Legenda o monstru – jezero Redmire

16.3.2009 - Raf

      Hluboko v srdci vlnící se anglické krajiny leží starověký malý zarostlý rybníček. Není o moc větší než obyčejné farmářské jezírko a vlastně ani není nikterak mimořádně krásný. Ale žije zde monstrum. Obrovský kapr, který je tu už od roku 1934… Tak začíná jeden z dílů roztomilé série televize BBC – „Vášeň pro rybaření“. Tento díl pojednává o britském mýtickém jezeře Redmire.
      A protože silných rybářských příběhů není nikdy dost, rozhodl jsem se vám o této tajemné vodě, kterou Britové přezdívají rybářské Wembley (pro rybáře má prý stejný význam jako pro fotbalisty tento národní stadión), napsat více. Nečekejte však příběh typu „Cassien – francouzské pokušení“ nebo „Rainbow – další světový rekord pokořen“, byť i dění na těchto jezerech má své kouzlo. Čekejte tajemný příběh sahající až do samotných počátků nejen kaprařiny, ale moderního rybaření jako celku. Na světové rybářské mapě totiž není příliš míst, která by byla tak mimořádná a pojem Redmire evokuje v myšlenkách těch, kteří s ním přišli do styku, pocit, že je rybaření o něco více než jen volnočasová aktivita.
      Redmire leží skryto mezi pahorky britského kraje Herefordshire. Původně to bylo pstruhové jezírko. Dnes zde žijí jenom a pouze tři druhy ryb – kapři, úhoři a obrovští hrouzci. Rozlohou je až pozoruhodně malé. Ani ti největší troufalci mu nenaměřili více než 3 akry, což je přibližně 1,2 hektaru. To se zdá být příliš málo na to, aby zde narostl britský rekord kapra, jenže právě ten se zde ulovil. A nebyl jenom jeden!
      Ale pěkně popořadě… Rybářský život prastarého farmářského jezírka Redmire začal 10. března roku 1934, kdy sem Donald Leney nasadil 50 malých kaprů ve velikosti zhruba 15 cm, kteří tu měli likvidovat bujnou vegetaci, jíž je Redmire pověstné dodnes. Šestnáct dlouhých let si zdejších kaprů nikdo nevšímal. Až v roce 1950 tu chytil John Munro prvního kapra, který měl pouhé tři kilogramy. Pak ale začala vznikat legenda o odrůdě kaprů „Leneyů“, která je zodpovědná za většinu úlovků velkých kaprů britské historie. V roce 1951 zde totiž získal povolení k lovu místní rybář a trafikant Bob Richards a 3. října za mlhavého dne ulovil mimořádného řádkového kapra o váze 31,4 liber (14,2 kg). Nepřekonal tak britský rekord kapra o pár gramů, ale takřka o 2,5 kilogramu! Nezdá se vám tento kapr v dnešních měřítcích příliš těžký? Nezapomeňte, že mluvíme o epoše, kdy byli velcí kapři považováni za nezdolatelné! A právě v této době se začali na Redmire tahat jako na běžícím pásu.

Autentická mapa Redmire zhotovená Ch. Yatesem.

      O rok později přijel na jezero Redmire slavný Richard Walker a 13. září zdolal kapra jménem Clarrisa. Hodnota britského rekordu se rázem posunula na 44 liber (19,9 kg). Clarrisa byla převezena do londýnské ZOO, kde spokojeně žila dalších 20 let a je dodnes jednou z nejznámějších ryb světa. Ve stejné době tu ovšem byly spatřeny ryby mnohem větší. Sám Walker mluví o 50, 60 i 70librových kaprech! Velmi přesně líčí setkání z jednou z těchto ryb Walkerův parťák Maurice Ingham: „Byl to čistokrevný šupináč, stejně jako Richardův rekord. Jeho délku bych odhadoval mezi třemi stopami a šesti palci a čtyřmi stopami. Široký byl přibližně čtrnáct palců (35,5 cm). Pokud bych byl přinucen tipovat, řekl bych, že vážil 70 liber, možná více. Jak řekl Richard, Clarissa by vedle něj vypadala jako dítě. Richard před něj nahodil plovoucí kůrku, kapr ji několikrát minul jen o pár palců, ale neprojevil o ni ani ten nejmenší zájem…” Toto už bylo nefalšované setkání s redmireským monstrem z očí do očí. Pro pořádek si řekněme, že monstrem byla myšlena nezdolatelná ryba.

Jeden z místních obyvatel.

      Přes veškerou snahu britských rybářů se poté historické tabulky po dlouhých 28 let neměnily. Ač se měnit možná mohly. Třeba takový Jack Hilton tu ztratil v podběráku minimálně metrového kapra, protože ho do něj prostě nemohl dostat. Koncem sedmdesátých let tu začal rybařit Chris Yates, jenž zde v roce 1977 zpozoroval dva majestátní kapry. Ty nazval dva rytíři a dal jim jména Král a Castle. O Králi mluvil jako o rybě dlouhé čtyři stopy, ale nikdy se neodvažoval odhadovat jeho váhu, protože se obával, že se mu lidé vysmějí. Krále o pár let později vyfotografoval Eddie Price. Podle jednoho z drbů navíc chytil Chris většího kapra než byla Clarrisa, ale kapr prý byl příliš ošklivý, a tak nechtěl, aby se z něj stal rekord a svůj úlovek zamlčel. Jiného kapra tu nabral vyhozeného na mělčinu menšími kapry při tření do podběráku Richard Walker, aby ho převezl do hlubší vody. Kapr už byl značně vyprázdněný, přesto vážil 58 liber! O to více sílila legenda o redmirském monstru, ač jeho existenci v hektarovém rybníčku realisté mezi kapraři zpochybňovali. Jenže pak v roce 1980 ucpal ústa všem pochybováčkům a rozzářil líce snílkům rybář Chris Yates. Rybářskou veřejnost omráčil dalším Leyneyem. Chris tu na plavanou ulovil impozantního řádkového kapra o váze 51,5 libry (23,3 kg). Tento kapr už byl na Redmire předtím zdolán a měl jméno Biskup. Nový britský rekord byl na světě a tento kapr zůstal britským rekordem až do roku 1995!

První a poslední pohled na kouzelné místo.

      Legenda o redmirském monstru získala v Chrisově kaprovi konkrétní podobu. Kapr byl totiž puštěn zpět do jezera. Nemohu si v této souvislosti odpustit věcně-historickou poznámku, že ve stejném roce by v Česku legenda zcela jistě skončila v momentě úlovku – tupým úderem paličky na zabíjení rybě do hlavy, nebo vjezdem chladivé oceli čepele nože do srdce kapra. V Británii je však vyšší naděje, že dostane paličkou po hlavě Chris Yates než kapr, a tak monstrum plavalo jezerem dál. Tento úlovek naplno odstartoval britskou kapří horečku, v jejímž průběhu legenda ještě zesílila. Jezero Redmire bylo totiž náhle pro veřejnost uzavřeno. Zahalilo se tak do mlhy a tajnůstkářství.
      Možná na něm v tuto dobu rybařili někteří vyvolení, možná ne. Každopádně v Anglii probíhal kaprařský boom, o úlovek obrovského kapra se snažil na možných i nemožných vodách kdekdo. A na jezeře v srdci kraje Herefordshire, ve kterém plavalo bájné monstrum, se oficiálně chytat nemohlo. Otázek bylo mnoho, odpovědí málo. Kolik už monstrum váží? Nepřerostl ho další z Leyneyů? Půjde vůbec ze zarostlých vod jezera Redmire jen o něco málo těžší kapr než ten Chrisův vylovit? Bude žrát boilies, nebo tak stará ryba zůstane věrná jen přirozené potravě? Žraly v ultraúživném Redmire ti největší kapři vůbec někdy něco jiného než přirozenou potravu? Žije ještě? Přibude na hrázi jezera k číslům označujícím tři zdejší britské rekordy číslo čtvrté? Na tyto otázky začaly přicházet odpovědi až v posledních letech, kdy Redmire získalo nové majitele a bylo opět otevřeno veřejnosti. Záhady jezera jsou tak opět odtajňovány. Ale odtajnilo se skutečně něco?
      Pravda je taková, že v době psaní tohoto článku uplynulo od bájného úlovku Chrise Yatese 28 let, což je stejná doba jako mezi Chrisovým rekordem a Clarrisou Richarda Walkera. Vycházíme-li z toho, že monstrum pochází z první generace Leyneyů, tak by dnes mělo být 74 let staré. Takového věku by se kapr neměl dožít. I když v mytickém jezeře Redmire by se také tohoto věku dožít mohl… A nejen zde! Vždyť nejstarší známý kapr koi se dožil 226 let! Pak je tu ještě kapr jménem Král (čtyři stopy dlouhý šupináč), Černá královna, Duch nebo Castle a další, nebo možná ti stejní velcí kapři, kteří byli spatřeni v minulých letech. Tyto ryby se občas vynoří z vegetace a možná jednou zaberou. A s touto nadějí se sem sjíždějí kapraři i nekapraři. Někteří tak činí hnáni touhou po rekordu, jiní prostě kvůli síle historie jezera. Pro mnohé je Redmire i v konkurenci moderních kaprařských jezer, jejichž čtyřicetikilové kapry zřejmě ani monstrum nepřerostlo, stále vodou číslo jedna, kterou chtějí ve svém životě navštívit.
      Není tak divu, že při povoleném lovu maximálně čtyřem rybářům najednou (aby se na malé ploše nerušili) byla loňská sezóna s výjimkou pár „last minute“ termínů plně obsazena a ani další sezóny zřejmě nebudou výjimkou. Zájemců je stále tolik, že k získání povolenky bývá dobrým zvykem pogratulovat. Neodrazuje ani cena týdenní povolenky, která vychází na 325 britských liber (cca 10.000 Kč). Chytá se na čtyři pruty. Z důvodů ochrany ryb a vodních rostlin se nesmí používat montáže s fixovaným olovem a moderní splétané šňůry, které fungují jako pila na vegetaci. Dezinfikování saků, podběráků a podložek před lovem je na britských vodách samozřejmostí. Všechny ryby jsou rybáři povinni zvážit na zlaté redmireské váze a zapsat do návštěvní knihy. Specielní pokyny platí i k chování na břehu, kde smějí pobývat jenom rybáři bez hostů a zvířat. Prořezávání okolní vegetace je zakázáno (maximálně je povoleno uvázat po dobu lovu větvičku stranou). Nepoužité nástrahy a návnady se nedoporučuje házet do vody.
      Díky těmto opatřením se daří udržovat vnitřek jezera Redmire i jeho okolí zakonzervované v tom stavu, ve kterém ho našel kdysi místní rybář Bob Richards. Jezero je poměrně dost průtočné a voda v něm čistá. I za parných dnů tu tak můžeme v křišťálové vodě z vyvýšených míst pozorovat ryby jak v akvárku. Lezení rybářů po stromech tu tedy není pózou, ale potřebou pro co nejpřirozenější nahlédnutí do vodní říše vyvěrající z nitra jejich srdce. Mnozí z těchto rybářů stále na tyto sváteční vycházky k Redmire chodí oblékáni ve starém anglickém stylu s rádiovkou na hlavě a dalšími proprietami. Někteří třímají ve svých rukách klasické štípané pruty, mezi kterými jsou hitem navijáky Mitchell 300 a štípaná rákoska MkIV, na kterou chytil Richard Walker kapřici Clarrisu.
      A jsou tu pořád tací, kteří prý při pozorování spatřili monstrum. Vynořuje se z řas stále na stejném místě. Legenda tak stále žije. Možná se redmireské monstrum zase jednou objeví na titulní stránce rybářských časopisů. Možná se tam taky už neobjeví. Zcela určitě tam ale bude někdo, koho příběh o legendě zapadlého jezera Redmire k rybařině přivedl, nebo jeho vztah k ní prohloubil. Nikdo totiž stále neví, co skutečně plave v hloubkách jezera Redmire…

      P.S. Tento i další články autora naleznete v časopise Kajman - jediném časopise, ve kterém dlouhodobě drtivě převládají články o aktivních způsobech lovu.

      Text: Ing. Radek Filip
      Foto: C. Banks, D. Moss, E. Price a archiv časopisu Angling