Výprava na Oostvornsee

4.6.2009 - Šomát

      V půlce března mi zavolal Robin, jestli bych se nechtěl v prvním dubnovém víkendu zúčastnit výpravy do Holandska na duháky. Dlouho jsem rozmýšlel, zda jít na celosobotní přednášku o účetnictví nebo jet na svou první slanovodní muškařskou výpravu, a tak jsem asi po 5 vteřinách odkývnul, že na 90% ano, ale bude záležet i na schopnostech mé účetní, v jaké výši zatíží můj v tu dobu ne příliš štědrý rozpočet podporou státních úředníků. Nakonec jsem
      31. března konečně mohl potvrdit účast sebe a svého kombíka na této velkolepé výpravě.
      Ve volném čase do odjezdu jsem se snažil zjistit co nejvíce informací počínaje režimem chytání, úspěšných much, počasí atd. Z článků na internetu (převážně německých autorů) jsem se dozvěděl pouze to, že minimální nosnost návazce je 4 kg, používá se pouze 1 moucha, háčky bez protihrotu, boutem se lze pohybovat minimálně 50 m od břehu a samozřejmě režim C&R. Údajně standardní podmínky na zahraničních revírech. A že tam vždycky chytili alespoň jednoho místního mastodonta.
      Na stránkách místních mušketýrů jsem si z důvodu nicotné znalosti holandštiny prohlédl pouze obrázky much a strýmrů, které se v Holandsku používají, a tak jsem doufal, že tyto mouchy budou „jedlé“.
      Konečně přišel čtvrtek, den odjezdu, a cestovní horečka nabyla vrcholu. Broďáky, bout, ploutve, pruty, šňůry, navijáky, mouchy, vázání atd. - asi 95krát zkontrolováno, nabaleno, rychlá sprcha - a už jsou tu kluci z první posádky. Vysmátý Tom dal Robinovi jasně najevo, že s řízením do cca 1000 km vzdáleného Oostvorne si bude muset poradit sám a šel si do večerky pro plzničku na rozjezd.
      Teď už jen naplnit posádkou i moje auto a mohlo se vyrazit. Oba parťáci byli připraveni, takže naložit Alana, nezbytná cigaretka kuřáckého křídla sestavy a zamávání Alanově dcerce zabralo jen 10 minut. Pro Ríšu jsme jeli do Lokte, představení se a naložení bylo dílem okamžiku a hurá do Chebu na nákup proviantu. Z nákupů jsme dorazili lehce po 22. hodině a konečně se vydali na cestu. Poslední překvapení toho dne nám připravila jen německá policie, která nás na hranicích Schengenu odstavila a začala kontrolovat doklady. Naše vysmáté tváře mírně pobuřovaly zaučující se policistku, a tak se druhý policista snaživě předváděl a neustále těkal a ptal se na všechno možné, hledaje přitom známky požití alkoholu či jiné návykové látky. Nakonec nám po neúspěšném pátrání s úsměvem popřál šťastnou cestu a Petrův zdar a nás čekala už jen 10hodinová cesta prázdnými německými dálnicemi.
      Na místo jsme dorazili kolem půl osmé ráno a jeli se podívat rovnou na ono jezero. Bylo velmi teplo, svítilo sluníčko, nefoukal vítr, prostě „horší počasí jsme si nemohli přát“.

      Prázdné parkoviště před pláží narušovali jen místní boutaři, kteří se zjevně chystali zahájit rybolov. Protože jsme nevěděli, kde sehnat povolenku, začal jsem je zahrnovat dotazy, kde ji koupit a jak to vůbec jde. Univerzální odpověď, že někdy to jde, někdy ne, mi sebrala chuť dál něco řešit, poděkoval jsem za adresu rybářského krámku s povolenkami a odporoučel se za ostatními, kteří již netrpělivě rekognoskovali hladinu jezera, okolí a nalétávající komáry.
      Po menším bloudění a radě domorodého zahrádkáře jsme nalezli kýžený krámek. Prodavač byl vstřícný, vysvětlil jak a co máme vyplnit a okamžitě začal vnucovat mouchy a jiné propriety. Jednoznačným favoritem byla moucha v podobě místního červa, jehož uvázání nebylo jasné ani zkušeným vazačům. A tak po jeho slovech „jestli chcete rybu na 100%, tak jedině na tuhle mouchu“, jsme si skoro všichni červa koupili.
      Koupí povolenky a „tutové“ mouchy jsme byli vybaveni na vlastní rybolov a po návratu na parkoviště začali vytahovat veškeré potřebné nářadí a těšili se na první rybky.

      Bohouš byl nejrychlejší a po našem příchodu k vodě hlásil první duháčky na červa. To nás povzbudilo, a tak se pohyb vodou proměnil v dostihy. Vrozená ješitnost mi nedovolila červa nasadit a do vody šel zelený ludrostrýmr s černým ocasem a grizzlyovým kroužkováním. Počáteční nadšení brzy opadlo, protože jsme nebyli schopni chytit rybu. Dostavilo se mírné zklamání, které jsem se rozhodl zažehnat klasickou kombinací pivo + tatranka. Hodil jsem svého zeleného favorita směrem k hrázi, otevřel pivečko a vychutnával si sladkohořkou pochoutku. Intenzita házení u ostatních zeslabila, všichni se však neustále snažili toho svého duháčka přelstít. Dojedl jsem, loknul piva a sáhnul pro intermídu, která mezitím vyklesala až na dno. Srovnal jsem šňůru, dvakrát zatáhl a šňůra mi vzápětí ztěžkla v ruce. Z vody vyletělo stříbrné tělo nádherně stavěné ryby. „Tebe si vychutnám,“ pomyslel jsem si a pomalu se těšil na první fotku s rybou, která už na první pohled i rázy do mé osmičky byla ve vynikající kondici. Má liknavost k razantnímu zdolávání a háček bez protihrotu udělaly své. Aniž bych rybu viděl zblízka a mohl ji poprosit o bráchu, se prostě vypnula. Palba nelichotivých slůvek padala na mou hlavu a já ztratil motivaci. Po hodině první ryba a já o ni školácky přijdu. Ryby se ozvaly, všichni hlásili rybky pánvičkových velikostí, ale žádný obr se našimi výtvory nenechal přelstít. Začala mi být zima, voda měla kolem 8°C a já marně myslel na doma zapomenuté spodky. Když se do toho začal ozývat pivem naplněný měchýř, bylo rozhodnuto a já šel z vody k autu. Postupně dorazili všichni k válečné poradě. Ryby tu byly malé, ale braly, takže zůstáváme, akorát už bouty necháme v autech. Po vyprávění o ztrátě své jediné ryby jsem dostal vylágoš: „Buď tahá ryba, nebo ty - a ne že ji tam vodíš jak psa na procházce…“

      Postupně sílící vánek mi začal přidělávat vrásky na čele, házení za větru jsem se vždycky tak nějak bál a při svých muškařských výpravách vyčkával na bezvětrné počasí. No nic, budu tam za amatéra, kluci můj styl „házení“ znají, já se s tím nějak poperu, v autě sedět nebudu. Přebrodili jsme lagunku, vylezli nahoru na hráz a rozptýlili se na délce cca 300 m. První hod ukázal, že vítr může i pomoct - a dokonce k výkonům, které atakovaly mnou zatím nepokořenou hranici 25 - 28 metrů. První hod, druhý hod, třetí hod, kurňa, nechal jsem tu šňůru dlouho vyklesat a teď se mi zasekla o nějakou překážku. V tu chvíli překážka vyrazila směrem ode mne a hned zase ke mně a na konci se mi začala aktivně bránit poměrně slušná rybka. Asi bych měl něco dělat a nenechat ji zase spadnout. Hlavou mi vzápětí prolétla Robina slova o tom, kdo kdy má tahat, načež jsem svou pasivitu proměnil v aktivní boj. Ryba samozřejmě zaprotestovala a pustila se do zběsilého úniku. Moje osma šla do lukózního tvaru a něco mi říkalo, že bych měl přeci jen tu šňůru pustit, že tohle už není tah, který sestava vydrží. Než mi můj mozek tuto informaci stačil zpracovat a poručit ztuhlým pastelkám, aby povolily šňůru, vlasec prasknul a Oostvornsee toho dne podruhé slyšelo jadrnou češtinu.
      Nedlouho po této kulturní vložce se Ríšův prut ohnul pod náporem slušně vypadající ryby a ten předvedl přímo ukázkové zdolávání bojující ryby na mušák. Výsledkem byl půlmetrový duhák s nádherným silným tělem, který se snažil o záchranu do posledního okamžiku. Všichni jsme zírali, jak souboj dopadne, a já si uvědomil, že bych mohl taky udělat nějakou dokumentaci. Odložil jsem prut a běžel směrem k bojující dvojici, cestu mi však zatarasil průplavek s hloubkou kolem 1,5 m. Ríša jako správný gentleman rybu dlouho netrápil. Mé zoufání s žádostí o foto přešel se stoickým klidem a rybu pustil.
      Chytání mi nešlo, házel jsem nazdařbůh větru i mase vody a doufal, že už brzy bude konec a půjdeme na večeři a pak spát. Únava z cesty se dostavila v plné výši a ani ryby už ji nedokázaly z hlavy vypudit. Vedle mě lapající Tom chytil pánvičkového duháka, tak jsem dokumentoval alespoň jeho úspěch, když houknul: „Hele, Robin má rybu!“ Boj však trval krátce a za chvíli byl přemožen další půlmetrový duhák. Obě ryby byly nádherně stříbrné, v perfektní kondici.
      Ráno po probuzení jsme nevěřili vlastním očím. Typické oostvornseenské počasí se konečně ukázalo v plné parádě. Vítr, mlha, vlny, zataženo, po dešti, prostě úplný opak včerejška. To v nás vzbudilo naděje na slušné ryby a zároveň menší obavu, že takové střídání počasí asi rybám moc nesvědčí. Rozhodnutí, kam jet, padlo při snídani - na protější břeh plný různých technických budov, jeřábů atd. Jak trefně poznamenal Alan: „To Holandsko je hrozně komprimovaná země!“ Společné místo pro rybáře, potápěče, surfisty, průmyslovou výrobu a dálniční tahy se snad ani jinak nazvat nedá.
      To dopoledne jsme byli marní. Jediný Ríša si na pomalu taženého červa chytil svého půlmetráka. My ostatní jsme už jen mechanicky házeli mouchy do vody s nadějí, že by se mohla nějaká bláznivá ryba splést. Hromadně odcházející Holanďané však potvrzovali špatnou volbu času a možná i místa. Občerstvení se závěrečnou domácí bábovkou nám zvedlo náladu natolik, že jsme se rozhodli dát tomuto místu ještě šanci. Házeli jsme hodinu bezvýsledně a pochopili, že zde nám pšenka nepokvete. Následoval návrat na naše „domácí“ místo za hotelem.

      Další občerstvení v podobě pivka a pár loků slivovice nám některým způsobila dočasné ochrnutí nohou, a tak se k vodě vypravil jen Bohouš s Ríšou a Alanem. Chvilku jsme probírali všechno možné a já se musel přemlouvat, že „teda když už na těch rybách jsem…“. Vydal jsem se na včerejší „úspěšné“ místo, navázal wollyho buggera v černozelené kombinaci a pustil se do házení. Vítr mi opět pomáhal házet šňůru daleko a já ho za to začal mít rád. Hlavou plnou myšlenek o marnosti lidského snažení zvítězit nad rybami mi začalo vrtat, proč mi ta šňůra zase uvázla. Odpověď přišla v zápětí, když se šňůra rozjela a já dostal svou další šanci. V duchu jsem se dovolával spravedlnosti za dvě promarněné ryby a zároveň citlivě pouštěl šňůru z prstů, kdykoliv se ryba rozhodla mi její zdolání neusnadnit. V krásném boji plném výpadů, při kterém nebylo do posledního okamžiku jasné, kdo koho zdolává, se pod mýma nohama objevil nádherný pstruh s mouchou zaseknutou pevně v koutku tlamky.
      Jenže v okolí nikdo, kdo by mě s ním vyfotil. „Smůla, hochu, vyfotím tě v podběráku, snad mi to promineš,“ pomyslel jsem si a rychle vyndal foťák, abych svůj doposud největší úlovek na mouchu zvěčnil a rybu mohl pustit zpátky.

      Po rychlém zdokumentování duháka a jeho puštění zpátky do vody se na hrázi objevil Tom s Robinem. Z dálky viděli zdolávačku, a tak si mnuli ruce, že našli sponzora večerní rundy místní pálenky.
      Nikdo z nás už pak rybu nechytil. Já s pocitem vítěze a ostatní smířeni s dnešním neúspěchem jsme se odebrali do hotelu. Na pokoji jsem rychle ještě navázal úspěšné buggříky do zásoby na poslední den chytání a pak jsme šli společně ochutnat několik jídel z místní nabídky, oslavili duháka místní pálenkou a šli „bydlet“, abychom ráno vstali a v 8 byli na rybách. Usínali jsme s pocitem, že určitě půjdou, to je přece jasný, místní na ně vyrážejí brzy, v tom bude určitě ten fígl.

      Nebudu se zbytečně rozepisovat, výsledkem bylo ranní slunečné počasí, voda průhledná, bezvětří a čistá nula. Nabídku slunečného počasí se jali využít snad všichni potápěči z okolí Ooostvorne a do toho holandští turisté důchodového věku, takže parkoviště, do té doby zející prázdnotou, bylo plné aut, potápěčů, grilujících manželek, psů a pobíhajících dětí. Oostvorne jsme opouštěli se smíšenými pocity. Rybu si nakonec chytil každý, ale opravdového velikána, na kterého měli štěstí oni němečtí dopisovatelé, nikdo z nás ani nepřipíchnul. Ale na 100% tam jsou. S režimem C&R a bez viditelných známek kormoránů či jiných predátorů jsou jejich šance na přežití velmi vysoké.

      Pár informací, které by mohly posloužit dalším zájemcům:
      Povolenka stojí 35 Euro, v okamžiku vyplnění u obchodníka platí 1 měsíc, po odeslání její části do agentury se její platnost prodlužuje na 1 rok.
      Vzdálenost Praha - Oostvornse: 1025 km
      Ideální hotel: ‘t Wapen van Marion, cena za dvoulůžkový pokoj 37,50 Euro / osoba - vč. bohaté snídaně
      V místě se nachází cyklistické stezky, stezky pro in-line bruslaře.
      Naleznete zde velmi dobře vybavený rybářský obchod včetně bohatého sortimentu pro muškaře.
      Odkazy, ze kterých jsem čerpal informace o mouchách: hans.pressanykey.nl, home.planet.nl/~rditmer, www.vnv.nu, www.dyckers.com.