Vzpomínky starého muškaře I.

1.7.2010 - Miloš Kopic

Hned na začátku se musím k něčemu přiznat přiznat. Název i námět jsem převzal z několik desítek let starého článku v Rybářství. V něm se tehdy starší kolega vyzpovídával ze svých muškařských zážitků. Jestli existuje nějaké rybářské nebe, tak se svému dnes již jistě nežijícímu kolegovi omlouvám.

Uplynulo už moc vody od chvíle, kdy jsem si založil krabičku a nalepil na ni cedulku „VZORY“. Do ní jsem pak postupně ukládal exempláře mušek, které se mi mimořádně osvědčily.V té době jsem si ještě nevázal všechny mušky sám, většinu mušek jsem byl nucen kupovat. Byl jsem samouk, většinu znalostí jsem čerpal z literatury a postupně se pracně prokousával desítkami druhů doporučovaných mušek. Postupně jsem vyřazoval ty, které se mi neosvědčily, a naopak doplňoval ty úspěšné. V dnešní době si možná říkají ti mladší mezi námi, proč jsem si nevázal všechny mouchy sám, jak je dnes u většiny muškařů pravidlem. Důvod je jednoduchý. V obchodech totiž nebylo nic, resp. jednou do roka, zpravidla před koncem roku, se do obchodů dostalo pár muškařských háčků. Po těch se jenom zaprášilo, a tak nezbývalo než vyřazené mušky seřezávat, a na takto získané háčky potom zkoušet vázat svoje výtvory. Další komponenty už byly z domácí produkce, a tak jejich získávání bylo snazší. I když shánění potřebného peří bývalo pro městského člověka také někdy docela dobrodružné.

Držím v ruce tuto již téměř zapomenutou krabičku a s notnou dávkou nostalgie ji otvírám. Vysypu změť asi 20 ks mušek. Některé jsou jako nové, spíše se dá říci, že jsou nové, protože jsem je, určitě s velkým sebezapřením, kdysi uložil jako nenahraditelné vzory, podle kterých si někdy v budoucnu navážu další exempláře. Další jsou jinak také v perfektním stavu, ale mají ulomený háček, a konečně poslední skupina jsou mušky v různém stavu „ojetí“. Co muška, to nádherná vzpomínka na nezapomenutelný lov. Probírám se těmito mnoho let starými muškami a před očima se mi promítá úžasný film z chytání v době, kdy každá muška měla svůj, většinou anglický název. Ty se postupně užívaly méně a byly nahrazovány českým názvoslovím, o které má s určitostí největší zásluhu ing. Zdeněk Šimek.

OLIVE DUN – Olivová jepka – Olivka

Pro lipanáře muška, bez které se lze obejít jen stěží. V době, kdy se mušky ze Znaku kupovaly v obchodech za jednotnou cenu 1,20 Kčs, jsem u paní Losové v „Les a lovu“ koupil asi 50 nádherně uvázaných mušek po 3,00 Kčs. To byl tehdy dost luxus, ale mušky byly navázány opravdu krásně a vydržely mi dlouho. Když jsem poznal jejich úspěšnost, začal jsem si je velmi šetřit a nasazoval jsem je spíše jen ve stavu nouze. Byly vázány na 18 háčku Limerick s poměrně delším ramínkem a myslím, že jejich neobvyklý tvar notně přispíval k jejich mimořádné úspěšnosti. Před pár léty jsem přišel na fintu, která je dnes určitě známá mnoha muškařům, ale já jsem si na ni tehdy přišel sám a zažíval jsem s její pomocí neuvěřitelné lovy. Kdo znal Horní Vltavu dříve, ví, že její školení lipani dovedli potrápit nejednoho renomovaného muškaře a srazit mu pěkně sebevědomí. Tehdy jsme ještě neznali různé bobše a nymfy, ani mokré mušky jsme moc nepoužívali. Bylo to prakticky jenom o suché mouše. Vidět některé matadory té doby, jak stojí nehnutě na jednom místě a vyhlížejí „kroužek“, nebylo nic neobvyklého.

V čem moje finta spočívala? Když jsem si našel některého sbírajícího mohykána, nabrodil jsem opatrně dost daleko nad něj a zkusmo jsem nahodil trochu bokem, abych zjistil, jak muška poplave, jestli mi v kritické chvíli třeba nesebere šňůru nějaký boční proud. Olivku jsem trochu naslinil a posadil pěkně nad stanoviště lipana. V dostatečné vzdálenosti od ryby jsem ji nechal potopit, abych potom, v zorném poli lipana, mohl mírným pozastavením návazce imitovat pohyb mušky vzhůru k hladině. Podmínkou úspěchu bylo přesně odhadnout moment, kdy za šňůru zatáhnout a následně povolit. Pokud jsem vše provedl bez chyby, na 99 % následoval upřímný záběr. Tato metoda ovšem s sebou nese riziko úplného poplašení mazané ryby, pokud se v „systému“ něco nepovede. A to se může stát velmi snadno, zvláště ve složitějších proudných poměrech. Však také moji přátelé, kterým jsem svůj fígl prozradil, s jeho používáním neuspěli. Časem jsem přestal házet na menší lipany a soustředil se jen na ty největší. Asi jsem přátelům šel trochu na nervy, protože když odcházeli od „nechytatelného“ lipana, moje olivka je většinou oklamala. Ještě dnes si jasně vybavuji nádherného, černo-fialového třiačtyřicátníka s mohutnou hřbetní ploutví, jak si z černé hlubiny jede pro moji mušku, a já silou mocí zadržuji ruku, abych se neukvapil se zásekem. Kolega Ř. byl trochu na mrtvici, protože když mi nabízel, abych lipana zkusil, byl přesvědčen, že po jeho nesčetných pokusech a mnoha výměnách mušek odolá lipan i mně. Přiznám se, že se mě zmocnila velká pýcha a ten rok jsem snad chytil každého lipana, který se na hladině alespoň jednou ukázal. Zajímavé ale je, že příští rok se něco změnilo a kouzlo pominulo. Ne úplně, ale už to prostě zdaleka nebylo ono, a tak od té doby opět zkouším a zkouším.

WILLOW FLY – Vrbovka

Na Vltavě a i na jiných řekách dlouho naprosto spolehlivá lipanovka. Vázal jsem je v několika variantách a dodnes mi jich hodně zbylo. Proč? Protože na ně lipani prostě přestali brát. Po létech bohatýrských lovů, kdy byla možná mojí podzimní mouchou č. 1, najednou šmytec a z nějakých záhadných důvodů o ni ryby nemají zájem. Už je to drahně let, co jsem je přestal, alespoň občas, zkoušet.

BLUE DUN – Modrá jepka

Jedna z mušek od paní Losové vázaná na 20 háčku v dost světlém, šedomodrém provedení. Jak bych mohl někdy zapomenout na to podzimní odpoledne pod soutokem Studené a Teplé Vltavy. Celý den drobně pršelo, a když se odpoledne lipani houfně zvedli, nebyli k chycení. S kamarádem Zbyňkem jsme střídali naše „tutové“ vzory, ale s nulovým efektem. Až jsem nasadil tuto titěrnou jepku, která ani nebyla v dešti na hladině vidět a záběry jsem cítil spíše instinktivně. Stál jsem uprostřed proudů, a co hod, to lipan. Trvalo to asi hodinu a byl konec. Kamarád si za celou tu dobu ani neškrtl. Od té doby jsem tuto mušku zkoušel mnohokrát, zejména v podobných podmínkách, ale už nikdy s takovým úspěchem.

MARCH BROWN – Březnovka

Mokrý vzor na 10 háčku. Ještě je vcelku zachovalá, jen má ulomený háček. Ani se nedivím, ten den musela vydržet opravdu hodně. Bylo to na Sázavě v Kácově, kde jsem prakticky na několika desítkách metrů nachytal asi 20 velkých tloušťů, z nichž ti nejmenší měli okolo 1 kg. Bylo to tenkrát tak neskutečné, že dnes mi to připadá téměř neuvěřitelné. Taková koncentrace a ten apetit! Skončilo to až ulomeným háčkem. Čekal mě doma oběd, tak ani nevím, jestli by to pokračovalo s jinou mouchou. V malém provedení, na dvacítkovém háčku vázaná, jako suchá, mi jednou přinesla velký úspěch. V pozdním podzimu, opět na mé milované Vltavě, jsme se Zbyňkem pokoušeli lipany ve velké tůni nad smrkem (už několik let tam není). Za stálého drobného deště se nám nějak nevedlo, až jsem v krabičce pohlédl na několik kupovaných malých M. B. S vědomím, že už je to jedno, co tam navážu, jsem nahodil. A ejhle! Pro polopotopenou mušku si vyjel velký lipan a smůla byla rázem prolomena. Zbyněk vypadal klidně a teprve, když se celá situace na vlas stejně opakovala, bylo vidět, že trochu znervózněl. Stáli jsme dost těsně vedle sebe, ale nepostřehl, že třetího lipana, shodou okolností největšího, jsem zasekl nechtěně, při vyšlehávání šňůry z vody. To už na něho bylo moc, pravil, že už ho „s..u“, a začal balit. Všichni tři lipani měli bohatě přes 40 a já začal plánovat, jak budu vázat tyto skvělé mušky. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že jsem na ně nikdy potom neměl nějaký výrazný úspěch.

PROFESSOR

Nepříliš často používaná moucha, která se mi ale velmi osvědčovala na Sázavě i jinde. Šli na ni velmi dobře tloušti, jednou se spletl i bolen, ale hlavně jsem na ni dostával nádherné pstruhy u soutoků s pstruhovými přítoky. Držím v ruce tuto barevně velmi vyvedenou mušku a jdu najít starou, už trochu zažloutlou fotku z jednoho takového odpoledne. Jsou na ní dva obecňáci, z nichž ten půlkilový vypadá vedle toho velkého jako nedochůdče. Ten velký mi tenkrát vyskočil u břehu z rakeťáku. Dneska je mi trochu stydno, když pomyslím, co potom následovalo. Ale nechtěl jsem o tu trofejní rybu přijít, a tak jsem ji všemi možnými prostředky vyžongloval do trávy, a tam ji zalehl. Do 2 kg mu chybělo jenom pár dkg a je to dodnes můj největší obecňák.

MOLITANKA

Moucha, na kterou jsem nachytal asi nejvíc velkých ryb. Vázali jsme ji s kamarádem v dobách, když ještě nebyli na světě všelijací bobši a různé supertěžké nymfy. Já ji vázal tak, aby napodobovala „rákosníka“ – chrostíka bez schránky. Velikost jsem používal prakticky jenom jednu. Měl jsem zásobu starých předválečných háčků od firmy Redditch vel.10, ale s dost prodlouženým ramínkem. Na nich vázaná Molitanka byla, zejména pro lipany, zkázonosná zbraň. Ale i pro hodně pstruhů se stala osudnou. Moucha byla úspěšná na všech vodách, ale moje představa, že se jedná o napodobeninu chrostíka, dostala jednoho dne povážlivou trhlinu. To jsem na Otavě u Annína dostal slušného duháka a při rozříznutí jeho zažívacích útrob, naditých k prasknutí, jsem nevěřícně zíral na pořádnou hromádku vos. Že by Molitanka měla napodobovat vosy, to mě opravdu nikdy nenapadlo! Ale jak pstruh přišel k tolika vosám, to je mi dodneška také záhadou. Tato moucha se dala vázat v mnoha variacích a všechny byly nadprůměrně úspěšné. Když jsme začali používat na zádíčka materiál z prezervativů, později i chirurgických rukavic, výkonnost těchto „killerů“ se ještě zvýšila. Když tak o tom přemýšlím, možná to byla pramáti mnohem později vyvinutých tzv. českých nymf.

LITTLE CHAP – Chlapík

Jednoduchá, zřídka používaná muška. Pro mě měla tato muška svoje kouzlo. Ani nevím jak, ale časem jsem přišel na to, že při podzimních lovech na Vltavě, kdy v dopoledních hodinách často vypadala řeka jako mrtvá, se některý lipan dá zlákat na to ojedinělé bíločerné smítko, plovoucí na hladině. Většinou to vypadalo tak, že jsme chodili kolem vody a vyhlíželi, zda se někde neudělá ojedinělé kolečko. Bývalo pravidlem, že některý lipan bůhvíproč sebral něco z hladiny a pak se už znovu nadlouho neukázal. To byla chvíle pro mého Chlapíka, na nějž jsem přelstil slušnou řádku těchto individualistů.

DOTTERELL

Pro mne sourozenec Red Taga. Všechna vyobrazení v literatuře jej zařazují do skupiny mušek broučkových, ale já jsem časem přišel na to, že lipani milují mého Dotterela vázaného s velmi štíhlým tělíčkem. S čím ale bez výhrad souhlasím, je jeho zvýšená účinnost za chladného, větrného počasí. Nikdy nezapomenu na takový deštivý den v pozdním listopadu. Chytali jsme, jak jinak, na Vltavě. Bylo to kousek nad místem, kde končilo vzdutí Lipna a vody bylo nějak víc než jindy. Takže tam, kde byl normálně snadno broditelný terén, jsme najednou měli vodu nad pas. Vítr, studené mrholení a ledová voda, tak jsme si nepředstavovali možná poslední lov toho roku. Ale děly se věci! Kdykoli jsem se podíval na kamaráda Pepu, viděl jsem, že všechny spodní kapsy vesty má pod vodou. Ale byl jak v transu, protože lipani opravdu zešíleli a nám asi 2 hodiny neuschly ruce. Když přišel černý sněhový mrak, úplně se setmělo, třebaže do večera bylo ještě daleko. Pak ale Pepa svého Dotterela upálil, a protože už špatně viděl i za světla, nemohl dlouho navázat novou mouchu.

S nelibostí snášel moje dobře míněné rady, aby si něčím posvítil. Najednou se, jako buldozer, valil k protějšímu břehu, přičemž si už nabíral do svého vzácného kanálnického skafandru. Přestal jsem mu věnovat pozornost, když najednou na břehu zaplál ohýnek a ozval se Pepův vítězný ryk. Můj povedený kamarád našel v některé nezaplavené kapsičce plnou krabičku zápalek. Ve strmém břehu vyhloubil jeskyňku, naskládal do ní hraničku zápalek, připravil si mušku a škrtnul. Podařilo se mu provléknout šestnáctku Platilku očkem dvacítkového háčku. Uzlík už dodělával za skomírání sirkového ohňostroje, ale už za chvíli stál opět blízko mne a dával lipanům co proto.

Na Jizeře v Malé Skále jsme jednou zažili fantastické braní v husté sněhové vánici, kdy muška byla celá zmáčená a užmoulaná, takže udržet ji na hladině vyžadovalo velké úsilí. Záběry úplně splývaly s kolečky, která se dělala na hladině po dopadu sněhových vloček. Já jsem si tehdy doma zapomněl čepici a za chvíli jsem cítil, jak mě pod zplihlými vlasy přímo zebe. Běžel jsem do auta a hledal, co bych si dal na hlavu. Když mě Zbyněk uviděl se zaolejovaným hadrem na podlahu na hlavě, uvázaným na babku, mohl se smíchy potrhat. Ale to už jsem stál ve vodě vedle něj a zažíval znovu lipanové orgie.

RED TAG

Nevím proč, ale Šimkův název Rudořitka mi nikdy neseděl a také ho nepoužívám. Pro mne takřka kultovní záležitost. Vím jistě, že první umělá muška, kterou jsem v životě uviděl, byl otcův velký tloušťový Red Tag. Už jako malého kloučka mě tahle muška chytila za srdce a stala se mojí životní „láskou“. Byla také určitě první muškou, kterou jsem si sám umotal. Schválně říkám umotal, protože svoje první mušky jsem vázal jenom v prstech. Časem, jak jsem muškařsky rostl, jsem vázal spousty vzorů, ale k R. T. jsem se stále vracel. Vázal jsem ho v mnoha variacích, velikostech a nikdy, opravdu nikdy mě zcela nezklamal. I když byly v určitých situacích úspěšnější jiné vzory, R. T. nebyl rybám nikdy lhostejný. Naposledy jsem se o jeho účinnosti přesvědčil v dalekém Mongolsku, když jsem spíše už nevěděl roupama co by a použil jsem jednoho maxi Red Taga na 6/0 háčku. A světe div se, tajmenům se okamžitě zamlouval.

Mušky, kterou držím v ruce, si obzvláště cením. Uložil jsem ji pečlivě osušenou a očištěnou do krabičky už před léty, abych si podle ní mohl navázat mušky stejných proporcí. Ty jsou podle mne důležitější než velikost a materiál, z kterého jsou uvázány. Rád vzpomínám na jeden letní den na Vltavě pod Vyšším Brodem. Došel jsem po vodě k železničnímu mostu, kde už u pravého břehu chytal jeden z „mistrů“ – velmi známý pražský muškař. Pozdravil jsem a po zjištění, že uprostřed řeky sbírá několik pěkných lipanů, jsem na ně začal házet. Když už jsem chytil několikátého, rybář to nevydržel a ptal se mě, na co mi to jde. Popravdě jsem mu řekl, že na Red Taga, načež on něco zamumlal a začal převazovat. Právě se mi podařilo zaseknout asi toho největšího lipana z hejna, a když už jsem ho nějakou dobu zdolával, uštěpačně se mě ptal, jestli je tak velký, „že se s ním tak s..ru“. Řekl jsem mu tehdy, že čtyřicítky nechytám každý den a že ho chci dostat. Když jsem zasekl už asi šestou rybu, osopil se na mne dost neomaleně, že asi nechytám na Red Taga, protože on ho tam dal taky, a ani si neškrtne. Jeho chování mě tehdy dost zklamalo. Když jsem večer ve Frymburku situaci popisoval Hynkovi, hýkal nadšením a jenom litoval, že u té potupy „mistra“ nebyl.