Velké putování Kanadou - 1

- Performer

      Milí rybáři,
      než se pustíte do čtení, dovolte mi pár poznámek. Tenhle článek jsem začal psát na podzim 2009, ale kvůli povinnostem ho dopsal až v únorových dnech. Proto tu je úvod, jaký je. V Kanadě jsme byli dlouhou dobu, a čas jsme tam netrávili jen na rybách. Je zde tedy pár pasáží, které se nevěnují jen rybám, aby vyprávění bylo konzistentní, a vy jste mohli zjistit, jak se náš příběh zrodil a vyvíjel a že ne vše šlo vždy podle našich plánů. Je to článek o cestě na vlastní pěst, která s sebou přináší mnoho zajímavých a netradičních situací, které by bylo škoda vynechat. Samotný článek je dlouhý, rozdělený do více kapitol a bude vycházet na pokračování. Na začátku mohu prozradit, že naše kanadské dobrodružství gradovalo a získávalo postupem času stále více na „rybářskosti“. Snažil jsem se, aby takový byl i článek. Přeji příjemné počtení.

Pár slov

      Z Kanady jsme se vrátili již před více než měsícem a já stále odkládal napsání článku o tomhle velkém dobrodružství. Důvodů bylo více, škola, povinnosti a hlavně nemohl jsem stále najít to správné rozpoložení, nebyl jsem nějak schopen se správně ponořit a zadumat, najít ten správný proud, který má slova bude unášet tak, aby se čtenáři nenudili. Octl jsem se na místě, kde se voda točí - rybáři tomuhle místu říkají vracák. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že prostě potřebuju vypadnout na ryby. Miluji tyhle podzimně-zimní dny. Především ty mlhavá rána prostoupená jinovatkou, kdy pára stoupá od úst a vše jakoby strnulé se promění v krásný slunečný a mrazivý den.

rybareni v kanade
Po návratu nás čekal nádherný a vydařený podzim…

      Den jak dělaný na štiky. Byli jsme s klukama takhle několikrát a stálo to za to. Nejeli jsme vlastně ani na ryby, ale spíš k vodě. Z rušné Prahy za naší milenkou řekou milovanou, vyčistit si hlavu a nechat se polaskat. Vše hrálo v červeno-žluto- oranžových barvách, bylo nám dobře a chytili jsme metrovou štiku. Na tenhle moment jsem vlastně čekal, těžko si představit silnější impuls k napsání tohoto článku.

rybareni v kanade
… okořeněný touhle krasavicí a několika dalšími.

Jak to mám s rybami

      Ryby chytám od čtyř let. Chytat mě učil praděda, pak táta a pak už jsem jezdil jen s kamarádem. Ale ryby jsem si zamiloval od prvního okamžiku. Vztah k nim se však postupně vyvíjí, a to nejen po té pomyslné horizontále, kdy se člověk zdokonaluje po technické stránce, zjemňuje, učí se, objevuje nové styly a snad i chytá větší ryby. Ale taky po té vertikále, kdy se vztah k rybám a rybaření prohlubuje, kdy povinností s životem spojených je více a vyjížděk k rybám méně, o to však více jsou intenzivnější a poetičtější. Člověk si prostě ryb a přírody víc váží. Alespoň u mě to tak je. Dlouhé dny na rybách navíc sem tam člověka nostalgicky navrací zpět do dětství, do oněch dnů, kdy ráno vyběhl ven a čas a prostor se nádherně lenivě převaloval a zdál se nekonečný.

rybareni v kanade
V Kanadě nám vál dobrý vítr. Toronto.

      Proto se mi pořádně rozbušilo srdce, když jsem na internetu našel možnost vypadnout do Kanady v rámci programu Work and travel. Ihned se mi v hlavě rozjel imaginativní proud myšlenek. Lehnul jsem si do postele a nechal se unášet po kanadské divočině, které dominoval obraz překrásných hor a řek plných lososů a různých dalších až kýčovitých scenérií. Byla to však pouze vize, ze které mě ráno vyrval budíček, a já se musel chtě nechtě podřídit každodenní všednosti. Vize však již spatřila světlo světa a od této chvíle bylo vše podřízeno jí.

      Další den jsem o tom ihned dal echo svému nejlepšímu kamarádovi Jirkovi, se kterým se znám již od čtyř let a který byl naprosto bezkonkurenčně číslo jedna na místo parťáka. Společně jsme se nadchli více než obyčejným způsobem a začali pracovat na našem plánu. To byl podzim 2008. Po všech možných útrapách a problémech se zařizováním jsme si již v únoru kupovali letenku, a měli tak své jisté. Jisté však ještě nebylo vůbec nic. Jirka musel absolvovat ještě tři poslední malé zkoušky před komisí, aby uzavřel studium. Já měl před sebou asi sedm zkoušek, které se mi nakupily, protože jsem si docela zajímavě napěchoval rozvrh, abychom v květnu mohli nerušeně opustit ruzyňské letiště na křídlech boeingu. Jak vyčerpávající byly ty kofeinové noci, kdy jsme měli před sebou ještě stovky stran k ranní zkoušce. Na většinu z těch zkoušek jsme nespali ani minutu, složili jsme ale všechny.

      Slastné a euforické pocity se v nás bily s pocity psychofyzické vyčerpanosti. Ovšem postupem času prvního rostlo a druhého se vytrácelo. Zbyla tedy i energie na malou několikadenní oslavu. S etylicky čistou hlavou jsme tedy ke konci května odlétali za dobrodružstvím, které bylo ještě větší, než jsme si představovali, které začalo žít vlastním životem a často si hledalo cestu bez našeho přičinění. Improvizace se stala nedílnou součástí našeho života, a plán byl tak někdy posunut do roviny slovní hříčky.

Toronto nesplněných přání

rybareni v kanade
V Torontu jsme mířili hodně vysoko, ale nedošli jsme dál než do prvního patra.

     Po dlouhém, ale krásném letu, kdy vidíme břehy Grónska či jezery a řekami posetý Labrador, se ocitáme tváří v tvář dynamicky se rozvíjejícímu velkoměstu. Toronto leží na břehu Ontarijského jezera. Je to město bez předsudků, kterému slovo multikulturní a kosmopolitní sluší více než kterémukoli jinému městu světa. Více než 50 procent lidí jsou tu totiž jiného původu, ale na rozdíl od ostatních měst se neseparují, ale naopak dokonale se mixují. Taková desetkrát bizarnější a zajímavější reklama na Benneton. Nám se ale v Torontu moc nelíbilo. I když ho vůbec nezavrhuji a čtrnáct dní, které jsme zde prožili, považuji za velmi cenné. Hlavní problém byl ale v tom, že jsme tu přes veškeré úsilí nesehnali práci, která měla být základem naší úspěšné kanadské výpravy. „No money, no honey“. Druhou stránkou věci bylo, že v Torontu nám chyběly naše vysněné ryby, hory a divočina.

      Náš prapůvodní plán, posléze posouzený jako naivní, byl totiž přijet do Toronta, najít práci, vydělat za dva měsíce prachy, sbalit se, vypadnout do Vancouveru, půjčit tam auto, toulat se a rybařit. Faktor ekonomické krize však překazil naše plány a my zůstali se spoustou dalších cizinců trčet v hostelu v centru Toronta. Každý den jsme podnikali dlouhé túry městem za prací a nejen za ní. Ale atmosféra businessu, která městu dominovala, nás prostě moc nenadchla. Navíc náš rozpočet klesal závratně rychle, protože velké město dokáže člověka vyždímat docela poctivě. A o cenách ethanolu asi snad napíšu samostatnou kapitolu. O rybách jsme tedy zatím jen snili, důležité bylo postarat se o přežití.

rybareni v kanade
Kamarádi na cestách rybareni v kanade
V Torontu za zábavou hlavně na Dundas street.

Blýská se na lepší časy, úžasný Vancouver a neuvěřitelná BC

      Pak ale nastal den D, jakýsi první bod zlomu, kdy jsme se dozvěděli, že vyhlídky na práci jsou mnohem lepší na západním pobřeží, v Britské Kolumbii. Neváhali jsme a začali ihned konat. Nohy nás zanesly do první cestovky, a po chvíli jsme již v rukou drželi letenky Toronto-Vancouver. Britská Kolumbia jako rybářská topdestinace nám v hlavě ležela už déle a my pocítili jakýsi slastný pocit, ulevilo se nám a nabyli jsme jistoty, že tohle bylo to správné rozhodnutí. Po absolvování povinných a superkomerčních atrakcí typu CN tower a Niagarských vodopádů (vřele nedoporučuji), jsme poslední den před odletem vyrazili na překrásný Toronto Island. Na Kanadské poměry ostrůveček naproti centru Toronta. Na palubě trajektu jsme potkali kluka s prutem a dali se s ním hned do řeči. Vždyť rybáři jsou přátelé všude na světě, napadlo mě (v Kanadě víc).

rybareni v kanade
Podle Pabla je u toho stromu zaparkovaná pořádná štika… Toronto island.

      Přátelský byl a ihned se rozpovídal, že jede vláčet na štiky a že je jich tu plno a on takhle jezdí každý den po práci. Příjemný rozhovor o rybách v Ontariu byl nakonec završen půjčením prutu a prvními náhozy v Kanadě. Pruhovaný okoun rapala sice žádnou štiku nevydráždil, nám ale toto setkání dalo nový vítr do plachet. Začali jsme být nedočkaví, až spatříme krásný Vancouver a mohutný Pacifik.

rybareni v kanade
Portugalec Pablo tu má chyceno několik metrových štik. Ale Britskou Kolumbii nám pořádně záviděl. Toronto Island.

      Let byl plynulý, a tak jsme 4. června v 17 hodin místního času dosedali na vancouverské letiště. Scenérie Vancouveru lemovaná zasněženými vrcholky hor, protkaná rameny Fraser river, tedy hlavní lososí dálnicí v BC, ústící do Pacifiku, nás doslova nadzvedla ze sedaček. Zatím jsme však zůstávali připoutaní.

      To první, co nás udeřilo do tváře po opuštění letištní haly, bylo klima, teplo, slunečno a vůně Pacifiku. Atmosféra byla uvolněná a lidé se nám zdáli veselejší a hravější než v Torontu. Taková je naše zkušenost.

rybareni v kanade
Welcome to Vancouver. Ve Vancouveru panovala opravdu uvolněná atmosféra.

      Ovšem krátce poté jakoby nás polila ledová sprcha. Díky telefonátu jsme se dozvěděli, že nám vybouchla práce, kterou jsme měli již domluvenou z Toronta. Vše špatné k něčemu dobré, zjistili jsme však později. Měli jsme totiž makat v jedné restauraci na jakémsi ostrůvku u pobřeží, ale placeno to nebylo bůhvíjak a finance by se nedaly kompenzovat ani větším počtem odpracovaných hodin. Místo ostrova jsme tedy jeli do centra a ubytovali se na pověstné Granville street.

      Není obsahem tohohle článku popisovat, co se dělo dalších čtrnáct dní a v jakých temnotách se nacházeli naše finanční rezervy. Jen pár vět. Granville je snad nejvíce pařící ulicí celé BC a asi i Kanady. Tato ulice je doslova napěchovaná bary a kluby, ty jsou napěchované lidmi, a to především něžným pohlavím. A zrovna v téhle části Kanady jsou holky kupodivu stejně krásné jako ty naše české. K tomu pláž u Pacifiku nedaleko, spíše kousek, a počasí bylo stále teplé a slunečné. Komu by se z toho nezatočila hlava?

rybareni v kanade
Kamarádky na cestách. Granville street, Vancouver.

      Vlastně ani nevím, jak jsme se v tom šíleném víru událostí dokázali zmobilizovat a vyrazit na Broadway street do rybářství Pacifik Angler. Pohled na krásné muškařské pruty a další vzrušující vybavení nám pak pomohl si uvědomit, proč jsme v Kanadě. Uvědomili jsme si, že už jsme tu tři týdny, a ještě jsme si ani pořádně nezarybařili. Ihned jsme tedy oba koupili prut na vláčení a pár nezbytností. Především však mapu jezer a řek s popisem typu rybaření, doby tahu lososů a navigací, jak se k jednotlivým místům dostat. Tenhleten Fishing Mapbook je skvělý a dal nám spoustu informací typu kdy kde co.

rybareni v kanade
Jestli budete ve Vancouveru shánět výbavu, tak tady se to nevyplatí. Pacific angler, Broadway street.

      Ještě však se přiznám, že přestože chytáme dlouhou dobu, v rybaření nejsme žádní profíci a do Kanady jsme přijeli po teoretické stránce docela nepřipraveni. Během náročného roku plného studia jsme neměli kdy studovat techniky lovu lososů a typy much. Zhlédli jsme jen několik videí o chytání v BC a přečetli pár článků. To bylo vše. A o muškaření jsme věděli jen pár obecností. Tedy jen to, že nás neskutečně přitahuje. Mělo se to ovšem změnit a zkušenosti, které jsme později získali nejen z knih zakoupených v Kanadě , ale především rozhovory a radami od místních lidí, hluboce předčily naše původní očekávání. Přesto se i teď na kanadských vodách považuji za pokročilého začátečníka a bude trvat ještě dlouho, pokud vůbec, než budu moci prohlásit, že jsem zkušený rybář. Ono to v Kanadě o Nekanaďanech zní poněkud komicky. A nelze toho dosáhnout bez hluboké úcty a respektu k lidem,  přírodě a  rybám.

rybareni v kanade
Jestli budete ve Vancouveru shánět výbavu, tak tady se to vyplatí. Army and Navy, East hastings street, Vancouver.

      Z obchodu jsme vyrazili přímo do dalšího rybářského shopu, konkrétně do Army and Navy. Je to legendární obchod, založený už někdy na počátku minulého století. Cíl byl jasný, nakoupit povolenky. Ovšem po zhlédnutí cen prutů a výbavy nás polil studený pot. Vše tu bylo nejméně o třetinu levnější než v Pacifik Angler. Měli tu např. vláčecí pruty Fenwick za pohádkové ceny. Pozdě. Provar už proběhl. Koupili jsme si tedy jen povolenky. Jako správní rybářští šílenci v plném rozsahu na slanou (tidal waters) i na sladkovodní vodu (freshwater), plus všemožné lososí známky. Jen jedinou jsme nekoupili. A to na jakousi rybu jménem steelhead, o jejíž existenci jsem se dověděl poprvé. Mladý prodavač nám s úsměvem sdělil, že tuhle rybu určitě nechytíme, a tudíž známku pro její lov nepotřebujeme. Vydedukoval to asi z našich nováčkovsky naivních dotazů. Nemohl tušit, jak hluboce se mýlil. Navíc při vyplňování povolenky popletl, co se dalo, takže celý proces vydání papírů trval „neuvěřitelných“ 15 minut, věčnost na kanadské poměry.

Cappilano na čumendu

      Ve Vancouveru se dá chytat na mnoha místech. Na moři, na Fraseru či na Cappilano river. Vše záleží na tom, jak a kdy táhnou lososi. My dostali radu, že probíhá počínající run lososů coho na Capillano river. Je to překrásná říčka, vlévající se ve Vancouveru přímo do oceánu. Je to divočina na dosah od velkoměsta, i když rybářský tlak je tu znát. Na jejím toku je však umístěna sádka, kde každoročně vysazují několik druhů lososů.

rybareni v kanade
Sádky na Capillano river. Každoročně tu vypouštějí přes milion lososů.

     Především stříbrní a bojovní lososi coho se rádi vracejí v tisících. A my jsme se na ně chystali, brzy ráno, pozorně připraveni. Konečně zazvonil budíček (od příjezdu do Vancouveru to bylo tedy snad poprvé, co tah noční byl zaměněn na tah ranní, lososí) a my se potichu vyplížili z hostelu. Trajekt nás převezl přes Fraser a pak busem na Capillano. Řeka je to krásná a divoká a ostré peřeje se střídají s hlubokými tůněmi. Místy se zařezává do skal. (dsc 186, dsc171) Zkoušeli jsme lůry (lure - plandavka) a rotačky.

rybareni v kanade
Chytili jsme Ho. Ale bylo tam krásně - Capillano river

      Bylo tam krásně a svěže, ale vyhořeli jsme. Samozřejmě, že jsme původně očekávali chycení velkého počtu lososů, protože naše mozky prosáklé netrpělivostí a etylickou fantasmagorií si od Kanady slibovaly excelentní chytání vždy a všude. Zmýlili jsme se, ryby jsou přece jen ryby, a ani v Kanadě neskáčou na háček samy. Potkali jsme se tam však s několika rybáři, a to znamenalo první cenné rady. Překvapila nás jejich přátelskost. S ochotou a vyčerpávajícím způsobem byla zodpovězena salva našich dotazů. Jeden chlapík se dokonce nabídl, že pokud se v budoucnu chystáme na kingy (losos královský), má kdesi v garáži starší bytelnější pruty, než jsme měli my, že nám je dokonce doveze a daruje (My však se zdvořilostí odmítli, protože by to narušilo naši materiální nezávislost. Více věcí pro nás bylo v danou chvíli méně. Nevlastnili jsme totiž auto, a naše mobilita by tak byla ohrožena. Ovšem tahle nabídka nás z mnoha hledisek velmi potěšila a my si „museli“ začít zvykat na přející a přátelské rybáře.).

      Poté jsme ještě navštívili sádky, kde je poslední úsek lososí cesty na cestě domů z boku lemován průhledným sklem a my mohli v tichosti poprvé naživo spatřit stříbrňáky v celé jejich kráse.

rybareni v kanade
Těmhle se to povedlo. Stříbrní coho těsně před koncem své cesty.

      Ten den byl dalším zlomem. Rozhodli jsme se totiž, že Vancouver opustíme. Důvodem byla nutnost. Nebyli jsme na tom finančně úplně nejlíp a dostali jsme nabídku na sice tvrdou, ale výnosnou práci v zemědělství. Rozhodli jsme se zmapovat si sami terén, a tak jsme si další den půjčili auto a vydali se do údolí Okanagan.

rybareni v kanade
Trochu kýče na Silver lake. Nakonec jsme odtud málem neodjeli.

Okanagan Valley

      Kdyby nám někdo před odletem do Kanady oznámil, že je tam poušť, asi bychom to považovali za dobrý vtip. Opak je však pravdou a tak jsme po patnácti hodinách cesty, proložené zastávkou u překrásného Silver lake, poruše auta, čekání přes noc na odtah, ranním odtažení do Chiliwacku a hladké výměně auta (byli jsme naštěstí pojištění, mohli konečně na vlastní oči spatřit překrásné údolí plné sadů, lemované pouštní, písečnou a vyprahlou krajinu s mohutnými vrcholky. Dorazili jsme do městečka Keremeos.

rybareni v kanade
Pohled na Keremeos.

      Jak zvláštní oblast je údolí Okanagan. Je to poslední a nejsevernější výběžek pouště, která se táhne snad přes celý americký kontinent. Teploty tu přes léto málokdy klesnou pod 30 °C a celé zemědělství je tu závislé na zavlažování. Díky mohutnému jezeru Okanagan a mnoha dalším je tu dostatek spodní vody. A je tu i dostatek ryb. To jsme však ještě nevěděli.

      Práci jsme dostali hned u prvního chlapíka. Tenhle němec jménem Wolfgang sem přišel ve 20 jen s ruksakem a díky železné a nezdolné pracovitosti si tu prošel kanadským snem. Nyní je mu 70, stále je ve skvělé kondici, denně pracující, nezdolný, tvrdý, ale férový. Dnes je milionář a každou zimu jezdí se ženou na čtyři měsíce do tepla do Mexika, kde na moři loví merliny.

      Nevím, zda pomohlo to, že jsme byli z Česka či naše znalost němčiny, ale od prvního okamžiku nám Wolfgang důvěřoval, že odvedeme dobrou práci. Nezklamal se, a nám tak začaly opravdové galeje. Původně jsme sem přijeli za sofistikovaným sbíráním třešní, kde se dá moc hezky vydělat, ale ty ještě nebyly zralé, bylo moc brzo. Začali jsme proto plením. Spali jsme ve stanu mezi sady a každý den jsme okolo páté vstávali, ještě za tmy. Hygiena byla ve formě ledové vody z hadice. Poté následovala rutina. Pleli jsme vše, okurky, rajčata, chilli papričky, melouny. 12 hodin denně, v jakémkoli počasí. Byly to úmorné, nekonečně dlouhé lány.

rybareni v kanade
Ještě teď se nám zdá o plení. Keremeos, BC.

     Poté, co jsme dolezli (po čtyřech) na konec, akorát jsme se otočili a pokračovali zpět. Jak líně se vlekl čas! Člověk by mohl žít desetkrát, kdyby tohle dělal celý život… Může však rybář mít silnější motivaci, než to, že až tohle skončí, bude chytat na nejlososovatějších řekách světa? Asi ne. Hnalo nás to dopředu a my postupně Wolfgangovi vypleli vše, co se vyplít dalo. Stali se z nás roboti. Jedli jsme málo, hubli, zocelovali se, zlepšovali fyzickou kondici a po večerech, pokud na to ještě zbyla energie, jsme při baterce pročítali knihu West coast fishing, studovali rybářské mapy a snili. Keremeos znamená v řeči původních indiánů větrný, a tak do našeho stanu přes noc duly větry a teplota klesala někdy i pod 10 stupňů. Ráno jsme se pak budili prokřehlí, přestože navléknutí snad do všeho prádla, co jsme sebou měli. V poledne pak bylo zase nesmírné parno. Z extrému do extrému, taková je poušť.

rybareni v kanade
Nezapomenutelný Wayne. Keremeos, BC.

      Postupně jsme však v Keremeos začali zapouštět kořeny, seznámili jsme s místním Waynem, opravdovým pábitelem, který byl studnicí zážitků a životních zkušeností. Přestože jeho život nejel po ideálních kolejích, vždy si zachovával nezdolný optimismus a krásně ironický smysl pro humor a setkání s ním nás obrovsky nabíjela. Pokud jsme večery netrávili u něj a jeho přátel, podnikali jsme vláčecí vycházky na nedalekou řeku Similkameen. Vraceli jsme se však většinou silně pokousáni od moskytů a jen s malými úspěchy ve formě pestrobarevných duháčů.

rybareni v kanade
Krásná Similkameen river. Keremeos BC

      Nakonec dozrály třešně, a my mohli začít trhat. Zmíním se jen stručně, že celé údolí Okanagan je třešněmi proslavené. Třešně tu rostou veliké a sladké, všemožných druhů a je to také velice sofistikovaná oblast zemědělství. A trhání je potom úplná věda, která má své zákonitosti a pravidla, a pokud získáte určité zkušenosti (techniku) a nechybí vám buldočí odhodlání a fyzická kondice, můžete si přijít na velmi slušné peníze. Tyto výběrové třešně se posílají letecky na asijské trhy pro movité zákazníky, proto je zásadní kvalita. Ovšem pro pickera (trhač třešní) zase kvantita. Kdo dokáže skloubit tyto dva faktory dohromady, tedy trhá „čistě“ a rychle, má veliký předpoklad být nejlepší pickerem a opravdu slušně si vydělat. Většinou se to lidem daří až po několika letech, kdy se do Okanaganu za třešněmi vracejí. Nechci se chlubit, nám se však jako nováčkům podařilo i díky sportovní minulosti velmi rychle získat techniku a brzy jsme i začali slušně vydělávat. Budoucnost však měla být ještě růžovější. Naše vyhlídky se lepšily, finance stoupaly strmě vzhůru, a bylo to i tím, že spát ve stanu nás nic nestálo.

rybareni v kanade
Wofgangovy třešničky. Ale takhle to nemá vypadat. Keremeos, BC.

      Diskuse u Waynea se nemálokrát stočila k rybaření. Wayne nám líčil, že všude okolo v horách je zasuta spousta jezírek, kde jsou pstruzi a kokanee (tedy usazení sockeyové). Jezdíval tam prý dříve se syny. Byl docela zapálený. Dnes však již měl hlavu plnou jiných starostí a jeho sliby, že nás tam jednou vezme, zůstávaly nenaplněny. Jak se tam jen dostat? uvažovali jsme. Potřebovali jsme auto. Původní myšlenka auto půjčit byla po určitých propočtech zavrhnuta. Rozhodli jsme se tedy auto koupit, a Wayne jako bývalý automechanik nám s tím ochotně pomohl. Objeli jsme pár jeho známých, a auto bylo na světě. Chrysler Cavalier 2,1 l z roku 1995 za krásnou cenu 700 dolarů. Pár vad na kráse se sice našlo (díra ve výfuku, snížený podvozek), ale to pro nás v tu chvíli byly jen maličkosti.

      Celý proces převodu auta nakonec trval asi deset minut, a my se jednou provždy stali v Kanadě nezávislými.

rybareni v kanade
Magické ráno na Samwillu. Samwill lake, BC.

      Tahle relativně rychle nabitá nezávislost ale stále více začala ohrožovat náš pracovní proces, stále více nás to táhlo za rybami. Jezdili jsme především na krásné Samwill lake, catch and release (chyť a pusť) vodu plnou trofejních pstruhů. Duháči brali naše plandavky opravdu poctivě a chytit jich z dvaceti náhozů pět okolo 50 cm nebylo výjimkou.

rybareni v kanade
Rainbow trout

      Jednou jsme tam vzali i Waynea, ubalili pár jointů, vypili pár pivek a bylo nám dobře. Splnili jsme mu to, co on chtěl splnit nám, a tím se uzavřel jakýsi kruh. Náš čas v krásném a větrném Keremeos byl naplněn. Po měsíci lopoty už byla další práce nemyslitelná, potřebovali jsme si vydechnout. S autem, nabití zkušenostmi a finančně stabilizovaní jsme tedy o několik dní později vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Rozloučení s Waynem, Wolfgangem a dalšími přáteli bylo milé a srdečné a ještě dlouho zůstanou v našich srdcích.

      Poslední noc jsme za svitu baterky vybrali relativně náhodně jezero a řeku Quesnel (čti kvenel). Cíl měl být jejich předěl, městečko Likely. A tady mě napadá paralela, kdy Maradona na mistrovství světa střílí gól rukou a prohlašuje, že to byla určitě boží ruka. Ruka, která nás zavedla do Likely, totiž byla boží zcela jistě. Čekal nás ráj, ráj vzdálený tisíc kilometrů.

      Ráno jsme spokojeně sedli do auta a vydali se na cestu. Cesta to byla zábavná, plná zatáček, stoupáků. Jeli jsme obklopeni přírodou a cestou jsme míjeli desítky jezer. Protli jsme oblast Thompson Nicola, a tedy i její dominantní lososí řeku Thompson, na které jsme ale chytali až cestou zpět. Ráz krajiny se střídal docela divoce. Hory, skály, béžově žlutá poušť posetá jen jakýmisi keříky a sem tam nějaké městečko, jinak odbočky na offroadové silnice, vedoucí k osamělým rančům. Jako na Divokém západě, napadalo nás. Poté však krajina začala zelenat, ožívat, přibývalo stromů, vzduch byl vlhčí, objevili se mraky a my vstoupili do mohutné a rybářsky nedocenitelné oblasti Cariboo.

      Je to oblast zlatokopů, tedy tvrdá krajina, hodící se pro rybáře dobrodruha. Je tu tolik řek a jezer, že by tu člověk mohl chytat celý život, a stále by objevoval nová místa, na kterých třeba nikdy nikdo před ním nechytal. Pro nás to byl první dotek opravdové kanadské divočiny a čekal nás bouřlivě intenzivní, nejlepší čas v našem životě doposud.

Autor: Performer - ®

Diskuse k článku (25 reakcí)

Přečteno: 10 104x
Průměrná známka: 1.23