Poslední úvahy nad feederem II

19.3.2009 - Osprey

      Feeder byl, je a bude vždycky věcí osobního přístupu. Ano, existují v něm pravidla a zákonitosti, ale v jejich rámci má každý poměrně velkou volnost, jak který problém řešit. Hlavně je důležité nezapomínat na to, že feederová sestava je komplet, v němž změna jedné jeho části automaticky volá po změně dalších částí. Třeba už jen tím, že změníte velikost háčku, potřebujete jinou sílu pro jeho zachycení v rybí tlamě a koncová sestava pak bude optimálně fungovat, až když upravíte délku návazce a hmotnost zátěže. Nepleťte si ale pojmy “optimální” a “uspokojivý”. Není to totéž. Většinou i mě stačí, když se mi uspokojivě daří, mám nějaké záběry a většinu jich proměním. Sem tam se ale trefím do té optimální varianty a pak náhle feeder dokládá svou pověst “zabijácky úspěšné techniky”, která ho při příchodu do našich končin provázela. Pokud se mi to podaří, mám pochopitelně radost. Když ale zrovna nelovím nějaké zajímavé ryby, často se v těchto chvílích chovám poněkud nelogicky – pokouším se zjistit, nakolik se dá úspěšně fungující sestava “zkazit”. Měním špičky, háčky, návazce a dívám se. Je to hra a výzkum současně.
      Výhodou je, že tak lze dojít k zajímavějším a reálnějším závěrům než když se vám nedaří a vy optimální řešení teprve hledáte. Když už víte, jak měl ideál vypadat , můžete celkem jednoznačně prohlásit, čím se vám ho podařilo znehodnotit – tím spíše, když po návratu k původní sestavě opět vše funguje jak má.
      Zajímavé pak je zjištění, že v některých dnech se toho moc pokazit nedá. Ryby prostě berou. Měl jsem kdysi nahozený feeder s návazcem z vlasce 0,14 mm a vedle vláčecí prut s čihátkem a vlascem 0,28 mm. Na oboje přicházely upřímné záběry kaprů a spíš bylo otázkou, kam je nástraha nahozena, než jak je prezentována.
      Rybáři lovící celoročně s humpoláckými sestavami typu “třicítka kmen, ventilgumka, kaprák 2/0” tato období označují jako dobu, kdy ryby “berou”.

      Logicky pak existují opačné případy, kdy je nutno hodně se snažit, aby člověk vůbec zasekl rybu a někdy se to nepodaří, i kdyby si rybář “prst v řiti zlámal” – což nedoporučuji, ale tohle staré lidové rčení plně vystihuje rozsah momentální bezmoci. Z pohledu některých ryby prostě neberou, ale to ještě neznamená, že vyhlásily třínedělní hladovku. Prostě přijímají potravu někdy, někde a nějak, ale způsobem, který se míjí s naším snažením. Je pak otázkou, jestli se vůbec něco dělat dá a nezdar je způsoben jen nedostatkem znalostí, fantazie nebo i odvahy odpoutat se od zaběhaných věcí anebo jestli je v danou chvíli každý boj marný. Řekl bych, že asi ve třetině případů, kdy mi to za feederem nejde, to prostě nejde obecně a moc se s tím dělat nedá. Zbylé dvě třetiny (což je většina situací) se ale něco dělat dá. A často vůbec není problém ve feederu jako takovém. Spousta feedrařů trpí mindrákem, když je přechytá dědek s odřeným teleskopem. Ve své zaslepenosti nemyslí na to, že pokud má děda v hlavě mozek, může za ty desítky let vědět o své řece tolik, že ho jeho prastarý cajk (který možná také kdysi představoval technologickou špičku) limituje jen okrajově. Před bezmála dvaceti lety jsem potkával v Praze na Hostivaři dědu lovícího místní nepříliš velké cejny na dva plné lamináty s čihátky z gumiček nastříhaných z duše od kola. Nejenže měl to svoje nábrdličí vytuněné s precizností závodníka lovícího na Mistrovství republiky ve feederu, ale v předjaří se s udivující přesností pohyboval s hejny ryb migrujících směrem k přítoku a zpátky, skoro nikdy neseděl na stejném místě, ale skoro pokaždé byl “v nich”. A to plně respektoval zákaz krmení, který tam tehdy platil. Prostál jsem za ním spoustu času a nikdy jsme si nevyměnili víc než pozdrav. Stálo mi to za to, hodně jsem díky němu pochopil – a snad ani ne tenkrát, spíš až v pozdějších letech, kdy mi začlo ledacos docházet.
      Jsem přesvědčen, že obecné zákonitosti rybařiny jsou feederu nadřazeny a na to by se nemělo zapomínat.
      Proto se v tomto článku, narozdíl od předchozího dílu, budeme věnovat mnoha věcem. Některé s feederem souvisí jen okrajově, ale zanedbávat je by bylo přinejmenším krátkozraké.

Úvaha první – Hledejte ryby

      Feeder, ač relativně jemný a vysoce přizpůsobivý, není žádná kouzelná technika schopná zaručit kdykoli a komukoli úspěch. Základní podmínkou toho, co nazývají rybáři úspěchem, je totiž nalezení lovitelných ryb. Pod pojmem nelovitelné ryby si můžete představit třoucí se hejno, zazimované ryby během silných mrazů, slunící se apatické kapříky a jistě si domyslíte další situace.
      Na svých domovských vodách znám desítky nádherných míst, kde s vysokou pravděpodobností nechytíte nic, co by stálo za řeč a pár takových, kde byste s jistou dávkou skromnosti odchytali k plné spokojenosti i bez krmítka (přinejmenším při první návštěvě).
      V zimě jsem udělal zkušenost i v tom smyslu, že se zimujícími rybami je často těžké pohnout, ať už krmíte čímkoli (mnohdy čím víc krmíte, tím dřív záběry ustanou). Je lepší obětovat třeba i celou jednu vycházku a opravdu prozkoumat své oblíbené místo. Možná zjistíte, že určitá oblast je zkrátka bohatá na záběry a jinde stejné intenzity braní nedosáhnete žádnými prostředky. Vzpomínám si, jak jsem se snažil někdy v únoru lovit na okraji velké jámy na hranici proudu a tišiny. Vytáhl jsem pár rybek a dál jsem se snažil využít nepatrné chvějivé záběry, laboroval s krmítky, háčky, návazci a pořád nic. Nakonec jsem znechuceně hodil sestavu přímo do proudu a nechal ji tam ležet. Do dvaceti sekund přišla rána do prutu a táhl jsem cejnka kolem 35 cm. Nakonec jsem na dolním konci proudu našel jakousi rýhu, kde mi asi půl hodiny braly ryby prakticky na hod a jen s minimálními nároky na typ montáže, jemnost sestavy a podobné “ptákoviny”. Myslím, že braly, dokud tam nějaké ty nepopíchané naivky byly.
      Nevím ovšem, jestli si umíte představit, jak to na tom samém místě bralo druhý den…

      Podobnou záležitostí jsou koncová vzdutí a přítoky přehrad nebo podjezí na velkých řekách během jara. Jednou je tady ryba na rybě, druhý den mohou být ryby vytažené výš proti proudu nebo se začnou třít a hranice mezi rybářským koncertem a debaklem tady někdy bývá hodně tenká. Poslední dva roky jsou u nás jarní migrace nějaké rozhozené a tak jsem si pár “nakládaček” mohl vychutnat.
      Na mnoha větších vodách je zase běžné, že se větší ryby zdržují převážnou část dne dost daleko od břehu. Pokud se snaživě pokoušíte krmit si místo někde blíž, abyste mohli využít superjemné špičky k dokonalé detekci záběru, nakonec zjistíte, že zejména větší ryby na váš flek celý den okázale dlabou a přijedou si ho vyluxovat ve dvě ráno (dvakrát jsem tohle zažil na komerčním revíru). Paradoxně jim pak jsou vaše jemné špičky ukradené a pokoušejí se vám rovnou sebrat prut.
      Tady si uvědomte, že většina kaprařů má nahozeno do dálky a v noci u břehu nikdo nechytá. Na soukromácích je docela hladovo a ryby nemohou na potravu bohatou příbřežní zónu ignorovat. Navštěvují ji ale nejraději v době, kdy se tu nesetkávají s žádným rizikem.
      V proudných úsecích řeky se zase vždy najde několik míst, která jsou pro ryby mimořádně atraktivní. Strávil jsem hodiny v plavkách, abych prosondoval dlouhé tažné úseky řeky a objevil ta správná místa. Když mi došlo, co vlastně hledám, nakonec jsem pochopil, že jsem mohl klidně zůstat na břehu. Je v tom velký kus logiky, ale zkuste si ho objevit.
      Shrnu-li to, pořád platí jedno. Když ryby někde neberou nebo tam rovnou nejsou, nepomůže nic – ani nejlepší feederový prut a vnadicí směs s posilovačem ze šupin mořské panny a rohu jednorožce.
      Zároveň platí, že čím starší, větší a vzácnější ryby budete chtít lovit, tím víc péče bude třeba vynaložit na hledání míst a často také optimální doby k lovu. Někdy budete muset navíc i dlouhodobě vnadit. Feeder nefeeder, v tomhle jsou ryby stejné bez ohledu na techniku.

Úvaha druhá – Ryby se učí

      Stěžoval si mi onehdy kolega, že v úseku, kde se v jejich městě hojně chytá na feeder a konají se tu během roku i několikery závody, bývá koncem sezóny těžké slušně zachytat a obvykle je nejúspěšnější ten, kdo “přijde s nějakou ptákovinou”.
      Jiný kamarád si jednou kdesi na malé vodě celkem slušně zachytal, ale následující vycházky už to bylo jen horší a horší s čím dál nezřetelnějšími záběry a čím dál menšími zdolanými rybami.
      Překvapilo mě, že jsou překvapeni, protože tohle je normální stav věci a každá rada je tu drahá.
      Nevím, proč většína lidí pořád ještě považuje ryby za tupá stvoření, která prostě někdy berou a jindy neberou. Pokud je voda relativně teplá, ryby musí přijímat potravu prakticky každý den. Co ale nemusí, je vrhat se na neznámá sousta v oblasti, kde byl předtím nějaký ruch (dopady krmítek, vnadicích koulí,…) a když už to přece jen dělají, dělají to v klidu a opatrně – zvlášť pokud už mají s podobnými situacemi negativní zkušenosti. Feedrař to vidí jako nízkou aktivitu ryb a špatně sekatelné záběry. Někdy ale může být nad krmením ryb celkem dost – i když spíš v menších až středních velikostech.
      Největší ryby na intenzivně prochytávaných vodách už ale mají zaběhaný takový režim dne a chování, že je velmi obtížné je klasickou technikou “sednu, zakrmím, odchytám” ulovit a dostat je na háček opakovaně je pak ještě těžší.
      Není divu, že sám hodně opravdu velkých “bílých” ryb ulovím v předjaří, kdy jsou po zimě hladové, krátce po výtěru, v  létě v proudech, při zákalu vody anebo pak po jejím vyčištění, zvlášť když předchozí průtok byl natolik vysoký, že vlivem pohybu sedimentu na dně se snížilo množství přirozené potravy. Jinými slovy lovím určitým způsobem handicapované ryby. Budiž mi omluvou, že mi nikdy nešlo o jejich počet (spíš o pár pěkných jedinců) a snažím se je všechny vrátit vodě.

      Už jsem tu jednou zmiňoval přítoky přehrad v jarním období. Tahle místa jsou oblíbená z jednoho důvodu. Ve správnou dobu tu najdete masy ryb, které se octly mimo důvěrně známá místa, spotřebovaly během cesty hodně energie a není problém je stáhnout krmením a tahat z vody po desítkách. Je to oblíbená feedrařská i plavačkářská disciplína a dělám to také, i když poslední dobou s čím dál menším zápalem pro věc.
      Pokud jsou podmínky stabilní, což je běžnější na stojatých vodách než na nestálé a proměnlivé řece, pak není problém setkat se se situací, kdy ryby berou opravdu jemně, nástrahu víří do sloupce, popotahují a zase pouštějí.
      Mockrát jsem se setkal se situací, kdy několik minut vím o přítomnosti kapra u své nástrahy a vidím milimetrové pohyby špičky dokládající různé pokusy o ochutnání. Jsou lidé tvrdící, že nic podobného v životě neviděli – ale je otázka, zda to vidět chtěli nebo si uvědomovali, že to, co právě vidí, je kontakt ryby s nástrahou (nebo krmítkem). A další věc je, že čím dál máte nahozeno, tím menší šanci máte tyhle nenápadné pohyby vůbec vidět. Ten, kdo lovívá s běžnou průběžnou montáží na nějakých 50 m se může do krve a s nejčistším svědomím hádat, že nikdy v životě mu špička nic podobného nedělala a nejspíš bude mít i pravdu.
      To ale neznamená, že tam ke kontaktům ryby s nástrahou nedochází. Kamarád, který si jednou v podobné situaci vyzkoušel pletenou šňůru, tvrdil, že si připadá, jakoby se celý život díval přes okno, které mu najednou někdo umyl. Tím ovšem nenabádám k automatickému používání pletenky – je to dost dvojsečná zbraň a ještě se k ní vrátím.
      Pokud budete místo s opatrně zabírajícími rybami zakrmovat delší dobu, budou záběry postupně nabývat na důvěřivosti. Kdysi jsem na dvoudenní akci na jakémsi rybníce strávil lov soustavným přemísťováním, hledáním a zkoušením – u mě klasika. Kolega si naproti tomu vybral místo, pořádně nakrmil a nahodil pruty. První den se mi dařilo sem tam vytáhnou slušnou rybu, i když záběry byly dost opatrné. Na hůře přístupných místech, kam chodí málo lidí, jsem zapřáhl i pár vyloženě pěkných kousků. Kamarád měl záběry ještě opatrnější a moc toho nevytáhl. Druhý den se mi dařilo hůř. Obíhal jsem stejná místa, záběry byly ještě jemnější, pár ryb seknutých vysloveně na krajíčku mi i spadlo, zato kolega dostával časté a plně dotažené záběry od ryb, které se na jeho fleku od včerejška s  důvěrou krmily.
      Závěr je asi takový. Nezkušené a hladové ryby berou „poctivě“, s prvními zkušenostmi s nástrahami rybářů roste jejich nedůvěra až nezájem o některé běžně užívané nástrahy. Vyplatí se všímat si i nenápadných pohybů špičky a z jejich dynamiky se snažit odhadnout, jestli se náhodou o vaši nástrahu nezajímají i větší zkušené ryby a případně se pak snažit o úpravu montáže, změnu velikosti sousta nebo nějaký jiný trik, abyste z téhle třeba i napatrné šance něco vytěžili.
      Pokud to přesto nejde, vždycky stojí za pokus dlouhodobější vnadicí kampaň, protože nejen s důvěrou lidí (viz třeba marketing a politika), ale i s důvěrou ryb se nechá s úspěchem pracovat.

Úvaha třetí – o feederovém závodění

      Setkal jsem se mnohokrát s názorem začátečníků, že existují speciální „závodnické“ montáže a různé vychytávky běžným smrtelníkům nedostupné. Závodník nejsem (tahle činnost jde zcela mimo mě), ale nevěřím tomu. Rozdíl mezi závodním feederováním a jakýmkoli jiným provozováním této techniky je hlavně v tom, že smyslem závodění je ulovit z přiděleného místa v pevně daném čase víc gramů ryb než ostatní účastníci klání. Nepotřebujete k tomu speciální montáž, ale musíte si vybrat z těch existujících a notoricky známých tu optimální – a navíc třeba bude optimální jen pro vás. Závody jsou vůbec o optimalizaci všech parametrů. Vybíráte složení vnadící směsi, prostor, kde budete zakrmovat, prut včetně jedné konkrétní z dodaných špiček, použitý kmen, typ montáže, sílu a délku návazce, typ a velikost háčku a samozřejmě i to, co dáte na něj – včetně takových niancí jako jestli dát na háček dva červy nebo tři. Jinými slovy, jste nuceni optimalizovat svou sestavičku a konfrontovat ji s výtvory jiných, kteří dělali totéž a navíc v poměrně krátkém čase.
      Pak je tu ještě otázka přesnosti v nahazování, rychlosti při manipulaci s čímkoli a v neposlední řadě i času potřebného ke zdolávání ryb – ano, závod lze vyhrát i na tom, že za dvě minuty dostanete z vody rybu, kterou většina ostatních tahá pět minut.
      Když to všechno dohromady zvládnete jen o trošku líp než ostatní, měli byste teoreticky vyhrát. Anebo také ne, protože někdo třeba i mnohem horší než vy má před sebou shodou náhod jámu napěchovanou rybami a lupe je jednu za druhou, zatímco vy jste si nalosovali úsek plný vázek s naprosto mizivým výskytem čehokoli živého, anebo jste třeba dvakrát po sobě zasekli velkou rybu, která vám rozplašila zakrmené místo a nakonec ujela do soupeřova sektoru, takže vám ji ani nezapočítali do celkového skóre… V tomhle zůstane rybařina rybařinou ať jste závodník či nikoli.
      Jestli je na závodění něco tajného, pak právě ty nenápadné drobnosti, které vám umožní být o chloupek lepší než soupeři. Něco ryze zásadního bych v tom ale nehledal, i když v konečném součtu všech maličkostí může závody protřelý jedinec nachytat několikanásobně víc ryb než rybář zvyklý na rekreační chytání (to je ten rozdíl mezi slovy „optimální“ a uspokojivý“ rozebíraný v úvodu článku).
      Předpokládám, že tento odstavec určitě vyprovokuje nějakého závody protřelého jedince k reakci v diskuzi za článkem, takže případní hledači tajemna obklopujícího osoby závodící v LRU feeder by ji měli pečlivě sledovat.

Úvaha čtvrtá – o lovu na dálku

      Lovu na dálku jsem se částečně věnoval v předchozím článku o montážích a také jsem už několikrát přiznal, že na dálku lovím málo a moc to neumím. Ovšem právě proto jednak vidím, co všechno mi dělá potíže a tím, že se musím víc snažit, si návštěvu velké vodní plochy pamatuji daleko víc než deset vycházek na řeky v mém okolí.
      Na velkých vodách mi chybí především jistota, že házím do míst, kde se s vysokou pravděpodobností nacházejí ryby. Většinou jsem někde poprvé, mám před sebou rozlehlou vodní pláň a její jednotvárně se lesknoucí hladina nevypovídá nic o hloubce, členitosti dna, vyvýšeninách, nerovnostech a zlomech.

      Něco se dá sice zjistit podle doby, za kterou krmítko propadne ke dnu, tažením zátěže po dně můžete osondovat jeho povrch, můžete se zeptat, půjčit si loď anebo u přehrad navštívit lokalitu v době, kdy je na suchu a provést si libovolná měření s nákresy a nafotit fotky (bacha na pespektivu, umí docela ošklivé věci). Pár takových záznamů doma mám a většinou jsem na oněch místech od té doby nebyl…
      Proto mi nakonec nejvíc vyhovuje, když je dno relativně rovné a pevné a ryby je třeba prostě zastavit a stáhnout krmením.
      A máme tu další problém. Dopady vnadicí rakety a těžkých krmelců dopravující obsah jednoho či dvou kýblů do vytipované zóny vám mezi okolo sedícími kolegy mnoho sympatií nezískají. Ale je to nutnost, pokud chcete opravdu udělat to, co bylo výše psáno – ryby zastavit a stáhnout. Proto, když už mám něco takového dělat, vybírám si opravdu velkou vodu a místo, kde jsem relativně sám. Je to zážitek a něco nového, občas to i opravdu pěkně bere. Ale za pěkný vracák někde pod vrbou bych to nevyměnil.
      S krmením na velkou dálku se neodmyslitelně spojuje otázka přesnosti. Jak velkou plochu krmit, abyste ji úspěšně trefovali svými montážemi? A jak daleko dokážete u svých hodů vůbec o nějaké přesnosti mluvit?
      Navzdory tomu, že umím využívat značení i klipování vlasce a nejběžnější fígle zvyšující přesnost hodu (bod na druhém břehu, stále stejný postoj i délka vlasce od špičky prutu k zátěži, dobržďování za letu,…), moc přesný nejsem. Chybí mi trénink a sebevědomí získané desítkami vycházek. Začátečníkům proto doporučuji to, co sobě - začít s lovem spíš na střední vzdálenosti a pokud záskáte potřebnou jistotu, postupně prodlužujte. Možná jednou skončíte až někde za 60 metry, ale chce to čas.
      S otázkou lovu na dálku souvisí i problematika montáží a kmene. Často i poměrně masivní a neohrabané montáže dávají lepší výsledky než hyperjemné sestavičky. Přenos záběru i záseku desítkami metrů monofilního kmene je totiž natolik ztrátový, že v některých dnech platí heslo „co nechytí samotná montáž, to z vody nevyndáte“. Právě tady excelují montáže s těžkou zátěží a kratšími návazci včetně tolik diskutabilní srkačky.
      Zároveň se při lovu na dálku objevuje potřeba výraznějšího vypnutí kmene. To se slabou špičkou těžko uděláte. Dvouuncová špička je proto jakési minimum, občas mívám dojem, že je lepší naložit i víc. Pokud někdy získáte stejný dojem, hlavně nebuďte líní to udělat. Já občas jsem a pak si to vyčítám.
      K pohybům špičky pak asi tolik – pěkný ohyb špičky na velkou vzdálenost obvykle znamená prakticky už chycenou rybu. Jemné rytmické škubání i v nepatrném rozsahu už je zpravidla dostatečným důvodem k záseku. Ladění sestavy je ale lépe směřovat k tomu, aby se ryba opravdu zasekla vahou zátěže, zacvičila špičkou naprosto zřetelně a vám stačilo jen sebrat prut dřív, než se setřepe nebo roztočí cívku.

      Do jisté míry napomáhá při lovu na dálku přenosu záběru i záseku pletená šňůra a mnozí ji v této chvíli rádi používají (obvykle zakončenou kusem obyčejného vlasce). Pletenka jemné záběry zviditelní a pro zásek stačí i na vzdálenost několika desítek metrů jen zvednout prut. Nic víc ani nedělejte, je to zbytečné.
      Nevýhodou pletenky je ovšem to, že při zdolávání přenáší všechny rázy a pohyby stejně dobře jako při záběru a během zdolávání velkých a bojovných ryb dochází častěji k vyříznutí háčku. Dá se to korigovat vkládáním jakéhokoli odpružení a používáním měkčích prutů schopných výpady tlumit.
      Když jsem zkoušel použít pletenku při lovu říčních kaprů, byly rozdíly oproti monofilu zcela zjevné – zejména v nejdivočejších okamžicích souboje. Řev brzdy během prvotního výpadu byl daleko intenzívnější, protože silně zatížený monofil se napřed natáhne třeba i o několik metrů (podle toho, kolik ho mezi vámi a rybou je), zatímco při použití pletenky si ryba tyto metry musí odvinout z cívky. Zastavení ryby před překážkou je téměř okamžité a vyvolává tvrdou odezvu s obrovskými silovými rázy, které musí něco pohltit – obvykle je v tomto případě tím tlumičem prut. Právě v těchto chvílích se může vysoké procento ryb vyříznout. Naproti tomu pokud jsou v takovém okamžiku mezi vámi a rybou desítky metrů monofilního vlasce, ryba ho natáhne o další dva tři metry a k překážce se prodere, i když držíte cívku navijáku v prstech. Jediné řešení v takové chvíli je couvat dozadu (pokud je kam), protože pak se vlasec protahuje za vámi. Přesto dávám na kaprech přednost monofilnímu kmeni a snažím se reakce ryby předvídat, abych ji k překážkám vůbec nepustil. S pletenkou se snažím chytat spíš menší ryby, jejichž záběry nedokážu bez jejího použití zviditelnit.
      Zajímavou otázkou je i to, jak vnímají ryby bombardování zakrmené zóny těžkými krmítky. Osobně bych řekl, že část ryb může reagovat i pozitivně – mohou si spojovat dopady krmelců s přísunem potravy. Velké a opatrné ryby ale podle mě vyklidí prostor a některé možná postávají opodál a najedou, až všechno utichne a pokojné chroupání požerákových zubů bezstarostnějších jedinců je pozve k účasti na závěru hostiny.
      Přinejmenším na řece mám zkušenost, že na místo, kde jsem před hodinou až dvěma ukončil rybolov (např. když střídám dva fleky), se vyplatí ještě jednou opatrně nahodit a často je úlovkem ryba ve velikosti, jakou se mi předtím během běžného lovu nepodařilo chytit.

Úvaha pátá – o prutech

      Na světě se našlo několik lidí, kteří, ani nevím proč, získali dojem, že bych jim mohl poradit s výběrem feederového prutu. Věřte mi, že ačkoli se snažím, nedělám to rád.
      Když nevíte kdo, jak a co s tím prutem bude dělat, obvykle skončíte u nějakého media ve 360 cm, o kterém víte, že ho několik známých bez problémů používá.

      Pokud jde o mě, mám rád pruty, které mají „duši“ a vymykají se běžnému průměru. Jinak řečeno, jsou osobité a v nějakém ohledu vynikají – i za cenu toho, že díky tomu nevyhnutelně na něčem jiném tratí. Vím ale, co od nich chci a proto je taky mám. Musím těch prutů samozřejmě mít několik, abych pokryl různé situace a klidně bych si dovedl představit, že bych měl úplně jiné výrobky s podobnými vlastnostmi. S tímhle přístupem těžko můžu radit někomu, kdo chce mít jeden prut.
      Potíž je i v tom, že moje pruty stárnou, ale pořád slouží. Nic mě tím pádem nenutí protřepávat v obchodech nový stále se měnící sortiment. Přesto to občas se zájmem dělám a vidím, jak technologie kráčí dál. Ale koupi nových prutů neřeším a v sortimentu, který je aktuálně na trhu, se orientuji jen povrchně. Brzy budu mít doma soubor vykopávek, s nimiž ale budu chytat, dokud je postupně nezničím. Nevadí mi to. Ryby jsou pořád stejné, jenom jich rok od roku ubývá. Jakým prutem je páčím z vody, to je jim vesměs jedno. Jestli si tedy někdy koupím nový prut, aniž bych předtím zničil jeden z těch starých, bude to pro čirou radost z toho prutu. Až takový potkám, poznám ho. Ale klidně bych vyměnil všechny své feedery za možnost vrátit se do časů, kdy jsem měl své první dva teleskopy.
      Takže co říci těm, kdo se rozhodují nad výběrem prutu? Především to, že je to vaše vlastní volba a nikdo ji za vás nevyřeší. Prut musí odpovídat vašim požadavkům, musí vám sedět a musí se vám líbit. Až takový objevíte, ptejte se na síti, co si o něm kdo myslí a jaké s ním má zkušenosti (včetně sehnání náhradních špiček a servisu).
      Pár pravidel pro výběr prutu ale opravdu existuje. Vypadají jako prkotiny a jsou už tisíckrát někde napsané, ale stejně mám pocit, že si s nimi většina lidí hlavu moc neláme a občas se pak diví. I já se nejednou divil a tak jsem se například po roce chytání svého prvního prutu zbavil - a rád. Jak to tedy s těmi pruty je?
      Dvě z klíčových charakteristik jsou tuhost a akce blanku. Tvrdší pruty se špičkovější akcí hází dál a přesněji, lépe zasekávají na delší vzdálenost a zároveň jsou stabilnější, pokud máme nahozeno do silného proudu. Měkčí pruty s delší akcí lépe zdolávají ryby, zejména na slabších návazcích, méně často se z nich uvolňují ryby, jsou lepší volbou při použití kmene z pletené šňůry a mají – li dostatečnou silovou rezervu, pak bych jim dal přednost při lovu silných a bojovných ryb, zejména na kratší vzdálenost.
      Akce prutu musí být plynulá bez zlomů a nepravidelností a při zatížení se musí prut ohýbat plynule a postupně centimetr po centimetru až do rukojeti.
      Pro zajímavost uvedu, proč jsou pilířem mé sbírky feederových prutů stará Technia light od Shimana. Podařilo se v nich podle mého názoru poměrně uspokojivě skloubit dostatečnou tuhost a stabilitu s akcí, která rozhodně není špičková (spíš semiparabolická) a plynule přechází do tuhého spodního dílu. Dík tomu se nepoddávají proudu, dobře se s nimi hází i seká a přitom při zdolávání pracuje velká část prutu – ovšem s množstvím silových rezerv. V podstatě se mi tyhle pruty nikdy moc nelíbily (myslím esteticky) a nepřemýšlel jsem o nich, dokud jsem si jeden nepůjčil od kamaráda a mezitím se nedopracoval k názoru, že feeder je na tvrdou práci a ne na okrasu. Technium je prut s duší… tažného koně. Proto ho mám rád.
      Krom toho mám dva lehčí a jemnější lighty a dvě „hevíčka“ disponující také spíše zdolávací akcí.
      To vše doplňuje jeden extrémně rychlý a tuhý prut pro lov v proudech a potřebu rychlých záseků. Podle nápisu na blanku také heavy. Je to sice už starší kousek, ale je lehký a ostrý jako meč, takže se s ním ideálně sekají prudké záběry tloušťů na velkou dálku. Dvacet až třicet metrů vlasce, které mě dělí od nastražené třešně, je pružných dost.
      Všimli jste si? Žádné medium. Medium byl shodou okolostí muj první feeder – jediný, který jsem prodal. Pak si ode mě nechte radit…
      Dál se prut vybírá podle podmínek v lovišti, potřebné délky hodů a zátěže, kterou mu hodláte naložit. Prut na velkou tažnou řeku by měl být delší, tužší se špičkovější akcí a schopný odhazovat krmítka vážící 50 – 60 g v prázdném stavu (v plném asi dvojnásobek). Z toho vychází jako ideál kategorie heavy ve 390 cm, i kdybyste tam nakonec chytali převážně cejny. Na malé vody naopak snadno užijete kategorii light nebo i picker. Pokud tam máte velké ryby, můžete vzít výkonnější prut, ale klidně měkčí s delší akcí kvůli zdolávání ryb. A 360 cm tu bude dlouhých až až.
      Poměrně rozšířené jsou mezi začátečníky úvahy, jak velké ryby feederový prut zvládne. Zejména kategorie light pořád vyvolává v mnoha lidech nedůvěru ve své schopnosti poradit si s větší rybou. Zbytečně. Nikdy bych si nekoupil feederový prut působící křehkým a zranitelným dojmem snad s výjimkou nějakého pickerového proutku pro zimní rybolov. Je-li ale feederový prut bez ohledu na kategorii opravdu postaven a dimenzován pro tvrdé praktické nasazení (o všech se to říct nedá), pak nemá smysl řešit velikost protivníka a můžete se do něj opírat, co návazec vydrží. Dokud necítíte, že se blank přetěžuje v místě, kde začíná rukojeť, je to dobré. Nezapomeňte také, že prut s delší akcí se poměrně snadno ohne až do poloviny, takže s ním musíte pracovat trochu jinak než s tvrdším prutem a snažit se přenést část zatížení na spodní díl. Pokud se jenom zakláníte dozadu a přetěžujete prut v horní části, pak skutečně můžete objevit meze pevnosti – ne prutu, ale zpravidla středního dílu. To, že je prut s parabolickou akcí ohnutý do půlkruhu, nemusí znamenat, že už mele z posledního. Na rybáři je, aby ho rovnoměrně zatěžoval v celé délce. Nechal jsem si to vysvětlit od sumcařů a musím jim dát za pravdu.

      Poměrně často lovím na pruty kategorie light říční kapry a navzdory enormnímu zatěžování svého nádobíčka jsem se zatím ani náhodou nepřiblížil maximu jeho možností. A věřte, že v okamžiku, kdy brzdíte v proudící vodě počáteční výpad divokého šedesátníka směřujícího do padlého stromu, nabírá křivka prutu skutečně zajímavý tvar. Když jsem ale v rámci cyklování svého nádobíčka nasadil ve stejných podmínkách bezmála čtyřmetrové heavy pruty, nevnímal jsem velký rozdíl. Větší páka daná délkou blanku nakonec spíš jen víc namáhala moji ruku a na průběh zdolávání to moc velký vliv nemělo. Abych ocenil silnější prut, musel bych zesílit i návazec a kmen a to už bych byl někde jinde.

Tohohle pěkného ocáska vyloupl z vody kamarád na Beastmaster light. Pokud vím, bez problémů.

      No a teď už jen radostná zpráva – dočetli jste se až na konec. Úplně na konec. Mám pocit, že pokud jde o ryzí feederovou teorii, nemám už světu co říct. I obsah právě končícího miniseriálu je víceméně stále se opakující soubor informací v novém kabátě, snad jen s tím, že jsem se po nějakém čase pokusil vyzdvihnout význam některých věcí, které se mi v průběhu posledních let jevily důležitější, než jsem si dřív myslel.
      Feederový rychlík ale jede dál. Na mašině sedí ti, co se téhle technice upsali tělem i duší a doufám, že pořádně přihazují pod kotel. Byl bych rád, kdyby se mezi nimi občas našel někdo ochotný rozpitvat nějaké drobnosti, o kterých se zatím moc nepsalo nebo dokonce přišel s něčím revolučním.
      Já sám jsem se v onom rychlíku svezl jen pár stanic. Byl to ovšem zajímavý kus cesty – stál jsem u toho, když feeder u nás v Čechách začínal a těší mě, že jsem byl přitom.
      Teď bych si ale s dovolením vystoupil a prostě šel na ryby. Nevím, jestli budu feedrovat, vláčet, koupat splávek nebo vrávorat ve smyčkách poletující šňůry. Nezáleží na tom. Rybařina je ve všech svých podobách krásná a povznášející - bez ohledu na vytříbenost techniky, technologickou úroveň náčiní a množství zdolaných ryb. Je krásná a povznášející prostě jen tak. O tom bych rád psal dál, protože zdaleka ne všichni si tuhle prostou pravdu uvědomují. Ke své škodě.