Zpět na Rio Ebro

29.5.2010 - Tomáš Hanáček

      Na začátku roku jsme se s bratrem dohodli, že bychom mohli letos podniknout výpravu na Ebro. Po společném uvážení jsme termín stanovili na konec prázdnin.To už by mohla být voda na Ebru dostatečně teplá, abychom mohli zkoušet lov na pelety, který nám minulý rok nevyšel. Zavolal jsem proto známému, který má na horní přehradě malý kemp. Domluvil jsem se s ním na termínu 29. 8. až 5. 9. 2009. Jiné u něj už byly zamluvené. Nešlo ani tak o ubytování jako o volnou loď, bez které se na Ebru obejde málokdo. Na předchozích dvou výpravách jsme byli s bratrem sami, a tak jsme začali přemýšlet nad tím, že bychom mohli někoho přibrat. Přece jen, ve dvou jsou to výpravy dost složité a těžké, už jen ta cesta, která dá tolik zabrat. Kontaktoval jsem proto dva kamarády, Martina a Jendu, kteří s námi byli několikrát na sumcích. Po týdnu se ozvali, že jedou taky. Bylo rozhodnuto, na Ebro pojedeme ve čtyřech. Zavolal jsem známému do Španělska a nahlásil mu další dva členy výpravy, aby nebyl zaskočen tím, že nás přijede víc.

      Nějakou dobu před odjezdem jsme se všichni sešli a domluvili se na podrobnostech naší výpravy. Vše jsme museli dokonale naplánovat, abychom nic nezapomněli. Přípravy byly velké, ale přesto jsme museli brát jen nejnutnější věci, abychom se vešli všichni do auta i s celou výzbrojí. Martin, který se nabídl, že auto vezme, zajistil také střešní box.

      Den před odjezdem jsme naložili auto, abychom mohli brzo vyrazit. V sedm ráno jsme všichni seděli v autě a vyráželi směr Ebro. Cestu jsme zvolili jako vždy: směr Rozvadov, Mannheim, Basel, Besancon, Lyon, Nimes, Barcelona, Lleida a Mequinenza. Celá cesta nám trvala dvacet čtyři hodin, a to jsme dělali dost často přestávky, abychom se prostřídali v řízení a nestalo se, že někdo usne za volantem.

      Do Mequinenzy jsme dorazili v sedm ráno. Chtěli jsme tu v místních rybářských potřebách koupit pelety, na které jsme hodlali lovit sumce i kapry. Problém byl v tom, že otevírali až v devět hodin, proto jsme se jeli podívat na rybáře, kteří lovili na řece Segre, jež teče okolo Mequinenzy a nedaleko níž se vlévá do Ebra, na začátku prostřední přehrady. Zjistili jsme, že jich hodně loví kapra a jen ojediněle někdo zkouší sumce na pelety. Napřed jsme tím byli zaskočeni, až později jsme zjistili, že jsou to všechno Španělé, kteří sumce moc neuznávají a raději loví kapry.

      Hned jak otevřeli rybářské potřeby, nakoupili jsme potřebné návnady a vyrazili do kempu našeho známého, který byl vzdálený ještě třicet kilometrů směr Caspe. Po příjezdu jsme se přivítali a začali vyzvídat, jak to momentálně vypadá s úlovky sumců a kaprů. Dozvěděli jsme se, že v okolí Caspe, kde jsme chtěli původně lovit, se rybářům nějak nedaří. Dostali jsme radu, že na řece nad přehradou by mohly být výsledky lepší. Známý nás proto zavedl na lovné místo. Cesta k němu vedla přes španělskou poušť, mnohokrát jsme museli odlehčovat auto, abychom se vůbec dostali přes velmi složitý terén. Dvě hodiny nám trvalo, než jsme ujeli vzdálenost čtyřicet kilometrů na naše místo. Známý nám tam terénním autem přivezl člun s motorem, který nám měl sloužit na zavážení. Po příjezdu jsme začali hned vše chystat na lov sumců na pelety.

      Trvalo nám něco přes hodinu, než bylo vše nachystáno na zavážení. Bylo už odpoledne, když jsme si rozkrmili místo lovu - zvolili jsme střed koryta, kde byla hloubka devět metrů. Postupně jsme zavezli všechny nachystané udice do rozkrmeného místa a nezbývalo než čekat, co se bude dít.Ten den jsme ulovili jednoho sumce, který měřil 185 cm. Na začátek to bylo slušné. Večer jsme šli brzo spát, byli jsme unavení z cesty a všech příprav. Pod hvězdami se nám krásně usínalo, těšili jsme se na další dny lovu.

      Další den jsme vstávali s úsvitem a zavezli jsme návnady co nejrychleji, abychom zbytečně neztráceli čas. Měli jsme nastraženo osm udic. Montáž jsme volili stejnou jako při lovu na boilie, jen s tím rozdílem, že váhu olova jsme zvolili 330 g, návazcovou šňůru na sto kilo a malý háček velikosti 6/0, který se používá na lov tuňáků - ten jsme koupili v Mequinenze. Ve vzdálenosti jednoho metru nad olovem jsme umístili zarážku, aby olovo nebylo úplně průběžné a sumec se o něj sekl. Po zavezení jsme si všimli, že celé montáže nejdou dostatečně vyšponovat. Proud, který byl na řece, se nám opíral do kmenových šňůr a celou montáž posunoval pryč ze zakrmeného místa. Museli jsme proto zvýšit zátěž. Neměli jsme s sebou těžší olova, a proto jsme lepicí páskou slepili dvě dohromady. Zátěž 660 g byla dostačující.

      Po obědě jsme znovu zavezli, zakrmili jsme si taky místo pro lov kaprů, použili jsme boilies, které jsme si sebou přivezli, přihodili taky trochu halibutích pelet a doufali, že nám na ně nezačnou najíždět sumci. Po hodině od zavezení přišel první záběr na pelety nastražené na sumce. Ryba o délce 160 cm potěšila a nemuseli jsme čekat dlouho, a přicházely další záběry. Vždy po zdolání sumce jsme rychle zavezli znovu, aby byla další šance na záběr. Ten den jsme zdolali šest sumců. Zkoušeli jsme ještě před setměním vyměnit návnady, ale sumcům se do pelet po setmění moc nechtělo, bylo slyšet jak loví na hladině, a proto je naše nástrahy na dně moc nezajímaly. Ten den jsme měli nahozeno taky na kapra, ale nedočkali jsme se ani jednoho záběru.

      V pondělí jsme vše opakovali jako předchozí ráno: po zavezení nás zaskočilo několik záběrů, při kterých se prut prudce ohnul a vystřelil zpět, šňůra zůstala prověšená. Po vytažení jsme zjistili, že praskla kousek nad olovem. To se opakovalo ještě několikrát, než nás napadlo zkontrolovat všechny udice. Zjistili jsme, že všechny kmenové šňůry jsou odřené kousek nad olovem. Příčinou byla hrana, za kterou jsme zaváželi návnady a o níž se šňůra při vytahování poškodila. Stačilo silněji zatáhnout a praskla. Museli jsme proto po každém vytáhnutí kontrolovat šňůru a často znovu převazovat, čímž jsme předešli zbytečným ztrátám záběrů. Ten den byl ve znamení smůly, problémy s převazováním nám ztěžoval silný vítr, který dělal problémy i při zavážení. Přesto se nám podařilo ulovit několik sumců a taky nějakého kapra.

      V úterý jsme se vzbudili do pěkného dne, opět jsme zavezli pelety na sumce a taky na kapra. Záběry přicházely opět za stejný čas po zavezení jako předchozí dny. Ten den jsem chtěl vyzkoušet jinou návnadu, než jsou pelety. Když jsme vyráželi v sobotu na naše lovné místo a doplňovali zásoby jídla a pití v obchodním domě ve městě Caspe, koupil jsem tam několik olihní, abychom na ně vyzkoušeli ulovit sumce. Je totiž známo, že na řece Po v Itálii se na ně sumci loví. Zkusil jsem navázat dva jednoháčky o velikosti 8/0 určené pro lov sumců. Vzdálenost mezi nimi byla pět centimetrů, aby byly po zapíchnutí oba schované v olihni a trčely jen jejich špičky.

      Ten den jsem měl na oliheň jeden záběr, už podle tahu bylo vidět, že sumec bude vyšší váhové kategorie. Dal se proti proudu, po chvilce zdolávání se tah zastavil - zjistili jsme, že vjel do vázky. Nasedli jsme do člunu a jeli nad místo závady a celou montáž se nám podařilo vyprostit, jenže už bez sumce. Byli jsme rádi, že tam nezůstal, byl by to jeho konec, a my jsme aspoň věděli, kam nám ryby nesmí vplout. Ten den začaly taky častější záběry od sumců i kaprů - bylo to tím, že jsme neustále přikrmovali peletami. Spotřeba byla velká, každý den jeden pytel o váze dvacet pět kilo.

      To se nám vyplatilo, ve středu jsme začali jako obvykle, ale po zavezení přicházely záběry téměř okamžitě. Nastražili jsme taky olihně. Na pelety přicházeli menší sumci, naopak na olihně jsme ulovili ryby větší váhové kategorie. Ten den byl nejúspěšnější, zdolali jsme největšího sumce výpravy s mírou 205 cm a počet ulovených sumců za den byl taky největší. Podařilo se vytáhnout metrového kapra - na ten okamžik budeme určitě dost dlouho vzpomínat. Ryby nás nenechaly odpočinout.

      Čtvrtek už jsme měli jen oddechový den, zavezeno jsme měli, ale už jsme se rybám tolik nevěnovali. Podařilo se ještě ulovit několik ryb, ale zaměřili jsme se více na balení věcí. Měli jsme na pátek naplánovanou výpravu na candáty a taky jsme chtěli zkusit vábničku. Večer jsme úplně zabalili všechny věci a vydali se na cestu zpět do kempu. Cesta byla tentokrát lepší, známý pro nás přijel terénním autem a hodně věcí nám do něj k sobě pobral, čímž ulevil našemu autu a nám se lépe zdolával těžký terén. Do kempu jsme dorazili až za tmy, ale to nám nezabránilo v tom, abychom si ještě nachystali věci na ranní lov candátů přívlačí.

      V pátek jsme vyrazili na vodu velmi brzo, prochytávali jsme místní zátoky. Jako návnady jsme nejčastěji používali twistry a kopyta, různě jsme střídali barvy, abychom zjistili, na co mají candáti chuť. Podařilo se nám ulovit několik candátů, většinou to byli malí dorostenci, ale taky přišli větší, kteří opravdu potěšili. Bratrovi se podařilo ulovit okounka černého (black bass), za kterým tu jezdí mnoho vláčkařů. Na oběd jsme se vrátili s tím, že poté vyzkoušíme ještě vábničku.

      Na vodu jsme vyrazili už pozdě odpoledne, ale zaskočil nás velký vítr. Zkoušeli jsme jet proti proudu několik kilometrů, kde je členitější terén,protože jsme si mysleli, že se tam nebude vítr tolik opírat o hladinu, ale k naší smůle to tam nebylo jiné, spíš naopak, vítr stále sílil, a proto jsme se vrátili. Tím jsme zakončili náš týdenní lov na řece Ebro. Večer jsme zabalili všechny věci a ráno vyrazili zpět k domovu. Tato výprava byla pro nás tou nejúspěšnější a doufáme, že ne poslední. Rádi bychom se zase do těchto končin někdy vypravili. RIO EBRO, zase někdy nashledanou.