Kouzlo jarní výpravy

23.12.2008 - Nej Vydra

Kouzlo jarní výpravy

      „A koukej navalit to tričko, ať ti ho můžu vyprat! Nemysli si, že v něm zase zalezeš do peřin a ty zas budou smrdět rybinou jako posledně.“ Nic nenamítám a házím ho vedle pračky. Musím dát ženě za pravdu. Po jedné z  posledních výprav, kdy kapři brali hlavně v noci a já přijel domů úplně vyřízený, jsem doslova zapadl do gauče před televizor, usnul a v náměsíčném stavu zaplul v oblečení od vody do peřin. Tričko s nápisem NEJVĚTŠÍ VYDRA V POVODÍ LABE, které jsem dostal před lety z hecu od přátel rybářů k narozeninám a bez něhož od té doby na ryby prostě nevyjedu, se stalo mým rybářským talismanem a jsem schopen se pro něj vrátit i v půli cesty na výpravu. Bez něj prostě nemůžou brát!
      Teď už je ale znovu vyprané, nažehlené a co je nejlepší - mám ho znovu na sobě a jedu směr Poděbrady. Mám tam jeden zapomenutý asi pětihektarový písník, kterému se vyhnula kapří horečka devadesátých let. Na boilies jsem tam začal chytat úplně první. Je čtvrtek a se ženou jsem domluvený, že přijede zítra vlakem za mnou. „Doufám, že budu mít co fotit. Koukej nějakého fešáka zasakovat a ne, že ho hned zase pustíš,“ dostávám instrukce. Přijíždím k vodě a k mému překvapení není nikde ani noha, ač je nádherné počasí a víkend pomalu před námi. Rozdělávám bivak, pruty; slunce pomalu zapadá, komáři ještě nejsou, absolutní pohoda. Měřím vodu - 22 stupňů v metrové hloubce. Čtrnáct dní už je nádherné počasí. Doufám, že kapři už budou po tření a nastane doba žravosti. Zvláštností této vody je, že kapři preferují sladké koule od jara až do pozdního podzimu. Mnoho „prutohodin“ jsem zkoušel různé masové báze, ale sladké boilies je vždy doslova převálcovalo. Je to zároveň voda, na níž se kvůli absolutně čistému dnu nebojím používat boilies dvojnávazec. K levé bojce plošně rozhazuji jahodu, k pravé moje oblíbené Smetana - Kapří sen a přidávám kilo vařené kukuřice. V osm hodin je tma jak v pytli, vše je připraveno, a tak si vychutnávám tu pohodu. „Pííííp!“ A červená dioda mně zvedá tlak… To jen netopýr brnknul o vlasec. Když je to asi popáté, přestávám reagovat. Lehám si k prutům a sladce usínám. „Prásk...!“ Obrovský šplouchanec pod břehem mě vrací do reality. Další se ozývá z nedaleké mělčiny a celý břeh najednou ožívá. Chvíli rozespale nechápu, co se děje, ale pomalu mi to začíná docházet. Oni ještě nejsou vytření! To snad ne…
      Celý břeh je během několika minut doslova ve varu. V odlesku drážních světel sleduji kapří hřbety najíždějící na mělčiny. Potichu nazouvám prsačky a krokem lovící kočky jdu až po kolena do vody. Kapři na chvíli zmizí, ale během tří minut jsou zase zpátky. Ani nedutám a stávám se součástí jejich hry. Vůbec jim nevadím, narážejí mi do holínek a já jsem úplně v transu. S vyhrnutými rukávy je opatrně hladím; jsou jako rybky v akváriu. Dostávám bláznivý nápad. Beru velký podběrák a jdu vodou podél břehu po mělčině. Pět metrů přede mnou voda vře, ale blíže k nim se nedostanu, stále mi ujíždějí. Vědí o mně. Kromě dvou ran do ramen podběráku a jednoho kapra, který mi narazil do nohy, až mi ji podrazil a já si nabral, jsem nechytil nic. Po sto metrech toho nechávám, lezu ven a za pět minut se břeh vaří znovu. Neskutečnou noční podívanou sleduji a poslouchám asi do jedné hodiny ranní. Začne se citelně ochlazovat, z vody stoupá mlha a za hodinu je po všem. „Tak a teď dostanete hlad,“ říkám si. Ale do rána se neozve ani pípanec. Ráno lehce přikrmuji. Voda se ani nehne, nikde ani kolečko nebo náznak rybí aktivity. Kdybych je v noci neviděl, pochybuji, že tady vůbec nějací kapři jsou.

      První záběr přichází ve tři odpoledne. Lysec 60 cm, ze kterého doslova „teče mlíčí“. Opatrně ho pouštím a domlouvám mu, ať už toho nechají a jdou se najíst. V šest hodin přijíždí žena a hned mě popichuje, že nevidí plný sak. „Budeš si je muset chytnout sama, mají úplně jiné starosti,“ odpovím jí z legrace. Je nádherný podvečer, sedíme před bivakem a nikde ani noha. Prostě paráda. Zatímco jde fotit kytky a západ slunce, mně se rozjíždí prut. Druhý lysec 62 cm, opět z něho teče mlíčí. Na noc lehce přikrmuji trubkou dvacet kuliček koulí a jdeme spát. Třicet minut před půlnocí mě probouzí jízda na plný plyn. Ryba už podle tahu vypadá dobře, ale třicet metrů od břehu praská vlasec a kapr je pryč. Vůbec nechápu, jak je to možné, ale to se občas stane. Mám černé svědomí - byl tam dvojnávazec, snad se kapr nikde nezachytí a zbaví se ho.
      Další nádherné ráno plné mlhy a rychle vycházejícího slunce, ale rybám se na háček moc nechce. V deset snídáme, ale když má člověk nejvíc mastné ruce od řízků, rozjíždí se pravý prut. Za běhu je otírám do kalhot a ještě stihnu rozlít vodu na čaj. Estráda… Lehce přisekávám, ryba se nejprve chová jako průměrná sedmdesátka, ale po třiceti metrech přichází výpad, který mně bere dech. Vůbec ho nemohu dobrzdit a pořád vytáčí vlasec. Po deseti minutách tvrdého souboje konečně začínám rybu otáčet, ale jakmile se přiblíží ke břehu a najede na mělčí vodu, opět si nekompromisně bere z cívky. Moje fantazie pracuje na plno a v skrytu duše tuším kapra přes patnáct kilo z takhle malé vody. Po čtyřiceti minutách, když už mne začínají bolet ruce, dostávám rybu před podběrák a nevěřím vlastním očím. Vytahuji dva stejně velké kapry, lysáka a šupíka 78 cm. První je regulérně chycený na prutu a druhý s mým utrženým dvojnávazcem z noci zamotaný ve vlasci. Jsem malinko zklamaný a spokojený zároveň. „Moje první dvacítka na prutě,“ děláme si legraci, když je pouštíme.
      Odpoledne usínám v bivaku a ve snu na mě někdo z dáli volá…: „Vstávej a pojď mi pomoc, něco tam je… Pojď mi ho pomoct podebrat...“ Sladce se převaluji na bok a někdo se mnou třese. „Už patnáct minut na tebe volám a ty nic.“ Otáčím se a koukám do tlamy velkému šupináči na karimatce v bivaku. Pomalu se probírám a vidím ženu, jak se směje. „Takhle se to dělá, nechápu, co tady celé dny děláš,“ hned si do mě rýpne. Vážíme a měříme; evidentně vytřený šupináč 85 cm váží 11,6 kg. Plná dojmů žena pobaveně vypráví, jak mě nemohla celou čtvrthodinu, co ho tahala, vzbudit.

      Do západu slunce zdolávám dvě vytřené sedmdesátky s úplně prázdnými břichy. Voda ožívá, dělají se kola od krmících se ryb a občas se vyloupnou u bójek solidní kapři. Ve vzduchu doslova cítím záběr, ale nic se neděje. Do jedenácti hodin pozoruji neskutečné množství padajících meteoritů na vymetené noční obloze, poté jdu spát. „Pííííí…“ Rvu na sebe holinky a letím k prutům. Ve tmě zapadám nohou do půlmetrové díry, až mi v ní křupne. Domotávám padák, ale rybu po záseku ihned vyřezávám. S bolavou grimasou se belhám k díře před bivakem a nechápu, kde se tam vzala. Rozsvěcuji a hned mně je všechno jasné. To náš pes zase ucítil myšku a rozhodl se ji taky chytit a vyfotit .

      Ráno trošku zaspím, probouzí mě až vedro v bivaku. Rozhlížím se kolem - a nikde ani rybář. Začíná se dělat vedro, bude krásně. V jedenáct hodin přichází kamarád Jirka na pokec a ptá se mě, jestli by mohl chytat u naší bójky z druhé strany přes vodu. „V pohodě, říkám, stejně budeme po obědě balit.“ Už se známe, víme, že to není žádný „kaprovrah“ a ryby chytá pro zábavu. V jednu odpoledne je strašné vedro a žena navrhuje projížďku ve člunu, než se dáme do balení. Od rána se to ani nehnulo, tak proč ne. Naskládáme se do našeho malého člunu, nohy ve vodě a necháváme se lehce unášet větrem. Polední veget… Vidíme, jak Jirka běží po břehu k nám a něco huláká. „Něco tam máte, pípají vám oba pruty.“ Pádlujeme rukama jako o závod a skutečně... Říkám ženě: „Vzal a podjel druhý prut, vezmi levý a zkusíme je prohodit, třeba se rozmotá.“ Současně zvedáme pruty a několikrát je proplétáme kolem sebe. Najednou se vlasce uvolňují a k našemu překvapení je na každém prutu ryba. „Tak kdo s koho,“ mrkneme na sebe z legrace. Já po deseti minutách podebírám krásného lysáka „osmdesátku“, jedenáct kilo, ale druhému se vůbec nechce ven. Sakuji kapříka a sleduji ženu, jak si vede. Zapínám kameru a ještě netuším, že budu svědkem nejdelšího souboje s rybou, u něhož jsem dosud byl. Vůbec jí na prut nesahám. Už několik krásných ryb vytáhla, a tak ví, co má dělat. Po čtvrt hodině opírá rukojeť prutu o stehno a dokola opakuje: „Alespoň ho vidět, než mi uteče.“ Začíná mít typicky ženské starosti. „Vyndej mně sponku z vlasů, ať na té kameře trošku vypadám.“ Rybě se ale ke břehu vůbec nechce a stále při výpadech vymotává. Po třiceti minutách přetahování slyším: „ Začínám se připalovat, vezmi krém, namaž mně nohy a obličej, nebo budu jako rajče.“ Zavrčím, ať se soustředí na rybu a ne na blbosti. „Tomu nerozumíš,“ dostávám odpověď. Začínám se bavit, beru krém a za soustavného zdolávání ji mažu. Je šílený pařák, i mně je z těch nervů, aby se nevyvlékl, vedro. „Dej mi ty vlasy zpátky do sponky, nebo se uvařím.“ Po padesáti minutách toho oba začínají mít dost, poprvé uvidíme velký kapří ocas. „Alespoň že to není potápěč!“ Sleduji na ní napětí, jak by byla zklamaná, kdyby se teď vyvlékl. Přesně po hodině konečně podebíráme nádhernou nevytřenou šupinačku s břichem jako balon. Měříme – 84 cm a 14,6 kg. Nádherná ryba. Děláme několik fotek a pouštíme ji zpět se slovy: „Jeď si hledat toho pravého.“ Přichází Jirka a sděluje nám, že když jsem tahal prvního kapra, přišel mu od naší bójky lysec deset a půl kilo. Zajímavé, za největšího vedra tři krásné ryby z jednoho místa v pěti minutách.

      Plni dojmů balíme, ani se nám nechce domů. Ráno musíme bohužel do práce a v nejlepším se má přece přestat. Už teď se však těšíme, až se sem příště vrátíme.
      Když chcete vědět, co ve vaší oblíbené vodě plave za trofejní ryby, vezměte s sebou svoji ženu nebo přítelkyni. Ryby ji ještě nemají prokouknutou tak jako vás a zažijete neskutečné věci… Rybařina dostane úplně jinou dimenzi.
      „A koukej navalit to tričko, vyperu si ho a teď ho budu nosit já, dokud mě nepřekonáš,“ poslouchám, jen co přijedeme domů. Trvalo mi jeden a půl roku, než jsem na jedné svazové vodě chytnul nádherného lysce 16 kg a mohl ho zase nosit.

      Hodně štěstí a pohody nejen u vody přeje VYDRA TEAM