Otavské hlavatky – nesnesitelný úspěch

24.4.2009 - osprey

      Tento článek je svým způsobem výjimečný. Už třeba tím, že je můj jubilejní třicátý na MRKu. Je ale výjimečný i svým obsahem a proto udělám výjimku. Navzdory tomu, že až doposud jsem na MRKu publikoval originální texty, tento už vyšel v jednom rybářském časopise.
      Můžete ale těžit z toho, že prostor na webu není limitován a najdete tu pár drobností navíc.
      Hlavní důvod, proč jsem tento článek umístil ještě sem, je skutečnost, že v roce 2003 jsem tady už jeden text s hlavatkovou tématikou publikoval. Od té doby jsem se zájmem sledoval, jak se bude situace kolem hlavatek dál vyvíjet, sledoval diskuze přívrženců i odpůrců této ryby, porovnával jejich argumenty s tím, co udává literatura a smozřejmě se vyvíjely i moje názory. Tohle je výsledek mého snažení. Rád bych poděkoval lidem, bez jejichž pomoci či spolupráce by tento článek nevznikl nebo nebyl úplný - jmenovitě pak přemožitelce rekordní hlavatky paní Anně Balounové za poskytnutí velké části doprovodných fotografií.
      I díky jejím obrázkům se teď můžeme společně podívat na případ vysazení krásné a sportovně atraktivní ryby, o kterém lze říci, že musel být ukončen pro nesnesitelný úspěch…

      V minulosti byla do našich vod vysazena celá řada rybích druhů. V některých případech bylo záměrem zkvalitnění obsádky, v jiných případech se spíš jednalo o pokusy v duchu „co se stane když“ a nejednou šlo o nechtěné introdukce, kdy sice nově se objevivší druh nebyl vysazen záměrně, ale o to rychleji se pak rozšířil. Na příkladu otavských hlavatek bych teď rád ukázal, jak problematické je zavádění nepůvodních druhů a jak obtížné nakonec může být i pouhé posouzení výsledku takovéto akce.

Hlavatky v Čechách a na Moravě

      Po druhé světové válce začala s rozvojem průmyslu na Slovensku z mnoha revírů mizet kultovní ryba tamních podhorských řek - hlavatka. Dlouhé úseky toků byly znečištěny odpadními vodami z celulózek i jiných závodů, přirozený výtěr nestačil pokrýt úbytek populace a samotných trdlišť zbylo jen pár. Za této situace nezbylo než přikročit k umělému výtěru. Po zvládnutí jeho metodiky se dařilo produkovat dostatečné množství mladých hlavatek a objevily se názory, že by tato ryba mohla být vysazena i na území České republiky. Tam v některých přítocích Moravy kdysi skutečně žila a jednalo by se vlastně o návrat vyhubeného druhu na původní lokality výskytu. Jenže nezůstalo jen u toho. Hlavatka byla v mnoha vlnách vysazena i do řek mimo původní areál rozšíření a s různými výsledky pokračovaly tyto pokusy až donedávna. Poslední „české“ hlavatky dožívají na některých našich revírech dodnes.
      Pokud vás zajímá, kde všude v Čechách či na Moravě byla hlavatka vysazena, pak mohu namátkou uvést Vltavu pod Lipnem až do Českého Krumlova, u Týna nad Vltavou a také nad Prahou, Dyji v okolí Znojma, Sázavu kolem Čerčan, Berounku, Ohři, Jizeru, Metuji, Bečvu, Svratku, Olši, Moravici a zdaleka to ještě není všechno. Většina těchto pokusů nebyla příliš úspěšných. Někde se rybáři s vysazenými hlavatkami prakticky nesetkali, jinde nadějně se rozrůstající populaci hlavatky zlikvidovala otrava a nejběžnějším výsledkem bylo jisté přežívání hlavatky v daném úseku tu a tam doložené občasnými úlovky – ovšem v počtu, který jen sotva dokázal přimět rybáře, aby se hlavatkám kdekoli intenzivněji věnovali. Díky tomu některé exempláře vyrostly do celkem slušných rozměrů, mnohde se o nich léta vědělo, ale nakonec byly jen málokdy někým uloveny.

Příběh otavských hlavatek

      Zdaleka největším „úspěchem“ skončilo vysazování hlavatky na Otavě. Tady se hlavatkám do jisté míry dařilo, vyskytovaly se tu početněji než na jiných lokalitách, utěšeně rostly a v posledních letech tu byla ulovena i řada exemplářů přes metr. Prokazatelně vím o ulovení hlavatek 102, 105 a 114 cm a nálezu uhynulých 110 a 114 cm. Protože se navíc prakticky nepohybuji na revírech Otava 5 a 6, jistě mi řada úlovků z těchto končin unikla.
      Koncem října roku 2008 se na Otavě 4 chytila i současná rekordní česká hlavatka – ryba dlouhá 122 cm s hmotností 15,4 kg. Jedná se o oficiální rekord, protože ryba byla řádně zdokumentována a pozornost jí věnoval i tisk. Pravděpodobně kromě toho existuje i neoficiální rekord, představovaný ještě o něco větším exemplářem, jehož přemožitel po publicitě příliš netoužil.

O nevyzpytatelnosti velkých hlavatek svědčí i to, že český rekord ulovila rybářka a na kaprové nádobíčko.


      Pojďme se teď společně podívat na cestu od prvních pokusů od vysazení až k rekordnímu úlovku, který krátkou historii otavských hlavatek pomalu uzavírá.
      První pokusy o vysazení hlavatek do Otavy proběhly krátce po 2. světové válce. Literatura zmiňuje rok 1949. Hlavatkám se tu muselo dařit, protože v roce 1954 byly po otravě údajně nalezeny až osmikilové kusy. Jak se ale zdá, tím stopa po první vlně vysazování končí.
      Další vysazování hlavatky probíhalo až daleko později. Začalo zřejmě na přelomu 80. a 90. let a tentokrát mělo dlouhodobější charakter. Z oficiálních statistik ČRS, které se mi dostaly do rukou, vyplývalo, že do revírů Otava 3 a 4 (pod a nad Strakonicemi) se řadu let po sobě vysazovalo po 500 kusech ročka hlavatky. Vysazovalo se nejen v jihočeské části Otavy, ale i v západočeských revírech – určitě na Otavě 5 a snad i výš. Nešlo přitom vždy jen o plánovaná vysazování. K objevení hlavatek v pstruhových revírech na horní Otavě se váže i zajímavá historka. Slyšel jsem ji mnohokrát z různých zdrojů a i když si nedokážu ověřit, nakolik je to pravda a slyšel jsem i jiné verze, možná na tom něco bude.
      Kdysi údajně směřoval ze Slovenska do Německa nákladní automobil se zásilkou ročka hlavatky a někde v západních Čechách zaznamenal řidič poruchu vzduchovacího zařízení a snad měl i nějaké „papírové“ problémy s přechodem hranic. Poté, co nedokázal situaci vyřešit a hrozil úhyn ryb, nakonec zajel k Otavě a vypustil dusící se hlavatky do řeky.
      Dlouhodobé a intenzivní zarybňování doplněné výše zmíněným „bonusem“ nakonec muselo přinést výsledky a také je přineslo. Hlavatky se začaly objevovat v úlovcích. Ovšem marně byste je v oficiálních statistikách v kolonce „hlavatka“ hledali. V letech 1994 a 1995 (revír Otava 4) ovšem pozoruhodně stoupla průměrná kusová hmotnost lovených pstruhů duhových a podobný efekt nastal o rok později i na níže položeném revíru Otava 3. Strávil jsem tehdy asi půlhodinu hovorem se členem místní rybářské stráže, který mi potvrdil, že hlavatky se skutečně loví a dochází jak k nechtěným tak i ke zcela záměrným záměnám této ryby za duháka. V některých případech byly hlavatky, z nichž některé už se velikostí pohybovaly kolem 60 cm, prostě odnášeny s plným vědomím, že se jedná o sice hájenou, leč vysoce kuchyňsky upotřebitelnou rybu. Tenkrát ještě porybný na nedisciplinované jedince hrozil imaginárním prstem.
      V dalších letech hlavatky postupně rostly a přicházely zprávy o stále větších exemplářích. Zajímavá byla například zpráva o větším počtu uhynulých hlavatek mezi 60 – 70 cm uvízlých na česlích sudoměřské elektrárny a samozřejmě nejvíc zpráv kolovalo přímo mezi rybáři. Přes léto byly hlavatky vytažené v proudech a tam obvykle mělo setkání celkem jednoznačný průběh – rybář vybavený lehkým náčiním (nejednou i muškař lovící na nymfy) zasekl obrovskou rybu a ta mu zpravidla nedala šanci. Protože Otava ale ve svých vyšších úsecích neoplývá extrémně silnými proudy ani množstvím vázek, sem tam se někomu podařilo dotáhnout souboj do vítězného konce. Snad první hlavatku přes metr, o níž se všeobecně vědělo, zdolal syn mého známého na revíru Otava 4 během října roku 2001. Impozantní ryba měla délku 105 cm, vážila 11,6 kg a viděl jsem jak její fotografie, tak později i preparovanou hlavu. Šťastný lovec dokázal tento úspěch asi po dvou letech zopakovat a má na kontě ještě jednu hlavatou rybu dlouhou, pokud se nepletu, 87 cm.
      V té době už se o hlavatkách dost mluvilo. Přítomnost velkých predátorů se v mělkých proudech nedala přehlédnout a jejich dravost byla pro rybáře, kteří se obvykle s ničím podobným neměli možnost setkat, fascinující. Brutální zálovy, během nichž létaly půlkilové ryby vzduchem či útoky na zdolávané úlovky dokládaly, že hlavatka je nekompromisní dravec. Setkal jsem se i s vyprávěním o situaci, kdy obrovská hlavatka servala rybáři mírovou štiku z udice. Někdy v téhle chvíli se objevily stížnosti. Ryby obvykle loviště velkých hlavatek opouštějí a tlačí se výš do mělčí vody (tenhle jev naprosto běžně popisují muškaři ze slovenských revírů) a samozřejmě nejedna ryba to zkrátka nestihne a skončí v hlavatčím žaludku. Za těmi ostatními si pak hlavatka dojede. Muškaři náhle začali nacházet své oblíbené proudky, tůně či jámy prázdné a popularita hlavatek začala rychle klesat.

      Protože zkušenosti ze Slovenska ukazují, že pro zdárné přežívání hlavatek jsou zapotřebí silné populace „bílých“ říčních druhů, pokusila se zejména strakonická MO řešit situaci jejich zvýšeným vysazováním včetně vysazení ostroretky, která je oblíbenou potravou velkých hlavatek. Ostroretky se místy uchytily, ale v žádném případě se nikde nevytvořila hejna schopná stát se zdrojem potravy pro trofejní dravce.

Povodeň - víc než jen hodně vody

      Je otázka, jak by se všechno vyvíjelo dál, ale do děje v té době zasáhla přírodní katastrofa v podobě srpnové povodně v roce 2002. Nevím, nakolik byl doceněn dopad této události na řeku a společenstva organismů v ní žijící, ale nikde se o tom moc nemluví. Otava se z této události vzpamatovává dodnes a bojím se, že už ji nikdy nezažiju takovou, jako byla dřív – i když to nebude vina jen té pětisetleté vody.
      Povodeň zasáhla řeku hned několika způsoby. Většina ryb byla doslova vyrvána ze svých stanovišť a často splavena daleko po proudu. Pro menší ryby měla povodeň, která fakticky skončila až v lednu 2003, doslova katastrofální dopad. Potěr téměř zmizel, mladší ročníky většiny druhů ryb byly doslova zdecimovány (dodnes chybí například v populaci tloušťů celé ročníky). Navíc následující zimu zasáhla kraj mimořádně silná invaze kormoránů a z řeky zmizely další tisíce ryb. Kormoráni se několikrát vrátili i v dalších letech a nechali za sebou kilometry řeky prakticky zbavené rybí obsádky. A aby toho všeho nebylo málo, obrovský pohyb unášeného materiálu zcela zlikvidoval lakušníkové porosty v mělkých úsecích řeky. Ty předtím skýtaly menším rybám úkryt i potravu a dodnes se zcela neobnovily, zejména v níže položených úsecích od Čejetic až k Písku.
      Kromě toho mám pocit, že díky rašelinným výluhům z odlesňující se Šumavy bývá voda v řece zejména po deštích natolik kyselá, že to jikry a plůdek některých ryb přežívají jen velmi obtížně. S tímto jevem si spojuji zejména špatnou reprodukční úspěšnost parem, které v některých partiích řeky viditelně mizí.
      Následkem všech těchto změn se otavské proudy místy téměř vyrybnily. Ubylo ryb celkově, s úbytkem kořisti poklesly i počty dravců a krušné časy nastaly i hlavatkám. Musely víc lovit, byly víc vidět a škody, které ve zdevastovaných populacích menších říčních ryb napáchaly, se v poloprázdné řece nedaly přehlédnout. Rybáři ale zároveň dostali slušnou příležitost dostat se hlavatým rybám na kobylku.
      Hladové dezorientované hlavatky se už během podzimu 2002 a zejména v následujícím roce stávaly snadnou kořistí. Konečně bylo vidět, že jich v řece opravdu pár je. Věc měla ovšem háček – podle rybářského řádu byly až do října hájené, ale většina úlovků byla chycena daleko dřív. Jen málokdo z těch, kdo hlavatku během léta chytili, ji ale vrátil vodě. Velikost a vzácnost úlovku i všeobecně rostoucí neoblíbenost této ryby vedly k tomu, že chycená hlavatice dostala „za uši“ a nikde se o tom moc nemluvilo. Podobně to pokračovalo i v dalších letech a vlastně dodnes. Proto se od povodně počet hlavatek na Otavě výrazně snížil a navíc právě krátce po povodni bylo jejich vysazování zastaveno. Hlavatky se sice pořád ještě ojediněle chytají a určitý počet se jich v otavských proudech stále ještě prohání, ale zdá se, že postupně jich bude ubývat, až vymizí úplně. Zda je to škoda nebo ne, o tom lze dalekosáhle diskutovat. V tomto směru musím poznamenat, že rybáři hájící přítomnost hlavatky jsou obvykle lidé obdivující krásu této ryby, ale většinou nemají s lovem na vodách, kde se vyskytuje, žádné zkušenosti. Odpůrci hlavatek se z velké části rekrutují z řad muškařů a zpravidla se už s hlavatkou nebo s jevy provázejícími její výskyt setkali. V debatách bývají opravdu nekompromisní a v mnoha ohledech navíc mají pravdu.

Moje setkání s hlavatkami

      Jako rybář pohybující se spíš na dolním toku řeky jsem se setkal s hlavatkami jen naprosto ojediněle. Věnoval jsem jim sice v průběhu let pár vycházek, ale jenom jsem se přesvědčil, že na to, abych mohl reálně pomýšlet na úlovek této ryby, bych musel obětovat pravděpodobně velkou část sezóny. K tomu jsem se nikdy neodhodlal a tak je mou jedinou ulovenou hlavatkou hubená chuděrka dlouhá asi 23 cm chycená při ultralehké přívlači na revíru Otava 3. Jednu pěknou jsem si ovšem podržel i vyfotil, když za mnou přijel začátkem října 2002 známý s prosbou, zda bych mu nepomohl zdokumentovat úlovek 90 cm dlouhé hlavatky chycené nedaleko Kestřan na revíru Otava 2. Rybu sem pravděpodobně smetla povodeň. Zaútočila na malý asi 7 cm dlouhý wobbler, ve kterém její zuby nadělaly díry jak hřebíky a nechala se pak celkem bez problémů zdolat na překvapivě lehkém náčiní. Protože byla ještě hájená a kolega netrpěl ani žádnou podujatostí vůči hlavatkám ani masařskými sklony, pracně jsme ji u řeky asi 2 hodiny rozdýchávali, než byla schopná odplavat. Řekl bych ale, že do jara v odrybněné vzedmuté řece asi nepřežila a později už jsem o ní neslyšel.

      Následující rok jsem se pár dní před zahájením vypravil pod jeden z otavských jezů. Neměl jsem prut, jen jsem sondoval terén, abych věděl, zda se mám 16. června zastavit i tady. Bylo už před soumrakem, když mě zaujala obrovská vlna projíždějící mělkou rozlitinou. Křižovala řekou sem a tam a evidentně prohledávala proudy v podjezí. Byl to dost sugestivní pohled a tak jsem strávil nad tou podívanou určitě deset minut, než ryba zajela do hlubší vody vývařiště. Usoudil jsem, že to bude jeden z velkých bolenů, kteří sem občas vytahují, ale asi to byl omyl. Začátkem července tu totiž omladina z nedaleké vsi dostala na břeh hlavatku dlouhou 102 cm. Další scénář byl jednoduchý – pár ran klackem a následná diskuze, cože je to vlastně za rybu. Teprve po drahné době se shromážděné obecenstvo usneslo na tom, že se jedná o hlavatku. Hodnověrnost tohoto vyprávění do jisté míry dokládá i zážitek dalšího známého, který na jaře pod zmíněným jezem lovil na plavanou na žížaly. Díky hladu panujícímu v povodní zdevastované řece mu celkem běžně zabíraly i menší štičky a nakonec také obrovská ryba kolem metru. Vodil ji skoro hodinu a několikrát viděl obrovskou rudofialovou ocasní ploutev, takže se celkem oprávněně domnívá, že měl na prutě hlavatku.
      Existuje také jedna velká otavská hlavatka, na kterou se můžu dojít podívat, kdykoli si vzpomenu. Je sice jenom vypreparovaná, ale donedávna byla se svými 114 cm považována za český rekord právě ona. Můžete si ji prohlédnout v písecké prodejně Cormoranu, kde tvoří dominantu stylové výzdoby.
      Na tuhle rybu narazil při běžné muškařské návštěvě Otavy 5 Gustav Čibera z Protivína a podařilo se mu ji nejen přimět k záběru, ale s obyčejným „pstruhovým“ prutem (hádal bych AFTMA 5) i zdolat. Způsob ulovení mimo jiné symbolizuje i mírně předimenzovaný Red Tag visící z dolní čelisti.

Hlavatková výprava

      Když se na podzim roku 2008 chytila na Otavě současná rekordní hlavatka a znovu vyprovokovala diskuze kolem oprávněnosti svého výskytu ve výše jmenované řece, rozhodl jsem se sepsat tento článek. Abych získal pár fotek, zmanipuloval jsem kamaráda Pepu Čadka a vyrazili jsme téměř v polovině prosince nasát atmosféru na slavná hlavatková místa nad Strakonicemi. Věděli jsme, že šance na úspěch je minimální a pojali celou záležitost sice zodpovědně, ale v mírně recesistickém duchu. Jednak se z ní stala „multiplikátor párty“, abych Pepovi předvedl, jak rychle jsem dokázal neposednou švédskou mašinku přimět k poslušnosti, jednak jsme provedli rozsáhlý průzkum mnoha úseků, na které jsme v létě neměli čas .
      Pepa dorazil pln optimismu. Někde vyčetl, že na záběr hlavatky je prý potřeba v průměru tisíc hodů a tak jich prý odházel osm set na zahradě, čímž si výrazně nakročil k úspěchu. Nakonec mu to ale nepomohlo a ulovil jen pěknou plandavku dokládající, že jsme to tu rozhodně nezkoušeli sami. Jak jsem dopadl já, když jsem byl o tolik hodů pozadu, si můžete domyslet.

      Krom toho, že jsme si užili nádhernou zimní atmosféru a pár fotek opravdu pořídili, zjistil jsem pro lovce hlavatek dost důležitý poznatek. Otavské hlavatky jsou do značné míry závislé na přítomnosti bílé ryby a ta na zimu sestupuje do nadjezí. Proto se také většina uvláčených otavských hlavatek loví v létě nebo časném podzimu a pozdější úlovky bývají často dosaženy na běžné kaprařské nástrahy jako je houska nebo žížaly. Současný rekord totiž není zdaleka jediná hlavatá, která dala před kusem masa přednost rohlíkové dietě. To, že v proudech zřejmě marníme čas, nám došlo sice už v polovině vycházky a strávili jsme pak dvě hodiny i prohazováním anonymní vody nad jedním jezem, ale marně. Ono chtít ulovit jednu z posledních hlavatek na řece na první pokus, když často nedokážou v průběhu léta zapřáhnout konkrétní rybu na jejím lovišti v proudu i ti, kdo o ni vědí, to by byla velká náhoda. Ale určitě to ještě někdy zkusíme, byla to docela legrace. Já si příště těch hodů předházím na zahradě devět set, zajdeme na řeku někdy v září a to by bylo, aby nebylo...

Hlavatky za všechno nemůžou

      Musím přiznat, že možnost ulovit na revírech v blízkosti mého bydliště hlavatku, mě zpočátku potěšila a bral jsem přítomnost této ryby jako zajímavé zpestření obsádky. Můj první článek na MRKu ostatně v tomto duchu vyznívá. Dodnes chovám k hlavatkám určité sympatie, ale za současných okolností jednoznačně uznávám, že jejich vymizení bude jednou z podmínek postupného ozdravení rybích společenstev na horním a středním toku Otavy. Jenom doufám, že to nebude jediný krok, který bude v tomto směru podniknut. Hlavatka je totiž jen špička ledovce tvořeného daleko většími problémy.
      Uvedu tady pár svých postřehů nutících k zamyšlení nad hrůzu nahánějící „škodlivostí“ hlavatky.
      Nesporně je to impozantní dravec schopný atakovat i kořist přes 50 cm a výrazně snížit výskyt ryb ve svém lovišti (částečně ovšem tím, že je vytlačí). Nemyslím ale, že je takovou hrozbou, jak tvrdí mnozí zarytí odpůrci.
      Kolik toho jakýkoli organismus skutečně sežere, se ale dá celkem dobře spočítat. Podle průkopníka umělého odchovu hlavatek S. Ivašky je krmný koeficient u tohoto druhu asi 10 : 1, což znamená, že na 1 kg přírůstku spotřebuje 10 kg ryb (u pasivně lovící štiky je tato hodnota méně než poloviční). Velká hlavatka ročně přiroste 1 – 1,5 kg, takže by měla sežrat 10 – 15 kg ryb ročně. V silně proudící vodě možná i 20 kg. Je to hodně nebo málo? A co ostatní vodní predátoři? I u těch se dá spočítat, kolik sežerou a jejich přibližné počty jsou také známy.
      Na revíru Otava 4, kde se vyskytovalo několik velkých hlavatek, se každoročně oficiálně odlovilo 400 – 500 štik, na které si nikdo nikdy nestěžoval. Jenže štiky vytahující do proudů jsou spíše menší exempláře a podle toho vypadá i jejich kořist a navíc se štiky v proudech a podjezích krátce po zahájení rychle vybijí. V nadjezí pak štiky nikomu nevadí a vybíjejí se tu ostatně také. Hlavatka je tak nakonec jediným velkým rybím predátorem, který v proudech zůstane, nenechá se jen tak chytit a je schopna lovit i sportovně cenné druhy ryb, zejména lipany – a právě tohle jí mnozí mají za zlé.

Do téhle tlamy se vejde opravdu hodně…


      Po povodni úlovky lipana dramaticky poklesly nejen kvůli řádění živlů, ale kvůli značnému nárůstu přítomnosti kormorána. Jediný teplokrevný opeřenec totiž podle údajů, které připouštějí i zavilí ochránci přírody (asi 0,5 kg denně), sežere za měsíc tolik, co metrová hlavatka za rok a po Otavě se jich onu zimu i několik následujících promenovaly stovky. Většina rybářů je možná nevidí, protože v zimě k vodě prostě nechodí, ale já je vídal od ledna do března naprosto pravidelně. Navíc právě lipan je rybou, zimující v tažné otevřené vodě a jeho populace trpí při invazích kormoránů snad vůbec nejvíc ze všech našich ryb.
      A aby byl můj výčet úplný, musím uvést, že řeka už nějakou dobu živí i pár vyder, kterých ale dokonce poslední roky malinko ubylo – protože pro ně není dost ryb.
      Zajímavé jsou i údaje ze statistik ČRS, které jsem si našel před lety, protože už tenkrát mě zajímalo, jak dalece hlavatky obsádku decimují. Vyčetl jsem, že na revíru Otava 4 se v letech 1996 – 2001 ročně odneslo v průměru přes 400 kusů lipana, v roce 1999 (už za přítomnosti 80 – 90 cm velkých hlavatek) to bylo dokonce 640 kusů lipana o celkové hmotnosti přes 200 kg. Žádný jiný pstruhový ani mimopstruhový revír na území jižních Čech se těmto číslům ani nepřiblížil. Voda s největším výskytem hlavatky byla zároveň zdaleka nejlepším lipanovým revírem na celém území jižních Čech! Kdo tedy vlastně těch lipanů „sežral“ nejvíc?
      O škodlivosti hlavatky nakonec rozhoduje to, jak moc a komu těch 10 – 15 kg ryb, které ročně sežere, chybí a které druhy se stanou její potravní základnou. Na vodě, kde je celkově málo ryb anebo se jedná o sportovně ceněné druhy, bude hlavatka vždycky vnímána negativně a nikdy by tam neměla být vysazena.
      Vždycky mi ale vadilo, jak spousta lidí hlavatkám doslova „nasazuje psí hlavu“. Na Slovensku je hlavatka trvale přítomnou a ceněnou rybou. Mám pocit, že na vodách s jejím výskytem je lipanů i jiných ryb relativně dost. Vyžaduje to ovšem dostatečnou potravní základnu v podobě populací ostroretek a dalších rybářsky méně atraktivních druhů. Na některých typicky hlavatkových vodách ostroretka je nebo byla dokonce z tohoto důvodu chráněna.
      O Mongolsku, kde v místních řekách prosperují populace lipanů i hlavatek celkem bez problémů, jsem slyšel hodně povrchní názor, že jsou tamní řeky prostě extrémně úživné a nelze je s našimi srovnávat. Kdo ale ví něco o tamním klimatu a uvědomí si, jak dlouhá a tuhá je zima uprostřed asijského světadílu, ten tomu nemůže věřit. Mongolské řeky doposud hostily vyvážená a člověkem příliš nezasažená společenstva ryb, kde bylo dost místa i pro vrcholné predátory v podobě místních tajmenů. S rostoucím rybářským zatížením těchto vod se ukazuje, jak je i jejich zdánlivě nevyčerpatelné rybí bohatství snadno zranitelné. Kdyby byla kterákoli tamní řeka vystavena zatížení typickému pro naše podmínky (rybářský tlak, znečištění, úpravy toku, predace), dopadla by nakonec možná hůř než ty naše a velcí tajmeni, které by bylo schopno „vyházet“ jen pár vyvolených, by se možná také ocitli v roli škodné.

Mělo vysazení hlavatek smysl?

      Na závěr už zbývá jen se zamyslet, jestli vysazení nepůvodní hlavatky do Otavy bylo či nebylo přínosem. Na základě většinového hlasování asi nikoli. Šílenců ochotných stát měsíc ve vodě a prohazovat řeku s vidinou záběru metrové ryby, je prostě málo a většina ostatních rybářů evidentně byla vysazením hlavatky poškozena nebo se tak přinejmenším cítila.
      Je třeba říct, že pokud by šlo o přežití vysazených ryb a jejich nárůstu do trofejních velikostí, pak se na Otavě introdukce hlavatky zdařila. I když její smyl a přínos je velmi diskutabilní, žádná česká řeka se podobným výskytem této ryby a četností úlovků nad metr délky nemůže chlubit.

      Tragédií osudu ovšem dorostly trofejní hlavatky právě v době, kdy má řeka jako ekosystém obrovské potíže a nemůže uživit dalšího velkého predátora. Kdyby byla úroveň zarybnění taková jako před 18 lety, kdy jsem se s Otavou seznámil, možná by se určitá přítomnost hlavatky dala tolerovat. Dnes opravdu ne.
      V dalším vysazování se pokračovat nebude a je to dobře. Kdo touží po úlovku této krásné ryby a nehodlá jezdit do vzdálených destinací v zahraničí, bude mít ještě pár let šanci, byť spíše teoretickou, si svůj sen na Otavě splnit. Pak se kapitola o krátkém výskytu hlavatek na Otavě definitivně uzavře. Král losos odtud navždy zmizel, královna hlavatka se ukázala jako krvavá dáma ve stylu Alžběty Bathoryové a tak se vlády nad řekou definitivně ujme masově vysazovaný kapr. Ten je také nepůvodní, také masově ovlivňuje původní společenstvo řeky, ale je oblíben a tolerován – už proto, že původní podoustve, parmy a tloušti rostou pomalu a řízky z nich nejsou nic moc.
      Jenže až se zbavíme hlavatek, což se nepochybně podaří a nebude to stát ani korunu, zjistíme nakonec, že opravdové problémy nám zůstaly. V Otavě přibude jen pár kilo ryb, které jim sloužily za potravu. Ty zvládne spolykat hejno kormoránů během jediného odpoledne. A dál?
      Pokud budeme chtít mít v budoucnu opravdu dobře zarybněné revíry, budeme muset udělat, zaplatit, přehodnotit a překousnout daleko víc věcí než pár exemplářů jedné neuváženě vysazené dravé ryby.