN je manuální převodovka! Boss zařve a snaživci urychleně naskáčou do služebního vozu, šéf na mužíky hází zajímavé grimasy, ti to asi na stanici dostanou sežrat. Vůz bleskurychle mizí z našeho dohledu. Nechtěl bych být dneska v jejich kůži.
Konečně klid na chytání! Připravujeme návnady a nástrahy. Dávám osvědčené koule. Brusinka a tuňák-losos s halibut red fish peletami v PVA punčoše jsou na svém místě. Místo vlasců pletené šňůry, návazce extra odolné oděru a nejodolnější háčky. Jsme v zóně pěti prutů, tak ještě každý vyvážeme jeden sumčák na půlku laguny. Čtyři kapráky jsou ve střehu. Popasujeme se s místními velikány? Ano popasujeme! První právě vplouvá do ústí, které u naší strany břehu vytváří koryto s hloubkou 7,5 metru a jde postupně až do středu toku na 3 metry .U druhé strany je pás rákosiny na vzdálenosti 200 metrů a s hloubkou 70 centimetrů. Tím velikánem je obrovský vlečný remorkér z místní betonárky, která je na konci laguny. „Ten asi neuhne“, letí vzduchem z našich úst a urychleně všechno stahujeme. Loď jedoucí kousek od břehu vytvořila tak obrovské vlny, že člun málem vyběhl na břeh. Masivní krmení, které jsme u bójek důkladně připravili je pravděpodobně rozmeteno po širokém okolí krmných míst. Co naděláme. Vše znovu a modlit se, že plavidlo už z místní betonárky nevypluje. Naštěstí je pátek odpoledne a dělníci ukotví loď na konci laguny. Bohužel, v neděli, nejpozději v pondělí musíme balit. Tohle by nemělo smysl.
Ať děláme co děláme, vydolujeme z této nádherné laguny jen několik cejnů, přitom sonary ukazují velké množství ryb, což nám potvrdí i místní rybář, který nás přizve ke stahování svých sítí natažených napříč lagunou. Nádherně vypasení kapři, amuři a monstrózní candáti. Jednoho středně velkého si půjčím na focení s myšlenkou, jak budou naši vláčkaři doma koukat! Když to nejde, nenaděláš nic, je neděle a my balíme. Teplota vody, která byla zřejmě náhle ochlazena velkou sněhovou nadílkou těsně před naším příjezdem stoupá pomalu, o půl stupně denně. Jedeme podráždit kapříky na kanály, snad bude teplejší voda a kapři aktivnější. Vybíráme středně široký náhon (20 m) v místě nacházíme zvednuté dno z 2,20 metru na 1metr v pásu asi 50 metrů. Měříme teplotu vody, 7,5 stupňů tak to jsme si moc nepomohli. Tok však vypadá aktivní, kroužky na hladině co dohlédneme. Zůstáváme. Začínám s menšími nástrahami, nasazuji osvědčené patentkové pelety s plovoucím miniboilie, které zde spolehlivě fungují a kvůli bahýnku na dně vyvážím plastovým olovem 5cm nade dno. Návazcovou šňůrku jsem stáhnul na minimum, 0,08 pletenka háček č.6. Za odměnu mám záběr! Pípanec se proměnil ve stříbrného cejna. Kapr je v těchto končinách přemnožen, sedmdesátek jsou plné kanály. Snad něco lapneme.
Bohužel nic, stále jen zobe drobotina. Záběr šupináče je v nedohlednu. Měníme a zkoušíme, přesto nic, sněhová voda asi rybu usadila v hlubších místech. Jdeme spát a vychutnat si první noc na tomto revíru. V noci nic, vylezu ze svého vyhřátého biváčku a dostanu mrazivý pozdrav, jen vystrčím hlavu ven, všude je jinovatka, stojan, navijáky a hlásiče komplet omrzlé. Teploměr ukazuje -6° C. Tak to bych v půlce března v Itálii nečekal, to překonává i loňský únor. Trpělivě pokračujeme v krmení svých míst, ale žádný efekt to nemá. I přes mrazivé ráno, je přes den teplo takové,že se jde až do trenýrek, jarní sluníčko hřeje s maximální intenzitou, bohužel kvůli nočnímu ochlazení, stoupá teplota vody jen pozvolna. „Tak tady nic zázračného nevymyslíme“, konstatujeme a balíme. Poprvé odjíždíme z delty bez kapřího a amuřího úspěchu. Vedle kmenového kanálu vede menší kanálek, široký sotva dva metry a velmi mělký, u čerpačky je však živo. Nedá nám to a bereme čeřínek, po jeho vytažení se musíme upřímně zasmát. Je úplně plný malých asi dvaceticentimetrových kapříků, tak nakonec přeci úspěch, kdybychom to dali dohromady,tak by měli dvacet kilo!
Všechno jsme zkrmili a vyházeli, auto je však stejně po strop plné. Cesta je parádní a alespoň domů bude klid. Avšak, mýlit se je lidské! Těsně za rakousko – italskou hranicí míjíme policejní auto, které za námi okamžitě vyráží. Tak tedy poznáme osobně ještě rakouské ochránce zákona. Osádka pustí maják a ruka z okna vozu ukazuje, že máme jet za ním. Stahují nás z dálnice a jedeme asi tři kilometry, až dojedeme k stanici dálniční policie. Zastavíme a ptáme se co se děje, za odměnu jsme navedeni na váhu. Pokuta 210 euro praví policista! Součty z našich techničáků a skutečná váha hovoří jasně, strážník nám ukazuje tabulku pokut. Smlouváme, i když naše znalosti němčiny jsou velmi omezené, vyléváme zbytky vody a limonády z pet lahví, zbavujeme se všeho co vezeme zbytečně. Policista se pobaveně dívá ze stanice na naše počínání a znovu nás váží. Pokuta 140 eur, to je konečná, už nehodlá smlouvat! Toto, budiž poučením, pro všechny rybáře na cestách do zahraničí! Vezměme v potaz, kolik jsme toho zkrmili a snědli ve čtyřech lidech, plus zásoby pitné vody a vody na mytí. Vážit nás v Rakousku na cestě tam, byli jsme v tabulce v červených číslech a pokuta by se pohybovala někde nad 500 € s tím, že vůz by byl odstaven do odlehčení a zaplacení daného penále. Po zaplacení nás navedli zpět na dálnici a cesta již proběhla bez komplikací, přesto bych další takovou výpravu realizoval už jen v nejhorších snech.
Některé fotografie přiložené k článku jsou ilustrací z předchozích úspěšnějších výprav.
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
