Tonda se ráno probudil a marně hledal dobrou náladu. Ani vůně čerstvě uvařené kávy nebyla tou pravou vzpruhou. Usadil se ve starém křesle a přemítal, jak vlastně stráví sobotní odpoledne.
„Hele, Tondo, jdu nakoupit. Chceš teda vzít ty kolínka a strouhanku?“ zeptala se jeho žena Marie.
„Kašli na to. Ty ryby mě můžou bejt už ukradený,“ odpověděl mrzutě Tonda. „Copak, copak? Dyť je teprve duben, a ty už s tím chceš praštit? Ňák brzo, ne?“ zaryla si Marie.
Za Marií zaklaply dveře a Tonda se ponořil do svých myšlenek: „No a co, že je duben. Na řece jsem byl už sedmkrát, a ani záběr. Sakra. Že nebrali kapři, no budiž, ale že se nesplet ani cejn nebo sumeček, to už je divný. Buď jsem břídil a neumím to, nebo je na mě svatej Petr naštvanej za ty loňský parmy. Stejně za to může Karel. Ten jeho nápad s jejich prodejem na trhu se nám pěkně vymstil. S ním už nepudu na ryby, ani kdyby…“
Z přemítání ho vyrušilo vyzvánění telefonu. Tonda zvedl sluchátko a zavrčel: „Prosim.“ Ve sluchátku se ozvalo: „Nazdar, vydro, tady Karel.“
Tonda měl na jazyku několik nespisovných výrazů, ale ke slovu se nedostal. „Hele, Tondo, slyšel sem, žes byl několikrát na Labi, a nechyt si ani… víš co. To, jak se z toho vobčas v trávě kouří… No nic. Hele, co bys tomu řek, zachytat si pořádný kapry? Je to tutovka, vim, vo čem mluvim. Nemusíme ani krmit, a loupnem pár tutovejch šupináčů. Mám to promyšlený. Jestli chceš, tak přijď vodpoledne k Prášilům, dáme žejdlík a já ti vysvětlím svůj plán.“„Hele, nevim, nic neslibuju, možná přídu,“ odpověděl Tonda a zavěsil. „Určitě má za lubem zase ňákou kulišárnu,“ uvažoval, ale představa, že by přeci jen mohl chytit pár pěkných kaprů, byla taky lákavá. „No co, na pivko můžu zajít, a pak se uvidí…“
V hospodě U Prášilů seděl Karel a šibalsky se na Tondu usmíval. „Vem místo a dobře poslouchej,“ řekl a nadechl se k dlouhému proslovu. „U mě v paneláku bydlí ten Nováček. Von chytá ty velký kapry. Vobčas vo nich píše do rybářskejch časáků. Ve čtvrtek sem ho potkal na chodbě. Pozval mě k sobě do bytu a ukazoval mi fotky kaprů, který chytil minulej tejden na řece. Teda řeknu ti, to byly hovada. Chytil jich za vejkend dvanáct a největší vážil skoro patnáct kilo. Von teda chytá na to bojlís a zrovna si ho doma vyráběl. Dělal ho prej z ňákejch rybích mouček nebo co a fakt to tam páchlo jak ve vopičárně. Ty kuličky byly docela malý a takový celý dohněda. Prej mu fungovaly dokonale a podle těch fotek se tomu dá věřit.“
Tonda skočil Karlovi do řeči: „To je sice hezký, ale proč mi to tu povídáš? Jen si vzpoměň na loňskej rok a na tvůj nápad s parmama. Byl to průser jako hrom. Eště ke všemu vo tom nazpíval Tesařík písničku a celou tuhle story zná půlka národa!“
„Na parmy teď zapomeň,“ hájil se Karel. „Teď de vo kapry. Podle těch fotek, co mi Nováček ukazoval, vim přesně, kde chytá. Znám ten flek a na jedný fotce čuměla z vody i jeho bójka. Podle ní se dá vodhadnout, kde krmí a kam hází. Von říkal, že tam jede tenhle vejkend, a to znamená co? No? No že to tam bude mít nakrmený! Nám stačí zajet tam v pondělí, zůstat přes noc, a to by v tom byl rohatej, abysme něco nechytli!“ liboval si Karel nad dokonalostí svého nápadu.
Tonda ho však okamžitě zpražil: „To je sice hezký, co řikáš, ale my nemáme ani kuličku boilí, a navíc to neumíme ani navázat.“
Karel se však nedal: „Jako bys neznal Karlíka-chytrou hlavu?! I tohle mám zmáknutý. Ten Nováček mi ukázal, jak se ty návazce dělaj, a dokonce mi hned dva dal. A s tim boilím si taky hlavu nedělej. Jak znám kapraře, tak jim dycky na břehu nějaká ta kulička spadne na zem. Stačí se tam pořádně rozhlídnout, a určitě nějaký boilí najdem. Pak už jen nahodíme a pěkně v pohodě, bez krmení si zachytáme…“
Tonda se vracel po čtyřech pivech domů a cestou uvažoval: „Málo platný, ten Karel je fakt hlava mazaná, to se musí nechat…“
V pondělí si vzali oba půl dne dovolené a po obědě stáli na břehu řeky.
„Čoveče, von ten Nováček to má taky vychytaný! Vidíš ten malej kousek polystyrénu, jak čumí na hladině a ani se nehne? Von tam má tutově takovou značku, aby to místo, kde chytá a krmí, nemusel pokaždý hledat. Tak tam prdnul ten kousek pěny. Je to přesně to místo, kde měl na fotce bójku. Řikal sem, že to bude snadný!“ chvástal se Karel. „Teď eště musíme najít to boilí. Sou to takový menší hnědý kuličky a neděs se, jestli smrděj,“ dodal Karel a sklopil zrak k zemi.
I Tonda se činil a po chvíli zavolal: „Karle, poď sem. Tady jich je na zemi asi deset a smrděj teda dokonale. Sou to voni?“
Karel si prohlídl Toníkův nález a spokojeně řekl: „Jasan. Je to vono. Jak jsem říkal – malý, hnědý a smrděj!“
Oba připevnili nalezené kuličky pod háček a nahodili. Nervózně sledovali jedním okem čihátko, druhým vodní hladinu v okolí polystyrenové značky. Po chvíli oba vytřeštili oči.
„Ty vole, Tondo, viděls ten hřbet?“ zeptal se Karel a ukázal chvějící se rukou směrem k bójce.
„Jasan,“ přitakal Tonda. „Ten kapr měl minimálně deset kilo. Teda, Karle, musim vocenit, že tenhle tvůj plán je fakt dokonalej. Tušim kapra velkýho jak sloní ucho!“ hýřil optimismem Tonda.
Občas u bójky vyskočil kapr, ale čihátka obou rybářů se ani nepohla. Večer Karel navrhnul: „Hele, Tondo, vytáhneme to a zkontrolujem, jestli nám kapři ty kuličky náhodou nějak nesežrali. Budem stejně chytat až do rána, ne? Do těhle končin porybnej ani nepáchne. Dáme na noc čerstvý nástrahy.“
Oba stáhli své udice, ale ani pod jedním háčkem nástraha nebyla. Čoveče, ti kapři sou docela mazaný. Kuličky sežrali, ale vo háček se nepíchli,“ hodnotil situaci Tonda.
„Hele, mrknem tady na břeh, nasbíráme eště nějaký kuličky boilí a každej dáme pod háček místo jedný kuličky hned dvě. Sichr je sichr,“ řekl Karel a jal se znovu prohlížet břeh. Po chvíli nasbírali asi dvacet hnědých kuliček, dvě dali pod každý háček a znovu nahodili.
„Ten Nováček tím boilí pěkně plejtvá, ale to je zase dobře pro nás, viď, Karle?“ pravil Tonda, ze kterého nadšení zatím nevyprchalo. Karel jen souhlasně přikývnul, a už se nemohl dočkat prvního záběru.
Noc byla tichá, klidná a bez záběru. Ráno se oba probudili celí rozlámaní. Jen ve spacím pytli na tvrdé zemi se neleží zrovna nejlépe. Při pohledu na čihátka pojali oba podezření, že není něco v pořádku. „Tondo, vyndáme to, a uvidíme,“ řekl Karel. Oba vytáhli své udice a situace se opakovala. Nástrahy byly opět fuč.
„Tak tedy třetí pokus, a to by bylo, aby se něco nespletlo,“ udržoval optimistickou náladu Karel.
Znovu nahodili a rozbalili svačinu. Najednou čihátko na Karlově prutu poskočilo a brzda se protočila. Karel zahodil chleba se salámem a chopil se prutu. Zaseknul a radostně hulákal: „Je tam, Tondo! Připrav podběrák! To je tutově kapr, jakýho si eště neviděl. Po chvíli Karel přitáhl rybu ke břehu a Tonda ji podebral. V podběráku se objevila veliká parma.
„To snad ne! Já se těch parem snad nezbavim,“ sakroval Karel, „Co s tou mrchou mám udělat?“
„Tak jí vem domů, ať ti z ní stará udělá karbanátky,“ pokusil se o vtip Tonda. Karel ho ihned zpražil nepříliš vlídným pohledem. Při vzpomínce na loňské karbanátky z parem od čističky, které jejich ženy koupily od trhovce, se mu málem zvedl žaludek.
Zapraskání větviček je přinutilo podívat se na polní cestu.
„Tondo – průser! De sem ten Nováček vod nás z baráku. Von de asi krmit. Co mu řeknem?“ zašeptal zděšeně Karel.
„Hele, normálně kápni božskou. Nemá cenu mu věšet bulíky na nos. Stejně by nám nevěřil a všechno by si domyslel. Myslím, že vo žádnou další vostudu nestojíš ani ty, ani já,“ navrhl Tonda. Příchozí muž si nejprve s trochu udiveným pohledem prohlédl oba rybáře a pak se Karla zeptal:
„No nazdar, sousede. Seš tu na rybách? A že zrovna tady?“
Karel se trochu ošil a pak se, ač nerad, přiznal: „Ale no tak…. No, víš… No, zkrátka, jak si mi ukázal ty fotky s kaprama, tak sem poznal, z jakýho je to místa, no a vzal sem na tady ten flek svýho kámoše. Vim, že je to trochu blbý, ale chtěli sme to taky zkusit.“
„Chytli jste krom týhle parmy taky nějakýho kapra? A na co vůbec chytáte?“ zeptal se Nováček.
„Ale nechal si tady na břehu rozházený nějaký boilí. No tak sme je sebrali a zkusili nahodit. Krom tý parmy sme ale neměli ani záběr,“ přiznal Karel a tvář se mu trochu zbarvila do červena.
„No, to pochybuju, že bych tu nechal na břehu rozházený nějaký kuličky boilí. Hele, ukaž mi, Karle, na co vlastně chytáte,“ řekl trochu udiveně Nováček. Karel mu ukázal hnědé smradlavé kuličky, které nasbíral a uložil do prázdného kelímku od hořčice. Nováček si prohlédl obsah kelímku a pak se začal nahlas smát, až mu tekly slzy z očí. Pak vzal do dlaně několik smradlavých hnědých kuliček a řekl: „Karle, tak tyhle kuličky sem na břehu nerozházel já, ale srnky, který sem v noci choděj pít. Vy ste totiž celou noc chytali na srnčí bobky!“
GScarp.cz
