Velké putování Kanadou - 3

- Performer

Kapři v Kanadě? Zpět v Okanaganu.

Je polovina léta a my jsme zpět v poušti. Po osvěžujícím pobytu v Likely je to radikální změna. Teplota se přes den šplhá ke 35 °C, a na práci se tak již nemůžeme dočkat. Při příjezdu spatřujeme na obzoru kouř stoupající z nedalekých vrcholků. Na několika místech tu hasiči bojují s rozsáhlými požáry a tisíce lidí se musí evakuovat. Každou chvíli stojíme v zácpě a můžeme se jen domnívat, zda neshořely farmy, na kterých máme pracovat.

rybareni v kanade

Krajina Britské Kolumbie je plná kontrastů. Oblast Thompson Nicola nedaleko Kamploops při návratu z Likely.

Naštěstí tomu tak není a my se ocitáme na farmě v městečku Oyama na severu Okanaganského údolí, kde právě začíná třešňová sezóna. Ještě před odjezdem do Likely jsme se zkontaktovali s jedním farmářem, který nám tu slíbil práci. Podmínky jsou však tentokrát diametrálně odlišné. Jsme na místě, kde trhání třešní je vysoce organizovaný byznys, který je mnohem efektivnější než u Wolfganga a i možné výdělky jsou o poznání vyšší. Trošku nás překvapí, když se na první schůzku pickerů (trhačů třešní) dostaví asi 80 lidí. Tvrdý boss Roger však ihned na začátku stanoví tvrdá pravidla. Kdo je nedodržuje, okamžitě letí. Pravidla jsou následující: Autobus, který nás masově odváží k sadům, odjíždí každý den o půl čtvrté ráno. Nevstaneš-li jednou, upozornění, podruhé padák. Pracuje se až na výjimky každý den. Také se dozvídáme, že ve hře je zajímavý finanční bonus pro ty, kteří tu vydrží až do konce sezony. A protože bonus je velmi slušná částka, pohár v podobě úmorných galejí tak nakonec vypijeme až do úplného dna.

rybareni v kanade

Náš dům obklopený sady. Pohled z druhé strany jezera.

Tyhle pracovní podmínky jsou však jen první stranou mince. Tou druhou je atmosféra, která je tu mnohem společenštější než v Keremeos. Bydlíme v domě obklopeném sady, a to s dalšími třiceti lidmi. Zepředu domu je potom veranda, která se stává hlavním společenským místem a kde po práci trávíme celé dlouhé hodiny s moc příjemnými lidmi. Společnost nám tu dělá asi přes tucet národností a je tu obrovská legrace. Z verandy je výhled na veliké a krásné jezero (Wood lake). To je hrázkou oddělené od dalšího, ještě rozlehlejšího, které má krásně azurovou barvu (Kalamajka lake). Klid od ryb se proto dlouho nekoná a voda přímo před nosem v nás opět vyvolává rybářský instinkt a ve vzduchu se brzy začínají vznášet otázky typu: Co je zde za ryby, jak se tu chytá? Kde je nejlepší chytat? Atd. rybareni v kanade

Výhled z terasy na Wood lake. Vlevo v rohu je naše kapří zátoka. Oyama, BC.

Od místních, jak později zjišťujeme, nerybářů, se dozvídáme, že jsou tu pstruzi, potom kokoanee (usazení sockeyové), velcí okouni a jinak whitefish. Všechny tyhle ryby je prý ale potřeba chytat z lodi, kterou samozřejmě nemáme. První naše dny v Oyamě proto trávíme převážně socializací s našimi novými kamarády (ach, těch vypitých whisek) a k jezeru se chodíme pouze koupat a válet na pláži. Práce je tvrdá, a i když každý den končíme okolo poledne, jsme dosti vyčerpaní a na ryby není ani pomyšlení. Jen ty velké kruhy, které se vždy k večer dělají na jezerní hladině a které pozorujeme z verandy, nám trošku dělají vrásky na čele. Kanadská whisky nás však vždy mile uchlácholí a rozežene černé myšlenky. Dny se tedy pomalu převalují, dřeme jak mezci a dolarové konto roste. Jednoho dne ovšem Jirka náhodou narazí na jakoby zapomenuté pruty ve skříni a k mé nelibosti navrhne změnit stereotyp. „Místo verandy půjdeme na ryby!“ pronese rozhodně. Zprvu protestuji, ale pak se podvolím. Vyrážíme. Našim cílem je druhá strana jezera, která je o poznání klidnější než rušné přední pláže plné lidí. Nevšímajíce si značek s nápisem private, vstoupíme na soukromý pozemek a vydáváme se k polorozpadlému molu, u kterého je zaparkovaný hydroplán. Je tu klid a ticho a veliké vrby tu dávají místu i stín. Pod molem je hloubka, v což jsme doufali. Ještě než stačíme nahodit naše plandavky, čeká Jirku ještě malý úkol, a to odradit útok majitelky pozemku, domu, mola, lodi a patrně i hydroplánu. Šarmantní rétorické cvičení proběhne na výbornou a my se již můžeme v poklidu věnovat jen rybaření. Ale přeci jen ještě poslední vyrušení, a to když nám paní domu donese limonádu na občerstvení. Jako by tu bylo napsáno: „Rybáři, buďte vítáni.“

Konečně nahazujeme. Po dvacátém náhozu začínáme být nervózní a po padesáti již jen tak líně ležíme na molu a odpočíváme.

„To byla ale chytačka, co?“ prohodím ironicky. Jirka ale namísto nějaké ještě ironičtější poznámky změní výraz ve tváři, jako by mu padla dvacet osmička na ruletě.
„Bingo!“ prohodí a ukáže na pravou stranu mola. Když se tam podívám, vypadám asi, jako by mi padla dvacet devítka.

„Ty vole, vidíme to oba dobře?“ zeptám se s úžasem. Pomalu se k nám totiž od řas blíží mohutný černý stín. Jde o obrovského kapra. Opravdový mohykán. Odhadem tipujeme dobře přes dvacet kilo. Vůbec nemá strach a jen tak líně nám proplave pod nohama. Neruší ho ani, když se zvedáme a pozorujeme ho z druhé strany mola.

„Tak velkýho kapra jsem v životě na vlastní oči neviděl,“ pronáším potichu. „Navíc ta obluda vůbec nemá strach!“

„Tak to je teda něco,“ odpoví mi na to Jirka. Okamžitě se naše hlavy mění na dva supervýkonné procesory a začínáme střádat plán. Přeruší nás ovšem vystoupení číslo dvě, a to když se ze stejné strany jako obluda číslo jedna vynořuje flotila ponorek v podobě o malinko menší obludy číslo dvě, tři, čtyři a pět.

„Tak to už je pomalinku infarktová záležitost, co?“ zalkne se Jirka.

„Taky ti připadá, že místo krve nám teď v oběhu koluje adrenalin?“ reaguji. Opět kolem nás poklidně proplují a zmizí v řasách. Další se už se pak neobjevují, přesto že tam strnule čekáme ještě něco přes hodinu.

Do večera pak na verandě probíhá vášnivá diskuse ohledně lovu monster. Procházíme naši převážně vláčecí výbavu a zjišťujeme, že se budeme muset uchýlit k nemalé improvizaci. Jasné jsou pouze dvě věci. Chytat budeme na vaku kuku, tak jak jsme zvyklí z domu, a vyrážíme hned zítra.

„Tak tohle jsme nečekali, co? Chytání kaprů v Kanadě,“ rozvíjím diskusi.

„Tady je asi vůbec nikdo nechytá,“ odpovídá Jirka.

„No to asi ne, pro ně to bude pravděpodobně plevelná ryba, když tu mají pstruhy a lososy.“
„Tak to tedy znamená, že nebudou vůbec zvyklí na nějakej podraz. Ty starouše vůbec nenapadne, že ta kukuřice může mít nějakej háček,“ mrkne Jirka a šibalsky se usměje.

„Napadá mě tady příhodná paralela k pádu Říma. Tam si taky všichni byli jisti sami sebou, a pak na to doplatili,“ zkouším filosofovat.

„Kolik žes měl těch panáků?“ kontruje Jirka a oba se hlasitě rozesmějem.

Další den se rozechvělí nedočkavostí vydáváme na ono místo. Jsme tu později a slunce už není tak vysoko. Jdu do vody a vyprázdním asi dvacet metrů od břehu plechovku kukuřice. Nahazujeme. Naše montáž je následující: Olůvko, půlené olůvko jako zarážka a pak háček s kukuřicí. Vidličky vyrábíme ze stromů a policajty z trávy. Jednoduché a efektivní, doufáme. Avšak doufáme marně, celý večer se policajt nepohne. A co je horší, druhý den to samé. Nic. Nevzdáváme se. Vždyť kapři, tihle milí tvorečkové, jsou to, na čem jsme vyrostli. Česká specialitka. Naše krev a mlíko. V Kanadě nevíme o žádné jiné rybě tolik jako o kaprovi.

rybareni v kanade

Na prvním místě se kaprům moc nechtělo.

Konečně

Dohodneme se tedy, že změníme strategii a třetí den zkusíme naši osvědčenou teorii paradoxu. Vydáváme se proto na rušnou pláž, která je o poznání blíž a nemusíme se tedy štrachat na druhou stranu jezera. Během odpoledne si vyhlídneme kout jezera nedaleko pláže, ohraničený půjčovnou skútrů. Dno je zde písečně kamenité a hloubka se od původních 20 cm u břehu zvětšuje až do metru a půl, je přibližně 50 metrů daleko. To je místo, kde je umístěna lodní bójka. Tu volíme jako náš krmný a styčný bod.

rybareni v kanade

Ten správný flek.

Za odpoledne tam zaplaveme s dvěma pikslami kukuřice a navečer se potom přesunujeme na naše místo. Náhozy umisťujeme přesně před bójku a čekáme. Dlouho nic. Až když se už smráká, lehce se zatřese Jirkův policajt a pak zas nic. Taky kruhy se začínají objevovat blíže k bójce. Napětí roste. Pak se policajt znovu zatřese a pomalinku se šine vzhůru. Náhle se ale zase zastaví. Jirka je v plné pohotovosti, vidím na něm, že v myšlenkách už bojuje s kaprem. Stačí už jen deset cm. „Tak dělej, pojď, neboj se,“ povzbuzujeme šeptem. Náhle se policajt typicky přilepí a brzda se ve vteřině rozkřičí na celé kolo. Jirka seká, prut jde do luku a začíná dlouhý a překrásný boj. Ryba si bere silonu, kolik se jí zachce, a namíří si to nekompromisně přes bójku. Jirka musí chtě nechtě do vody, a to celých padesát metrů až k bójce. Kapr totiž jede přesně na druhou stranu a bójku obkružuje. Riziko ztráty tohohle matadora je teď obrovské. Kapr má obrovskou sílu. Asi nezná strategii tolikrát píchnutých českých kaprů nechat se přitáhnout ke břehu a tady se pokusit o pár překvapivých výpadů. Nene, tenhle kapřík jede od začátku jak šílený. Hlava nehlava. Boj trvá odhadem patnáct minut a i u břehu je okořeněn několika prudkými výpady. Z kapříka se nakonec vyklube krásný šupináč šedesátník. Podle boje jsme mu tipovali sice o deset až patnáct čísel víc, ale na prvního kapra jsme přemíru spokojeni. Jak krásně se mi píše věta, že je to první a zároveň asi nejmenší kapr, kterého jsme tu během těch pěti týdnů chytili. Jsme nesmírně šťastní a probíhá focení. Poté, co je náš kapr náležitě zdokumentován a políben, je se slovy „pošli ponorku“ vrácen zpět. Ihned se pouštíme do dalšího lovu.

rybareni v kanade

Kanadští kapří bojují jako Chuck Norris. Pro nás to byl Total gym 2009.

Ten večer ještě chytíme další tři kousky, naštěstí jsou však rozumnější, a už proto nemusíme do vody. Na verandě se pak slaví do noci a další den dostaneme od Rogera první varování, protože ranní reakce na budík jsou nulové. Na tohle místo pak chodíme skoro denně, pravidelně krmíme a chytáme tak průměrně 3- 4 kapry, a to vždy během jediné hodinky, když se smráká a kapři najíždějí.

rybareni v kanade

Hezká jízda, pěkný boj a krásný šupi. Jeden z mnoha. Oyama.

Ryby bojují vždy úctyhodně a často musíme do vody. V těch horkých dnech je to však osvěžení a boj přímo z vody je pořádná zábava Nemálokrát se však stane, že kapr nám to nekompromisně upálí. To jsou ti větší alias ponorková flotila, na které tu s naší výbavou prostě nemáme. Ale nám to nevadí. Chytáme kapry přes 70 a některé i k 80 cm, čímž si vytváříme i osobáček. Je to asi paradoxní, ale oba máme své největší kapry v životě chycené právě na tomhle místě v Oyamě. Nakonec se nám povede lov zatraktivnit i pro naše kamarády nerybáře. K vodě tak chodíme v bandě a chytání je mnohem zábavnější. Pozoruhodné je, že kaprům hluk evidentně nevadí. Mají svůj čas, kdy berou, a ten se nikdy nemění. Neplaší je ani kytara, spíše naopak.

rybareni v kanade

Věděli jste, že kytara na kapry je jako vábnička na sumce?

Někteří kluci slibují, že budou konvertovat k rybařeni. Zvláště když je necháme vytáhnout nějakého toho šupináče. Mají z toho velikou radost a dávají najevo, že tohle popírá jejich dávno vytvořené předsudky o rybářích a rybaření jako nudném a líném sportu. V lecčems jsou tyhle vlahé letní večery nezapomenutelné. Jednoho dne se rozhodneme, že uděláme Vánoce na ruby a posvátně si od vody odneseme pár kapříků. Kapříky smažíme a o salát se postarají holky. Zpíváme koledy, potom večeříme a proběhnou i nějaké ty imaginární dárky. Všichni vytvoří krásnou atmosféru. Dokonce i malá příhoda s kostičkou v kanadském chřtánu je nakonec zažehnána a my ani nemusíme na ORL. Při těch večerech na verandě někdy probíráme, jaké by to bylo, kdyby sem přijeli kapraři profíci, co to umí s kuličkama. Jaké by tady asi udělali kapry? Ta jezera jsou tady všechna přírodní, jsou tu věky. Nevíme, jak dlouho tu jsou sice kapři, ale podle toho, co jsme viděli na vlastní oči, teploty vody, která je tu přes léto jak kafe a rybářského tlaku, který je nulový, usuzujeme, že by tu mohli být kapři ke třiceti kilům. Vždyť jsme tady za celou dobu nechytili kapra pod 60 cm.

Je polovina srpna a je to už déle než tři týdny, co jsme tu, a pomalu dostáváme chuť prásknout do bot. Naše pravidlo čtrnácti dní, tedy nestrávit nikde více než 14 dní, již bylo dávno porušeno a každodenní brzké vstávání nás dosti vysiluje. Naše trhání se v poslední době sice natolik zdokonalilo, že jsme tu jedni z nejlepších a nejpovedenější dny se nám podaří natrhat i něco přes půl tuny třešní každému. (To jsou při sazbě 2,5 dolarů za 5 kg natrhaných třešní hodně slušné peníze). Je to však za cenu velikého sebezapření, kdy trháme třeba 8-9 hodin v kuse bez jakékoli pauzy v tom nevyšším možném tempu a ve velkých vedrech.

rybareni v kanade

Poslední den trhání už byla recese. Argentinec Nico.

Někdy se ani nestihneme za celou dobu napít. Avšak děláme to vše pro vizi. Tou je sever, ryby, divočina. Dennodenně myslíme na tahy lososů, kteří jsou již v plném proudu, a my máme strach, abychom na sever nepřijeli pozdě. Tahy v BC totiž probíhají právě od severu k jihu a teď je již druhá polovina léta, kdy většina tahů končí. Našim cílem je především majestátní chinook (king). Musíme tu však ještě chvíli vydržet kvůli bonusu. Bylo by škoda vyhodit ho oknem kvůli pár dnům. Sezona se však neustále prodlužuje a slibovaný poslední den trhání se stále odkládá. Leze nám to na nervy. Myšlenkami jsme potom stále více on the way. Severe, severe, kdepak jsi? Jednoho dne se rozhodneme koupit novou káru. Přece jenom na sever budeme potřebovat něco pořádného. Zvláště když budeme chtít chytat dosti odlehlá místa v terénu. Sázíme na jistotu a jedeme na výlet do Keremeos za našim milým Waynem, aby se nám po něčem pěkném porozhlédnul. Po dvou hodinách cesty na jih jsme tam, avšak marně klepeme na Waynovy dveře, není doma. Před prahem mu tak aspoň necháváme české pivko, aby poznal, že jsme tam byli. Zklamání z jeho nepřítomnosti však trvá pouze pár minut.

V Kanadě se většina aut prodává tak, že je jejich majitel vystaví před barák a za okno dá ceduli s nápisem for sale. Takových aut všude potkáte mraky, zvláště v době ekonomické krize. A my, ještě než stačíme opustit Keremeos, jednu takovou spatříme a zpozorníme. Je za oknem krásně zachovalého čtyřlitru Fordu Explorer, 2000, 4X4. Na první pohled pro tohle auto ztrácíme hlavu, a vše jde ráz naráz. Majitelé milí, důchodci, co s autem evidentně moc nejezdili, nám auto nabízí za neskutečnou cenu 4000 dolarů.

rybareni v kanade

Pokrok nezastavíš. Tenhle silák nás několikrát podržel.

Dlouho se nerozpakujeme a po hodině je auto naše. První jízda je majestátně parádní a auto hned zkoušíme v terénu. Konečně pořádný vůz. Ford kopec ukusuje, jako by se nechumelilo, a nám tohle vysoké auto s dunivým motorem dává na silnici pořádný pocit bezpečí. Navíc se zadní sedačky dají sklopit tak, že v autě můžeme spát, což je ideální ochrana proti medvědům. Tenhle krok ale ještě více podnítí naši touhu za kanadským severem. Schází nám již jen poslední tučný bonusový šek, závěrečná rozlučková párty a můžeme vyrazit za našim největším dobrodružstvím. Pomalu se loučíme, sever čeká. rybareni v kanade

Loučení s Oyamou bylo nelehké. Poslední den.

Autor: Performer - ®

Diskuse k článku (12 reakcí)

Přečteno: 8 126x
Průměrná známka: 1.27