Stál jsem opřený o kmen staré vrby a s úžasem pozoroval starého Šlechtu, jak připlouvá ke břehu na své letité, historicky cenné pramici. Oprýskaný červený nátěr lodě se zrcadlil na klidné hladině řeky a na přídi trčely z pramice dva dlouhé bambusové pruty. Pravidelný vrzavý zvuk pojednou ustal, stařík uložil vesla na bok pramice a čekal, až loď setrvačností najede na písčitý břeh. Rybu, která se občas zamrskala na podlážce lodě, jsem zatím viděl jenom v obrysech, ovšem o tom, že byla obrovská, nebylo pochyb.
Vyrůstal jsem jako kluk na břehu Labe a s bráchou jsme občas dráždili okouny podél kamenitých břehů pod místním kostelem. Vzpomínám si, že tehdy třpytka často nestačila dopadnout ani na dno a už ji sezobnul pruhovaný nenažranec. Starý Šlechta však jezdil na své lodi na opačnou stranu. Dva kilometry proti proudu vytvářela řeka širokou zátoku s klidnou, téměř stojatou vodou a právě v těchto místech našel Šlechta své království. Jako trůn mu sloužila dlouhá pramice se starým polštářkem skrytým v igelitovém povlaku na prkenné sedačce, žezlem se staly jeho bambusáky s velkými kolovraty. Nesčetněkrát spravovaná síťka podběráku páchla rybinou a možná ani sám Šlechta netušil, kolik kaprů už v ní skončilo. Téměř každé ráno nasedal šedovlasý stařík do své lodě, která na něho vždy věrně čekala zakotvená u břehu před jeho chatou. Černý nepromokavý plášť mu sahal až ke kolenům a ukrýval mírně shrbená záda - to jak odnášel k lodi dva kbelíky plné vařené kukuřice a hrachu. Pravidelná každodenní dávka coby pozornost labským kaprům. Kbelíky umístil na záď lodě a na příď opatrně položil své pruty a velikou koženou brašnu plnou háčků, olůvek, splávků - vše úhledně složené v plechových krabičkách. Pak se postavil, pravou rukou si pročísl šedivé skráně a zadíval se kamsi do dálky. Pozoroval řeku, jakoby se snažil vyčíst z její mlčenlivé hladiny, jakoupak že to mají dnes ryby asi náladu. Kdo ví, o čem přemýšlel. Kdo ví, jaké byly jeho tužby, sny a přání. Tento ranní rituál však nikdy nevynechal a jestli snad v duchu rozmlouval se Svatým Petrem, tak jistě v bezbřehé pokoře jemu vlastní. K čemu pak tedy nahlas vyřčená slova, která mnohdy odnese vítr bůhvíkam? Ten kratičký duševní dialog s rybářským patronem mu zřejmě přinášel pocit jakéhosi uvolnění, protože se vždy jen krátce pousmál, nasedl do lodě a vesloval směrem k zátoce. Ať už byl či nebyl obdařen přízní bohů, ať se v tom svém ranním mýtickém dialogu dozvěděl cokoli, jedno bylo jisté. Šlechta prostě byl PAN rybář. Naučil se za ta léta ryby úspěšně vyhledat, dokázal je přelstít a ulovit a uměl se k nim chovat s náležitou úctou.
Šlechta vystoupil z lodě. Pod jeho holinkami chroupal jemný, odpoledním slunkem vysušený písek. V jeho tváři bylo vidět mírné napětí a jeho pohyby byly nezvykle rychlé, navíc jakoby zmatečné a nekoordinované. Znal jsem Šlechtu jako mírného, rozvážného, moudrého člověka a tuhle změnu jsem přisuzoval onomu obrovskému kaprovi, který ležel na dně jeho lodě. Bylo mi tehdy jedenáct a osud mne často postavil před situaci, která mi nechtěně otevřela ústa údivem dokořán. Pomalu jsem přicházel k lodi a nespouštěl z kapra oči. Stařík mě spatřil a rozechvělým hlasem řekl: „Nazdar chlapče, nechceš mi pomoct?“ Já jen přikývl neustále pozorujíc to obrovské šupinaté stvoření. „Skoč prosím k nám do chaty a řekni babičce, ať ti podá můj fotoaparát a pak mi ho rychle přines, jo?“ požádal mne stařík a já upaloval k Ince, jak se staříkova chata jmenovala.
S drahocenným přístrojem jsem se rychle vrátil k lodi, netušíc, jaký další úkol mne bude čekat. Šlechta vyndal fotoaparát z pouzdra, otáčel všelijakými kolečky, pak mi ho znovu podal a řekl: „Až toho kapra vyndám z lodě, tak mě s ním vyfotíš, jo? Stačí, když se budeš dívat do tohodle vokýnka a až mě tam uvidíš, tak zmáčkneš tenhleten čudlík, jo?“ Nevím, kdo z nás dvou byl tehdy víc nervózní. Rybář vyndal obrovského kapra z lodě a přitiskl si ho na hruď. Vynaloženým úsilím se mu ještě víc zvrásčil obličej a při pokusu o úsměv pevně sevřenými rty skoro pološeptem pronesl: „Tak můžeš, jo?“ Podíval jsem se do hledáčku a když jsem v jeho obrysech spatřil rybáře i rybu, zmáčkl jsem „čudlík“. Nějakým zázrakem se stalo, že se fotka povedla, ovšem to jsme v tu chvíli netušili ani já, ani pan Šlechta. Aby těch důvodů pro otvírání huby dokořán nebylo málo, byl jsem svědkem dalšího děje, který se mi později ve snech ještě několikrát zjevil. Šlechta ponořil kapra pod hladinu, že mu nad ní vyčnívala jen dlouhá hřbetní ploutev. Prsty uchopil první osten a snažil se celou ploutev postavit. Pak rybu chvilku hladil po hřbetu a něco jí potichu říkal. Mírné šumění vánku a šplouchající vlnky způsobily, že jsem nerozuměl, co kaprovi říká, a když tak o tom dnes přemýšlím, asi bych tehdy jeho slova ani nepochopil. Chtěl jsem se zeptat, co bude s rybou dál, ale neodvážil jsem se ten monolog rybáře s rybou přerušit. Tehdy v ten krátký okamžik jsem vnímal spoustu nově objevených pocitů. Obdivoval jsem rybáře i jeho ulovenou rybu. No vlastně rybu víc. Pro mě byla něco jako zjevení. Obrovský, temný, šupinatý přízrak, o kterém jsem neměl tušení, že v Labi vůbec žije. Tehdy jsem neměl ani zdání o tom, co všechno musí rybář udělat, aby takovou rybu ulovil, co všechno musí umět, vědět a znát. Cítil jsem ve své klukovské duši něco jako nenaplněné souznění. Jako bych vstoupil do běžícího děje, netušíc, jak započal a v co vyústí. Chtěl jsem si tu rybu taky pohladit, dotknout se těch velikých šupin, dívat se jí do očí a snad, kdybych měl tu sílu, držet rybu kratičkou chvíli v náručí. Stál jsem však jako zkamenělý a nedokázal se pohnout. Možná jsem podvědomě tušil, že nemám právo rušit rybáře při jeho loučení s rybou. Ryba pozvolna odplula z rybářových dlaní a po chvilce ji pohltila všeobjímající vodní hladina. Šlechta se postavil, protáhl unavená záda a šlachovitou rukou ještě zamával rybě na pozdrav.
Čas rychle ubíhal. Osud mne odvál z rodné vísky do hřmotu a rámusu velkoměsta. Dál od řeky a jejích břehů, dál od ryb, dál od starého Šlechty. Touha rybařit a klukovská přání vzešlá z těch několika okamžiků tehdy na břehu se starým Šlechtou a jeho kaprem postupně zmizely ve shonu, který produkuje městský život. Až po čase jsem se dozvěděl, že pan Šlechta zemřel po těžké nemoci, daleko od své chaty, daleko od prutů, od řeky, od svých ryb. Bylo mi smutno. Zůstaly jen vzpomínky, které se touto smutnou zprávou znovu vyklubaly na povrch. Jenže ani tehdy jsem ještě netušil, že jednou půjdu i já ve šlépějích tohoto skvělého člověka a úžasného rybáře. Ve šlépějích STARÉHO ŠLECHTY.
Vzpomínka na dědu.MP3
Hudba: Ivo Sláma
Text: Ivo Sláma
Zpěv: Milan Schelinger
(k napsání písně Vzpomínka na dědu inspiroval Ivoše Slámu právě Starý Šlechta, pozn. redakce MRK.cz)
AVID CARP nová pouzdra, batohy a tašky RVS
Starbaits dip G&G Global 500ml
www.chytil.cz
