Vyzvánění telefonu přerušilo podvečerní siestu. Sluchátko v přístroji poskakovalo, ale nikdo se neměl k tomu, aby ho zvedl.
„Hele, Tondo, zvedni to. To je určitě zase Karel. Volá tenhle tejden nejmíň podesátý a já tě nebudu furt zapírat,“ pronesla žena v županu s natáčkami na hlavě, aniž by odtrhla oči od televizní obrazovky.
Tonda se snažil ignorovat telefon i svou ženu Boženu. Pak zdvihl oči v sloup a do ticha narušeného vyzváněním telefonu a bůhvíkolikátým dílem mexické telenovely pravil: „Hele, Božka, víš dobře, že když slyšim slova Karel, parmy a boilís, tak mi vzteky praskaj i beďary na zádech. Dej mi s Karlem pokoj. Až budeš hledat v naučným slovníku slovo magor, tak tam u vysvětlivky uvidíš i Karlovu fotografii. S tim chlapem nechci mít už vůbec nic společnýho, i kdyby to byl jedinej rybář pod sluncem. Dvakrát sem mu naletěl a víš sama dobře, jak to dopadlo.Ten chlap má dycky nějakej úúúžasnej nápad, a pak je z toho vostuda jako hrom. Ať si trhne. Já s nim mluvit nebudu.“
V momentě, kdy Tonda dokončil svůj obsáhlý monolog, ztichl i telefon. „No vida. A je klid,“ řekl tiše Tonda a předstíral zájem o srdcervoucí příběh mexické rodiny. Zvonek u dveří třikrát nemilosrdně zacinkal.
„Božka, to je pošťák,“ pokusil se o vtip Tonda a napil se z orosené pivní láhve.
„Běž otevřít, já nikoho nečekam a hlavně neruš, teď je to napínavý,“ odsekla Božena.
Tonda se zvedl a byl zvědav na večerního vetřelce. Otevřel dveře a zbrunátněl. Na jazyk se mu hrnula spousta ne právě slušných slov.
„Hele, Karle, běž do…“ Dál se nedostal. Nestačil ani Karlovi doporučit cestu, která je biologicky neproveditelná. Karel byl jako vždy rychlejší a výmluvnější.
„Ale no tak, Tony. Nebuď tak naprdnutej. Co se stalo, stalo se. Du jen tak kolem, a tak mě napadlo juknout, co vlastně děláš. Myslel sem, že dáme řeč třeba vo rybách. Sakra to mě nepozveš ani dál? To seš teda pěknej kámoš,“ řekl Karel s lišáckým úsměvem na rtech.
Tonda trochu neochotně otevřel dveře a pustil Karla dál.
„Nazdar Božka, sem vás poctil návštěvou. Jásáš?“ zahalekal Karel do obývacího pokoje. „Sklapni, zalezte do kuchyně a nerušte,“ nenechala si vzít své soukromí Božena.
Tonda vyndal z ledničky druhou láhev piva, podal ji Karlovi a zeptal se: „Tak to vybal. Co máš zase za lubem?“
Karel se podrbal za uchem a nasadil ležérní tón: „Ááále, mám takovej hodně dobrej nápad, jak přijít k slušnejm prachům, ale ty bys do toho asi nešel, jak tě znám. Tobě by na tom zase něco nevonělo, měl bys furt ňáký výhrady, tak se musim povohlídnout po někom jinym. Navíc tobě ta tvoje historicky cenná škodovka před barákem asi stačí, tak co. Hele, Tondo, změníme téma. Byls teď někde na rybách?“
„Počkej, počkej. Řekni mi, co máš za nápad, a já ti pak povim, jestli do toho du, nebo ne,“ projevil zájem Tonda. Při vzpomínce na letitou stodvacítku před panelákem mu taky nebylo nejlépe. Jenže dva předchozí společné průšvihy byly důvodem pro ostražitost. Ostatně nebylo divu. Před dvěma roky vytáhl Karel Tondu na podobný kšeft. Měli u čističky nachytat parmy, které hodlali vydávat za kapry a prodat je neznalému trhovci za nemalý peníz. Parmy tehdy nachytali a trhovec je skutečně jako kapry koupil, i když za menší peníz, než bylo dohodnuto. Jenže trhovec z parem udělal karbanátky, které pak u něho náhodou koupily manželky obou rybářů, a tak dostali Tonda i Karel k večeři karbanátky ze smradlavých parem, nachytaných u odpadní stoky. Ještě dnes Tondovi při té vzpomínce putuje žaludek směrem vzhůru. Jenže málo platný, jiný auto by Toník taky uvítal, ostatně kdo má furt poslouchat ty Boženiny kecy o jeho neschopnosti vydělat na slušnej auťák.
„Tak ven s tím, Karle. Co je to za nápad?“ zahořel zvědavostí Tonda.
„No tak tedy dobrá,“ začal Karel. „Asi už víš, že vedle ve vesnici sou tenhle víkend na tý vobrovský soukromý pískovně velký rybářský závody. Chytá se ve dvojicích dvacet čtyři hodin. Co centimetr kapra, to bod. Jiný ryby se nepočítaj. První cena je nová fábia kombi v plný palbě za půl melounu. Startovný je teda pětikilo za tým, ale to je ve srovnání s první cenou jako nic, no ne? Další ceny sou taky docela hodnotný, ale ty mě už tak moc nezajímaj. Ta fábie, ta mě teda bere nejvíc. Prča je v tom, že organizátoři všude rozkecávaj, že prej do tý vody nasadili tisíce kaprů a že prej bude co chytat, ale já mám z důvěrnejch zdrojů vověřený, že tam daly sotva tři sta kaprů. A to je na dvě stě hektarů jak prd. Smí se chytat na dva pruty a je jedno, jestli natěžko nebo s brkem. Krmit se smí až po zahájení závodů, a navíc si prej může každej svý ulovený ryby i ponechat. Že povolili tohle, se ani moc nedivim, a to jenom potvrzuje, že do tý vody fakt asi nic moc nedali. Stačíš mě sledovat?“
„Pohodlně,“ odpověděl Tonda. „Ale jak si to představuješ? Ty si fakt myslíš, že tam přijdeme, nahodíme, a vyhrajeme? Nebuď padlej na palici. Takovejch tam bude nejmíň stovka, ne-li víc, a tak si spočítej, jakou máme šanci. Jo leda, že bys vymyslel nějakou kulišárnu. No, jak tě znám, tak si to tam budeš chtít předem prokrmit, co? Jenže to je vlastně blbost. Místa se budou určitě losovat,“ uvažoval nahlas Tonda.
„Ale no tak, Toníku,“ chlácholil kolegu Karel, „znáš přece Karlíka, hlavu mazanou, ne?“
„No právě že znám. Sem žádostivej, co z tebe vypadne,“odpověděl Tonda .
„Tak mě dobře sleduj, jak to mám vychytaný. Tu pískovnu přece dobře znáš, ne? Určitě víš i vo tý zátoce, která je na břehu skoro celá zarostlá křovím a skoro nikdo tam nechce chytat, protože se tam blbě nahazuje. Jenže já se tam byl podívat, a jedno ze stanovišť bude právě na tomhle fleku. Z toho vycházim. Losování míst je ráno ve vosum hodin. Je fakt, že je trochu divný, ale rozhodli to pořadatelé a mě to jenom hraje do karet. Má tam bejt údajně osmdesát fleků. Jeden z každý dvojice přihlášenejch vytáhne pořadový číslo. No a pak se vybíraj místa podle toho, kdo má nejnižší číslo. Ten, co má jedničku, si samozřejmě může vybrat, no a ten, kdo si náhodou vylosuje osmdesátku, tak ví, že na něj jeho flek prostě zbyde. Mě je jasný, že se na to místo v zátoce nikdo nepohrne, taky komu by se do toho křoviska chtělo. Když tam my dva ráno příjdem, tak je úplně fuk, jaký číslo si vytáhneme, a je téměř jistý, že v tom křoví i skončíme, pokud budem chtít. No, a my chtít budem.“
„No ale já furt nechápu, jakou roli v tom tvým plánu hraje právě ta zátoka a to křoví?“ zeptal se nechápavě Tonda.
Karel se napil piva přímo z láhve, hlasitě říhl a pokračoval: „V tom je právě celej ten fór. My musíme bejt na břehu dokonale schovaný, abysme vyhráli. A teď buď jedno velký ucho. Když si ten flek v tý zátoce vybavíš, tak je ti jasný, že vlevo je asi třicet metrů dlouhý chroští a vpravo je to skoro stejný. Čtyři klacky tam teda naskládáme jen tak tak, ale budem tam dokonale zašitý, a vo to de.
Můj zeťák dělá na těch velkejch sádkách u Prahy. Já mu cinknu, a von mi přiveze ty nejkrásnější kapry z celejch sádek. Dá je do toho velkýho kaprařskýho vezíru a v noci před závodama je šoupne do vody právě u těch křovisek. Je tam slušná hloubka, provázek od vezíru nějak zamaskuje a nikdo nic nepozná. Díky tomu křoví na nás nebude moc vidět, no a my v noci prostě budeme vykazovat jednoho kapra za druhým. No a protože si je smíme nechat, tak je zase druhej den na sádky vrátíme. Tutově vyhrajem, to je jasný. Fábie je jednoznačně naše, my ji střelíme minimálně za tři sta litrů, a každej máme sto padesát talířů na solidní káru. Tak co ty na to? To je plán, co? To prostě nemůže nevyjít,“ chvástal se Karel.
Tonda zatím v duchu horečně uvažoval: „Kam ten Karel na ty nápady chodí? Je fakt, že nápad je to úžasnej, při troše štěstí by to mohlo vyjít a riziko je vlastně úplně nepatrný. No a sto padesát papírů- mít a nemít?“
„Tak co, deš do toho? Snad nechceš, abych tě přemlouval. Tohle je tutovej plán. Už teď si můžeš klidně představovat, jak přebíráme klíčky vod tý káry a jak ti bláznivý bojlízáci praskaj vzteky, že sme jim to my dva natřeli,“ holedbal se Karel.
Tonda už byl téměř rozhodnutý, jen se ještě zeptal: „Hele, Karle, a ten tvůj zeťák to fakt takhle pro tebe udělá?“
„Tak na to vsaď gatě. To víš, von sice není rybář, ale je celej divej do mý holky, a udělá pro mě, co mi na vočích uvidí. No hele, sleduj,“ ujišťoval Tondu Karel a vyndal svůj mobilní telefon. Vytočil číslo a posléze udával pokyny svému nastávajícímu zeti: „Jo a vyber tam fakticky ty nejkrásnější kapry, který tam najdeš. Klidně jich tam dej třeba patnáct, voni se tam vejdou. Provázek pořádně zamaskuj a vo víc se nestarej. Kapry ti v neděli přivezu zpátky a dostaneš na pivo. Neboj se,“ ukončil hovor Karel a suverénně pokračoval: „Tak, a je to zařízený, Tony. Ty budeš muset jen v sobotu vytáhnout pokud možno co nejblbější číslo a vybrat si ten flek u křoví. Zbytek je na mě.“ Karel dopil pivo, dohodl s Tondou podrobnosti a odešel.
V sobotu ráno zaparkoval Tonda svou škodovku na parkovišti u pískovny. Davy zvědavců korzovaly po vyšlapané cestě okolo pískovny. Na podstavci se leskla nádherná červená fabie jako hlavní cena pro vítěze. Vedle ní byl velký transparent vítající závodníky i diváky. Na transparentu byl seznam všech výher, které čekaly na ty úspěšné. Pod seznamem cen byla tučným písmem zvýrazněná věta: I dvojice, jež se umístí na posledním místě, si přijde na své. I ti nejslabší se dočkají zajímavé odměny, a to přímo z ruky známé televizní moderátorky Zuzany Slavíkové.
U velkého osudí s čísly už čekal Karel. „Nazdar, Toníku, tak pojď, ty vydro. Koukej vylosovat ňáký pořádný numero, ať máme ten nejlepší flek,“ halekal nahlas a šibalsky přihmuřoval jedno oko. Tonda musel chvíli čekat, než na něho přišla řada. Pak strčil ruku do osudí a vytáhl číslo 66. Karel se tvářil naoko zklamaně, ale v duchu jásal. Začátek se nemohl vydařit lépe. Dvojice, jež si vylosovaly nejnižší čísla, si spokojeně vybíraly ta nejlepší místa. Křovisku se samozřejmě každý vyhýbal. Když přišla řada na naše rybáře, byla všechna dobrá místa již obsazena.
Tonda s hranou odevzdaností ukázal na místo v křoví a jakoby rezignovaně prohlásil: „Tak my pudem třeba támhle. Vono je to už stejně fuk a vybírat už není z čeho.“ Společně se s Karlem přesunul do zvoleného místa. Tonda zapichoval vidličky, chystal pruty a míchal krmítkovou směs. Zato Karel pátral v houští po provázku, který by vedl k napěchovanému vezírku. „Hele, tady to je. Je to lišák, ten můj zeťák. Ten provázek zamaskoval tak perfektně, že sem ho málem nenašel,“ konstatoval spokojeně Karel a šel si připravit nádobíčko. V devět hodin se z místa rozhodčích ozval mohutný úder gongu, který oznamoval zahájení závodů. V ten moment dopadly do vody stovky krmítek a minimálně půl metráku šrotu. Kapři z toho museli mít jednoznačně šok, neboť dopoledne krom několika cejnů nikdo z účastníků nic nechytil. Redaktor místního tisku poctivě sbíral informace, rozhodčí pendlovali mezi závodníky a kapři se bojácně krčili uprostřed pískovny.
V půl třetí odpoledne měl Karel záběr na pařenou housku. Po chvíli podebral kapra a zavolal rozhodčího. Kapr měřil 48 centimetrů, čím přibylo na konto naší dvojice prvních 48 bodů. Když Karel pustil kapra zpátky do vody a rozhodčí odešel, pronesl potichu Karel: „Čéče, Tondo, my snad dokonce vyhrajem poctivě. Rozhodčí říkal, že sme zatím pátý a doposavad skoro nikdo nic nechytil. Zejtra pojedem domu už tou fábií, tak tu svou plečku můžeš nechat tam na tom parkovišti, ne?“
Tonda podlehl Karlově euforii a dodal: „Božka se zblázní, až se to zejtra doví. Ty hele, Karle, a myslíš, že nám ti kapři v tom vezíru budou stačit?“
„ V pohodě. Zeťák mi včera večer psal esemesku, že jich do toho pytle napěchoval šestnáct a že sou tak nádherný, že prej budu koukat. Navíc možná ještě nějaký chytnem, tak se neboj. Je to tutovka. Věř mi,“ uklidňoval Tondu Karel.
Do večera neměli ani záběr, zato ostatní soutěžící již občas kapra ulovili. Karla to však nechávalo klidným. Oba nastražili na noc čerstvé nástrahy, napěchovali krmítka a nahodili. Připravili dvě lucerny, otevřeli láhve s pivem a pohodlně se usadili v židličkách.
„Karle, kdy ty ryby začneme vyndávat z toho vezíru? Měli bysme začít co nejdřív, aby nebylo nápadný, že třeba za dvě hodiny chytneme šestnáct kaprů. Musíme to řešit průběžně celou noc,“ navrhl Tonda.
„Tak jo. Začneme hned po půlnoci. Vzal jsem pro jistotu s sebou dva velký kaprařský vezíry, no a ty kapry prostě jen vykážeme, necháme je rozhodčím změřit a zapsat a strčíme je do jinýho vezíru. To všechno musíme stihnout dřív, než se rozední,“ konstatoval Karel. Těsně před půlnocí se u Karla s Tondou zastavil rozhodčí. Karel se zeptal, jak si s tím jedním kapříkem zatím stojí, a rozhodčí řekl, že jsou skoro poslední a že zatím vede jakýsi Novák z Prahy, který má se svým kolegou již deset chycených kaprů. Jen co rozhodčí odešel, pustili se Karel s Tondou do práce. Tonda připravil podběrák, zatímco Karel tahal za provázek, jenž vedl k vezíru. Vezír byl opravdu napěchovaný rybami a šel vyndat s vody jen s velkými obtížemi. Karel funěl a hekal, až měl vezírek na břehu.
„Hele, Tondo, já tam pro jednoho šáhnu, strčim ti ho podběráku a zas ten vezír potopim. Pak stáhnu jeden prut a zavoláme rozhodčího, jo? A tak to budeme dělat s každym kaprem, jasný?“ udával pokyny Karel.
Tonda přikývl a Karel sáhl po prvním kaprovi. „Sem ti docela zvědavej, jak krásný ryby sem chytil,“ zašeptal sarkasticky. Vyndal z vezíru rybu a krátce na ni posvítil čelovou svítilnou. V ten moment oba ztuhli. Kapr byl opravdu nádherný. Veliký , statný šupináč a krásně stavěný. Měl však jednu vadu, v ten moment dost podstatnou. Byl to totiž oranžově zbarvený koy kapr.
„Ten idiot!“ ulevil si Karel na adresu svého zetě a pomocí svítilny kontroloval obsah vezíru. „Tondo, je to v hajzlu. Všichni sou stejný, takhle blbě oranžový. Karel strčil rybu zpátky do vezíru, zamaskoval provázek, opřel se o kmen vrby a zapálil si cigaretu.
Tonda rezignovaně usedl na svou židli a na půl úst pronesl: „Měl sem to tušit. Zase průser, zase ostuda. Ty pitomče, teď nám nezbejvá nic jinýho, než se snažit aspoň nějakýho kapra chytit, jinak budem poslední!“
Do rána bylo v křoví absolutní ticho. Mlčel Tonda, mlčel Karel, mlčely hlásiče. V devět hodin ráno oznámil úder gongu konec závodu. Tondova prognóza se skutečně vyplnila a naše dvojice obsadila ono ostudné poslední místo. Všechny výsledky včetně pořadí jednotlivých dvojic vyhlašovali pořadatelé závodu hezky pěkně nahlas do mikrofonu. Veřejná ostuda a hezky na plný koule.
Tonda si vzpomněl na tučně otištěnou větu na transparentu a zděsil se ještě víc. Stáli s Karlem úplně na konci dlouhé řady všech závodníků a všichni místní rybáři i nerybáři si mohli pěkně v klidu prohlédnout, kdo vyhrál a kdo je poslední. Tonda by se raději do země propadl.
V ten moment vyplula z tribuny pořadatelů ženská postava s mikrofonem v jedné ruce, v druhé držela plechový tác a na něm dva plné frťany. Když Karel s Tondou zjistili, že se známá televizní moderátorka Zuzana Slavíková blíží k nim, zbledli ještě víc. Moderátorka je pěkně do mikrofonu vyzvala, ať vystoupí z řady. Pak je oslovila jmény, nabídla jim tác s frťany a s ironickou jízlivostí sobě vlastní pronesla do mikrofonu: „Byli jste nejslabší, máte panáka…“
GScarp.cz
